Zbytečně repete z 90. let: Vladimír Mečiar agentem?

Slovenský Denník N oživil téma spolupráce slovenského expremiéra s StB a KGB. Milan Žitný se mu věnoval už v březnu 1992 a stejně jako tenkrát i dnes dospívá k závěru, že agentem nebyl. Navzdory tomu by StB i KGB z Mečiara mohly mít radost.

Vladimír Mečiar. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimír Mečiar. | foto: Michal NovotnýLidové noviny
Vladimír Mečiar.

Nedávno se ve slovenských i českých médiích objevila senzační informace, dle níž měl být nejmocnější slovenský politik devadesátých let, bývalý premiér Vladimír Mečiar, před listopadem 1989 agentem komunistické tajné policie – Státní bezpečnosti (StB). Zveřejnil ji nejprve slovenský Denník N s odvoláním se na vyšetřovací spis ze začátku devadesátých let uložený v archivu Ústavu pamäti národa v Bratislavě (ÚPN).

Dle Denníku N měl Mečiar donášet na zesnulého Alexandera Dubčeka, jednoho z hlavní představitelů Pražského jara, přičemž se odvolával na tvrzení svědka z vyšetřovacího spisu. Tuto informaci následně převzala některá slovenská a česká média. Napětí z potvrzení tohoto velkého odhalení však musím hned na začátku zrušit – žádná senzace se nekoná.

Je to jako v anekdotě o Rádiu Jerevan. Dotaz: „Slyšeli jsme, že v Moskvě rozdávají mercedesy, je to pravda?“ Odpověď rádia: „Ano, je to pravda. Neděje se to ale v Moskvě, nýbrž v Leningradě, a nejsou to mercedesy, leč kola, a nerozdávají se, ale kradou.“

Denník N, jenž se považuje za seriózní a nezávislý, oživil bulvárním článkem téma, jež bylo v Československu populární začátkem devadesátých let. Zatímco v českých médiích se tehdy o Mečiarovi psalo a mluvilo otevřeně a kriticky, pro většinu slovenských médií byl nejen on sám, ale i jeho politické avantýry tabu.

Jen erotický časopis Tabu

Když jsem v březnu 1992 v týdeníku Respekt zveřejnil několik článků, z nichž vyplývalo, že Mečiar coby čerstvý slovenský ministr vnitra po listopadu 1989 dal koncem ledna 1990 svému podřízenému, doktoru práv Leonardu Čimovi, jenž byl šéfem inspekce, pokyn, aby odcizil a poté mu přivezl dokumenty z budovy okresní správy StB v Trenčíně (takzvaná Tisova vila), přestože jako republikový ministr neměl kompetence k manipulaci s majetkem federálního vnitra, jemuž StB podléhala, hlavní slovenská média včetně veřejnoprávních tehdy mlčela a informace nepřevzala.

Celý materiál z Respektu, jenž se stal známým jako kauza Tisova vila, otiskl v roce 1992 na Slovensku jen erotický časopis Tabu s odůvodněním, že nic by nemělo být tabuizováno – ani Mečiarova minulost a pověst

V tomto kontextu je paradoxní, že celý materiál z Respektu, jenž se stal známým jako kauza Tisova vila, otiskl tehdy na Slovensku jen erotický časopis Tabu s odůvodněním, že nic by nemělo být tabuizováno – ani Mečiarova minulost a pověst. Symptomatické pro tehdejší myšlení drtivé většiny slovenských novinářů bylo nevšímat si žádné kritiky Mečiara ani jeho před- nebo polistopadových aktivit. Byl v té době miláčkem mainstreamových slovenských médií i většiny veřejnosti.

Několik týdnů po zveřejnění kauzy Tisova vila v Respektu mi vyprávěl bratislavský taxikář, že bezprostředně po mých článcích vezl několik šéfů slovenských médií. Mluvili o taktice, již by měli zvolit, aby se kauza Tisova vila nestala předmětem veřejné diskuse na Slovensku. (Neuvádím jejich jména, ač jsme je s taxikářem na základě popisu a debaty identifikovali.)

Dospěli k řešení, že se nikdo nebude na svých stránkách, vlnách nebo obrazovkách o problému Tisova vila zmiňovat, a pokud se tomuto tématu nebude možné vyhnout, bude odmítnuto jako protislovenská propaganda Hradu a politický nástroj „pragocentrismu“ vůči emancipujícímu se Slovensku.

Pouze kandidát

Byl tedy, nebo nebyl Vladimír Mečiar tajným spolupracovníkem StB? Podle materiálů z archivů Státní bezpečnosti – i těch, které byly po listopadu 1989 částečně zničeny a později rekonstruovány – i výpovědí relevantních svědků nikdy nebyl jako agent veden, pouze jako kandidát tajné spolupráce. A už vůbec nebyl nasazen na Alexandera Dubčeka.

Podle materiálů z archivů Státní bezpečnosti i výpovědí relevantních svědků Vladimír Mečiar nikdy nebyl jako agent veden, pouze jako kandidát tajné spolupráce

Důvod byl jednoduchý. Mečiar neměl v sedmdesátých ani osmdesátých letech s Dubčekem žádný kontakt, a ani o něj neusiloval. K tomuto konstatování si stačí prostudovat příslušné svazky vedené na Dubčeka pod krycím názvem ESER a dobové svodky, v nichž jsou uvedeni všichni na něho nasazení tajní spolupracovníci.

Denník N v této souvislosti uvádí, že Mečiar měl donášet StB informace o Dubčekovi prostřednictvím bývalého okresního tajemníka Komunistické strany Slovenska v Trenčíně Vladimíra Krajčího, Dubčekova přítele vedeného jako agent StB (archiv ÚPN). Tato konstrukce je značně krkolomná – tomu, že podával StB informace o Dubčekovi prostřednictvím přítele, jenž se s ním stýkal, kdykoliv přijel do Trenčína, lze jen stěží uvěřit. Krajčího coby agenta (krycí jméno Vilo) úkolovala přímo StB, aby podával informace o Dubčekových aktivitách a názorech, tudíž Mečiara, jenž navíc s Dubčekem žádný kontakt neměl, nepotřebovala.

Donášení na Alexandera Dubčeka

Když jsem se v roce 1992 Dubčeka zeptal na Krajčího a další na něho nasazené agenty, odpověděl mi, že o tom věděl, neboť ho sami informovali a po vzájemné dohodě předávali „řízené“ informace svým řídícím orgánům StB. Řekl jsem mu, že musela být velká fuška uhlídat a koordinovat hlášení všech nasazených agentů, aby StB byla spokojená a nenabyla podezření, že ji Dubček klame.

Sdělil mi, že to fuška nebyla, protože nevyvíjel žádné politické aktivity, nic a nikoho neorganizoval, tudíž se zprávy pro StB týkaly jen každodenního života, a proto nemohly nikomu ublížit. S tímto Dubčekovým vyjádřením lze souhlasit. Po odvolání z funkcí a odchodu do života běžného občana v sedmdesátých a osmdesátých letech skutečně žádné politické aktivity nevyvíjel, jen si občas postěžoval v dopisu generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Československa Gustávu Husákovi, že se mu nevede dobře. Rozhodně si mu však nestěžoval, že se v zemi nikomu nevede dobře.

Je zcela jisté, že Vladimír Mečiar na Alexandera Dubčeka nedonášel ani osobně, ani prostřednictvím Vladimíra Krajčího

Je zcela jisté, že Mečiar na Dubčeka nedonášel ani osobně, ani prostřednictvím Krajčího. Ten navíc podle Dubčeka sice Mečiara znal, ale prý ho nesnášel kvůli „intrikánství“. Není proto pochopitelné, proč Denník N neprostudoval relevantní dokumenty a spolehl se na tvrzení svědka, jenž se pouze domníval, ale důkazy, že Mečiar byl nasazen na Dubčeka, neposkytl.

Navíc deník Sme, odkud pochází hlavní část novinářů Denníku N včetně jeho šéfredaktora, v minulosti správně informoval, kdo donášel na Dubčeka. V jeho článku jsou uvedeni všichni, kdo byli podle svazku ESER na Dubčeka nasazeni. Vladimír Mečiar mezi nimi není. Navzdory tomu měl Mečiar k StB blízko. Mezi jeho kamarády totiž patřili minimálně dva operativci z okresní správy StB v Trenčíně – kapitán Horňák a major Mikšík.

Dva kamarádi operativci

Na jaře 1992 mně a kolegovi z deníku MF Dnes Ivo Slavíkovi osobně Mikšík, jenž měl v popisu práce ochranu ekonomických zájmů státu a objektů, potvrdil, že se s Mečiarem přátelil, ale popřel, že by ho používal jako tajného spolupracovníka: „Jak mohl být Vlado mým agentem, když nás kdekdo viděl spolu na veřejnosti, a my se nijak neskrývali?“

Totéž platilo i o druhém operativci Horňákovi. Do listopadu 1989 náčelník okresní správy ZNB v Trenčíně Ján Patrnčiak i jeho zástupce pro StB Vladimír Chleban mně i kolegovi Slavíkovi tehdy potvrdili, že se Mečiar s Horňákem přátelil, což prý mohl být z hlediska zájmů StB za jistých okolností problém.

Major Mikšík, jenž měl v popisu práce ochranu ekonomických zájmů státu a objektů, potvrdil, že se s Mečiarem přátelil, ale popřel, že by ho používal jako tajného spolupracovníka

Okolnosti vysvětlil Patrnčiak: „V polovině osmdesátých let přišel kapitán Horňák s návrhem zavést podnikového právníka ze Skloobalu Nemšová Vladimíra Mečiara do evidence jako kandidáta tajné spolupráce a časem s ním podepsat závazek o spolupráci. Společně s mým zástupcem Chlebanem jsme mu to rozmlouvali: ,Každý vidí, že kamarádíte, chodíš mu pomáhat opravovat chalupu do Dolné Poruby, jak chceš z něho mít tajného spolupracovníka?‘ Horňák byl ale neodbytný. Jeho zájem nebyl totiž ani tak státobezpečnostní jako osobní.“

Výsledky Horňákovy práce nebyly valné a jeho „agentura“ nedostatečně obsazená, proto potřeboval alespoň administrativně „plnit“ plán. Nakonec Patrnčiak a Chleban rezignovali a Horňák dostal souhlas k zavedení kandidáta tajné spolupráce (KTS) Vladimíra Mečiara s krycím jménem Doktor do evidence pod registračním číslem 31048. (Paradoxní bylo, že Mečiar tehdy titul doktora práv ještě neměl, získal jej až v roce 1990.)

Asi po roce dal Patrnčiak po vyhodnocení Mečiarova svazku pokyn, aby byl uložen do krajského archivu v Bratislavě, neboť se splnilo to, co předpokládal – Mečiar se jako příští agent nevyvíjel ke kýženému výsledku, spíš využíval Horňáka ke svým zájmům. Kdo se totiž kamarádil s příslušníky StB, neměl sice v okrese u lidí valnou pověst, ale ani potíže s vrchností.

Studium na Komenského univerzitě

Vladimír Mečiar se narodil v roce 1942 a koncem šedesátých let byl aktivním mladým funkcionářem Okresního výboru Československého svazu mládeže (ČSM) a tajemníkem Okresního národního výboru (ONV) v Žiaru nad Hronom. Z obou postů byl vyhozen hned na začátku takzvaných normalizačních sedmdesátých let, protože veřejně označil invazi vojsk Varšavské smlouvy za okupaci, což odmítl odvolat.

Státní bezpečnost na něho založila takzvaný pozorovací svazek a od roku 1974 byl dokonce evidován jako nepřátelská osoba. Pouze však dva roky, než byl svazek uložen do krajského archivu – prvotní statečný postoj rozhněvaného mladého muže totiž nevyústil do žádné protistátní ilegální činnosti.

Mohlo se stát, že spojení – výměna informací – mezi StB v Trenčíně a Komenského univerzitou v Bratislavě v Mečiarově případě selhalo, nebo vůbec žádné nebylo

Mečiar se sice do komunistické strany nemohl vrátit, ale za mimořádnou pozornost stojí, že sotva z ní byl i ze zaměstnání coby pro režim nespolehlivá osoba vyhozen, hned mu bylo umožněno dálkově studovat práva na bratislavské Univerzitě Komenského, a toto studium úspěšně ukončil v roce 1974.

Studium na nejprominentnější vysoké škole a její právnické fakultě bylo vyhrazeno pro prověřené a spolehlivé kádry, přičemž Mečiar na ní studoval i v době, kdy ho „pozorovala“ StB. Dokonce v roce 1974, kdy promoval, na něho byl založen svazek v kategorii „nepřátelská osoba“.

Ti, kdo si tuto dobu pamatují, mají problém tento politicky stěží vysvětlitelný úkaz strávit, vysvětlit však lze. Pro mnohé to sice může být nepřijatelné, ale mohlo se stát, že spojení – výměna informací – mezi StB v Trenčíně a Komenského univerzitou v Bratislavě v Mečiarově případě selhalo, nebo vůbec žádné nebylo. Kdyby totiž fungovalo, a dokonce i kdyby ho StB chránila, sotva by byl důvod založit na něho pozorovací svazek a poté nepřátelské osoby, právě když promoval.

Spolupráce s KGB

V tomto kontextu neobstojí ani tvrzení svědka, že Mečiar byl agentem KGB, jež ho údajně získala za jeho ročního pobytu v Sovětském svazu v šedesátých letech, chránila ho a zařídila mu studium na univerzitě. V Nemšové, kde Mečiar pracoval, byla totiž vojenská posádka sovětské armády, což je dostatečný důkaz.

Pravdou je, že se Mečiar přátelil se sovětskými důstojníky a podle místních svědků včetně majora Mikšíka navštěvoval i kasárna a zařizoval pro sověty choulostivé záležitosti, například likvidaci důkazů z automobilové nehody, kterou způsobil řidič sovětského vojenského náklaďáku pod vlivem alkoholu a zdemoloval automobil civilnímu slovenskému řidiči.

Tvrzení, že Mečiar byl sovětským agentem, naráží na stejný konspirativní problém jako v případě StB – tajní spolupracovníci nedávají veřejně najevo svou utajovanou identitu a skrytou činnost

Tvrzení, že Mečiar byl sovětským agentem, naráží na stejný konspirativní problém jako v případě StB – tajní spolupracovníci nedávají veřejně najevo svou utajovanou identitu a skrytou činnost. Kdyby byl Mečiar spícím agentem, kterého Rusové aktivují, až dozraje čas, neprocházeli by se s ním do „probuzení“ po náměstí a nenechávali by si od něho pomáhat v urovnání mimořádných událostí. Ze svědectví obyvatel a bývalých příslušníků StB v Trenčíně a Nemšové lze vyčíst, že Mečiar dělal Rusům dobrovolně poskoka a oni rádi využívali jeho služeb.

Tajný agent je zcela jiná kategorie a Mečiar i svou činností těsně po listopadu 1989, kdy se stal ministrem vnitra ve vládě národního porozumění, dokazuje, že tajným agentem nikdy nebyl a že ho nikdy nikdo neškolil v konspirativní činnosti. Neudělal by totiž tolik amatérských chyb, když začal manipulovat se svazky StB. O tom vypovídá vyšetřovací spis, na nějž se Denník N odvolává, nerozumí však jeho obsahu, a proto jej nesprávně čte a interpretuje.

Leonard Čimo a tajné dokumenty

Vyšetřování vedly nejprve federální vyšetřovací orgány, později slovenské, ve věci odcizení tajných dokumentů z budovy Okresní správy StB v Trenčíně (Tisova vila) koncem ledna 1990. V polovině ledna se Mečiar stal ministrem vnitra ve slovenské vládě. Poté kontaktoval doktora práv Leonarda Čima, bývalého příslušníka VB (a krátce i StB), jenž byl z policie vyhozen v polovině osmdesátých let kvůli emigraci své sestry do Švýcarska a následně pracoval ve Výboru lidové kontroly (VLK), komunistické parodii na dnešní Nejvyšší kontrolní úřad.

Leonard Čimo se jako pracovník VLK seznámil s podnikovým právníkem Skloobalu Nemšová Mečiarem koncem osmdesátých let při hloubkové kontrole v tomto podniku. Ministr vnitra Mečiar jmenoval Čima šéfem inspekce a pověřil ho vedením takzvané inspekční komise, jež měla vyčistit policejní sbor od takzvaných starých struktur. V té chvíli ani jeden z nich netušil, že si každý představuje toto čištění značně odlišně.

Necelé dva týdny po nástupu do postů poslal Mečiar koncem ledna 1990 večer Čima do Trenčína, aby prověřil informace, že v budově Okresní správy StB se po večerech svítí, přestože již v té době byli příslušníci StB postaveni federálním ministrem vnitra Richardem Sachrem mimo výkon služby a jejich úřadovny měly být zapečetěné.

Ministr vnitra Mečiar jmenoval Leonarda Čima šéfem inspekce a pověřil ho vedením takzvané inspekční komise, jež měla vyčistit policejní sbor od takzvaných starých struktur

Čimo byl klíčovým svědkem v mém článku o loupeži v Tisově vile a poskytl i rozhovor, v němž detailně popsal průběh oné noci 26. ledna. Článek i rozhovor byly zveřejněny v Respektu v březnu 1992 a později i v jeho online verzi. Když mi Čimo popisoval, jak akce vznikla, uvedl: „Kolem osmé večer si mne ministr zavolal – pracovali jsme tehdy obvykle dlouho do noci – s tím, že mu volal bývalý příslušník JUDr. Škultéty, že ve vile se svítí a uvnitř je vidět pohyb osob. Mám tam ihned zajet, celou věc vyšetřit, vyslechnout příslušníky, zajistit klíče a pečetidla, sepsat o tom protokol a budovu opět zamknout.“

Když Čimo opouštěl ministrovu kancelář, Mečiar ho zastavil: „Leoši, když už tam budeš, na sekretariátu vpravo u zdi jsou kovové skříně, otevři poslední z nich, v ní budou spisy, ty nalož a přivez.“ Na moji otázku, odkud znal Mečiar prostory okresní správy StB, jak je rozmístěn nábytek na sekretariátu a co se nachází ve skříních, Čimo jen vytřeštil oči a bylo vidět, že mu to došlo až v té chvíli, dva roky po akci: „Ale já bych v té době za něho život dal, reorganizovali jsme policii, věřil jsem v něho absolutně, tohle mne vůbec nenapadlo.“

Zmizení svazku

Počet spisů, které Čimo z Trenčína Mečiaorvi přivezl, byl odhadován na 18 až 20 různé tloušťky. „Nedíval jsem se do nich, nebyl důvod, ministr přikázal, tak jsem provedl, co chtěl,“ vysvětloval bývalý šéf inspekce. Průběh akce i nakládání svazků do Čimova služebního vozu potvrdili i další svědci – nadporučík Viliam Pavlík, Čimův řidič Ján Rezník (v roce 1992 havaroval cestou do Prahy s Alexandrem Dubčekem) a další.

Obsah svazků vyšetřování nezjistilo. Není však pravdou, jak někdo později tvrdil, že mezi nimi byl i Mečiarův svazek. Na okresní správě se totiž nacházely jen takzvané živé svazky a Mečiarův svazek kandidáta tajné spolupráce „Doktor“ ležel v té době v bratislavském krajském archivu až do jara 1990. Poté zmizel.

Na okresní správě se nacházely jen takzvané živé svazky a Mečiarův svazek kandidáta tajné spolupráce „Doktor“ ležel v té době v bratislavském krajském archivu až do jara 1990. Poté zmizel.

Jan Frolík, šéf archivní služby federálního ministerstva vnitra po listopadu 1989, mi řekl, že když poprvé na jaře 1990přijel do Bratislavy, pracovnice archivu ho jím provázela a vysvětlovala, kde mají konkrétní fondy: „Zde máme to a to, zde to, zde je i ministr vnitra atd.“ Tehdy Mečiarův svazek „Doktor“ ještě existoval, po parlamentních volbách v rámci celostátní inventury archivů se již v bratislavském archivu nenacházel.

Navíc, jak bylo zjištěno, někdo vyřezal z knih, v nichž byly vedeny evidence svazků – takzvané registrační protokoly – několik stran, aby odstranil záznamy o jistých osobách. O kterých, nebylo v tu chvíli ještě jasné.

Zametání stop

Polojasno vnesl do věci tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš, když našel ve skříni zapadlou takzvanou blokační kartu na jméno Vladimír Mečiar. Registrační číslo uvedené na kartě odpovídalo jednomu z registračních čísel ze stran vyřezaných z registračního protokolu. Blokační karty byl jeden z několika stupňů v systému evidence StB. Pomocí nich se ověřovalo, zda osoba je již v evidenci StB jako objekt zájmu. Bylo mnohem jednodušší hledat v blokačních kartách uložených abecedně na otáčecích bubnech než listovat v registračních protokolech.

Mečiarovu blokační kartu uložil do skříně Langošův předchůdce Richard Sacher poté, co zjistil, že reaktivovaní bývalí příslušníci StB, kteří se po listopadu 1989 vrátili na federální ministerstvo vnitra, masivně lustrují v archivech nové politiky. Po dohodě s prezidentem Václavem Havlem proto dal pokyn vybrat všechny blokační karty politiků v postech (členy vlád, poslance atd.), kteří takzvaně procházeli evidencí StB, a uložil je u sebe.

Za zametání stop v bratislavském krajském archivu byl od ledna do června 1990 odpovědný bývalý příslušník StB, po listopadu 1989 reaktivovaný Jaroslav Svěchota

Jedna z nich, shodou okolností Mečiarova, zapadla až na dno skříně, kde ji později objevil ministr Langoš, čímž přispěl k rekonstrukci obsahu vytržených stran z registračních protokolů. Další šetření po volbách 1990 prokázalo, že po nástupu Mečiara do postu slovenského ministra vnitra byly odcizeny živé svazky v Trenčíně a zničeny části evidence v registračních protokolech a také odcizeny svazky uložené v bratislavském krajském archivu.

Někdo po sobě zametal stopy, byla první, ale ne zcela přesná úvaha. Za zametání stop v bratislavském krajském archivu byl od ledna do června 1990 odpovědný bývalý příslušník StB, po listopadu 1989 reaktivovaný Jaroslav Svěchota. Kromě Mečiarova svazku odnesl i další spisy vedené na známé osobnosti, například na tribuna revoluce na Slovensku Jána Budaje či arcibiskupa Jána Sokola.

Vydírání

Začátkem roku 1992, v době mého pátráni, mi bývalý náčelník ZNB v Trenčíně Patrnčiak řekl, že v okrese někdo vydírá několik osob, jež byly v evidenci trenčínské StB. Na otázku, zda se jejich jména shodují se jmény odcizených živých svazků v lednu 1990, jsem dostal kladnou odpověď, nikoli však konkrétní jména. Nebyla ani podstatná, důležitý byl způsob jejich využívání.

Vydírání pomocí svazků StB bylo jedním z politických nástrojů Vladimira Mečiara, nejprve jako ministra vnitra, později jako premiéra slovenské vlády

Vydírání pomocí svazků StB bylo v té době jedním z politických nástrojů Vladimira Mečiara, nejprve jako ministra vnitra, později jako premiéra slovenské vlády. Falešný mýtus o Mečiarovi coby agentovi StB (nebo KGB) zatlačuje do pozadí tento mnohem významnější a společensky nebezpečnější jev jeho tehdejší politické praxe.

Tvrdím sice, že Mečiar agentem StB ani KGB nebyl (v minulosti mi bylo toto tvrzení neprávem připisováno, nikdy jsem ho ale nenapsal, ani neřekl), ale musím i po 25 letech od akce Tisova vila konstatovat, že StB i KGB by z něho mohly mít radost. Už jen proto, nakolik pomohl rozvrátit česko-slovenské vztahy, otrávit ovzduší rodící se demokracie temnými hlasy z komunistického záhrobí, patologicky paranoidními vizemi o připravovaných atentátech, spiknutích i bravurními vítězstvími nad nepřáteli, kteří ve skutečnosti nikdy neexistovali. Jen v Mečiarově hlavě.