Výstava Evy Chmelové: Konfigurativní pohled na svět

Výstava Konfigurace v Galerii Villy Pellé v pražských Dejvicích až na výjimky ukázala práce malířky Evy Chmelové z minulých let a doplnily je její fotografie na Instagramu a kresby z cestovních skicáků.

Radan Wagner 28.1.2020
Eva Chmelová, Art is not dead. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eva Chmelová, Art is not dead. | foto: Foto: Matěj Houdek
Eva Chmelová, Art is not dead.

V Galerii Villa Pellé v pražských Dejvicích vystavuje od 15. do 29. ledna malířka střední generace Eva Chmelová. Ve dvou sálech představuje svou figurální tvorbu, které se věnuje od studií na Akademii výtvarných umění v Praze. Výstava Konfigurace až na výjimky ukazuje její tvorbu z uplynulých let a doplňují ji její fotografie na Instagramu a kresby z cestovních skicáků – seznamuje s jejími obrazy i pohledem na svět.

Chmelová vyznává řemeslo i vztah k tradici a kontinuitě, navzdory tomu svébytně reflektuje současnou dobu a vizualitu, posouvá se, prolíná pohledy a s intuicí sobě vlastní vytváří působivé kompozice. Tím se mimoděk řadí k mladší generaci vracející se k nefalšované malbě – ke každodenním motivům oproštěným od literárních či symbolických podtextů.

Eva Chmelová

Okamžiky zastaveného času

Chmelová se ubírá podobnou cestou vlastní kontinuitou, aniž by sledovala trendy. „Maluji to, co vidím, zachycuji svůj pohled na svět, někdy sama sebe v tomhle světě. Život sám je mi inspirací. Nehledám ve svých kompozicích hlubší nebo konkrétní obsah, i když tam třeba může někdy být,“ prohlásila o svém přístupu. Její práce jsou deníkem, jehož výjevy se díky výtvarné stylizaci stávají obecně platnými autonomními obrazy. A dodává: „V soukromí či na cestách vnímám okamžiky silné vlastní vizualitou, zdravou tělesností, skladebností nebo barevností.“

Eva Chmelová si vybírá okamžiky zastaveného času, které poutají pozornost slovy neuchopitelným dialogem zjevného (zjeveného) a skrytého (nedosloveného). Navzdory přiznaným místům a inspiraci posouvá své obrazy „mimo čas a prostor“ k trvalejším hodnotám a širším (i proměnlivým) interpretacím.

Chmelová ráda a často cestuje, zejména do slunných destinací, jako je Itálie, Maroko či Bora Bora, které jí skýtají potěchu a inspiraci a umožňují, ba umocňují její hledání a zobrazování konejšivé harmonie. Chmelová, jak řada obrazů na výstavě ukazuje, maluje svou radost někdy až s hedonistickým potěšením a barevným opojením. A právě její postavy se staly společným jmenovatelem a tématem výstavy – jsou ústředními hybatelem situace či spíše nálady, momentkou s autobiografickými či obecnými rysy.

Výstava svým titulem Konfigurace napovídá hlavní téma novějších obrazů i povahu dnešního bilancování. Je složená z finálních maleb, ale i prozrazuje některými artefakty – kresbami a fotografiemi – otevřenost a rozhlížení bez svazujících konceptů. Zdánlivě jde po povrchu, ale kultivací, výběrem a přednesem je přítomné něco navyšujícího. Chmelová si vybírá okamžiky zastaveného času, které poutají pozornost slovy neuchopitelným dialogem zjevného (zjeveného) a skrytého (nedosloveného).

Navzdory přiznaným místům a inspiraci posouvá své obrazy „mimo čas a prostor“ k trvalejším hodnotám a širším (i proměnlivým) interpretacím. Tomu jde Chmelová naproti: „Figurám v obrazech záměrně nedávám jasné rysy, respektive obličeje – není to ilustrace, nejsou to ani konkrétní postavy.“. Možná proto nepřekvapí, že její předchozí tvůrčí etapa byla jiná, ale příbuzná – symbolistní krajiny byly rovněž imaginární a zobecňující.

Fragmenty či scenérie pra/krajin

Co figurální tvorbě prezentované ve Ville Pellé předcházelo? Chmelová vstoupila na českou výtvarnou scénu ve zlomové době konce osmdesátých let. Formující generace se nesla nejvíce na postmoderním prolínání (mísení) znaků, symbolů, archetypů a „společné mýtické paměti lidstva“. Ponuré, fantaskní a zádumčivé motivy ozvláštněné středoevropským ztišením byly v módě stejně jako sdružování a společné deklamování nových pocitů a možností.

Chmelová malovala fragmenty či scenérie pra/krajin – teskná zákoutí duše, bloudění i nalézání, temnoty i světla. Lidské postavy však chyběly, jejich přítomnost se dala tušit, ale vidět nebyly. Její obrazy z devadesátých let byly nostalgické, liduprázdné, ale nasycené energií růstu, cyklické obnovy i očekáváním posla dobrých zpráv.

Chmelová v létě 1989 spoluzaložila výtvarnou skupinu Tunel a s kolegy absolvovala řadu výstav u nás i v zahraničí. Galerie Václava Špály, výstavní síň Mánes, Obecní dům i galerie v Německu hostily Tunel coby jednoho z předních reprezentantů mladé porevoluční generace, která přicházela s čerstvým vědomím a nekonvenčním tvaroslovím. Zmizely totiž politické či existenciální konotace předchozí generace, jež odrážely v umění tuzemské společenské poměry i nepříznivým osudem zkoušeného jedince.

Skupina Tunel se dostávala do mezinárodního kontextu a k novým tématům přistupovala bez přímé domácí vázanosti. Také Chmelová se s touto situací vyrovnávala. Malovala fragmenty či scenérie pra/krajin – teskná zákoutí duše, bloudění i nalézání, temnoty i světla. Lidské postavy však chyběly, jejich přítomnost se dala tušit, ale vidět nebyly. Její obrazy z devadesátých let byly nostalgické, liduprázdné, ale nasycené energií růstu, cyklické obnovy i očekáváním posla dobrých zpráv.

Čekání na interpretaci

S dobou a osobními zkušenostmi se proměňují i díla Chmelové. Z přítmí „tunelové“ estetiky (poetiky) a nové – prosvětlenější – fáze života se dere na povrch odpovídající malířská atmosféra a motiv lidské postavy. Teskné podvědomí je stále častěji nahrazováno bdělým vědomím – prožitkem přítomných chvil a zobrazováním intimnějších okamžiků. Lidská postava začíná hrát důležitější roli.

Chmelová nesděluje, ale naznačuje, nehalasí, ale spíše tiše a s důvtipem své barevně podmanivé kompozice předkládá. Její obrazy mohou být také vizuálními básněmi nebo levitujícími kaligramy – jsou to nedořečené, ale patrné osnovy, které trpělivě čekají na interpretaci.

Na výstavě ve Ville Pellé je to vidět v obou sálech a také pronikavější barevnost, jasnější kontury a pozitivní nebo alespoň nekonfliktní nálady. Nechybí ani ironie. U nejnovějších obrazů se „streetartovou“ tématikou (Art is not dead) je dokonce sociální osten, převažují však obrazy „tělesné“ (Plavec) a životu přitakávající. I obyčejný motiv se díky citu a malířské erudici Chmelové odpoutává od popisnosti a směřuje k vyšší a spektakulárnější rovině.

Síla Chmelové tkví také v citlivé balanci různých ingrediencí. Je sice v podstatě nezařaditelná, vystavuje sporadicky, ale její tvorba působí důvěrně a přitažlivě. Chmelová nesděluje, ale naznačuje, nehalasí, ale spíše tiše a s důvtipem své barevně podmanivé kompozice předkládá. Její obrazy mohou být také vizuálními básněmi nebo levitujícími kaligramy – jsou to nedořečené, ale patrné osnovy, které trpělivě čekají na interpretaci.

Chmelová díky své povaze a tvůrčímu zacílení nevypouští náhle nahromaděný adrenalin, ale sdílí decentní pohnutí a pozitivní harmonii, ve které se pohybuje mezi řádem a nahodilostí, plánem aotevřeností, k čemuž poznamenává:„Mám dopředu jasně vymyšlenou a zaznamenanou přípravnou kompozici i představu o barevnosti. Neznamená to však, že v průběhu samotné tvorby se situace nemůže vyvinout i pro mne jiným a celkem nečekaným směrem. To je na mé práci i po těch všech letech asi nejvíc vzrušující.“

Schopnost žasnout

Chmelová je malířkou oka a pokojného ducha, ale neutuchající zvídavosti, a má smysl pro celek i detail. Kombinovanou technikou vrství jasné tvary, kterými na barevných strukturách vrství a rozehrává své vizuální konstelace. S citem a vnitřní kázní fixuje zastavený čas a nachází trvalé okamžiky.

Chmelová neztrácí schopnost žasnout – má stále zjitřené emoce, ale umí s nimi zacházet, je autentická. Její obrazy znějí vzpomínkou, rezonují zpřítomněním a ožívají dobrým malováním.

Podobně přistupuje k fotografiím, jež na výstavě doplňují obrazy. V mozaikovitém uskupení, známém také z Instagramu Chmelové, prezentuje na velkém panelu detaily všední i sváteční, běžné i pozoruhodné, dokumentární i vzpomínkové. Hravé snímky se doplňují, někdy překřikují, jindy vytvářejí nečekané souvislosti nebo asociace. A pohromadě vytvářejí pestré chutě, nálady a estetické postřehy.

Chmelová neztrácí schopnost žasnout – má stále zjitřené emoce, ale umí s nimi zacházet, je autentická.Vedle sdílené spokojenosti jsou na výstavě rovněž otazníky a nejednoznačné tóny, což však k životu a umění patří.Obrazy Evy Chmelové znějí vzpomínkou, rezonují zpřítomněním a ožívají dobrým malováním.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.