Život ve Stalinově stínu

Jediná diktátorova dcera zemřela jako Lana Petersová v domově pro seniory v USA. Celý život hledala samu sebe, v zásadě však beznadějně.

Gábor Stier 6.12.2011

Jediná, zbožňovaná dcera obávaného a oslavovaného vůdce bývala v Sovětském svazu nepředstavitelně slavná. foto: archivČeská pozice

Jediná, zbožňovaná dcera obávaného a oslavovaného vůdce bývala v Sovětském svazu nepředstavitelně slavná.

Po celý svůj dlouhý život se snažila vyjít ze stínu otce. V letech studené války emigrovala do Ameriky, poté se vrátila do Sovětského svazu. Následně se vydala opět do zámoří, aby ji později její neklidná povaha zavedla do Velké Británie a do Francie. Nakonec Světlana, rozená Stalinová, později Allilujevová, zemřela před několika dny jako Lana Petersová ve věku 85 let v jednom domově pro seniory ve Spojených státech amerických. Všude hledala samu sebe. Jakožto Stalinova dcera však v zásadě beznadějně.

Dnes už si lze jen těžko představit, jak byla jediná, zbožňovaná dcera obávaného a oslavovaného vůdce v Sovětském svazu kdysi slavná. Pojmenovány po ní byly nejen řady dívek, ale například i kolínská. Když stála po boku svého otce na čestné tribuně, zbožně k ní upínaly zraky tisíce pionýrů. Nicméně jen ztěží si lze představit i to, jak špatně se musely Stalinovy děti cítit mezi zdmi Kremlu a státních dač. Pro Světlanu představovaly zlatou klec, ze které není úniku.

Neúspěšná manželství

Tam, kde normální člověk nenachází své místo, si význam pojmu štěstí přivlastňuje moc. Například první Světlanina láska, židovský filmař Alexej Kapler, byl poslán na deset let do vyhnanství na Sibiř. Jen proto, aby byl od diktátorovy dcery co nejdál.

Stalinův dvůr zlomil každého, včetně jeho nejbližšíchSnad není náhoda, že všechna tři její pozdější manželství skončila rozvodem. První manželství se spolužákem jejího bratra Grigorijem Morozovem, uzavřené v roce 1944, trvalo sotva tři roky. Jejím dalším mužem se stal v roce 1949 syn známého stranického funkcionáře Jurij Ždanov. S indickým komunistickým novinářem Braješem Singhem Světlana pouze žila, neboť strana tento vztah neschvalovala. Naposledy se vdala již v americkém exilu za architekta Williama Wesleyho Peterse, se kterým se sice později rovněž nechala rozvést, nicméně až do smrti užívala jméno Lana Petersová.

Z každého ze tří úředních manželství se jí narodilo jedno dítě. Josif se dal na dráhu kardiologa a zemřel v roce 2008 v Moskvě ve věku 63 let. Starší dcera Jekatěrina narozená v roce 1950 je vulkanoložkou na východní Sibiři, zatímco mladší Olga vede butik v americkém Oregonu.

Stalinův dvůr zlomil každého, včetně jeho nejbližších. Jeho žena Naděžda Allilujevová raději zvolila sebevraždu a ani život jeho synů se nevyvíjel nijak šťastně. Starší Jakov padl roku 1941 do válečného zajetí a zemřel v jednom nacistickém koncentračním táboře, zatímco Vasilij se stal ve čtyřiceti letech obětí alkoholu.

Rozporuplný vztah k otci

Tragédie, zklamání a konflikty však provázely po celý život také Světlanu, jež poté, co získala v roce 1949 diplom na oboru filologie a historie na Moskevské státní univerzitě, pracovala jako učitelka a překladatelka. Přístup však měla i do literárních kruhů. Její vztah ke Stalinovi byl velmi, velmi rozporuplný. Vůdce svou dcerku nejdřív hýčkal – jak se později vyjádřil jeho následovník Nikita Chruščov, byla jediným člověkem, kterého měl tento diktátor skutečně rád –, později se však začali čím dál více navzájem odcizovat. V neposlední řadě proto, že se Světlana ze všech sil snažila vystoupit z otcova stínu.

„Byl velmi jednoduchý, drsný a krutý. Zničil mi život.“Dívce narozené v roce 1926 bylo v době otcovy smrti 27 let, takže o zkušenosti a zážitky z prostředí gruzínského generalisima neměla nouzi. Z jejích vzpomínek se můžeme dozvědět, jak pozitivní obraz si uchovala o svém „starostlivém a láskyplném“ otci, i to, jak reagovala na „zmizení“ nejbližších rodinných přátel, matčinu sebevraždu v roce 1932 a jak obvykle vypadaly všední dny nejvýše postavené sovětské pionýrky. Poté mu vyčítá, že jí mluvil nejen do soukromého života, ale i do výběru povolání. Chtěl z ní udělat marxistickou vědkyni, která by zůstala bezprostředně po jeho boku.

Jak říká, Stalin byl čím dál paranoidnější a uzavřenější. „Byl velmi jednoduchý, drsný a krutý. Zničil mi život,“ prohlásila o svém otci v jednom z rozhovorů v Americe. Částečně se ho však také zastala, když uvedla, že kult kolem jeho osobnosti nezačal budovat on sám, ale straničtí kariéristé.

Tíha minulosti

Když pak zůstal sám, pod vedením šéfa tajné policie Lavrentije Beriji kolem něj postavili zeď a jeho jménem pokračovali v provádění čistek. „Ta spousta hrůz by se vůbec nemusela stát, kdyby ještě žila má matka, která utvářela normální rodinnou atmosféru!“ poznamenala na jednom místě Světlana, jež se po otcově smrti snažila zbavit i jeho jména a přijala příjmení matky, která zemřela, když bylo Světlaně šest let: Allilujevová. Jakkoli si však měnila jména a střídala manžele i občanství, své minulosti se zbavit přesto nedokázala.

A nikde nenacházela ani tolik hledané štěstí. Přitom kvůli tomu „emigrovala“ i do Ameriky. „Přijela jsem sem proto, abych tu našla možnost seberealizace, kterou mi v Rusku tak dlouho odpírali,“ vyjádřila se po svém příjezdu do Spojených států tehdy jednačtyřicetiletá žena. Jak řekla, neexistují podle ní komunisté a kapitalisté, jsou jenom dobří a zlí lidé. Uspokojení nalezla také v náboženství. Ve filmové biografii z roku 2007 prohlásila, že i když přešla z jedné strany na druhou, její osobnost je komplikovanější, a proto ji nikdy nikdo zcela nepochopí.

Dle Allilujevové neexistují komunisté a kapitalisté, jsou jen dobří a zlí lidéCesta do Ameriky byla však dlouhá a nerovná. Světlana, která nesla rodinný kříž i po otcově smrti a dvacátém sjezdu, vezla počátkem roku 1967 popel svého zemřelého muže do Indie, kde chtěla také zůstat. V tom jí však nepomohl ani Singhův příbuzný, vysoce postavený úředník ministerstva zahraničních věcí. Když jí pak na sovětském velvyslanectví opakovaně odmítli prodloužit vízum, které jí mělo vypršet za dva dny, odhodlala se k rozhodnutí. Zašla na americkou ambasádu a požádala o politický azyl.

Jak ve své knize o Světlaně Allilujevové poukazuje německá historička Martha Schadová, když se pokouší vrhnout světlo na její „emigraci“, po Chruščovově obratu jí nikdo neubližoval, dokonce i matčino jméno si podle ní vzala spíše z opatrnosti, přesto se v roce 1967 rozhodla Sovětský svaz opustit. Její krok vzbudil po celém světě velkou pozornost a díky Světlanině osobnosti získal přímo symbolický význam, přestože ji k němu kromě politických důvodů vedla stejně tak osobní ukřivděnost a bolest způsobená ztrátou muže.

Nechtěná emigrantka

Z tohoto obratu se však vůbec neradoval Bílý dům, který právě pracoval na zlepšení vztahů s Moskvou. Jak vyplývá z tehdejších diplomatických depeší, americká diplomacie se snažila Světlanu přesvědčit, aby si vybrala raději Švýcarsko či Itálii, které by pro ni byly bezpečnější. Okamžitě vyhledali také sovětskou stranu a dali Moskvě na srozuměnou, že je pro ně Allilujevové žádost z politického hlediska nepříjemná.

Jeden diplomat ji ovšem doprovodil do Říma, aby vzápětí odcestovala do Švýcarska, kde bydlela tři týdny v jednom katolickém klášteře. Nakonec vlivný moskevský velvyslanec George Kennan zařídil, aby dostala azyl, a tak Světlana, která v Sovětském svazu zanechala obě své již odrostlé děti, dorazila do Spojených států, kde si díky své autobiografické knize s názvem Dvacet dopisů příteli, z níž se stal okamžitě bestseller, získala spisovatelské renomé a prostředky pro zajištění existence.

Americká propaganda využila situace. Nic totiž v letech studené války nemohlo zapůsobit lépe, než když právě Stalinova dcera nazve svého otce morální a duševní zrůdou a sovětský systém hodnotí jako hluboce zkorumpovaný. Sovětský premiér Alexej Kosigin v reakci na to o Světlaně Allilujevové prohlásil, že je to chorá a z morálního hlediska labilní osoba, která se systém a zemi snaží pouze zdiskreditovat.

Propagandistické sousto

Ani tady se však Světlana, tou dobu už Lana Petersová, nenašla. Napsala další tři knihy, pak se ale po dvaceti letech a spolu se svou dcerou, která neuměla ani slovo rusky, vrátila v roce 1984 do Sovětského svazu, aby mohla žít se svými dětmi. Stejně jako při jejím příjezdu do Ameriky, i nyní využila jejího nenadálého návratu propagandistická mašinérie. Dostala zpět sovětské občanství a kriticky se vyjádřila o letech strávených ve Spojených státech. Jak prohlásila na velkolepé tiskové konferenci uspořádané po jejím příjezdu, „na Západě jsem nebyla ani minutu svobodná“.

„Na Západě jsem nebyla ani minutu svobodná,“ prohlásila Allilujevová po návratu do Sovětského svazuSotva rok nato však neklidná Světlana s odvoláním na zhoršení vztahů s rodinou požádala, aby mohla opět vycestovat, a už nikdy se do Ruska nevrátila. Dobře se ovšem necítila ani za oceánem, odstěhovala se do Anglie a poté do Francie, následně zpátky do Ameriky a znovu do Anglie. Žila v chatrči bez elektřiny ve Wisconsinu a zchudlá našla ve stáří útočiště v domově pro seniory. S dětmi, které zůstaly v Rusku, již nebyla v kontaktu a její v Americe žijící dcera ji navštěvovala jen zřídka. Většinou šila a četla ruskou literaturu. Okouzlila ji poezie „stříbrného věku“, především básně Maxmiliána Vološina.

Světlana se pokoušela odtrhnout od minulosti. Jak dokazují i následující řádky, s nevalným úspěchem. „Když mě lidi vidí, říkají si: Podívej, támhle je Stalinova dcera, támhle je Stalinova dcera… jako kdybych snad chtěla Američany střílet na ulici. V druhém případě se mě lidé snaží hájit a říkají: Ale vždyť ona už přece emigrovala, už je z ní Američanka,“ vyprávěla jednou. „Jenže já nejsem ani jedno. Jsem někde mezi, což lidé prostě nedokážou pochopit.“

Navzdory tomu důsledně dokazovala, že ji nijak netíží fakt, že je dcerou Josifa Stalina. To vše bylo však spíše jen ospravedlněním. Její život to zcela jednoznačně vyvrací. „Pořád se nade mnou vznáší otcův stín, ať dělám cokoliv,“ přiznala rozhořčeně v jedné slabé chvilce.