Zdanění prostituce? Lepší než daň z plnovousu.

Praha schválila návrh novely zákona o regulaci prostituce, který počítá i se zdaněním. A to docela racionálně.  

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Foto ČTKČeská pozice

Zastupitelstvo Prahy ve čtvrtek odsouhlasilo návrh zákona, který reguluje prostituci. Je nesporně dobře, že se k takovým krokům konečně někdo odhodlal. Byť za situace, kdy není úplně jasné, jestli bude v dohledné době nějaká usnášeníschopná sněmovna, která by normu schválila.

Samotná myšlenka zákona a různá jeho ustanovení jsou tématem pro samostatný text a ČESKÁ POZICE se mu bude v budoucnu věnovat, zaujal nás však jeden konkrétní aspekt – oblast daní a odvodů. Návrh zastupitelů totiž počítá mimo jiné s tím, že by prostitutky a prostituti odváděli klasické daně a pojistné.

Je možné, že jde o shodu náhod, ale tento aspekt návrhu zapadá do řady pozoruhodných nápadů, jak zalátat díry ve veřejných rozpočtech. Pohledem do historie je zřejmé, že zdanit se dá skutečně prakticky cokoli a mezi daňovou kreativitou vládců a deficity veřejných rozpočtů existuje nepřehlédnutelná souvztažnost.

Zastupitelé se v tomto případě ovšem vydali racionálnější cestou. Byť se to tak nemusí jevit, k žádné nové dani by se schylovat nemělo. Návrh počítá s tím, že lidé živící se nejstarším řemeslem mají platit klasickou daň z příjmu fyzických osob a k tomu zdravotní a sociální pojištění.

Dopad na příjmy veřejných rozpočtů by v případě schválení asi nebyl nikterak zásadní. Podobné služby se často provozují po soukromých bytech a domlouvání probíhá po neveřejných kanálech, tudíž šance daňové správy odhalit daňový únik nebude kdovíjaká. Ale příjem by to byl.

Zelený Terminátor

Zvyšování daní se obvykle nezdůvodňuje tím, že jsou potřeba další finance. V tomto směru byla odcházející Nečasova vláda celkem upřímná – když zvyšovala daně, tak alespoň kápla božskou, že zkrátka potřebuje víc peněz. Obvykle to však funguje tak, že se vezme nějaký společenský nešvar a pod záminkou jeho regulace se zdaní. Druhá metoda je, že se něco do té doby zakázaného naopak legalizuje, a následně zdaní.

Takovou druhou cestou se chtěl vydat kupříkladu bývalý guvernér státu Kalifornie a známý Terminátor Arnold Schwarzenegger, který přišel s nápadem na legalizaci a zdanění marihuany. Důvod byl celkem prostý – Kalifornie se potýká se značnými dluhy a nápad na zdanění marihuany sliboval daňový výnos zhruba 1,3 miliardy dolarů ročně. Smělý plán, který vítala řada iniciativ, se dostal až do referenda, kde však byl poměrem 55:45 zamítnut.

Příkladem prvního z uvedených postupů je pak například daň z tučných jídel, kterou jako první zavedlo Dánsko (v Česku tímto směrem uvažovaly například Věci veřejné, zejména pak Vít Bárta, ale z myšlenky sešlo). Vynálezci v Dánsku si slibovali zásadní změnu stravovacích návyků a – jen tak mimochodem – i slušný příjem státní kasy. Daň nepřinesla nic. Dánové si pro tučné potraviny jezdili do Německa a státní pokladna prodělala kalhoty. Tento vysoce úspěšný projekt byl proto v Dánsku po roce své existence zrušen. Úplně stejně a v téže zemi skončila i daň z cukru.

"Výbornej lobbing"

V Česku se v souvislosti s touto daní z různých stran ozývaly narážky na sociální inženýrství: vláda by neměla občanům mluvit do toho, jak se mají stravovat. Je zajímavé, že těmtýž politikům, kteří to říkali (například Miroslav Kalousek), nepřišly zvláštní spotřební daně. Fakticky vzato jde o totéž, protože kromě zlepšení stavu veřejných financí pochopitelně i tyto daně jsou v každém oficiálním dokumentu popsané jako regulatorní nástroj.

Některé daně se obvykle maskují jako poplatek a zajímavostí je, že je tak klasifikují i statistici, tudíž je nenajdete v daňové kvótě

Výrobci alkoholu nebo cigaret se v dobách zavádění těchto daní také nepochybně cítili diskriminováni a snažili se svoji produkci z daní různými prostředky vyjmout. A některým se to dokonce podařilo, například výrobcům vína. K tomu se váže i osobní vzpomínka autora tohoto textu. Když před lety probíhalo v nejmenovaném pivovaru jednání nejmenovaného sněmovního výboru, jeden z poslanců přerušil řeč pivovarníka na téma, jak je nespravedlivé, že oni daň platí a vinaři ne, povzdechem a slovy: „Jo, na to si pamatuju. To byl tenkrát výbornej lobbing.“

Další zajímavá skupina daní je ta, která se jako daně vůbec netváří. Tyto daně se obvykle maskují jako poplatek za něco a zajímavostí je, že je tak klasifikují i statistici, tudíž je nenajdete v daňové kvótě. Kromě marginalit, jako jsou kupříkladu poplatek za psa nebo koncesionářský poplatek, sem patří také mýto, na kterém se ročně v Česku vybere kolem devíti miliard korun. Mýto je prostě teoreticky poplatek za službu a výnos se používá jen na opravy dopravní infrastruktury. Kuriózní je, že totéž se dá říct o silniční dani, která se ovšem už za daň považuje. Že všechny tyto platby nakonec zaplatí občan, protože firmy je započítají do ceny dopravovaného zboží, je evidentní.

Vlády v roli Fantomase

Vzpomínáte, jak legendární zločinec uvaluje na boháče „daň z práva na život“?

Pozoruhodné jsou i daně, které cílí na nějakou konkrétní skupinu lidí. Ve filmu se tyto daně objevily například v jednom z dílů Fantomase, kde tento legendární zločinec uvaluje na boháče „daň z práva na život“. V realitě se přitom podobné nápady objevují poměrně často. Kupříkladu současný prezident Miloš Zeman je stoupencem daně z luxusních výrobků. Těžko říct, co si pod tím představit.

Historicky se terčem zdanění bohaté osoby stávaly poměrně často. Známí jsou takzvaní daňoví exulanti, tedy lidé, kteří se z důvodu vysokých daní seberou a svojí vlasti ukážou záda. Občas má tento fenomén i zajímavé umělecké přesahy.

Když v 70. letech Velká Británie vymyslela takzvanou daň z bezpracného zisku, která postihovala například umělce, se sazbou 98 procent, rozhodli se svou vlast opustit legendární Rolling Stones. „Daňová zátěž na začátku sedmdesátých let byla pro ty, kdo vydělávali nejvíc, až osmdesát tři procent, u investic a takzvaného bezpracného zisku to šlo až na 98 procent. Jako by vám rovnou řekli, že se máte odstěhovat,“ píše ve své autobiografické knize Život kytarista Rolling Stones Keith Richards. Tento krok se kapele stal inspirací k legendárnímu albu Exile on Main St.

To už radši do Ruska...

Stejný způsob hlasování nohama zvolila i další legendární skupina z této země – v roce 1973 cestu do Francie podnikli i jen o něco méně slavní Jethro Tull pod vedením vynikajícího flétnisty Iana Andersona. V současnosti se trend obrací a boháči pro změnu Francii opouštějí. Současná socialistická vláda vymyslela milionářskou daň rovněž a v loňském roce následoval úprk boháčů ze země. Jeho symbolem se stal známý herec Gérard Depardieu, který nakonec přijal ruské občanství.

Autoři daně Robina Hooda spoléhají na to, že se zlými bankéři nebude mít veřejnost mnoho slitování

Do podobné kategorie patří i soubor všemožných daní z finančních transakcí, jejichž autoři spoléhají na to, že se zlými bankéři nebude mít veřejnost mnoho slitování. Konec konců, nebude náhoda, že pro nejradikálnější podobu této daně (zdanění všech obchodů s akciemi, dluhopisy, měnami a dalšími aktivy, přičemž daněn je prakticky obrat) se vžilo označení daň Robina Hooda. Přitom asi prvním autorem konceptu byl ekonom James Tobin, který plánoval zdanit obchody s měnami, aby stabilizoval směnné kurzy a zabránil spekulacím. Daň Robina Hooda zatím není v platnosti, ale jedná se o ní na půdě EU (Česká republika je zatím stále proti, prezident Zeman je však pro).

Daňové šílenství

A pak jsou daně, které lze zařadit do kategorie „šílené“. S fantastickým nápadem přišli například na Novém Zélandu. Zjistili, že významným skleníkovým plynem je metan, který z velké části produkují krávy jako běžný produkt trávení. Logické tedy bylo zavést „daň“ z kravských prdů. I o tomto nápadu se naprosto vážně jednalo, naštěstí byl zamítnut a v platnost nikdy nevstoupil.

Dále je známá například daň z moči, která se platila v době starého Říma za císař Vespasiána. Moč byla důležitou komoditou třeba pro zpracování kůže a brala se právě na veřejných toaletách. Tudíž byl dobrý plán ji zdanit. Z podobného ranku je daň z plnovousu, která fungovala svého času v Anglii nebo v Rusku. Důvody pro tuto daň byly různé – od fiskálních po hygienické.

Buďme rádi...

I v dnešních dobách se dají zejména na regionální či obecní úrovni najít všemožné pozoruhodné daně. V některých německých městech se uvažuje o dani z barových stolků (pokud už nebyla zavedena), dani z plotů nebo i dani ze solárií. Většina těchto odvodů se ukryje za slovo poplatek a jde skutečně o lokální věci.

Obecně tedy jde říct, že pražský nápad se zdaněním prostituce, který se teď zase vrací do hry, je ještě z těch lepších. Především proto, že nevymýšlí žádnou novou fantasmagorickou daň, ale používá klasickou daň z příjmu a povinné pojistné.

Počet příspěvků: 3, poslední 24.6.2013 10:09 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.