Zdi jsou symboly oddělení, útlaku a omezení. Jejich osudem zbourání

Osudem zdi bývá její nevyhnutelný pád. Všechny vznikly jako iluze, sloužily jako symbol a skončily degradované na výletní cíl. Projít se jimi nedá ani na jednu stranu, byť si jejich stavitelé často myslí, že platí jen pro druhé. Ve skutečnosti zafungují na všechny.

David Lancz 6.3.2021

Velká čínská zeď foto: Darina Ivanovová

Velká čínská zeď

Prezidentství Donalda Trumpa přineslo něco špatného i něco dobrého a skončilo ohromnou, těžko pochopitelnou kaňkou v podobě zpochybnění výsledků voleb, která vyvrcholila vpádem jeho fanoušků do Kapitolu. A zanechalo po sobě obrovský symbol – zeď, nekonečně dlouhou zeď a dělící několik Amerik.

Nebudu se zabývat rozdělením národa v hlavách Američanů, ale hmatatelným dokladem jiného dělení – zdí, kterou Donald Trump nechal stavět na americko-mexické hranici. „Zeď bude vysoká, neproniknutelná, monumentální, krásná,“ sliboval před volbami v roce 2016. A jako bonus pro svůj hlavní předvolební trumf prohlásil, že všechno zaplatí Mexiko. „Sice o tom ještě neví, ale já to zařídím, spolehněte se na mě.“ Jako u většiny prohlášení tohoto prezidenta USA pravda byla opět trochu jiná.

Jizva na krku USA

Na předvolebních mítincích sliboval vybájenou zeď o celé délce hranic – 3145 kilometrů –, posléze couvl na 1600 kilometrů a nakonec do konce prvního volebního období navrhl postavit 724 kilometrů. Podle webové stránky Úřadu pro ochranu cla a hranic bylo na začátku ledna hotovo 452 mil (727 kilometrů), což vypadá na splněný slib. Jenže Trumpova administrativa už nedodává, že téměř 600kilometrová bariéra na mexických hranicích stála již v době prezidentova nástupu v roce 2017.

Takže nové zdi zase tolik nevzniklo, pracovalo se například na bariérách, které sice zabraňovaly přejezdu automobilu, ale daly se snadno překonat pěšky. Mexická vláda pak na ni nevynaložila ani cent, všechno zaplatili američtí daňoví poplatníci, a to na úkor rozpočtů ministerstva obrany a armády. A když prezidentovi chtěly pomoci soukromé subjekty a na stavbu zdi uspořádaly sbírku, Trumpův bývalý šéfporadce Steve Bannon ji podle policie bez skrupulí vytuneloval a právě za to stojí před soudem.

Z velkého plánu bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa proti „lidem se spoustou problémů, kteří ty problémy zavlečou k nám, přinášejí drogy a zločinnost a znásilňují“, zbyla jen jizva na krku USA, jejíž další výstavbu vláda nového prezidenta Joe Bidena sice plánuje zastavit, ale ne strhnout

Z velkého prezidentova plánu proti „lidem se spoustou problémů, kteří ty problémy zavlečou k nám, přinášejí drogy a zločinnost a znásilňují“, zbyla jen jizva na krku USA, jejíž další výstavbu vláda nového prezidenta Joe Bidena sice plánuje zastavit, ale ne strhnout. Snad nebude tak zle, „i nejvyšší zeď pro lásku je nízkou“, tvrdil už anglický dramatik William Shakespeare (1564–1616). Se zdí si nakonec poradí i příroda, jak ukázala tropická bouře Hanna loni v létě.

Ta sice nezanechala žádné jiné zásadní škody, zato dokázala zeď na několika místech v Texasu porazit. A další recept v roce 2004 při projevu na newyorské Wagnerově vysoké škole nenabídl nikdo jiný než Donald Trump. „Nevzdávejte se. Nedovolte, aby se to stalo,“ řekl tehdy studentům při přebírání čestného doktorátu. „Pokud máte před sebou betonovou zeď, projděte skrz ni, přelezte ji, obejděte ji, ale dostaňte se na druhou stranu.“ Zdi nejsou jen malé či velké, nenápadné nebo monstrózní, z kamení, cihel a malty nebo třeba ze dřeva.

Zdi jsou symboly. Symboly oddělení, symboly útlaku, symboly omezení. Bez ohledu na to, kterým směrem se díváte: projít se jimi nedá ani na jednu stranu, byť si jejich stavitelé často myslí, že platí jen pro ty druhé. Ve skutečnosti zafungují na všechny – i když vás zeď má ochránit před vpádem mexických imigrantů / mongolských barbarů / imperialistických hrdlořezů / kýmkoli dalším, na koho si vzpomenete –, zastaví i vás při cestě ven. Zeď je především symbolem rozdělení.

Atrakce pro nadšené výletníky

Když v roce 1992 přišel americký politický vědec Francis Fukuyama s tezí o konci dějin, asi netušil, že ani ne o 30 let později budeme až po uši vězet ve „věku zdí“, jak říká britský spisovatel a komentátor Tim Marshall. A připomíná, že v současnosti si nejméně 65 zemí na světě kolem hranic postavilo nějaké zátarasy a ze všech bariér, které se na Zemi objevily po druhé světové válce, jich polovina vznikla po roce 2000. Konec dějin symbolicky zahájil pád berlínské zdi a přeneseně i zdi z ostnatých drátů železné opony.

Jako bychom se ale z historie nepoučili, lidstvo se s vervou pustilo do stavění nových. „Dějiny se sice neopakují, ale někdy se mohou rýmovat,“ poznamenal americký spisovatel Mark Twain (1835–1910). Přitom jestli něco historie učí, pak že osudem zdi bývá její nevyhnutelný pád. Týká se to i nejmonstróznější zdi světa, údajně jediné, která je vidět z vesmíru. Mimochodem, toto tvrzení je také sporné: říká to jediný astronaut, shodou náhod z Číny, a natolik si nebyl jistý, že si pro jistotu musel pomoci fotografiemi NASA.

Ve výsledku Velká čínská zeď žádnou armádu neudržela, jen se zaryla do krajiny a znemožňovala svobodný pohyb. Činila to, co trochu, byť jinými prostředky, dělá čínský autoritativní režim prezidenta Si Ťin-pchinga vlastním občanům i dnes. Poté, co se na mnoha a mnoha místech zhroutila, její opravené části jsou dobré už jen jako atrakce pro nadšené výletníky.

Řeč je o Velké čínské zdi, v dnešní podobě postavené za dynastie Ming (její zárodky lze vystopovat mnohem dál do historie, až do 3. století před naším letopočtem), jež měla Čínu chránit před nájezdy barbarských Mongolů. To se jí nemohlo podařit – nájezdníci ze severu zeď překračovali, jak je napadlo, také byla z velké části většinu dějin rozbořena a mimo v nedávné době opravených turistických úseků dodnes slouží místním jako stavební materiál.

„Demarkační linie oddělující step od obdělávané půdy, kočovný způsob života od rolnictví a barbarství od civilizace,“ prohlásil o Velké čínské zdi americký sinolog John King Fairbank (1907–1991). V tom prohlášení je všechno – dokonalý popis nacionální arogance, kterou sdílí mnoho národů – právě my jsme pupek světa, z nějž se můžeme pohrdavě dívat na ostatní. Ve výsledku tato zeď žádnou armádu neudržela, jen se zaryla do krajiny a znemožňovala svobodný pohyb.

Činila to, co trochu, byť jinými prostředky, dělá čínský autoritativní režim prezidenta Si Ťin-pchinga vlastním občanům i dnes. Poté, co se na mnoha a mnoha místech Velká zeď zhroutila (člověka cihly a malta nezadrží), její opravené části jsou dobré už jen jako atrakce pro nadšené výletníky. Podobně dopadly další slavné zdi.

Psychologická ošidnost

Na co asi myslel římský císař Hadrianus, když v polovině 2. století nechal v Británii na základě přirozených terénních překážek, které oddělovaly říši od barbarů, vybudovat dlouhou linii pevností, hradeb a zdí? Vážně věřil, že to, co nedokázaly jeho legie, dokáže 4,5 metru vysoká a tři metry široká hromada kamení? Sám císař svůj omyl už poznat nestihl, ale ukázalo se, že zdi jsou jen tak pevné jako muži, kteří je brání. Když padli, barbaři neměli problém Římany dostat z celého ostrova. Opět se totiž ukázala psychologická ošidnost zdí.

Římané té své natolik věřili, že všichni vojáci sídlili u valu samotného, kdežto zbytek území zůstal nechráněný. Stejné iluzi jako Hadrianus podlehl i bájný trojský král Priamos. Natolik si byl jistý ohromující hradbou svého města, že (aspoň dle starořeckého básníka Homéra) riskoval válku s celým Řeckem pro ukradenou spartskou královnu a zlatý spartský poklad. Podle vykopávek německého archeologa Heinricha Schliemanna (1822–1890) bylo trojské opevnění stejně mohutné jako v Homérově popisu:

Ukázalo se, že zdi jsou jen tak pevné jako muži, kteří je brání. Když padli, barbaři neměli problém Římany dostat z celého ostrova. Opět se totiž ukázala psychologická ošidnost zdí. Římané té své natolik věřili, že všichni vojáci sídlili u valu samotného, kdežto zbytek území zůstal nechráněný.

„Městu pak vysoké dlouhé hradby s věžemi, stavěné pevně, vysoká brána a ku bráně přilehlá vrata, vysoká, hlazená krásně a zavřená, k ochraně budou!“ A stejně padlo – každou zeď lze zbourat, i kdyby to mělo být dřevěným koněm. Lze pokračovat, třeba opevněním Velkého Zimbabwe až po babylonské hradby, jež se na seznamu sedmi divů světa ocitly ještě předtím, než je tvůrce dnes uznávaného výčtu starověkých stavebních zázraků Filón Byzantský (280–220 před naším letopočtem) nevyměnil za visuté zahrady Semiramidiny.

Bylo by to ale zbytečné. Všechny vznikly jako iluze, sloužily jako symbol a skončily degradované na výletní cíl. „Nikdo nemá v úmyslu stavět nějakou zeď,“ ujišťoval své i zahraniční občany Walter Ulbricht (1893–1973), toho času generální tajemník východoněmecké komunistické strany a faktický vládce NDR, v projevu 15. června 1961. Jak plané mohou být komunistické sliby, se ukázalo už o dva měsíce později, kdy se se stavbou „nějaké zdi“ přece jen začalo.

Zdi, která měla především zabránit útěkům ze socialistického bloku do Západního Berlína, k nimž docházelo v ohromných počtech. „Svoboda s sebou nese mnoho obtíží a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli postavit zeď, abychom udrželi lidi uvnitř, abychom jim zabránili odejít,“ prohlásil na to konto americký prezident John Fitzgerald Kennedy (1917–1963), bezděky tím vystihující nejhrozivější úlohu zdí.

Tupá strnulost

Ulbrichtův nástupce Erich Honecker (1912–1994) nasadil jiný tón: „Zeď tu bude stát 50 nebo klidně i sto let, pokud ji budeme potřebovat.“ Naštěstí se mýlil, i těch 28 let bylo dost dlouhých, aby se berlínská zeď stala pro celý svět symbolem nenávisti, strachu a nedostatku porozumění. Svým způsobem je s námi dodnes, když v představách či vzpomínkách pořád reprezentuje labyrint nesmyslných zdí, jež rozdělují lidstvo kvůli rase, odlišné víře, kultuře či pro majetek a které místo tvořivé ohebnosti mostů představují jen tupou strnulost.

Je ironií dějin, že ve stejnou dobu, kdy Ulbricht s Honeckerem lhali vlastním lidem, jiný Němec prohlásil: „Je naprosto lhostejné, zda ke sjednocení Evropy dojde na bázi federace nebo konfederace. Říkám vám zcela otevřeně, že pro mne je důležité, aby v tomto směru vůbec k něčemu došlo.“ Tento Němec se jmenoval Konrad Adenauer (1876–1967) a úřad spolkového kancléře zastával v západním Německu. A jeden z Adenauerových následovníků Willy Brandt (1913–1992) šel ještě dál. „Co patří k sobě, znovu se spojí.“

I těch 28 let bylo dost dlouhých, aby se berlínská zeď stala pro celý svět symbolem nenávisti, strachu a nedostatku porozumění. Svým způsobem je s námi dodnes, když v představách či vzpomínkách pořád reprezentuje labyrint nesmyslných zdí, jež rozdělují lidstvo kvůli rase, odlišné víře, kultuře či pro majetek a které místo tvořivé ohebnosti mostů představují jen tupou strnulost.

Brandt mínil obě Německa, s pádem východního bloku se ale tato věta začala vztahovat na celou Evropu. Čísla, třeba růst počtu členů Evropského společenství a poté Evropské unie mu možná dávají za pravdu, ale podařilo se to doopravdy? Zavedením jednotného trhu a měny, aniž by vznikla jednotná fiskální politika, přesun části pravomocí do Bruselu, problémy se zahraničními pracovníky po přijetí deseti „východních“ států, finanční krize a třeba migrační vlna odhalily, že i tam, kde se zdálo, že žádné zdi nestojí, je jich pořád dost.

A některé pořád rostou. „Řada akademiků tvrdí, že nacionalismus je falešná konstrukce, poněvadž se opírá o smyšlené komunity. Jenže je-li něco smyšlené, ještě to neznamená, že to neexistuje,“ píše zmíněný Tim Marshall. Tím se vracíme na začátek: Proč i dnes, po „konci dějin“, rýmujeme s historií a znovu stavíme zdi? Není na vině právě a opět starý známý nacionalismus? Jakou má myšlenka sjednocování, ne rozdělování budoucnost?

Snad velkou. „Budoucnost sjednocené Evropy záleží na tom, má-li prvních tisíc přívrženců tolik víry a schopnosti ji šířit, aby přesvědčilo miliony a učinilo z utopie včerejška skutečnost zítřka. Vyzývám mládež Evropy, aby vykonala toto dílo!“ prohlásil rakouský politik hrabě Richard Coudenhove-Kalergi (1894–1972). Odstraňování zdí je první krok. Osudem všech zdí je jejich zbourání.