Zeman touží po moci. Dotáhne to až k prezidentskému systému?

Předvede-li nový prezident schopnost expandovat, bylo by jistější zakomponovat do Ústavy co nejdříve podrobně jeho kompetence.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Po několika týdnech vzkazů, jež si na téma jmenování velvyslanců vyměňovaly Hrad a Černínský palác přes média, se prezident Miloš Zeman a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg pokusili udělat si jasno mezi čtyřma očima. Jejich úterní 90minutová schůzka však skončila bez výsledku. „Budeme se k tomu ještě setkávat, toť vše,“ pravil Schwarzenberg novinářům, odjížděje z Hradu. Pravda, kníže jim ještě zamával!

Jeho mluvčí Johana Grohová poté informovala, že oba pánové hovořili „o věcech, které se řeší za zavřenými dveřmi“, čili že setrvali na svých pozicích a nepohnuli se ani o milimetr kupředu. „Na ničem jsme se nedohodli,“ nechal se posléze kníže slyšet v nejvyšším patře „topky“. A připojil dovětek: „Ministerstvo zahraničí tu není proto, aby řešilo osobní problémy rodiny Klausů“.

Průkopnické náměty

Schwarzenberg zásadně odmítá učinit z paní Livie velvyslankyni České republiky ve Slovenské republice, na což tlačí prezident Zeman. Prý to ministr Schwarzenberg neučiní, ani kdyby mu byl takříkajíc položen nůž na krk. V takovém případě je prý připraven rezignovat na funkce prvního vicepremiéra a ministra zahraničí, což by znamenalo odchod TOP 09 z vlády a možná její pád a volby v předčasném termínu.

V souvislosti se jmenováním velvyslanců se z Hradu ozývají odvážné, ba průkopnické náměty

Ty si vzhledem ke špatné kondici ODS zaručeně nepřeje Petr Nečas, bez jehož podpisu nedokáže ale prezident Schwarzenberga vytěsnit z vlády. Nepřeje si je ostatně ani TOP 09, poněvadž, jak často zdůrazňuje právě Karel Schwarzenberg, strany, jež vyvolají pád vlády, v Evropě následující volby většinou prohrávají. Po úterní neúspěšné schůzce bude proto Hrad s Černínem jednat tak dlouho, dokud se nenajde nějaký únosný kompromis.

Otázkou je, jak dlouho to bude trvat a zda mezitím nedojde trpělivost Hradu. V souvislosti se jmenováním velvyslanců se odtamtud ozývají odvážné, ba průkopnické náměty! Celou přehršel jich 13. dubna v obsáhlém rozhovoru pro Právo nabídl ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynek Kmoníček, zkušený kariérní diplomat elitní třídy, arabista a také – svého času – koncertní hráč na klasickou kytaru.

Varovná slova

Pan Kmoníček vychází ve svých úvahách z předpokladu, že ministerstvo zahraničí, aby odblokovalo proces jmenování velvyslanců, přistoupí ke kompromisu, který „musí nutně odrazit základní fakt, a tím je, že prezident republiky se jmenuje Miloš Zeman, nikoli Karel Schwarzenberg“. Zapamatujme si ta varovná slova a pokračujme!

Jak razantní a ofenzivní je prezident Zeman ve své funkci, dokládá v diplomacii asi dost unikátní příběh Jaromíra Plíška

Dosud Černínem předložené personální návrhy prý „tuto základní změnu situace jaksi vůbec nedokázaly reflektovat“. Přitom podle Kmoníčka musí být prezident Zeman „osobně ztotožněn“ i se jmény těch velvyslanců, které v období mezi jeho zvolením a inaugurací podepsal ještě bývalý prezident Václav Klaus. A důvod? Inu do příslušné země odjedou už tito velvyslanci s pověřovacími listinami podepsanými prezidentem Zemanem.

Jak razantní a ofenzivní je prezident Zeman ve funkci, dokládá i následující, v diplomacii asi dost unikátní příběh Jaromíra Plíška. Tento vysoký úřadník ministerstva zahraničí prošel schvalovací procedurou a byl prezidentem Klausem nejen jmenován, ale jako člen Klausova doprovodu v Bratislavě i osobně představen coby příští český ambasador na Slovensku. Zeman však nedlouho po své inauguraci Bratislavu informoval, ať nečekají Plíška, ale jiného člověka, kterého jim Česká republika navrhne. (Tím „jiným člověkem“ by měla být Livia Klausová).

Procedura jmenování velvyslanců

Proceduru jmenování velvyslanců naše zákony podrobně neupravují. Jen rámcově ji kodifikuje Ústava. Její čl. 63, odst. 1, písm. e) stanoví, že prezident republiky „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“. Třetí odstavec téhož čl. 63 dodává, že takové rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti podpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Jmenování velvyslanců ČR probíhá na základě léta ustálené praxe, jakéhosi zvykového právaNávrh zákona o zahraniční službě, který měl být vodítkem při kariérním postupu diplomatů, a tedy i výběru adeptů na velvyslance, ministerstvo zahraničí sice už před několika lety vypracovalo, ale zůstalo jen u návrhu. Jmenování velvyslanců ČR proto probíhá na základě léta ustálené praxe, jakéhosi zvykového práva. Velvyslance navrhuje vládě ministr zahraničí. Pokud s ním vláda vysloví souhlas, prezident republiky ho jmenuje.

Poté je požádána země, v níž by měl onen velvyslanec působit, o „agrément“ – souhlas s tím, že ho jako diplomatického zástupce ČR přijme. A teprve pak, je-li agrément udělen, český prezident podepíše velvyslanci pověřovací listiny, jež posléze předá v hostitelské zemi.

Až po agrément má být celá procedura diskrétní už jen proto, aby hostitelská země nebyla omezena v rozhodování, zda konkrétního velvyslance přijme, anebo ho odmítne. To, co se u nás nyní děje okolo Livie Klausové a dalších potenciálních adeptů na velvyslanecké posty, je český Kocourkov, a jinak prachobyčejná mocenská nátlaková hra.

Proměna podle prezidentova gusta

Na zvykovém právu, podle něhož se jmenování velvyslanců odehrává, „v této chvíli (…) není třeba nic měnit“, pravil šalamounsky ředitel Kmoníček. Někdy v budoucnu snad ano? Pan Kmoníček pokračuje: „Existuje (…) celkem jednotný právní názor, že z Ústavy prezident může jmenovat velvyslance pouze po kontrasignaci vládou. A kontrasignací je podpis premiéra, který ho může, nebo také nemusí, přenést na jiného člena vlády.“

Jednotný právní názor na to sice není, ale ti ústavní právníci, kteří se úzkostlivě drží litery Ústavy, aniž by je znepokojoval úmysl ústavodárce, tradice, zvykové právo, a co si budeme nalhávat, vlastně budoucnost státu, dají Hynku Kmoníčkovi za pravdu.

Prezident Zeman by zkrácenou procedurou jmenování a odvolávání velvyslanců mohl zahraniční službu ČR ráz na ráz proměnit podle svého gusta

Samozřejmě, že nejde o nějakou akademickou diskusi. To, co zaznívá z Hradu, lze zestručnit zhruba takto: bude-li ministr zahraničí dělat potíže, z procedury jmenování velvyslanců může být prostě vyřazen tím způsobem, že velvyslance bude jmenovat sám prezident a zapotřebí bude už jen premiérovy kontrasignace. Že by na něco takového konzervativní předseda vlády Nečas nepřistoupil? Pokud by se dál držel téže zásady jako v případě Klausovy amnestie, že kontrasignace znamená z jeho strany pouze „notářské“ schválení prezidentova rozhodnutí, pak nejspíš ano.

Prezident Zeman by touto zkrácenou procedurou jmenování a odvolávání velvyslanců mohl zahraniční službu ČR ráz na ráz proměnit podle svého gusta. Zodpovědnost za její fungování by ovšem nenesl on, nýbrž podle takzvaného kompetenčního zákona ministerstvo zahraničních věcí. Roztomilé, že ano?

Komu to snad připadá jako výron snivého velikášství, šeredně se mýlí! „Prezident zvolený přímou volbou s počtem voličů značně přesahujícím voliče vládních politických stran je v takové váhové kategorii, že by se s ním mělo počítat. A prezident si je svojí váhové kategorie vědom, a právě proto ji nepoužívá nezodpovědně, ale s velikým rozmyslem,“ odpověděl Kmoníček Právu na pichlavou otázku, zda by šlo blokování velvyslanců interpretovat jako Zemanovu snahu vytvářet z ČR prezidentskou republiku.

„Cokoli můžete interpretovat mnohými způsoby,“ vyvlékl se z jednoznačné odpovědi ředitel hradního odboru.

Silná osobnost

V prezidentském systému samozřejmě skončit můžeme! Miloš Zeman je silná osobnost. V čele ČSSD toužil vládnout a byl úspěšným premiérem. Stal se prezidentem se silným mandátem vyplývajícím z přímé volby (nikoli z Kmoníčkových úsměvných volebních komparací, a také ne díky Ústavě). Po čem tak asi může toužit silný prezident, který už v minulosti předvedl umění vládnout? Inu po moci, tomto afrodisiaku většiny z těch, kteří se vydali z dráhy lidské na dráhu politickou!

Prakticky každý den prezident Zeman s někým rokuje, a cílevědomě si tím získává spojence

Zeman neponechává nic náhodě. Usilovně si „kolíkuje prostor“. Ví, že čím větší území nyní obsadí, tím větší bude jeho moc a širší akční rádius. Prakticky každý den prezident Zeman s někým rokuje, a cílevědomě si tím získává spojence – se zástupci odborářů, Agrární komory, lékařů, podnikatelů, se senátory, s nimiž takticky předjednává nominace ústavních soudců.

Teď drží v šachu Karla Schwarzenberga, svého konkurenta v prezidentské volbě. Kníže v ní obdržel 45 procent hlasů, což by podle „počtů“ páně Kmoníčkových mělo znamenat, že suverénem české politiky je TOP 09. Samozřejmě, že není! V prezidentské volební kampani se Zeman na Schwarzenbergovi dopustil dvou tří faulů na „červenou kartu“. Když teď s ministrem zahraničí vede tvrdou poziční válku, zase se na to nehezky dívá.

Konsensuální interpretace Ústavy

Nápad převyprávěný „lidu obecnému“ panem Kmoníčkem, že komplikací netřeba, kdyby velvyslance vybíral a jmenoval prezident, čpí právě onou touhou po ještě větší prezidentově moci. Ale pozor – nepřekračuje rámec platné Ústavy! Podobně to prezident Zeman zkouší (zatím neúspěšně) s reformou volebního zákona, s přestavbou Ústavního soudu a jistě zkusí expandovat všude, kde nenarazí na odpor.

Co se „novátorského“ způsobu jmenování velvyslanců týče, bude záležet na premiérovi

Co se „novátorského“ způsobu jmenování velvyslanců týče, bude záležet na premiérovi. Mimochodem „jiní“ ústavní právníci, než jaké má na mysli Hynek Kmoníček, upozorňují, že ústavodárci tvořili konstituci s předpokladem, že bude interpretována konsensuálně, a nikoli extrémně, či dokonce že bude obcházena.

Extrémně zjednodušené jmenování velvyslanců bez součinnosti s ministerstvem zahraničí, jež zařizuje agrément, by mohlo přivodit situaci, že prezidentem jmenovaných ambasadorů budeme mít kdesi plnou budovou, ale budou sedět doma, poněvadž Černínský palác bude těžko vyjednávat agrément osobám, které vybral někdo jiný a za něž nemůže převzít odpovědnost.

Jasná ústavní odpovědnost

Tento malý příklad jsme nezvolili náhodou. Pokud nebude prezidenta Zemana schopná korigovat vláda v čele s premiérem, jež může v případě přílišné prezidentovy rozpínavosti vyvolat u Ústavního soudu kompetenční spor, dále Parlament ČR a v obměněné sestavě právě i konstituční soud, pak nejspíš zamíříme k prezidentskému systému.

Byl by to ale nebezpečně kuriózní prezidentský systém, protože pokud by nebyla včas změněna Ústava, spočíval by na ústavně neodpovědném prezidentovi, a naopak ústavně odpovědné vládě. Dnešní vláda je slabá v kramflecích, ale vystřídá-li ji po příštích volbách levicový kabinet v čele s ČSSD, nebude vůči prezidentu Zemanovi ještě ve slabším, protože submisivním postavení?

Kdyby se nám – s prominutím – pan prezident „utrhnul ze řetězu“, bylo by ouzko i těm, kteří ho dnes zbožňujíShrnuto a podtrženo, pokud prezident Zeman předvede schopnost expandovat všemi směry a opravdu zamíří k prezidentskému systému, pak by bylo jistější zakomponovat do Ústavy spíše dříve než později podrobně prezidentovy kompetence, stanovit mu jasnou ústavní odpovědnost (poněvadž dosud za jeho rozhodnutí odpovídá vláda) a vztyčit bariéry, jež by ani silný prezident nesměl překračovat.

Že se pro takový krok nenajde politická vůle a v Parlamentu ČR potřebná ústavní většina? Nejspíš nenajde, leč kdyby se nám – s prominutím – pan prezident „utrhnul ze řetězu“, bylo by ouzko i těm, kteří ho dnes zbožňují.

Počet příspěvků: 33, poslední 24.4.2013 04:39 Zobrazuji posledních 33 příspěvků.

Autor

Petr Nováček

Petr Nováček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články