Zvrácená regulace: Selský rozum je pro banky bezpečnější než obezřetnost

Kdyby se centrálním bankám měřilo stejným metrem jako komerčním, jedním z prvních adeptů na nucenou správu by byla Evropská centrální banka.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Koupili byste si raději dluhopisy Řecka nebo Siemensu? Dnes zřejmě už není nikoho, kdo by při stejném výnosu volil první variantu. Regulace finančního sektoru v Evropě, v Česku známá jako „pravidla obezřetnosti“, však nutí banky k opaku.

Státní dluhopisy vydané kteroukoli z beznadějně předlužených členských zemí EU jsou nadále považovány za bezrizikové aktivum, i kdyby se pravděpodobnost, že dostanete peníze zpátky, blížila nule. Ty banky, které se chovaly podle „ducha zákona“ a nepoužívaly zdravý selský rozum, už na to dojely. A mohou přibývat další.

V čem spočívá zvrácenost regulace? Velmi zjednodušeně: Každá finanční instituce je povinna alokovat svůj kapitál k rizikově váženým aktivům. Aby mohla poskytnout úvěr ve výši 100 milionů, musí mít nejméně osm milionů vlastního kapitálu a 92 milionů si může půjčit třeba formou vkladů od drobných střadatelů. Aby si banka mohla koupit dluhopis ČEZ, potom při takzvaném standardním přístupu k výpočtu kapitálové přiměřenosti musí opět na každou stovku dát osm korun ze svého, tedy z drahých peněz akcionářů, a 92 korun může mít půjčených. Takzvaný kapitálový požadavek je tedy osm procent.

Výjimky z dob dávno minulých

Tento způsob však neplatí pro některé investice, které bankovní regulace považuje za méně rizikové. Těmi jsou například státní dluhopisy členských zemí EU nebo komunální dluhopisy. Kapitálový požadavek ke státním dluhopisům je nula, ke komunálním dluhopisům, pokud jsou vydávány ve stejné měně, v jaké se daný kraj či město financují, činí pouhá dvě procenta.

Co na tom, že stát je těsně před bankrotem. Co na tom, že město veškeré prostředky prohýřilo a nemá dostatečný daňový příjem, aby pokrylo své závazky. Paragrafy bankovní regulace je považují za bezpečnější než dluhy stabilních, minimálně zadlužených firem se silným a pravidelným cash flow. Postavené na hlavu? Bohužel.

Evropská směrnice o kapitálových požadavcích vycházející z mezinárodních pravidel a povinně převedená do pravidel obezřetnosti finančních institucí v členských zemích EU to tvrdí nadále i v těch nejnovějších z neustále novelizovaných verzí. Základy evropské regulace finančních institucí totiž pocházejí z dob, kdy svět ještě žil v příjemné iluzi o nezpochybnitelné schopnosti takzvaně vyspělých států splácet svoje dluhy. Ty doby minuly, leč regulace se nezměnila.

Navyšte kapitál!

Evropský bankovní sektor trpí nedostatkem kapitálu. Jen tak tak se s těžkými šrámy vyhrabal z poslední krize a zkouší se vyrovnat se zvýšenými kapitálovými požadavky Basel III, které přikazují postupně zvyšovat kapitálovou přiměřenost. Evropská komise však nyní bude po bankách požadovat, aby svůj kapitál navýšily ještě více, než se řeklo loni.

Více než dvojnásobek

Nejkvalitnější kapitál banky, takzvaný Tier 1, je tvořen zejména akciemi, nerozděleným ziskem a dlouhodobými podřízenými dluhopisy. Po finanční krizi jej banky měly navýšit ze čtyř na šest procent rizikově vážených aktiv. Evropská komise nyní chce, aby jej navýšily na devět procent, tedy více než dvojnásobek v porovnání s předkrizovým obdobím.

Mimochodem, kdyby se centrálním bankám měřilo stejným metrem jako komerčním, jedním z prvních kandidátů na nucenou správu by byla Evropská centrální banka. Její „kapitálová přiměřenost“ po masivních nákupech řeckých dluhopisů totiž dávno poklesla pod pět procent.

Jak rychle vylepšit kapitálovou přiměřenost?

Není pochyb o tom, že banky mají být bezpečné a že mají mít dostatek vlastních zdrojů. Ale jak se požadavek na prudké navýšení kapitálu projeví v ekonomice ve spojení s perverzními výjimkami pro státní a některé jiné dluhopisy? V době, kdy se akciové trhy sypou a není snadné na trhu získat nový akciový kapitál za rozumnou cenu, potom banky, které mají kapitálu nedostatek, se budou snažit alespoň minimalizovat kapitálové nároky těch druhů aktiv, jež vlastní.

Nejjednodušší cesta, jak rychle vyhovět orgánům dohledu a zvýšit kapitálovou přiměřenost, je zapomenout na potřeby ekonomiky a začít se chovat sice absurdně, ale v souladu s regulací. V praxi to pro banku znamená přestat poskytovat úvěry, prodat podnikové dluhopisy a do části portfolia, které se nemusí oceňovat tržní hodnotou, nakoupit státní dluhopisy těch členských států EU, jež platí nejvyšší úroky.

Snadný trik, který nevyšel

Tak to ostatně udělala i banka Dexia, když se poprvé ocitla na pokraji úpadku v roce 2008. Z šesti miliard eur, které následně obdržela jako kapitálovou injekci od Francie a Belgie, investovala dvě třetiny do „bezrizikových“ řeckých dluhopisů. Ceny řeckých obligací se však nechovaly tak, jak by se dle závazných pravidel obezřetnosti očekávalo. Propadly. Kdyby Dexia před pár týdny nedostala další státní pomoc, zbankrotovala by za poslední tři roky již podruhé. V souladu s regulací.

Takže koupili byste si nyní raději dluhopisy Portugalska nebo ropného gigantu Exxon Mobil, jehož tržby jsou o polovinu větší než HDP jihoevropského státu? Zákonná „pravidla obezřetnosti“ bankám stále říkají, že bezpečnější investicí je předlužené Portugalsko. Pokud váháte, vybírejte raději selským rozumem než „obezřetně“.