Život plynového krále aneb Jak se Gazprom stal „posvátnou krávou“ ruské ekonomiky

Mozek postsovětského plynárenství, zakladatel a bývalý šéf Gazpromu Rem Vjachirev byl v 90. letech třetím nejdůležitějším mužem Ruska.

Gábor Stier 21.3.2013

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

Posledních deset let života strávil Rem Vjachirev v ústraní, mimo dosah médií i obchodní a politické dění, na své 50hektarové usedlosti poblíž Moskvy. Jako správný hospodář se pečlivě staral o svůj statek, hodně rybařil, choval koroptve a bažanty. Kdo ho neznal, ten by si jen stěží pomyslel, že byl v devadesátých letech třetím nejdůležitějším mužem Ruska. Spoluzakládal Gazprom, největší a nejbohatší podnik, jenž dodnes představuje jeden z hlavních zdrojů devizových příjmů ruského rozpočtu.

V ropném a plynárenském průmyslu strávil celkem 45 let, během nichž se vypracoval od ničeho až na samý vrchol. Tajemství jeho úspěchů spočívalo v tom, že se v něm pojila odborná erudice s manažerskými schopnostmi. Na vrcholu strávil deset let, v roce 2001 ovšem pochopil, že jeho čas je u konce. Události nové éry sledoval už jenom zpovzdálí. Není divu, Rem Vjachirev, který zemřel minulý měsíc v Moskvě ve věku 78 let, se cítil doma v devadesátých letech.

Setkání s Černomyrdinem

Vjachirev se narodil do rodiny učitele v malé vísce jménem Bolšaja Černigovka v Kujbyševské, dnešní Samarské oblasti. Byl nejstarším ze šesti dětí. Všichni muži z vesnice byli odvedeni na frontu, takže Vjachirev již v dětství zakusil fyzickou práci. Sbíral brambory a později pomáhal vykládat lodě na Volze. Na obor těžby ropných a plynových ložisek na Vysoké škole průmyslové v Kujbyševě se podle svých slov přihlásil proto, že se jednalo o nový obor, na který se škola snažila přilákat studenty prostřednictvím vyšších stipendií.

Tandemu se na konci 80. let podařilo přesvědčit vládu, aby udělala z ministerstva plynárenského průmyslu koncern sdružující zhruba padesát podniků

Po dokončení studií (1956) se dostal jako „naftař“ do podniku Kujbyševněfť, v němž prošel během patnácti let všemi funkcemi od asistenta až po ředitele. V roce 1970 ho jeden z jeho známých povolal do Orenburggazpromu, kde zahájil kariéru „plynaře“, jež vzápětí málem také skončila. Hned při prvním vrtu totiž došlo k výbuchu, který si vyžádal dva životy. Kromě vyšetřovací komise dorazil na místo neštěstí dokonce i samotný ministr, nakonec však neshledali žádné pochybení. Vjachirev tedy zůstal na svém místě a v roce 1973 ho čekalo setkání, které změnilo celý jeho život. Do čela místního zpracovatelského podniku se dostal předseda stranického výboru v Orsku Viktor Černomyrdin, který byl pět let nato povolán přímo do Moskvy, na oddělení ÚV KSSS pro těžký průmysl.

Napříště je už osud svedl dohromady v roce 1983 na ministerstvu plynárenského průmyslu, kde se Vjachirev o tři roky později stal prvním náměstkem ministra, kterým nebyl nikdo jiný než Černomyrdin. Tento tandem posléze doslova přepsal historii, když se mu podařilo přesvědčit vládu, aby udělala z ministerstva koncern sdružující zhruba padesát podniků. „Pracovali jsme ve dne v noci a hned čtyřikrát jsme museli toto velké dílo uchránit před předsedou vlády Nikolajem Ryžkovem, který nechápal, proč je třeba dělat z ministerstva něco jako kolchoz. Nakonec jsme ho zlomili a on kývnul,“ vzpomínal Vjachirev rok před svou smrtí v rozhovoru pro časopis Forbes, kterým prolomil desetileté mlčení.

Tak vznikala v roce 1989 „posvátná kráva“ sovětské a později ruské ekonomiky, podnik Gazprom, v jehož čele stál Černomyrdin a Vjachirev byl jeho náměstkem. Jak říká generální ředitel Fondu národní energetické bezpečnosti Konstantin Simonov, byli to právě oni dva, kdo na začátku devadesátých let vypracovali model rozvoje plynárenství, který se výrazně odlišoval od průmyslu ropného. Podařilo se jim zachovat jednotný výrobní komplex, který zahrnoval těžbu, dopravu i odbyt.

Prvním mužem Gazpromu

Rok po rozpadu Sovětského svaz dostoupila Černomyrdinova kariéra vrcholu, když ho Boris Jelcin jmenoval do čela vlády, a do vedení Gazpromu se tak logicky dostal Vjachirev. „Nejsem rád prvním mužem, proto jsem ani tentokrát neaspiroval na vedení podniku. Nejspíš jsem se zdráhal proto, že mě sovětská moc naučila, že šéfovi brzy setnou hlavu, a často ani neví proč. Tentokrát jsem ovšem nemohl dělat nic jiného, protože jsme měli v rukou skutečný poklad, a kdybychom ho nechali někomu jinému, tak ho jen propije nebo jednoduše ztratí,“ vzpomínal Vjachirev.

Podle základních stanov firmy nešlo s akciemi Gazpromu volně obchodovat a Vjachireva bylo možné sesadit jen s jeho vlastním souhlasem

Útěchou mu mohlo být, že jeho důvěrník a přítel Černomyrdin se pohyboval stále nablízku, protože mu „car Boris“ svěřil sektor plynárenství. A tandem Černomyrdin–Vjachirev udělal z Gazpromu nedobytnou pevnost. Podle základních stanov firmy například nešlo s akciemi Gazpromu volně obchodovat a Vjachireva bylo možné sesadit jen s jeho vlastním souhlasem. Oba členové dua se mohli cítit jako šéfové a k tomu se ještě dobře doplňovali. Jak prohlásil bývalý ministr energetiky Vladimir Lopuchin, „Rem Ivanovič byl opravdový inženýr, těžař, zatímco Viktor Černomyrdin spíše básník, který vždycky vymyslel, stvořil něco nového“.

Stejně tak se dobře doplňovaly i Gazprom a stát. Černomyrdin podpořil návrh, aby koncern část svých příjmů (například v roce 1995 zhruba pět miliard dolarů) převáděl bez zdanění do fondu na podporu vlastní stability a toto své výsadní postavení si firma dokázala uhájit i před tehdejším prvním vicepremiérem Anatolijem Čubajsem. Současně fungoval Gazprom také jako zásobárna peněz. Když bylo potřeba, posílil kurz rublu, jindy zas vypomohl Moskvě. Peníze od něj ovšem žádali i pohraničníci či generálové a příspěvek na svůj megafilm Lazebník sibiřský (1998) od něj dostal i Nikita Michalkov. O post náměstka ředitele Gazpromu se ucházel mimo jiné také Boris Berezovskij, který měl na peníze vždycky čich, ovšem Vjachirev ho zapudil.

Vjachirev: Plynárenství musí zůstat v rukou státu

Plynárenství bylo vždy hlavním dárcem ekonomiky a právě Vjachirevovi lze v neposlední řadě vděčit za to, že se nezhroutilo. Zatímco totiž těžba ropy klesla po rozpadu Sovětského svazu na třetinu, v plynárenském sektoru představoval pokles pouhých šest procent. V prvních měsících, kdy stál Vjachirev v čele Gazpromu, přitom nikdo nedokázal platit, takže zaměstnanci firmy toto období překonali jenom díky tomu, že k bilanci plynárenského gigantu náleželo ještě zhruba 200 sovchozů, které si v souladu s praxí ze sovětských časů dělaly zásoby potravin na devět měsíců dopředu.

Již pod Vjachirevovým vedením se stal Gazprom v roce 1993 akciovou společností, ačkoliv i jeho privatizace probíhala za zvláštních podmínek. Vjachirev byl vždycky toho názoru, že plynárenský průmysl musí zůstat v rukou státu a na rozdíl od mnoha politiků a ekonomů nepovažoval za chybu, že je Rusko do tak velké míry závislé na vývozu zdrojů energie. „Je to dojná kráva, žádná závislost,“ říkával.

Vjachirev na rozdíl od mnoha politiků a ekonomů nepovažoval za chybu, že je Rusko do tak velké míry závislé na vývozu zdrojů energie

Dlouhá debata se vedla o vlastnických podílech, avšak navzdory tomu, že na Gazpromu do značné míry závisel státní rozpočet, si stát v oblouznění volným trhem neponechal většinový podíl. Většina lidí samozřejmě nebyla připravena na tržní konkurenci, zastánci privatizace ovšem příliš nedůvěřovali činovníkům. Tandem Černomyrdin-Vjachirev ovšem chytračil tak dlouho, dokud se Gazprom v podstatě nevykroutil z takzvané „voucherové“ privatizace.

„Plynaři udělali všechno pro to, aby si nad tímto sektorem udrželi kontrolu,“ píše ve své knize o privatizaci její tehdejší motor Anatolij Čubajs. Zhruba 15 procent akcií odkoupili samotní topmanažeři firmy. „Neexistovalo jiné řešení, jak se vyhnout rozpadu celého sektoru. Bylo třeba schovat papíry před státními zloději, kteří chtěli Gazprom zničit. Tyhle hyeny měly jen dva cíle: vzít a rozdělit. Slova jako znásobit či přidat vůbec neznali. Nikdo podle mě neměl na ruský stát škodlivější vliv než Čubajs nebo (Boris) Němcov. Od té doby mi nesmí přes práh ani zrzavá kočka!“ prohlásil v inkriminovaném rozhovoru pro Forbes s odkazem na Čubajsovu barvu vlasů Vjachirev.

Podle stavu v roce 1995 nakonec zůstalo 41 procent akcií v rukou státu, 10 procent skoupil samotný Gazprom a 15 procent zaměstnanci firmy. Díky voucherové privatizaci se dostalo 32,9 procenta akcií do rukou obyvatel, ovšem prostřednictvím uzavřených, tvrdě vedených aukcí pořádaných v regionech, a 1,1 procenta se stalo vlastnickým podílem společnosti s názvem Rosgazifikacija.

Objevil se i návrh, aby Gazprom podobně jako Surgutněftěgaz nebo AvtoVAZ vzal své akcie do vlastních rukou, přičemž by získal opci na nákup 30 procent státního balíku akcií. Němcov (v té době vicepremiér) a spol. však tuto možnost v roce 1997 zhatili. Ve stejném roce Jelcin formou výnosu povolil, že devět procent firmy může přejít do vlastnictví zahraničních investorů, rok nato pak státní podíl klesl na 35 procent a německý Ruhrgas odkoupil od státu za 660 milionů dolarů 2,5 procenta akcií.

Přes Německo do Evropy

Tou dobou ležela jinak malému a podsaditému Vjachirevovi u nohou řada zahraničních bankéřů. Nikoli náhodou. Největší plynařský podnik světa byl totiž v té době silně podhodnocený. Koncem roku 1996 měl při ceně 35 centů za akcii celkovou hodnotu pouhých osm miliard dolarů, zatímco například ExxonMobil se cenil na 106 miliard. Tento nepoměr byl jasný i samotnému Gazpromu, který tou dobou ovšem velmi potřeboval peníze. Ruští spotřebitelé mu dlužili devět miliard dolarů, z hlediska území celého Společenství nezávislých států pak tyto neuhrazené účty dělaly dokonce 10,3 miliardy dolarů, zatímco firma samotná dlužila tři miliardy dolarů do státního rozpočtu.

Velkou ztrátou pro ni byl i barter. Jednou se například ukázalo, že traktory Belarus, které dorazily jako protiplatba, byly ohodnoceny jako Mercedesy typu 600. Zároveň firma potřebovala kapitál na stavbu plynovodu Jamal – Evropa, který měl znamenat významný posun vpřed. Odprodej akcií se proto týkal celých devíti procent a například počet přihlášených zájemců o dražbu 1,15 procenta Gazpromu nabízených za cenu 1,575 dolaru za akcii pětinásobně překonával kapacitu. S využitím právních mezer a za pomoci Gazpromu mohli cizinci zprostředkovaně získat podíl i na vnitřním trhu, takže v roce 1999 vlastnili už skoro 20procentní balík akcí.

Za Vjachirevova vedení byl dokončen plynovod Jamal – Evropa a vznikly projekty Nord Stream a South Stream

Nejvýznamnějším zahraničním strategickým partnerem Gazpromu se stal Ruhrgas, který symbolizoval rovněž záchranu v podobě otevření cesty směrem do Evropy. Německá spolupráce se táhne hluboko do minulosti, avšak po pádu berlínské zdi ji bylo třeba vybudovat téměř zcela od základu. Brzy však našli Rusové s Němci společné zájmy a Gazprom spolu s Wintershallem založily již v roce 1993 společnost Wingas pokrývající 20 procent německého trhu.

Gazprom tak získal bezprostřední přístup k evropským spotřebitelům, zatímco Němci investovali do výstavby potrubí. Tato spolupráce představovala pro Gazprom největší evropský průlom, i když schéma fungovalo jinak spíše už jen na ruku zprostředkovatelským firmám. Například Gazexport, jehož ředitelem byl po určitou dobu Vjachirevův syn Jurij, si kvůli obratně si počínajícím zprostředkovatelům přišel za deset let na pouhých deset milionů dolarů.

Rozšíření evropské spolupráce však navzdory tomu znamenalo posun vpřed. Právě v této době se mezi koncernem a evropskými spotřebiteli vytvořil model fungující na základě striktních zásad „ber, nebo plať“ (take or pay), k jejichž postupnému uvolňování dochází až dnes. Za Vjachirevova vedení byl však dokončen plynovod Jamal – Evropa a vznikly projekty Nord Stream a South Stream.

V neposlední řadě proto, že největší chybou sovětské éry podle Vjachireva bylo, že všechna potrubí směřovala do Evropy tou nejhorší možnou cestou, a sice přes Ukrajinu, která „neplatí a dodnes plyn krade“. Gazprom dbal rovněž na to, aby Evropa mohla v této oblasti nakupovat plyn jen od Ruska. K vyloučení ostatních sloužila také skupina Itera založená v roce 1992, jejíž šéf Igor Makarov měl výborné vztahy s prezidentem Turkmenistánu Saparmuratem Nijazovem. Turkmenským plynem zásobovali Kavkaz a s poukazem na to, že stejně neplatí, mu Gazprom z valné části přenechal i Ukrajinu.

Odchod do ústraní, nikoli do vězení

Plynárenský gigant přežil těžká léta a byl čím dál silnější, a tak není divu, že ho nový „car“ chtěl mít ještě více pod dohledem státu než jeho předchůdce. Vladimir Putin přivedl do Gazpromu vlastní lidi v čele s Alexejem Millerem, a i když nepřímo, posílil na něj vliv státu. Dnes stát přímo disponuje 38,37 procenta, Rosněftěgaz kontroluje 10,74 procenta, zatímco distribuční Rosgazifikacija 0,89 procenta. To vše bylo provázeno sílícím tlakem na lidi náležející ke starému managementu. Dvěma oběťmi nových poměrů se staly firmy Itera a Sibur, jejíhož ředitele Jakova Goldovského si odvedla policie přímo z Millerovy kanceláře. „Pravděpodobně se firmy nevzdal včas. Ti, kteří tak učinili, mohli být klidní,“ komentoval události Vjachirev.

Strojtransgaz získal ještě v roce 1995 jako odměnu za odvedenou práci za pouhých 2,5 milionu dolarů pět procent akcií Gazpromu

Miller a jeho lidé vzápětí rozbili staré struktury, kontakt šéfů Gazpromu s těmito firmami se jim však dokázat nepodařilo. Tehdejší vedení si samozřejmě zajistilo budoucnost pro sebe i svoje děti. Vjachirevova dcera Taťána měla například podíl v dodavatelském Strojtransgazu s ročním obratem 1,4 miliardy dolarů, stejně jako šéfův spolubojovník Arngolt Bekker, Černomyrdinovy děti nebo Vjachirevova pravá ruka Vjačeslav Šeremet. Pozoruhodná je rovněž skutečnost, že Strojtransgaz získal ještě v roce 1995 jako odměnu za odvedenou práci za pouhých 2,5 milionu dolarů pět procent akcií Gazpromu.

Goldovskij strávil ve vězení několik měsíců, poté svůj podíl prodal Gazpromu a odebral se do zahraničí. Bekker už byl obezřetnější a poté, co vypral peníze pro své děti, pokračoval v podnikání z Německa. V případě Šeremeta stačil pouhý den ve vazbě, aby se podvolil. S Vjachirevem rovněž mluvili a ještě několik následujících let ho sledovali, ze všeho však vyšel bez újmy. Zůstal mu tak akciový podíl v Gazpromu ve výši 0,01182 procenta v hodnotě 13 milionů dolarů, stejně jako usedlost nedaleko Moskvy, a například v roce 2011 inkasoval podíl 23,5 milionu rublů. „Výdaje spojené s hospodářstvím však tyto příjmy dokázaly krýt jen v lepších letech, jindy mi vypomohl Makarov,“ přiznal Vjachirev.

S lehkým úsměvem penzisty

O Vjachirevově odchodu z čela Gazpromu se začalo poprvé mluvit už v roce 1999, poté, co Jelcin už rok předtím odvolal z premiérské funkce Černomyrdina. Tím došlo k oslabení pevného obranného systému Gazpromu. Po nástupu Putina byl Vjachirev nejprve donucen k tomu, aby si předem nechal schválit každý obchod, a následně byla ze stanov firmy odstraněna pasáž, podle níž jej bylo možné odvolat jen s jeho souhlasem. Vjachirev znejistěl a evidentně neprohlédl Putinovy úmysly. V té době prý Kreml svolal vedení Gazpromu, aby ho připravil na změnu.

Podle vlastní verze se však Vjachirev rozhodl k odchodu sám a v březnu 2001 nabídl svou demisi. „Připadal jsem si obklíčený jako medvěd v doupěti. Tak se nedalo pracovat a dříve či později by si našli důvod pro mé odvolání,“ vysvětloval magazínu Forbes penzista Vjachirev s tím, že si Putin po jeho odstoupení patřičně oddechl a ihned se také postaral o jeho vyznamenání. Na žádost Dmitrije Medveděva pak exředitel ještě rok seděl jako okrasa v řídicím výboru, aby byl následně definitivně odstaven.

Občas byl ještě spatřen ve velkém kancelářském komplexu Gazpromu, když přišel navštívit své staré spolupracovníky. Jednou se prý nechal ohlásit i k Millerovi, aby se u něj přimluvil za svého vnuka, nakonec z toho však nic nebylo. Na seznamu nejbohatších občanů figuroval naposledy v roce 2004 s majetkem odhadovaným na 1,3 miliardy dolarů, nicméně nouzí netrpěl ani poté. A s lehkým úsměvem si občas zavzpomínal na staré časy, kdy stál v čele firemního impéria. Na jeho malou zavalitou postavu si ovšem pamatovalo už jenom čím dál méně lidí, a tak skonal v klidném ústranní, daleko od rušného světa 11. února 2013.

Před několika týdny ČESKÁ POZICE publikovala nekrolog Vjachirevova polského souputníka, miliardáře Alexandra Gudzowatého: Polský „barterový král“ už své miliony přepočítávat nebude.

Počet příspěvků: 1, poslední 16.3.2013 08:24 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.