Způsobí rezignace německého prezidenta problémy mocné kancléřce?

Odstoupení Christiana Wulffa z prezidentské funkce ovlivní pozici Angely Merkelové asi stejně, jako když odstoupil Horst Köhler. Vůbec.

Německý prezident Christian Wulff podal v pátek demisi, která se očekávala. Politik takzvaně „neustál“ množící se aféry, mimo jiné vztahy s vlivnými podnikateli, příliš výhodnou půjčkou na dům či dovolenkou zaplacenou filmovým investorem.

Wulff se stal již druhým poválečným prezidentem, který rezignoval na svůj úřad. Podobný scénář přitom zažilo Německo před pouhým rokem a půl, kdy během druhého funkčního období poněkud překvapivě, na rozdíl od Wulffa, odstoupil Horst Köhler. Tomu uškodila kritika za výroky, že přítomnost německé armády v Afghánistánu musí být užitečná i pro německý zahraniční obchod.

Wulffovy prohřešky          

Nejvíce kritiky se na Wulffa začalo sesypávat loni v prosinci, kdy se provalilo, že využil svých kontaktů na domluvení velice výhodné půjčky na dům za  500 tisíc eur. V lednu pak zpětně vyšlo najevo, že telefonicky vyhrožoval šéfredaktorovi bulvárního deníku Bild, aby tyto informace nezveřejňovali. Wulffovi nijak nepomohly také informace o tom, že v letech 2003 až 2010 v tehdejší funkci šéfa zemské vlády v Dolním Sasku využíval svého postavení ve vztahu k vlivným podnikatelům. Osudnou se mu nakonec pravděpodobně stala rekreace na ostrově Sylt v roce 2006, kterou zaplatil filmový investor David Groenewold. Státní zastupitelství v Hannoveru proto ve čtvrtek požádalo Spolkový sněm o zbavení imunity prezidenta, aby ho mohlo vyšetřovat.

Je to zřejmě pouze zajímavá shoda náhod, že během tak krátké doby odstoupili dva němeční prezidenti, členové politické strany CDU kancléřky Angely Merkelové CDU. Prostě se dostali do situace, v níž podlehli tlaku, který byl na oba ze všech stran vyvíjen. Lze se domnívat, že v České republice by se velmi pravděpodobně tento scénář podobnou cestou neodvíjel. Významnou roli totiž hraje rozdílná politická kultura obou zemí, v neposlední řadě i současná síla médií.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Merkelové může rezignace prezidenta výrazně uškodit. Ale není tomu tak.

Na první pohled by se i mohlo zdát, že Angele Merkelové tyto politické zvraty mohou výrazně uškodit. Koneckonců zrušila páteční pracovní cestu do Itálie, kde měla s premiérem Mariem Montim jedna o důležitých věcech... Až tak horké to však s oslabováním její domácí pozice nebude.

Merkelová má dlouhodobě vybudované velmi silné postavení nejen ve své straně, ale také ve Spolkovém sněmu. Navíc práva a povinnosti vyplývající z funkce prezidenta v Německu, které stanovuje ústava, nejsou pro fungování země ani pro samotnou kancléřku nijak klíčové. Nic také nenasvědčuje tomu, že by Merkelová a Wulff měli profesně nějak zvlášť blízký vztah. Z informací v médiích není ani patrné, že by spolu nějak významně konzultovali vzájemné aktivity. Fungovali na sobě prakticky nezávisle.    

Pro Merkelovou je rovněž podstatné, že se nejednalo o žádný vnitrostranický problém, ale pouze personální. Wulff pochybil svými osobními aktivitami a cílený tlak okolí ho jednoduše zdolal. Podle opozice měl odstoupit už dříve.

Náhlé zrušení kancléřčiny pracovní cesty do Itálie má také své zdůvodnění, které spíše souvisí s momentální atmosférou uvnitř Německa. Lidi začíná stále více frustrovat neutichající finanční angažovanost Německa v rámci Evropské unie. Voliči by jí tak mohli vyčíst, že se stará více o Evropu než o svojí zemi, kdyby ve chvíli, kdy prezident oznamuje rezignaci, jednala v Itálii o problémech eurozóny.

Ostatně nyní má jedno aktuální domácí téma na stole. Předsedové vládních stran se k diskuzi o možných nástupcích Christian Wulffa sejdou už v sobotu. Kdo by tedy mohl být novým prezidentem, jenž bude znám nejpozději 18. března? Nejčastěji zaznívá jméno bojovníka za občanská práva v bývalé NDR Joachima Gaucka, kterého Wulff v roce 2010 v souboji o prezidentský úřad díky vládní podpoře porazil. Mluví se také o ministru obrany Thomasi de Maiziérovi, šéfovi státní pokladny Wolfgangu Schäublem, ministryni práce Ursule von der Leyenové, předsedovi Spolkového sněmu Norbertu Lammertovi nebo bývalém ministru životního prostředí Klausi Töpferovi.