Zapomeňte na abolici: Úskalí Klausovy amnestie tkví v detailech

Jan Schneider s tříměsíčním odstupem přemítá o amnestii Václava Klause a vysvětluje, proč by mohla získat přízvisko „hanebná“.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Amnestie je vždy možno pokládat za kontroverzní, neuvážené, zbytečně rozsáhlé a podobně. Tuto ambivalentnost je dobře mít na paměti, a to i přes poměrně zásadní rozdíly v dobovém kontextu, srovnáme-li několik souvisejících momentů v amnestii Karla I., Masarykově a Klausově. Přesto by mohly přispět k racionálnější reflexi té posledně jmenované. Pěkným příkladem jisté rozporuplnosti může být hned ta nejstarší z nich, z dílny císařské.

Poté, co T. G. Masaryk odjel do zahraničí, vznikla v prosinci 1914 „Maffie“, neboli domácí odbojová organizace, zabývající se především zpravodajskou činností. Po emigraci Edvarda Beneše v září 1915 byli v jejím vedení kromě Přemysla Šámala též Karel Kramář, Alois Rašín a Josef Scheiner. Ještě téhož roku však byli zatčeni Kramář s Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem. V roce 1916 byli všichni odsouzeni k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství.

Po smrti Františka Josefa I., který prý nestačil rozsudky podepsat, jim byly milostí nového císaře Karla I. tresty sníženy. V roce 1917 jim pak císař – v rámci snah o dialog s opozičními silami – udělil amnestii (ačkoliv například Rašín o milost nepožádal). Z propuštěných se stali hrdinové a velmi přispěli k vytvoření Československa. Tutéž událost však možno nahlížet z hlediska císaře, který amnestii udělil, jako pustý nevděk. Ale zpět do současnosti.

Amnestie klausovská

Připomeňme, co jsme bezprostředně po vyhlášení vyhodnotili za prokazatelně velmi spornou část Klausovy amnestie. Zůstalo to dlouho „pod rozlišovací schopnost“ oněch ryčných kritiků amnestie. Poté, co ono ústavně velezrádné střelivo proti (ex)prezidentovi bylo shledáno slepým či neúčinným, to však postupem času začíná být patrné. Jde o okamžité zahlazení amnestovaných trestů.

V sobotním rozhovoru pro Právo to zmínil ministr bez portfeje Petr Mlsna: „Mnohem víc než abolice mě zarazila poměrně nízká kritéria pro vymazání záznamu z trestního rejstříku. Nyní se někteří lidé budou moci ucházet o funkce, kde je podmínkou bezúhonnost. A překvapuje mě, že toto odbornou veřejnost nezajímá.“ Ministr vypíchl opomíjený detail, kterým se v budoucnu asi budeme muset chtě nechtě ještě zabývat.

Senát projevoval trestuhodný nezájem o případ soudního čekatele Petra Langera, kdy Klaus svým nekonáním jednoznačně porušil právní řád

Přehlédnutí či podcenění významu tohoto ustanovení amnestie je podobné jako u oné senátorské ústavní žaloby na Václava Klause, kdy se zpovykaná veřejnost (zčásti i odborná!) soustředila na zdánlivě „velké“ kauzy. Ty se však později ukázaly být – spíše než co jiného – sloužícími k dobrému „zviditelnění“ aktérů (pravda, na obou stranách, protože již Monty Pythoni měli za to, že „je jen jedna horší věc, než když se o člověku mluví – totiž když se o něm nemluví“).

Přitom ony podstatné věci se jeví být malé, nepodstatné a téměř zanedbatelné. Proto také druhdy úctyhodná horní komora projevovala trestuhodný nezájem o případ soudního čekatele Petra Langera, kdy prezident Klaus svým nekonáním naprosto jednoznačně porušil právní řád. A to se v případě prezidenta dá hodnotit jako těžký faul na demokratický systém, nota bene navádějící k následování.

V případě Klausovy amnestie je problém skryt opět v „detailu“, v ustanoveních, jimiž se kritici amnestie prozatím nezabývali. Aniž bychom chtěli malovat čerta na zeď, zdá se však, že jestli nás z něčeho z oné amnestie bude bolet hlava, budou to velmi pravděpodobně právě důsledky dosud přehlíženého „detailu“ v podobě okamžitě zahlazených amnestovaných trestů. Ale je tu ještě jedna „maličkost“, která si zaslouží pozornost a napadá nás v souvislosti s pardonem, který nesl pečeť T. G. Masaryka.

Amnestie masarykovská

V lednu 1919 spáchal Alois (Josef) Šťastný atentát na ministerského předsedu Karla Kramáře. Střela vypálená ze tří metrů prošla těžkým zimníkem. Pak však narazila na tlustou peněženku a premiéra nezranila buď vůbec, nebo mu jen způsobila lehce krvácející šrám.

V červnu 1919 byl Alois Šťastný odsouzen za nedokonanou úkladnou vraždu k osmi letům těžkého žaláře, čtvrtletně zostřeného tvrdým lůžkem a vždy ve výroční den atentátu též samovazbou v temnici, a ke ztrátě volebního práva. Jeho komplic Vladimír Gregor dostal čtyři roky, se stejným zostřením. V říjnu 1919 oba nastoupili trest. Ve výkonu trestu se chovali dobře, avšak činu litoval pouze Šťastný. Proto se později sám expremiér Karel Kramář přimluvil za jeho, nikoliv však Gregorovo omilostnění.

V srpnu 1920 byl Šťastný podmínečně propuštěn na amnestii prezidenta republiky vyhlášené po opětovném zvolení Tomáše G. Masaryka. Amnestie se vztahovala na všechny trestné činy spáchané z politických důvodů před 7. březnem 1920 (což bylo, ve vší skromnosti, datum sedmdesátých narozenin TGM). Taktéž byla vyhlášena abolice zastavující nebo zabraňující zahájit vyšetřování trestných činů spáchaných z politických důvodů.

V prosinci 1920 byl propuštěn též Gregor, aniž by nad svým činem projevil sebemenší lítost (což se zpětně jeví být zřejmou podmínkou amnestie). Byl sice shledán příčetným, ale mdlého rozumu, upadajícího do extrémních názorů. To bylo vyhodnoceno jako polehčující okolnost, a tak mu byl trest snížen na to, co si již odseděl.

Připomínka tohoto atentátu je důležitá kvůli dnes těžko představitelnému rozsahu následné Masarykovy amnestie a k jejímu srovnání s letošní „kontroverzní“ amnestií končícího prezidenta Klause. Může padnout logická námitka týkající se podstatné rozdílnosti dobových kontextů. Novému režimu bylo tehdy něco přes rok a transformační období jsou vždy nestandardní. Na druhou stranu však lze jistou podobnost s naší dobou přece jen připustit – uvědomíme-li si, že od poslední změny režimu uběhlo sice téměř čtvrt století, avšak společnost stále bojuje s přízraky minulosti, jakkoliv uměle vyvolávanými a blbou náladu způsobujícími.

Připomínka atentátu na Kramáře je důležitá kvůli dnes těžko představitelnému rozsahu následné Masarykovy amnestie, která oba atentátníky po roce omilostnila

Ministerský předseda Karel Kramář byl trefen skutečně velkorážnou střelou, ustál to a zachoval se jako velký kalibr. Vzhledem k jeho politické orientaci a ke snadno se nabízející laciné konfrontaci s levicově anarchistickým zmatkem v hlavě atentátníka bylo nanejvýš pozoruhodné, že o celé záležitosti mluvil smířlivě! „Pokud se týká činu samotného, jsem nepřítelem tvrdých a příkrých opatření. Je-li třeba nějaká opatření učinit, musí se státi na obě strany, tedy i na zlepšení bědných poměrů, v nichž lid žije.“

Kramář považoval Šťastného čin za poněkud drsnou, přece však mladickou nerozvážnost. Jako známý ješita byl důvodně atentátem potěšen, protože na nějakou nulu by přece nikdo nestřílel. Z tohoto pohledu je logické, jakkoliv obtížně uvěřitelné, že se Kramář přimlouval za propuštění člověka, který mu zcela reálně mohl způsobit smrt.

Kramář byl člověk velmi kontroverzní, ale nesporně velký kalibr! A nic na tom nemění skutečnost, že jen co se otřepal, plně si užíval projevů účasti a obdivu. Ostatně ještě dlouho po atentátu se vtipkovalo na účet Kramářovy šrajtofle, která byla tak naditá, že svému majiteli dokonce zachránila život.

Kramářova velkokalibrová reflexe je v dnešní době těžko představitelná! Radši ani nevzpomínat na malokalibrové reakce po chrastavském „antiperlovém“ atentátu! Z tohoto srovnání vyplývá ještě jedno podstatné úskalí letošní Klausovy amnestie. Potvrdí-li se časem, že byla konstruována tak, aby se netýkala ani Klausova chrastavského pokušitele (atentát to nebyl) Pavla Vondrouše, ani „tykadlového řidiče“ Radima Smetany, nevejde do dějin jako amnestie „kontroverzní“, ale doslova hanebná. A nic na tom nezmění dohady, zda by oba zmínění amnestii od Klause přijali, či nikoliv.