Znejistělá Francie volí prezidenta

Za necelé dva měsíce budou prezidentské volby ve Francii. Ta sice ztratila lesk i vliv, když se mocenské kyvadlo vychýlilo k Berlínu, navzdory tomu zůstává mocenským hráčem, a kdo bude sedět v Elysejském paláci, není jen její vnitřní záležitostí.

Ilja Kuneš 7.3.2017
Kandidát na francouzského prezidenta Emmanuel Macron. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kandidát na francouzského prezidenta Emmanuel Macron. | foto: Reuters
Kandidát na francouzského prezidenta Emmanuel Macron.

Francie bude na přelomu dubna a května rozhodovat o příštích pěti letech za nového prezidenta dost zbědovaná. Má jednu z nejvyšších nezaměstnaností v Evropě, setrvalý schodek zahraničního obchodu a státní dluh blížící se sto procentům HDP (více než bilion eur), který má podle ekonomů v následujícím období strmě narůst.

Obrovský a rigidní systém sociálního zabezpečení, kterým se Francie ještě nedávno chlubila, je na pokraji kolapsu – vyžaduje stále více nákladů při stále nižším efektu. Nejhorší pro rovnostářskou Francii je, že generuje stále větší nerovnosti. Paradoxní pak to, že přežívá jen díky „finančnímu světu“, který současný prezident François Hollande označil za „hlavního nepřítele“. Každý rok počínaje 1. listopadem je systém pod „kapačkou“ finančních půjček – udržuje se tedy na dluh.

Francie nečelí pouze hospodářskému a sociálnímu marasmu. V uplynulých deseti, dvaceti letech se světu připomínala teroristickými atentáty a bouřemi vandalů na předměstích. Integrace imigrantů „po francouzsku“ selhala, a to nejen podle krajně pravicových politiků. Z původních ostrůvků jiných kultur se staly ostrovy, kde Francie přestala existovat. Dlouho potlačovaný a vytěsňovaný problém naplnil papiňák, který nepravidelně, ale stále silněji vybuchuje.

Únava z opakování

Potíže Francie trvají téměř 40 let a komentátory začíná unavovat opakovat totéž – problémy se zhoršují a nic se neděje. Pokaždé je nový prezident zvolen na základě slibů reforem, rychle však narazí a skutek uteče. François Mitterrand (1916–1996), prezident v letech 1981 až 1995, byl poslední, který se o zásadní změnu pokusil.

Potíže Francie trvají téměř 40 let a komentátory začíná unavovat opakovat totéž – problémy se zhoršují a nic se neděje

Jeho „rozchod s kapitalismem“ znárodňováním, zvyšováním mezd a ministerstvem „volného času“ skončil po dvou letech ekonomickou katastrofou a obratem o 180 stupňů. Do konce mandátu pak jen dohlížel na zpětné privatizace a opatrnou liberalizaci. Jenže tehdy byla Francie natolik silná, že socializující experimenty ustála.

Jedinou reformou Jacquese Chiraka, prezidenta v letech 1995 až 2007 bez ideologie a vize, bylo zrušení povinné vojenské služby. Pokus o nesmělou reformu důchodového zabezpečení státních zaměstnanců v roce 1995 narazil na šest týdnů stávek, které Francii ochromily. Následovala letargická stagnace. Naději na probuzení vyvolal v roce 2007 hyperaktivní prezident Nicolas Sarkozy.

Reformy proti proudu

Sarkozy zavaloval Francouze téměř denně radikálními řešeními od důležitých otázek až po prkotiny. Bilance na konci jeho mandátu byla tristní. Na straně skutků kromě chaotických činů, jako bylo svržení libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, zelo prázdno. U spoluobčanů zůstal zapsán jako „prezident pozlátko“. Od Hollanda si nikdo příliš nesliboval, což splnil. Končí jako nejméně populární prezident páté republiky. Jeho neoblíbenost je taková, že se ani nepokouší post obhajovat, což je premiéra.

Jediné reformy, které se ve Francii v uplynulých 40 letech prosadily, byly proti proudu. Snad to lze připsat pověstné „exception française“ (francouzské výjimečnosti).

Jediné reformy, které se ve Francii v uplynulých 40 letech prosadily, byly proti proudu. Snad to lze připsat pověstné „exception française“ (francouzské výjimečnosti). Mitterrand znárodňoval, když se svět vracel k liberálnímu kapitalismu. Zkrácení pracovní doby na 35 hodin týdně při zachování stejného platu je dalším příkladem – úmyslem bylo rozdělit práci mezi více lidí. Levice si však snížení příjmu nedokázala představit, a tak se každé rozdělení podnikatelům podražilo.

Firmy daly přednost zvýšení produktivity nákupem strojů před najmutím zaměstnanců. S nezaměstnaností opatření nehnulo, zato ekonomika dostala tvrdou ránu. Přestože je diagnóza stanovena a léčba jasná, nikdo absurdní opatření nezrušil. Pravice to má pravidelně v programu, mnozí socialističtí předáci se v soukromí vyjadřují stejně. Egyptsko-francouzská zpěvačka Dalida kdysi zpívala: „Parole, parole, parole...“ (slova, slova a jen slova...).

Záhada

Pro pozorovatele je Francie záhadná. Své problémy zná, téměř každý je uznává a většina dokonce souhlasí s léčbou. Jenže přistoupit od slov k činům se nedaří. Vzniká proto otázka, zda lze Francii vůbec reformovat – je-li schopná se pragmatickými změnami vyvíjet. Analytiky u Francouzů navíc vždy zarážela směs hlubokého konzervatismu a adorace revoluce, zakořeněného individualismu a masového podléhání ideologiím, urputné hájení partikulárních zájmů ve jménu vyšší, kolektivní ideje.

Pro pozorovatele je Francie záhadná. Své problémy zná, téměř každý je uznává a většina dokonce souhlasí s léčbou. Jenže přistoupit od slov k činům se nedaří. Vzniká proto otázka, zda lze Francii vůbec reformovat – je-li schopná se pragmatickými změnami vyvíjet.

Řada komentátorů proto v klidnou reformu Francie nevěří. S odkazem na francouzské dějiny upozorňují, že velké změny v ní nastávaly jen v důsledku revolucí či národních katastrof. Situaci před letošními prezidentskými volbami také znejišťuje, že dlouholetá nedůvěra Francouzů k politickým představitelům přerostla v nechuť a zavržení. Liberální týdeník Le Point píše o „trumpizaci ducha“.

Voliči se chovají nepředvídatelně, šablony přestávají platit a předvolební průzkumy veřejného mínění se podobají hádání z křišťálové koule. Francouzský volič je znejistělý, plný pochyb a obav, které nemají daleko ke strachu. Objevuje se potřeba silného charismatického vůdce a otvírají možnosti pro populisty a politický hazard.

Podle francouzského volebního zákonu lze zaregistrovat na prezidentského kandidáta pouze toho, koho doporučí 500 volených zástupců – od poslanců a senátorů až po starostu nejmenší vesnice. Jde o první síto, aby neprošli uchazeči ve stylu Strany kačera Donalda ve Švédsku v sedmdesátých letech 20. století. Jelikož kandidáti předloží volební komisi doporučení až v polovině března, neví se, kolik jich nakonec bude.

V prvním kole prezidentských voleb 23. dubna by se navzdory tomu mělo utkat nejméně šest kandidátů: Yannick Jadot za Zelené (či co z nich zbývá), Jean-Luc Mélenchon za hnutí France insoumise (Nepoddajná Francie), Benoît Hamon za Socialistickou stranu, Emmanuel Macron za hnutí En Marche! (Vpřed!), François Fillon za pravicové republikány a centristy a Marine Le Penová za krajně pravicovou Národní frontu.

Neúplná politická škála

Na první pohled se francouzskému voliči nabízí úplná politická škála – od levicových radikálů po extrémně pravicové nacionalisty. Jenže to neodpovídá skutečnosti. Chybět bude reformní sociální demokracie, přestože představuje 20 až 30 procent voličů. Za porážkou bývalého premiéra Manuela Vallse, který tento proud představuje, v socialistických primárkách vidí francouzská média pochybné manévry Elysejského paláce.

Na první pohled se francouzskému voliči nabízí úplná politická škála – od levicových radikálů po extrémně pravicové nacionalisty. Jenže to neodpovídá skutečnosti. Chybět bude reformní sociální demokracie, přestože představuje 20 až 30 procent voličů.

Valls odmítal kandidovat proti Hollandovi. Ten však dlouhým mlčením ohledně obhajoby či neobhajoby mandátu znemožnil loajálnímu předsedovi vlády, aby svou kandidaturu v primárkách oznámil s dostatečným předstihem. Poté, co se Hollande začátkem prosince konečně vyjádřil, zbývaly Vallsovi na předvolební kampaň pouze tři týdny. Hollande má skrytě podporovat svého chráněnce Macrona, jehož tažení do Elysejského paláce mohlo vítězství Vallse v primárkách ohrozit. Není to jediná spiklenecká teorie, která hýbe francouzskými médii.

Nelze ani vyloučit, že z nabídky vypadne i demokratická pravice představovaná Fillonem. Ten v listopadu suverénně vyhrál primárky pravice a politického středu. Ještě počátkem ledna byl hlavním favoritem prezidentských voleb. Jenže pak investigativní a satirický týdeník Le Canard Enchaîné přišel s aférou fiktivního zaměstnání Fillonovy manželky Penelope jako parlamentní asistentky. A Fillonova důvěryhodnost rázem klesla z 68 na 18 procent.

Spiklenecké teorie

Šéfredaktor týdeníku Louis-Marie Horeau se na televizní stanici BFMTV bránil nařčení z politické manipulace slovy: „Na zveřejnění podobné aféry není nikdy vhodná doba. To slyšíme pokaždé. Jenže my nepracujeme podle politického kalendáře. Jakmile něco zjistíme, zveřejníme to.“ Týdeník nelze podezírat z práce na politickou objednávku, oba novináře, kteří na aféře pracují, však musel někdo přivést na stopu, dát jim tip. A je tu další spiklenecká teorie, respektive dvě.

Spiklenecké teorie nelze vyvrátit, ani zjistit, kolik je na nich pravdy. Vypovídají ale o podivné atmosféře, v níž se Francouzi blíží k prezidentským volbám.

Podle první dostali novináři informaci opět z Elysejského paláce. Hollande má svému oblíbenci Macronovi odstraňovat z cesty všechny překážky. Podle druhé nastal únik z vlastních řad a jde o pomstu příznivců bývalého prezidenta Sarkozyho, kterého Fillon v primárkách drtivě porazil a nevyjadřoval se o něm pozitivně. Chtěli prý ukázat, že není tak čistý, jak se prezentuje.

Tyto spiklenecké teorie nelze vyvrátit, ani zjistit, kolik je na nich pravdy. Vypovídají ale o podivné atmosféře, v níž se Francouzi blíží k prezidentským volbám. Faktem zůstává, že zdánlivě úplná politická nabídka se jim smrskává na velice oslabenou pravici, záhadného Macrona a extrémy. Z průzkumů veřejného mínění dále vyplývá, že více než polovina Francouzů je ochotná extrémní řešení volit.

Směřování k „frexitu“

Zmíněný týdeník Le Point označil Marine Le Penovou, Jeana-Luca Mélenchona a Benoîta Hamona za „stranu státního bankrotu“. Komentátorům neuniklo, že jejich volební programy jsou z 90 procent totožné, a shodují se, že Le Penová a Mélenchon znamenají konec evropské integrace a střet s Německem, zatímco proevropský Hamon doufá, že účet za jeho program zaplatí právě Německo. U Le Penové vstávají ekonomům vlasy hrůzou.

Le Penová směřuje k „frexitu“, který voličům prodává jako „obnovenou suverenitu francouzského národa“. Pokud evropští partneři nepřistoupí na její návrhy, plánuje referendum jako v Británii.

Podle Moritze Kraemera, analytika ratingové agentury Standard & Poor’s, by návrat k franku znamenal platební neschopnost Francie, tedy bankrot. Le Penová naopak vidí v národní měně „přizpůsobené francouzské ekonomice“ nástroj ke zvýšení konkurenceschopnosti. Slibuje rovněž odchod do důchodu v 60 letech, zdanění dovozu a financování rozpočtu Francouzskou národní bankou, tedy tištění nekrytých peněz. Le Penová směřuje k „frexitu“, který voličům prodává jako „obnovenou suverenitu francouzského národa“.

Pokud evropští partneři nepřistoupí na její návrhy, plánuje referendum jako v Británii. Jenže v případě Francie, člena eurozóny, by mělo okamžitě katastrofální následky. Opuštění eura, zavedení národní měny a její následná „soutěživá“ devalvace (ve 20. století ji Francie použila 17krát a bez výsledků) by zruinovaly stát i obyčejného Francouze. Úměrně by vzrostl státní dluh, který drží z 60 procent zahraniční investoři. Le Penová navrhuje jeho převedení na francouzské franky. Který věřitel by ale chtěl splátky v inflační měně? Hrozily by soudy a příklad Argentiny není povzbudivý.

Příklad Trump

Ekonomové šílí i ze zdanění dovozu. Upozorňují, že například více než polovina dílů a součástek do každého letadla Airbus je dovážena ze zemí mimo eurozónu. Snad kromě bagety a sýrů neexistuje žádný zcela francouzský produkt. A „dovoz“ nikdy daň platit nebude, zaplatí ji ve vyšší ceně francouzský spotřebitel, tedy obyčejný občan, kterého chce Národní fronta zachránit před hrůzami globalizace. Proč tyto ztřeštěnosti zabírají a Le Penová je stále jasně postupující do druhého kola prezidentských voleb?

Hlavní slabinu Le Penové vidí francouzští komentátoři v tom, že vedle stabilní voličské základny – přibližně 25 procent – nemá kde brát další hlasy. Postup do druhého kola má jistý, nad druhým však visí otazník. Je tu však příklad Donalda Trumpa.

Francouzští komentátoři vidí dva důvody. Za prvé, její Národní fronta je stále odsuzována z moralistního hlediska jako „pohrobek vichistického režimu“. Francouzi ale mají moralizování plné zuby a tato strana dávno není útulkem kryptofašistů, katolických integristů, nostalgiků po francouzském Alžírsku a posluchačů bujarých písní německého wehrmachtu vydávaných otcem Jean-Marie Le Penem. Pod vedením Le Penové prodělala velkou proměnu, jejímž vrcholem bylo vyloučení otce, zakladatele ze strany. Pro mnohé se stala „salonfähig“.

Přitom se žádný politik nenamáhá zaměnit moralizující odsudky za kritiku ekonomického programu, na který doplatí především její voliči. Není to jednoduché, protože, za druhé, strana má stálou volební základnu, jež racionální argumenty neslyší. Je proti systému a každou kritiku Le Penové považuje za útok „establishmentu“ – pařížského i bruselského. Dokládá to skutečnost, že Le Penová je zapletena do podobné aféry s placením fiktivních parlamentních asistentů jako Fillon, tentokrát v Evropském parlamentu. Zatímco důvěryhodnost Fillona klesla o 50 procent, Le Penové ani o píď.

Hlavní slabinu Le Penové vidí francouzští komentátoři v tom, že vedle stabilní voličské základny – přibližně 25 procent – nemá kde brát další hlasy. Postup do druhého kola má jistý, nad druhým však visí otazník. Je tu však příklad Donalda Trumpa.

Jean-Luc Mélenchon

Prezidentský kandidát hnutí Nepoddajná Francie Jean-Luc Mélenchon začínal jako trockista. Pak působil v Socialistické straně, kde to dotáhl až na ministra v Jospinově vládě, a vedl v ní se svým dnešním protikandidátem Hamonem levé křídlo. Se socialisty se však v roce 2008 rozešel a vrátil se k revolučnímu mládí. Ekonomický program, který Francouzům nabízí, se podobá tomu Národní fronty, jen je zahalen do levicové rétoriky.

Politologové považují za hranici pro postup do druhého kola prezidentských voleb nejméně 20 procent hlasů. Mélenchonovi dnes přisuzují průzkumy 14 až 16, Hamonovi 16 až 18 procent. Na jejich dohodu to zatím nevypadá, takže se může stát, že se levice do druhého kola nedostane.

V programu L’avenir en commun (Společná budoucnost) staví evropské partnery před ultimátum: ukončit rozpočtovou disciplínu, vymazat část státního dluhu, zrušit nezávislost Evropské centrální banky, konec volného pohybu kapitálu, vypovězení smluv o volném obchodu... A pokud na novou Evropu nepřistoupí, je Mélenchon připraven ji opustit. Stejně jako Le Penová chce zavést kontroly kapitálu a zboží na hranicích, čili celní ochranu. Navíc navrhuje čtyřdenní pracovní týden. S penězi na uskutečnění programu si starost nedělá: „Vezmeme je tam, kde jsou – u bohatých“.

Liberální esejista Jean-François Revel (1924–2006) již před 20 lety upozornil, že „bohatý Francouz“ je mýtus – skutečně bohatí dávno platí daně v příznivějších krajinách. Mélenchon dlouho krajní levici kraloval. To však ukončilo překvapivé vítězství Benoîta Hamona v socialistických primárkách, což mu odsává hlasy. Pro mnohé je přijatelnější díky své skromnosti a tím, že nepoužívá revoluční rétoriku. Jejich programy nejsou odlišné, takže spojenectví by bylo logické, a součet hlasů v průzkumech by postup do druhého kola voleb zaručil.

Mélenchon o sloučení stojí, ale jen pokud bude se svým programem společným kandidátem, čímž by však Nepoddajná Francie pohltila socialisty. Politologové považují za hranici pro postup do druhého kola prezidentských voleb nejméně 20 procent hlasů. Mélenchonovi dnes přisuzují průzkumy 14 až 16, Hamonovi 16 až 18 procent. Na jejich dohodu to zatím nevypadá, takže se může stát, že se levice do druhého kola nedostane.

Benoît Hamon

Hamon chce také rozhazovat peníze. Jeho poradcem je známý ekonom Thomas Piketty a Hamonův program jeho názory kopíruje. S lehkostí překračuje všechny hranice stanovené Německem a státy severní Evropy. Plánuje smazat státní dluh jihoevropských zemí, tedy i Francie, od roku 2008, sloučit zbývající částky do společného dluhu EU a vyloučit investiční a obranné výdaje z rozpočtových pravidel.

Nejdiskutovanějším Hamonovým návrhem je základní nepodmíněný příjem ve výši 720 eur, který by měl nahradit všechny sociální dávky a podpory. V Hamonově podání však jde o další výdaj státu. Podle odhadů by státní pokladnu přišel na 400 miliard eur, což je více než roční výdaje státu.

Požaduje, aby Evropská centrální banka tiskla (nekryté) peníze a vstřikovala je do evropské ekonomiky. Podporu chce získat od Španělska, Portugalska a Itálie, a proto jeho první zahraniční cesta jako kandidáta vedla do Portugalska. Podle analytiků se však může dočkat zklamání. Všechny tři země totiž vynaložily na své ozdravení příliš úsilí, než aby podlehly rádoby řešení Paříže.

Nejdiskutovanějším Hamonovým návrhem je základní nepodmíněný příjem ve výši 720 eur (asi 20 tisíc korun), který by měl nahradit všechny sociální dávky a podpory. V Hamonově podání však jde o další výdaj státu. Podle odhadů by státní pokladnu přišel na 400 miliard eur, což je více než roční výdaje státu. „Mzdu za nicnedělání“ by zřejmě zaplatilo Německo, protože Francie na ni nebude mít.

Další Hamonovy návrhy podrazí francouzské ekonomice nohy. Slibuje zkrátit týdenní pracovní dobu na 32 hodin při stejném platu a zvláštní daň z robotů, které prý připravují Francouze o práci. Jenže ti francouzskému průmyslu chybí – v Německu jich pracuje 200 tisíc, ve Francii jen 40 tisíc. A Německo má poloviční nezaměstnanost.

Hamon má podobně jako Mélenchon problém s rozšířením voličské základny. Jeho vítězství v socialistických primárkách stranu rozložilo. Dlouho vytěsňovaná neslučitelnost jejích levicových radikálů se sociálnědemokratickými reformisty propukla naplno. Více než 50 socialistických poslanců ho odmítá v prezidentské kampani podpořit. Gérard Collomb, senátor, starosta Lyonu a jedna z nejvlivnějších osobností socialistické strany, otevřeně vyzval k podpoře Macrona. Stejným směrem se zřejmě vydá i velká část reformního křídla.

François Fillon

Po pravicových primárkách loni v listopadu nikdo nepochyboval, že se příštím francouzským prezidentem stane François Fillon. Jeho popularita se blížila 70 procentům, přestože Francouzům nabídl churchillovské „pot, krev a slzy“. Slíbil na Francii nevídané utahování opasků. Státní byrokracie měla zeštíhlit o půl milionu úředníků, sociální zabezpečení projít reformou, týdenní pracovní doba se vrátit na 39 hodin a stát začít šetřit. Nebyl první, kdo přišel s radikální léčbou. Tentokrát však Francouzi, aspoň na pravici a v politickém středu, uvěřili, že neustoupí. Až do ledna představoval vůli ke změně.

Pravice nemá za Fillona náhradu. Republikáni ho nemůžou odvolat, protože není kandidátem jedné strany, tedy jejich, nýbrž celé pravice a centra. Musely by se zorganizovat nové primárky, na což není čas. Fillon se kandidatury vzdát nehodlá.

Jenže přišla aféra se zaměstnáváním manželky, kterou Fillon podcenil. Tři týdny se mluvilo jen o ní a měl po předvolební kampani. „V každé normální zemi by podobný kandidát musel odstoupit,“ shrnul politický komentátor televizní stanice BFMTV. Podle nedělníku Le Journal du dimanche je stejného názoru 65 procent Francouzů, ale 70 procent pravicových voličů tuto možnost odmítá. Výzvy ke stažení kandidatury se ozvaly i od republikánských poslanců.

Ukázalo se však, že pravice nemá za Fillona náhradu. Republikáni ho nemůžou odvolat, protože není kandidátem jedné strany, tedy jejich, nýbrž celé pravice a centra. Musely by se zorganizovat nové primárky, na což není čas. Fillon se kandidatury vzdát nehodlá. Prohlásil, že jediný soud, kterému se podřídí, jsou hlasy voličů. V poslední době pak změnil taktiku. Přestal komunikovat s novináři, pořádá mítinky, kde hovoří výlučně o svém programu, a požádal o pomoc bývalého prezidenta Sarkozyho, který zasáhl, a rebelie poslanců ustala.

Fillon – snad na oplátku – přitvrdil v otázkách bezpečnosti. Podařilo se mu zastavit propad volebních preferencí na 18 procentech, což odpovídá tradičním voličům pravice, která se kvůli neustálému probírání aféry v médiích okolo svého kandidáta semkla. Jeho pověst „rytíře bez bázně a hany“ však značně utrpěla a je otázkou, zda se mu podaří získat zpět voliče, kteří se od něho odvrátili. Jejich hlasy bude potřebovat, aby se dostal do druhého kola.

Emmanuel Macron

Vše, co se ve Francii v uplynulých měsících odehrálo, jako by nahrávalo nové hvězdě ve francouzské politice – 39letému Emmanuelu Macronovi. Mnohým zosobňuje touhu po nových tvářích v politice. Plní sály, sbírá hlasy nalevo i napravo a nejnovější průzkumy ho vidí ve druhém kole, v němž zvítězí nad Le Penovou. Navzdory tomu zůstává záhadou. Brojí proti „establishmentu“, přičemž je plodem systému. Vystudoval prestižní školy, působil v soukromé bance Rothschildů, byl ekonomickým poradcem prezidenta Hollanda a poté jeho ministrem hospodářství.

Emmanuel Macron mnohým zosobňuje touhu po nových tvářích v politice. Plní sály, sbírá hlasy nalevo i napravo a nejnovější průzkumy ho vidí ve druhém kole, v němž zvítězí nad Le Penovou. Navzdory tomu zůstává záhadou. Brojí proti „establishmentu“, přičemž je plodem systému.

Z vlády včas vystoupil, aby se připravil na prezidentskou kandidaturu. Nezúčastnil se socialistických primárek, protože není na levici ani na pravici, ale nad nimi. Navíc jako jediný kandidát nepředložil program. Někteří v tom vidí taktický manévr – bez programu se nevystavuje jeho kritice. Jiní tvrdí, že hezkými slovy pouze vodí za nos. Faktem je, že to zatím zabírá a průzkumy ho vidí vítězem. Zatím.

V poslední době probírala francouzská média otázku, zda Macron není pouze politická „bublina“, která splaskne. Má totiž ze všech uchazečů o prezidentský post nejvíce sympatizantů, kteří nejsou stoprocentně rozhodnuti dát mu hlas, tedy nejmenší základnu rozhodnutých voličů. Deník Le Monde se zeptal, zda dynamika, již Macron okolo své kandidatury vyvolal, není u konce s dechem.

Macron absenci programu nahrazuje vyjadřováním ke všemu. Začíná ale dělat chyby. Při návštěvě Alžírska označil francouzskou kolonizaci za zločin proti lidskosti, čímž ji srovnal s holocaustem či genocidou ve Rwandě. Snad se chtěl Alžířanům zalíbit, snad zapomněl, že má ve vlasti na dva miliony potomků těchto „zločinců“ a na milion jejich arabských souputníků a že i po 60 letech je ve Francii alžírská vzpomínka stále živá. Na pobouření reagoval tím, že výrok „byl vytržen z kontextu“.

Stejně neobratně si počínal v otázce uzákoněného manželství bez rozdílu pohlaví, když zbytečně oživil uklidněné vášně. K nedávnému řádění na pařížských předměstích se pak vyjádřil natolik obecně, že se komentátoři v televizním studiu dlouho, a bezvýsledně, dohadovali, co vlastně řekl. Současná politická situace mu však nahrává.

Vše kromě klidu

Macron se stal se útočištěm pro levicové voliče, již nechtějí podporovat Hamona ani Mélenchona, i pro pravicové, které zklamal Fillon a Le Penovou volit nemohou. Francouzští političtí analytici si nejsou jistí, zda Macronova popularita ustojí konfrontaci s protikandidáty ve volební kampani, která začne koncem března, kdy už nebude možné jen krasořečnit před příznivci.

Dva měsíce před prvním kolem prezidentských voleb nabízí Francie vše kromě klidu. Nikdy nebyl výsledek stejně nejistý, nikdy nemělo šanci zvítězit tolik kandidátů, kteří chtějí systému zakroutit krkem.

Dva měsíce před prvním kolem prezidentských voleb nabízí Francie vše kromě klidu. Nikdy nebyl výsledek stejně nejistý, nikdy nemělo šanci zvítězit tolik kandidátů, kteří chtějí systému zakroutit krkem. Neustále se provádějí průzkumy veřejného mínění, ale po brexitu a volbě Donalda Trumpa ztratily výpovědní hodnotu. Také političtí komentátoři se předpovědím vyhýbají. Nakonec rozhodne volič, který se v poslední době vymkl všem zaběhaným scénářům.

Jisté se pouze zdá, že Marine Le Penovou druhé kolo nemine. Nikdo ale nevsadí ani pětník na jejího soupeře. Bublina Macron může splasknout, Hamon se spojit s Mélenchonem a Fillon nabrat druhý dech. Proměnlivých je mnoho. Riziko, že se Francie vydá na nebezpečnou, neprozkoumanou cestu a strhne s sebou ostatní, je však tentokrát velké.