Záleží České republice na tom, co se děje v Sýrii?

Možnosti a především zájem české zahraniční politiky v aktuální situaci působit na některou ze stran konfliktu v Sýrii jsou nulové.

Jan Čuřík 24.9.2012

Volba, před kterou Bašár Asad staví syrskou společnost v jejím celku, je volba hodná tradice jihoitalské mafie. foto: © ReutersČeská pozice

Volba, před kterou Bašár Asad staví syrskou společnost v jejím celku, je volba hodná tradice jihoitalské mafie.

Československé úřady a sdělovací prostředky se během léta 1985 několikrát ocitly ve svízelné situaci. Na kraji dvanáctého léta dlouhé libanonské občanské války se do tvrdé ozbrojené konfrontace, která později vešla ve známost jako „válka o tábory“, dostalo Damaškem sponzorované šíitské hnutí Amal pod vedením Nabíha Berrího a jednotky palestinského Fatahu Jásira Arafata. Palestinské uprchlické tábory jižního Bejrútu se na rok staly bojištěm mezi dvěma milicemi, které dle československé oficiální linie náležely do společného tábora „revolučně pokrokových sil“.

Duch doby zachytila tehdejší zpravodajská relace Československé televize. Ta v logice adekvátní roku 1985 za hlavní příčinu ozbrojených bojů v Libanonu označila americkou vojenskou přítomnost ve východním Středomoří. Ani slovo navíc, které by poukázalo na konflikt v jižním Bejrútu, tak obtížně interpretovatelný v souladu s vládnoucí ideologií.

Postoj českých vládních institucí vůči současnému konfliktu v Sýrii poskytuje k těmto takřka 30 let starým událostem zajímavou paralelu. Ministerstvo zahraničních věcí se formou oficiálního prohlášení k syrskému konfliktu vyjádřilo jen jednou – na začátku srpna 2011. Od té doby není známá žádná oficiální česká pozice, a to ani v kontextu širšího evropského úsilí o zastavení konfliktu.

Není na místě sklouzávat do laciné kritiky, neboť syrský konflikt přinejmenším od počátku roku 2012 nabyl takové podoby, že veškeré zahraniční snahy v lepším případě bojující strany ignorují, v tom horším pak přilévají olej do ohně a násilí dále živí. Není však navzdory načase definovat nějakou formu veřejného postoje, který by dal najevo, že České republice záleží na tom, co se v Sýrii děje?

Dva české hlasy k Sýrii

V českém veřejném prostoru zazněly během letošního léta dva hlasy, které se k syrské válce přímo vyjádřily. Oba jsou zajímavou ukázkou jednak protichůdných postojů a emocí, jež konflikt vyvolává, jednak významných myšlenkových proudů, které evropským úvahám o Blízkém východu dominovaly – na konci 19. století. Na straně jedné sebestylizace „bílého gentlemana“, na druhé romantizující orientalismus.

V Sýrii ani jedna ze stran přece není naším přítelem

První postoj charakterizují myšlenky poradce českého premiéra Romana Jocha, pro něhož „ani jedna z obou válčících stran v Sýrii není naším přítelem, a ideální by proto bylo, kdyby prohrály obě“. V podstatě férové vyjádření. Dobře zapadá do přesvědčení, že Arabové jsou impulzivní a násilí naklonění lidé, kteří řeší konflikty AK-47 / RPG-7 / noži, utiskují ženy, a pokud se zrovna nějakým nedopatřením zbaví diktátora, provedou to jen proto, aby následně ve volbách dali svůj hlas islamistům, kteří se poté demaskují jako kolektivní fanatický klon téhož svrženého diktátora.

Novinář izraelského deníku Haaretz Gideon Levy ve svých textech poukazuje na to, jak hluboce je právě takový, z banálních kulturních stereotypů vycházející cynismus zakořeněný po roce 2000 v myšlení pravicových izraelských vlád a jak v situaci let 2011 až 2012 vede izraelské politiky k totálnímu mlčení k syrské tragédii. V jednom ze svých článků na začátku tohoto roku Levy připomněl slova bývalého izraelského premiéra Menachema Begina, který na začátku irácko-íránské války popřál úspěch oběma bojujícím stranám. Nechat soupeřící strany vyčerpat, vzájemně se oslabit, zavřít oči před skutečností, že každé násilí se musí vždy dít na úkor někoho. Nepodstatné, když ani jedna ze stran „není naším přítelem“. A v Sýrii ani jedna ze stran přece není naším přítelem.

Protichůdným příkladem je rozhovor s českou velvyslankyní v Damašku Evou Filipi. S maximálním respektem vůči paní velvyslankyni, damašská čtvrť Abú Rumáne, ve které se české velvyslanectví nachází, je okem uprostřed cyklónu. Bašár Asad to možná na počátku nemyslel natolik dobře, jak jsme jako arabisté měli tendenci věřit. A Zeino Berrí coby boss aleppské šabíhy (proasadovské milice) zemřel proto, že nedodržel slovo, které platí i mezi drogovými dealery, překupníky zbraní a všemi barvitými typy, které ozbrojené konflikty vždy staví do popředí.

Bašár Asad slibuje ochranu před násilím. Před tímtéž násilím, které bezpečnostní síly pod jeho nominálním vedením neúnavně rozdmýchávají.

Kdy se válka stane jediným možným

Skutečná role Asada v současných událostech bude známá až s odstupem mnoha let. Ať už je ale skutečným hybatelem věcí, anebo jen tiskovým mluvčím ke všemu odhodlaného klanu, postavil za minulý rok celou syrskou alavitskou komunitu do role rukojmí své politiky. Se všemi tragickými následky, které to v budoucích měsících a letech bude pro jejich společenství mít. Volba, před kterou však Asad staví syrskou společnost v jejím celku, je volba hodná tradice jihoitalské mafie.

Syrský prezident slibuje ochranu před násilím. Před tímtéž násilím, které bezpečnostní síly pod jeho nominálním vedením neúnavně rozdmýchávají. Nabízet ochranu před hrozbou, kterou sám vyvolávám, je mnoho století starý instinkt, který ke Středomoří patří stejně jako kvetoucí bugenvilea. Trefná jsou proto slova Petra Harlinga z International Crisis Group, který syrský režim v polovině roku 2012 přirovnal k velké milici, privátní ozbrojené síle, která svůj soukromý kodex ukrývá pod mlčenlivostí a státní vlajkou.

To, že se syrská revolta postupně proměnila z hnutí, které formulovalo své požadavky nenásilnou cestou, silmíje (Bez násilí!), do nesmiřitelného boje, by nemělo dát zapomenout na původní tvář vzdoru. Jeho znepokojující proměna z pokojného hnutí v ozbrojené by ale měla vést také k otázce, za jakých okolností je v lidské hlavě překročen práh, který člověka donutí chopit se zbraně. Kdy se válka, řečeno slovy pruského generála von Clausewitze, stane jediným možným a logickým pokračováním politiky na čas praktikované jinými prostředky.

Pochopit logiku událostí

Násilí se v Sýrii bez jakýchkoli pochyb dopouštějí obě strany. V reportážích, které přinášejí očitá svědectví z míst velkých masakrů, jako byl ten před čtyřmi měsíci v Húle anebo několik týdnů staré události na damašském předměstí Dárajá, rezonuje tragické poznání. Syrští civilisté vědí, že se ocitli uprostřed nezvratitelného běhu událostí, kdy o jejich osudu rozhodují skutečné i domnělé staré křivdy a nenávisti, které se jich nemusely týkat osobně. Široké rodinné vazby, z nichž se nemohou vymanit. Vzdálená odpovědnost za skutečnost, že bratranec nastoupil službu v jednotce Asadovy armády, anebo naopak v únoru odjel do Homsu bojovat proti ní.

V mikroprostorech syrských vesnic a měst se boje neodehrávají ve jménu vznešených ideálů. Proto se lidé snaží ze všech sil pochopit logiku událostí, uprostřed nichž se ocitli, dát jim alespoň základní smysl, a přitom stále zůstat lidmi. Pohoršovat se nad tím, že se násilností dopouštějí obě strany, nebo je dokonce obě odepsat s tím, že ani jedna z nich není „našim přítelem“, však znamená apriori syrským událostem jejich smysl upírat. Znamená to zapomenout na to, že na začátku syrského povstání stály požadavky na svobodu a decentní život a že v některých situacích je jedinou reakcí na hrubou sílu zase jen hrubá síla.

Stojí možná na tomto místě za zmínku krátké srovnání s příkladem partyzánské války, kterou před 70 lety vedli proti německé armádě jugoslávští partyzáni, jak ji ve své fascinující knize Revoluční válka zachytil její přímý účastník Milovan Djilas. Nejprve chaotická masa nevzdělaných vesničanů prostoupených předsudky, osob s podivnou minulostí a potulných pravoslavných popů, mezi nimiž se angažuje skupinka přemýšlivých aktivistů snažících se ze všech sil neorganizované skupiny proměnit v bojující sílu, která ctí principy a má idealistický cíl. Na počátku byli zdánlivě málo vznešení lidé, jež postupně spojil boj za myšlenku jednotné a svobodné Jugoslávie. Za ideál, který vznešený byl.

Symbolická podpora

Pohoršovat se nad tím, že se násilností dopouštějí obě  strany, znamená apriori syrským událostem jejich smysl upírat

Možnosti, a především zájem české zahraniční politiky v aktuální situaci působit na některou ze stran konfliktu jsou nulové. A to i v kontextu širší evropské zahraniční politiky. Zbývá tedy podpora symbolická, a to všem aktivitám, které se pokoušejí zařadit zpátečku a ze všech sil se snaží změnit nezadržitelný pád do propasti stejné války, jež v Libanonu po roce 1975 trvala 15 let a v Alžírsku od roku 1992 let sedm. Podpora všem aktivitám, které na úrovni lokálních výborů v Sýrii i syrské zahraniční emigrace budou usilovat o udržení komunikace sunnitské většiny s alavitskou menšinou.

Kvalifikovaná zahraniční politika by však také měla mít ambici předvídat směr, jímž se bude konflikt vyvíjet, a jak promění syrskou společnost. Již dnes je zřetelné, že vedle sunnitských městských rodin Damašku a Aleppa, které byly v letech 1950 až 1970 vytlačené z popředí syrské politiky, budou hrát ústřední roli někteří z velitelů současných opozičních milicí sdružených pod hlavičkou Svobodné syrské armády.

Možná už dnes lze na záběrech, jež aktuálně na sociální sítě vkládají aktivisté operující v okolí města s velkým M celého syrského konliktu – Aleppa –, vidět tvář postavy, která bude za 15 let v obleku a vázance podepisovat smlouvu s německým ministrem hospodářství. Třeba o výstavbě terminálu pro export zkapalněného zemního plynu z Iráku a Íránu do Evropy. Nabíh Berrí už koneckonců také 20 let nevede jednotky Amalu v jižním Bejrútu. Je předsedou libanonského parlamentu.

Počet příspěvků: 4, poslední 26.9.2012 01:29 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.