Zpráva o mučení CIA je pokrytecká a nepravdivá

Vše nasvědčuje tomu, že zostřené výslechové metody použité CIA u některých teroristů přinesly informace, které například zabránily teroristickým útokům. Nad problémem mučení se zamýšlí Roman Joch.

Roman Joch 17.12.2014

CIA (ilustrační snímek). foto: WikipediaReprofoto

CIA (ilustrační snímek).

Bývalý politik ODA mi na tradiční předvánoční „hospodě“ pracovníků někdejšího sekretariátu této strany řekl: „Oni nám uřezávají hlavy a my se jim budeme omlouvat, že jsme jim dali přes držku.“ Vím, co má na mysli, protože jeho názor sdílím. Ale snažil jsem se ho uklidnit.

Hovořil o zprávě výboru pro dohled nad zpravodajskými službami Senátu USA z 9. prosince, v níž ostře odsoudil CIA za mučení islamistických teroristů v letech 2002 až 2003. Dodal bych však, že tato zpráva není stanoviskem Senátu ani jeho výboru, ale pouze postojem jednostranné dočasné demokratické většiny v senátním výboru, která byla v letošních listopadových volbách poražena a od 1. ledna 2015 ji nahradí republikánská většina.

Skandální jednání

Demokratická většina v Senátu tuto zprávu zveřejnila na poslední chvíli z amerických vnitropolitických a stranických důvodů. A okamžitě proti ní vystoupily jak republikánská menšina ve výboru a Senátu, tak CIA, což je bezprecedentní. Tato americká zpravodajská služba, pokud je mi známo, to totiž za celou dobu své existence ani jednou neudělala. Jak zpráva vznikla?

Je skandální, že se senátní vyšetřovatelé CIA nezeptali na názor či informace bývalých ředitelů této zpravodajské služby a jejich zástupců

CIA uskutečnila vlastní šetření, které skončilo v roce 2012 a vedlo k vydání z větší části utajené zprávy o 1600 stranách. Asistenti a zaměstnanci demokratických senátorů z nich vybrali zhruba pět set a dali jim takové vyznění, jež by CIA co nejvíce odsuzovalo. Za dva roky si však nenašli čas, aby se zeptali na názor tří bývalých ředitelů CIA a jejich zástupců. Na to těchto šest osob upozornilo v článku v deníku The Wall Street Journal v den zveřejnění zprávy senátního výboru.

Je skandální, že se senátní vyšetřovatelé CIA nezeptali na názor či informace bývalých ředitelů této zpravodajské služby a jejich zástupců. A současně historicky bezprecedentní, aby ti natolik ostře v médiích kritizovali demokratické senátory, kteří zprávu zveřejnili, aby se v rámci politického boje pomstili republikánům. Demokrati totiž prohráli volby a ztratili většinu v Kongresu, a proto na oplátku tvrdě odsoudili činnost CIA za posledního republikánského prezidenta George W. Bushe.

Pouze ve srovnání

Tato jednostranná a stranická zpráva však může způsobit vážnou škodu – jednak dát záminku islamistům k novým útokům ve světě, protože jsou „rozčíleni“ a „jejich city uraženy“, jednak ohrozit i ukončit spolupráci – například výměnu informací – tajných služeb spřátelených zemí se CIA v důsledku oprávněné obavy, že pokud Američané odsuzují vlastní lidi, co časem začnou veřejně tvrdit o nás.

Zpráva může také vést k paralyzování a deziluzi příslušníků CIA. Ti si totiž oprávněně mohou říkat, že za daných okolností udělali pro vlastní zemi to nejlepší, přičemž jejich nadřízení je ujišťovali, že je vše legální a v pořádku, ale nyní někteří senátoři o nich tvrdí, že jsou válečnými zločinci.

Žádná jiná země světa než USA takovou zprávu nezveřejní, neboť není stejně hloupá jako američtí senátní demokraté

Zpráva nepopisuje přesně činnost CIA, a ani nemůže, ale pouze to nejtvrdší, co tato tajná služba dělala, a demokratičtí senátoři zjistili. Předpokládejme, že vše, co uvádějí, je pravda. Abychom se však dozvěděli, jaká tajná služba CIA je a mohli si o ní udělat realistickou představu, musely by i ostatní mocnosti, například Rusko, Čína, Francie, Británie či Indie, zveřejnit stejně pravdivé zprávy, co zacházejí se zajatými teroristy jejich tajné služby.

Pouze pak bychom mohli říct, zda CIA jednala ve srovnání s tajnými službami těchto zemí excesivně krutě, anebo mírně. Žádná jiná země světa než USA však takovou zprávu nezveřejní, neboť není stejně hloupá jako američtí senátní demokraté. Lidé na celém světě si zprávu mohou přečíst a antiamerikanisté nahlas tvrdit: „Podívejte, jak jsou ti Američané strašní a jaké hrozné věci prováděla CIA.“ To je pravda, ale nejdříve ať se podívají, co dělají jejich tajné služby, a pak teprve srovnávat a moralizovat.

Jen domněnka

Zpráva senátních demokratů je v jedné věci pokrytecká a nepravdivá. Tvrdí, že CIA neříkala Senátu pravdu, co v letech 2002 až 2003 dělala. CIA však vybrané senátory z Demokratické i Republikánské strany informovala o všem, co dělala, a jaké praktiky na teroristech používala. A mezi kongresmany byly i dvě demokratky ve výborech pro dohled nad zpravodajskými službami – končící předsedkyně senátního výboru Diane Feinsteinová, a bývalá předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová.

Zpráva také tvrdí, že zostřené vyšetřování teroristů nepřineslo žádné nové informace, které by nebyly zjistitelné běžnými výslechovými metodami, tedy pouhou domněnku, kterou nelze ověřit

Demokratičtí i republikánští poslanci a senátoři z obou výborů věděli o činnosti CIA a lidem z této tajné služby říkali: „Udělejte, co musíte, abyste nás ochránili a zajistili bezpečí.“ Pokud se nyní Feinsteinová, která dosud měla v bezpečnostních a zahraničně-politických otázkách pověst odpovědné, umírněné centristky, tváří, že nevěděla, co CIA dělala, je to pokrytectví. Patřila totiž ke kongresmanům, kteří to celou dobu věděli.

Zpráva také tvrdí, že zostřené vyšetřování – dle kritiků mučení – teroristů nepřineslo žádné nové a lepší informace, které by nebyly zjistitelné běžnými výslechovými metodami, tedy pouhou domněnku, kterou nelze ověřit.

Vše však nasvědčuje tomu, že zostřené výslechové metody alespoň dvou teroristů – Abú Zubajdy a Chálida Šajcha Mohameda – přinesly informace, které zabránily teroristickým útokům, zachránily životy tisíců nevinných lidí a pomohly i v roce 2011dopadnout Usámu bin Ládina. Tito dva teroristé před mučením nemluvili, při něm ale promluvili – přesně a pravdivě. (Není pravda, že kdo je mučen, řekne cokoli, jen aby mučení přestalo, jak tvrdí ti, kdo neví, o čem mluví…)

Problém násilí

Byl by to krásný svět, kdyby mučení „nefungovalo“ v tom smyslu, že by nepřinášelo žádné nové informace, protože by je zajatci řekli i bez něho. Jenže „funguje“, a proto se v historii používalo. Metody zostřeného výslechu (waterboarding a další) vedly k informacím, jež zachránily životy. Zpráva z pohodlí a bezpečí senátních kanceláří tvrdí něco, co je trapným alibismem.

Násilí samo o sobě není dobré ani špatné, nýbrž neutrální – záleží na záměru a míře

Dle některých lidí mučení sice může vést k novým informacím, ale je vždy zločinné, bez ohledu na okolnosti. Je vždy a všude stejně nepřijatelné jako vražda či znásilnění. Také jsem přesvědčen, že existují vždy a všude špatné a nepřijatelné aktivity, bez ohledu na okolnosti, jako je znásilnění a vražda, pro které neexistují polehčující okolnosti. (Záměrně píši „vražda“, úmyslné usmrcení nevinného, nikoli zabití. To je přijatelné a dokonce správné a žádoucí v mnoha případech, ale ani jeden z nich není vraždou.)

V případě mučení si tím nejsem jistý. Jde totiž o použití násilí, případně ostrého, jež způsobuje fyzické či psychické utrpení. Násilí samo o sobě není dobré ani špatné, nýbrž neutrální – záleží na záměru a míře. Při znásilnění je jednoznačným zlem. Použití násilí proti znásilňujícímu, aby byl zastaven, sražen k zemi a spoután, je však správné.

Povinnost státní moci

Běžně děláme věci, které působí fyzické či psychické utrpení, a bez kontextu je lze jednoznačně považovat za mučení – například vrtání či trhání zubů, vpichování jehel do lebky (punkce nosních dutin) či do páteře (odběr kostní dřeně) nebo pouštění jedů do organismu (chemoterapie). Tím kontextem je léčba a cílem záchrana zdraví či životů nevinných lidí. Tyto praktiky jsou drsné a nepříjemné. Proč je ale děláme, a co je ospravedlňuje? Záchrana životů nevinných lidí. A právě to ospravedlňuje „mučení“.

Připravují-li teroristé masové vraždy nevinných lidí, není primární povinností státní moci ochránit vlastní občany? Nemá preferovat jejich dobro a právo na život před dobrem a právem na pohodlí zahraničních teroristů?

Připravují-li teroristé masové vraždy nevinných lidí, není primární povinností státní moci ochránit vlastní občany? Nemá preferovat jejich dobro a právo na život před dobrem a právem na pohodlí zahraničních teroristů? Jsou si skutečně všichni lidé rovní? Ano, rodí se rovní, ale dospělí lidé činí vědomé volby, kterými své životy dělají hanebnějšími, anebo ušlechtilejšími. Život matky v domácnosti i sériového vraha mají hodnotu, ale hodnota života matky je vyšší.

Státní moc má povinnost dbát o dobro především vlastních občanů. Proto nemůže vycházet z presumpce rovnosti všech lidí. Život nevinných občanů – žen, dětí i mužů – musí mít pro ni nekonečnou, a rozhodně vyšší hodnotu, než je hodnota života či pohodlí zajatých teroristů, kteří plánují vraždy, nebo o plánech vědí.

  • Jak by se mohla státní moc podívat vlastním občanům do očí, pokud by zadržovala teroristy a měla podezření hraničící s jistotou, že vědí o plánovaných útocích na nevinné lidi, ale nepokusila se o nich získat informace, neboť by to zvýšilo utrpení zajatých teroristů, přičemž by se tyto útoky následně uskutečnily a způsobily mnoho nevinných obětí?
  • Jak by se mohl podívat do očí příbuzných obětí ten, kdo obhajuje, že zajatým teroristům se nesmí zkřivit ani vlásek na hlavě, pokud by věděl, že plánované teroristické útoky jejich kumpánů, soudruhů či souvěrců se uskuteční a budou umírat nevinní lidé?

Takový člověk by se měl stydět. Je to špatný občan a mizerný spoluobčan.

Počet příspěvků: 31, poslední 20.12.2014 08:33 Zobrazuji posledních 31 příspěvků.