Zesnulý bojovník-filozof Ladislav Hejdánek měl a má svou armádu

Početnou a různorodou skupinu hejdánkovců spojuje náklonnost k filozofovi Ladislavu Hejdánkovi, který zemřel 28. dubna ve věku 92 let.

Ladislav Hejdánek, český filozof. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ladislav Hejdánek, český filozof. | foto: Archiv
Ladislav Hejdánek, český filozof.

Zemře-li bojovník-hrdina, armáda musí hrdě zvednout prapor, který nesl, pevně jej držet, nechat plápolat a dát znamení, že i když zemřel, jeho duch žije. Ohnivé plameny, laskavé srdce, odvážné myšlenky, osobní postoje a statečná bojovnost totiž přežívají a ožívají v nových jiskrách touhy myslet, bojovat a postavit se dějinným okolnostem, nelehkým situacím, povinnostem doby a životů, jež je třeba odžít dobře, statečně a v pravdě, za kterou bojoval a kvůli které riskoval, a již nejen promýšlel, ale i žil.

Ladislav Hejdánek, který zemřel 28. dubna 2020 v 92 letech, takovým bojovníkem byl a jako jediný současný český filozof i měl a má svou armádu. Ta o sobě možná neví, nebo ví, ale není ochotná to přiznat, protože není organizovaná. Možná to ani žádná armáda není, jen početná a různorodá skupina lidí, hejdánkovců.

Spojuje je náklonnost k muži, jehož výjimečnost spočívá mimo jiné v tom, kolik lidí dokázal spojit, ovlivnit a zaujmout svými myšlenkami, názory, postoji, svéráznou a odvážnou filozofií, knihami a články. A především kolika z nich zasáhl do života tím, jaký a kdo byl, a jak žil. To je na něm jedinečné, to z něho dělá bojovníka, antický vzor, to přitahuje.

Reformní evangelické hnutí

Ladislav Hejdánek se narodil 10. května 1927 v Praze. Studoval nejprve na gymnáziu, kde jako mladý student plál touhou a vášní promýšlet a diskutovat. A dlouho do noci to činil se svým spolužákem a přítelem Jakubem Trojanem. Již od svých středoškolských studií byl Hejdánek aktivní, podílel se například na činnosti studentského sdružení křesťanské mládeže YMCA a v roce 1949 se stal jeho předsedou.

Na konci padesátých let patřil Ladislav Hejdánek k zakladatelům reformního evangelického hnutí Nová orientace, jež snahou o dialog a interpretaci evangelia nenechávalo v klidu jak Státní bezpečnost, tak evangelickou církev a její vrcholné představitele

Po absolvování gymnázia studoval filozofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK), kde v roce 1952 získal doktorát. Rok poté se oženil s matematičkou Hedou Kofránkovou, s níž vychoval čtyři dcery. Na konci padesátých let patřil k zakladatelům reformního evangelického hnutí Nová orientace, jež snahou o dialog a interpretaci evangelia nenechávalo v klidu jak Státní bezpečnost, tak evangelickou církev a její vrcholné představitele.

Tehdy Hejdánek navázal řadu ekumenických vztahů s katolíky, například s Jiřím Němcem (1932–2001), Zdeňkem Bonaventurou Boušem (1918–2002), Karlem Flossem či Janem Sokolem. Tato pevná a laskavá přátelství Hejdánek prověřoval řadu let, například s Janem Sokolem nezaměnitelně živelným způsobem při oslavě svých 85. narozenin v Písku, z níž se na poměrně dlouhou chvíli stala bouřlivá filozofická disputace o možnosti vést dialog s totalitními režimy.

Plameny, které v Hejdánkovi hořely již na gymnáziu, zaplály stejnou silou. Vášeň, odhodlání a chuť hodit cihlu po zvráceném totalitním režimu, se kterým se podle Hejdánka diskutovat nedá, neústupnost, bojovnost a přesvědčení, že jen idealista se může pokoušet vést dialog například s nacismem, ale realista rozbije kamenem výlohu a hlavou zeď, nenechaly Hejdánkova přítele Jana Sokola klidným a následná diskuse strhla mnoho hostů. Vášnivá debata potěšila Hejdánka víc než dort.

Statečnost a odvaha

Na začátku šedesátých let se Hejdánek stal členem redakční rady časopisu Tvář a okamžitě jednou z jeho vůdčích postav. Díky výrazné osobnosti okolo sebe soustředil schopné a originální lidi, kteří vytvářeli natolik zajímavá a svěží čísla Tváře, že komunistický režim časopis v roce 1965 zakázal. V této době se Hejdánek také podílel na vydání významných filozofických a teologických děl, překládal, psal a publikoval.

Od roku 1968 působil ve Filozofickém ústavu Československé Akademie věd, ale v roce 1971 byl propuštěn a následně z politických důvodů zatčen a uvězněn. Po půlroční vazbě byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců. Věznění však filozoficky využil – v roce 1972 napsal pro svou dceru Janu knihu Úvod do filosofování.

Statečnost a odvahu proměnit slova v činy, myšlenky ve skutky, prokázal Ladislav Hejdánek i v sedmdesátých letech, kdy se významně podílel na vzniku Charty 77 – v letech 1977 až 1980 byl dvakrát jejím mluvčím

Po propuštění z vězení pracoval jako topič, vrátný a skladník, protože jiné zaměstnání v tehdejším komunistickém Československu vykonávat nemohl, a pořádal tajné domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty. Statečnost a odvahu proměnit slova v činy, myšlenky ve skutky, prokázal i v sedmdesátých letech, kdy se významně podílel na vzniku Charty 77 – v letech 1977 až 1980 byl dvakrát jejím mluvčím.

V této době také začal psát Dopisy příteli, ve kterých formou dopisů vysvětloval jak stanoviska Charty, tak filozofická a aktuální politická témata, a vyzýval k občanské odpovědnosti, aktivitě a statečnosti. Tyto ctnosti naplňoval a ztělesňoval, čímž se pro mnoho osobností české filozofie a intelektuální prostředí stal učitelem a vzorem.

Téměř každý můj učitel, každý, kdo mě ovlivnil a posunul, byl hejdánkovec, tedy Hejdánkem ovlivněný – myšlenkově a intelektuálně se s ním střetl a musel se s ním vypořádat. Hejdánek ho zaujal, byl jeho přítelem, přitahoval ho a imponoval mu, například Aleši Havlíčkovi (1956–2015), Héraklovi české filozofie, který v sobě Hejdánka nosil snad ze všech nejvíc.

Chuť diskutovat

V roce 1980 zahájil Hejdánek legendární domácí bytové semináře filosofie a řadu let je vedl. V Praze jich bylo v různých dobách, bytech u výrazných osobností, filozofů, několik, například u Julia Tomina, Jiřího Němce, Petra Rezka, později u Daniela Kroupy a dalších, ale dle mé představy, protože si jej mohu pouze představovat, byl ten Hejdánkův nejživější, nejplamennější a nejveselejší. Smysl pro humor, chuť se smát, nepodléhat blbé náladě totiž z Hejdánka sálaly i o mnoho let později, kdy jsem ho poznala.

V jeho undergroundových seminářích se vystřídala řada zahraničních filozofů, například Paul Ricoeur (1913–2005), Jacques Derrida (1930–2004), Hans van den Horst, Donald Davidson (1917–2003), Thomas Nagel či Richard Rorty (1931–2007), a mladé lidi, zájemce o filozofii, i přednášející přitahovaly. A nejen tyto semináře, ale i stejně či možná o něco víc Hejdánkova osobnost, jeho otevřená, přátelská, vášnivá a bojovná povaha a chuť diskutovat, vést rozhovor dlouho do noci, do poslední neosahané myšlenky.

V jeho undergroundových seminářích se vystřídala řada zahraničních filozofů a mladé lidi, zájemce o filozofii, i přednášející přitahovaly. A nejen tyto semináře, ale i stejně či možná o něco víc Hejdánkova osobnost, jeho otevřená, přátelská, vášnivá a bojovná povaha a chuť diskutovat, vést rozhovor dlouho do noci, do poslední neosahané myšlenky.

A také jeho zápal, nekompromisnost, kritický pohled na každou tezi a zájem o myšlenku, věc, člověka. Tento jeho opravdový podmanivý zájem, důkladnost a kritika odzbrojily okamžitě i mě. O mnoho let později na můj první e-mail, že studuji filozofii, a ráda bych o něm napsala první akademickou, bakalářskou práci, odpověděl obratem, ať mu část pošlu, což jsem učinila. Tím začalo mé hejdánkovství, můj dlouholetý vztah s tímto mimořádným člověkem, filozofem, politickým bojovníkem, který mě utvářel víc, než by mne napadlo.

V průběhu let jsme si vyměnili kilometry dopisů, hovořili mnoho hodin a celou tu dobu mě na mých pracovních i osobních cestách doprovázel jako učitel a přítel a svým zájmem, radami, ostrou, ale vždy konstruktivní kritikou, humorem a laskavostí mi dodával odvahu a chuť věci nejen začít, ale i dotáhnout.

Nikdy mě nenechal vzdát myšlenkový zápas, vždy mě povzbuzoval, přímo nutil k opětovnému promýšlení téhož, k tvorbě vlastních názorů: „Vy ale máte povinnost si o tom něco myslet, Barboro! Vy si o tom něco myslet musíte.“ Takto působil na jiné a podobně je ovlivnil.

Vlastní filozofický systém

V roce 1985 Ladislav Hejdánek založil filozofický časopis Reflexe a po listopadu 1989, od roku 1991, se podílel na vydávání původně samizdatové edice Oikoymenh zaměřené na filozofii a teologii. Oficiální nakladatelství záhy převzal Aleš Havlíček a z malé samizdatové edice vznikla respektovaná s impozantní vydavatelskou činností. V roce 1990 se Hejdánek habilitoval na Evangelické teologické fakultě, kde dlouho vedl katedru filozofie. O dva roky později byl na FF UK jmenován profesorem filozofie.

Hejdánkova filozofie tvoří samostatnou kapitolu celé české filozofie, v níž mnoho snah o vlastní ucelený filozofický systém, koncepci, neexistuje. O to více jeho odvážný pokus vyčnívá, o to více jeho filozofie přitahuje české filozofy. Na jeho filozofii nepředmětnosti mě vždy nejvíce filozoficky přitahoval koncept ryzí nepředmětnosti, myšlenka, že část skutečnosti se vzpírá myšlení, nelze k ní přistoupit jako ke každé jiné části skutečnosti – promyslet ji, pojmově uchopit, zmocnit se jí, osahat a popsat.

Hejdánkova filozofie tvoří samostatnou kapitolu celé české filozofie, v níž mnoho snah o vlastní ucelený filozofický systém, koncepci, neexistuje. O to více jeho odvážný pokus vyčnívá, o to více jeho filozofie přitahuje české filozofy.

Ryzí nepředmětnost není ani tou částí skutečnosti, která myšlení uniká jen zpočátku, ale nakonec se mu poddá a nechá se osahat, uchopit, popsat a promyslet. Není to zpředmětnitelná část nepředmětného. Ryzí nepředmětnost je nezpředmětnitelná část nepředmětného – jeví se myšlení spíše jako nic, co se pojmovému uchopení, myšlenkovému svlečení a osahání vzpírá a brání natolik urputně, že se k tomu hledá přístup jen obtížně, a možná jej ani objevit nelze.

Možná jen z vnitřku vnitřku lze na okamžik pohlédnout na ryzí něco, jež se zdá ničím. Hlavní filozofickou otázkou pak je, jak? Jak se má myslící člověk vztahovat k této části skutečnosti, aby ji nepoškodil, nestáhl do svého předmětného světa a nezpředmětnil? Jak se má opustit, ale neztratit, aby nalezl, ale nezískal tento ryzí pramen, neuchopitelnost samu, zářivou nepředmětnost? To mě vždy fascinovalo a stále fascinuje.

Ladislav Hejdánek získal řadu ocenění, například Cenu Jana Palacha, řád T. G. Masaryka čestný doktorát Amsterodamské univerzity či francouzský řád „rytíř“ umění a písemnictví, ale tím nejvyšším tohoto aktivního, nebojácného, veselého a kritického, ale vždy slušného filozofa ochotného hned se usmířit, jsou hejdánkovci. Ti, ve kterých jeho duch, aktivita, nápady a chuť prorazit hlavou zeď žijí, a kteří v druhých dokážou zažehnout stejnou jiskru filozofické vášně a touhy po poznání jako on ve svém dlouhém, bohatém a naplněném životě.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Barbora Řebíková

Barbora Řebíková, odborná asistentka na 3. Lékařské fakultě UK a na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články