Zákon o protikomunistickém odboji nelze dál odkládat

Na schůzi Poslanecké sněmovny ve středu 9. února se o zákonu o protikomunistickém odboji kvůli obstrukci KSČM nejednalo.

„Jsme připraveni zákon o protikomunistickém odboji přijmout, i kdyby se komunisté stavěli na hlavu,“ prohlásil šéf poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř. foto: © ČTKČeská pozice

„Jsme připraveni zákon o protikomunistickém odboji přijmout, i kdyby se komunisté stavěli na hlavu,“ prohlásil šéf poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř.

Ve středu 9. února se měl dostat na program sněmovny zákon o protikomunistickém odboji. Nedošlo na něj, poněvadž komunisté požádali hodinu před ukončením schůze o přestávku, čímž středeční jednání sněmovny ukončili. „Jsme připraveni zákon přijmout, i kdyby se komunisté stavěli na hlavu,“ glosoval obstrukci KSČM šéf poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř.

Netolerantní hádanice

Závazek přijmout zákon, jenž by oficiálně uznal protikomunistický odboj, zapracovala vláda do svého programu bezprostředně poté, co se premiér Petr Nečas a další ministři vrátili z pohřbu Milana Paumera, člena proslulé skupiny bratří Mašínů. Ta se v roce 1953 prostřílela do Západního Berlína a během této bojové akce zabila šest lidí, z toho na území Československa zastřelila jednoho civilistu a podřízla již svázaného příslušníka SNB.

Netolerantní hádanice, zda jsou Mašínové zářní hrdinové protikomunistického odporu, anebo dobrodruzi, ba vrazi, určitě přispěly k tomu, že se uznání „třetího“ odboje oddalovalo. Bylo to natolik kontroverzní téma, že se mu většina stran a politiků raději vyhýbala.

Původní návrh znovu ve hře

„První“ odboj z let 1914 až 1918, reprezentovaný Masarykovou a Benešovou „zahraniční akcí“, Štefánikovými legiemi a na domácí půdě najmě Šámalovou „Mafií“, byl do zákonodárství první ČSR promítnut bezprostředně po jejím vzniku. A „druhý“ odboj v letech 1938 až 1945, čili zahraniční exil v čele s Benešovou londýnskou vládou, zahraniční československé jednotky, domácí protiokupantské odbojové organizace, příslušníci partyzánského hnutí a vězni nacistických koncentračních táborů a žalářů, byl uznán rovněž bezprostředně hned v roce 1946.

„Třetí“ odboj však i 21 let po pádu komunistického režimu vlastně „de iure“ stále neexistuje! Návrh příslušného zákona, iniciovaný tehdejším místopředsedou „horní“ komory Jiřím Liškou (ODS),Oficiální uznání protikomunistického odboje je věcí mravního imperativu sice loni Poslanecká sněmovna schválila, ale Senát jej coby navrhovatel obratem stáhl poté, co v něm po říjnových volbách získala převahu levice. To, co nyní leží ve sněmovně, je však původní Liškův návrh, který podala skupina poslanců ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV).

Prosincové stanovisko renomovaných historiků stejně jako názor mnoha legislativců nicméně vyznívá v tom smyslu, že je to zmetek. „Návrh pouštíme do sněmovny jako podvozek, nad kterým bude rozsáhlá debata,“ konstatoval lídr VV Vít Bárta.

Doživotní srážková daň

Liškův návrh pracoval s pojmy protikomunistický „odboj“ a „odpor“, přičemž jen „odbojář“ měl nárok na sociální výhody válečných veteránů. Za „odbojáře“ mohl být úředníky ministerstva obrany uznán jen ten, kdo mohl doložit alespoň dvanáctiměsíční protikomunistickou činnost, nebo tříleté vězení, popřípadě vykonání mimořádně záslužného činu. Současně nebylo možné ocenit členy KSČ a jiných klíčových organizací komunistického režimu, nevadila však například funkcionářská minulost v SSM.

Ministerští byrokraté mohli učinit výjimky, neboť jen na nich záleželo, které písemnosti, fotografie a svědectví jako doklad odbojářské činnosti uznají a které nikoli. K opravě zákona mají být přizváni i historici, a proto snad mechanické „škatulkování“ odbojářů bez úcty k realitě, jiné v letech padesátých a za Jakešovy éry, vezme za své.

To by bylo pro přijetí zákona dobré znamení. Pokud by se na poslední chvíli neobjevil v koalici nápad formulovaný šéfem poslanců TOP 09 Petrem Gazdíkem jako „doživotní srážková daň“. Tou by „trýznitelé“, čili bývalí funkcionáři KSČ od okresních tajemníků výše, členové StB a další, „byli potrestáni za to, že činili příkoří jiným“. Dejme tomu, že desetina důchodu by se jim srážela do zvláštního fondu, z nějž by se po dvou třech tisícovkách měsíčně přilepšovalo účastníkům protikomunistického odboje, jichž dnes žijí už jen necelé dva tisíce.

Role Ústavního soudu

V Polsku podobný zákon mají a tamní Ústavní soud jej nezrušil. To však neznamená, že by ten náš v Brně nerozhodl jinak. I okresním tajemníkům KSČ a „estébákům“ byly jejich důchody – komunistické Haló noviny píší, že nijak vysoké! – vypočtené na základě tehdy platné právní úpravy. Zpětně jim je snížit zavání retroaktivitou, která je v právním státě nepřijatelná a náš Ústavní soud ji netoleruje!

Pokud by zákon neposuzoval individuální vinu „trýznitelů“, mohlo by jít i o diskriminaci skupiny občanů

Pokud by navíc zákon neposuzoval individuální vinu jednotlivých „trýznitelů“, mohlo by jít i o diskriminaci určité skupiny občanů. KSČM je dle šéfa jejich poslanců Pavla Kováčika rozhodnutá obrátit se v takovém případě na Evropský soud pro lidská práva. Mimochodem Kováčik prý zatím neslyšel, že by „zdaněni za to, čím byli v minulosti“ měli být vedle „estébáků“ a funkcionářů KSČM i „funkcionáři lidové nebo socialistické strany“, poněvadž „tady nevládla komunistická strana, ale Národní fronta“!

To je však značně farizejská replika, která nejspíš počítá s tím, že dříve narození si už nic nepamatují a mladí o nějaké Národní frontě vědí „houby s octem“. Připomeňme si tedy, že „po gottwaldovsku“ byla Národní fronta „převodovou pákou“ pro uskutečňování politiky KSČ, jíž Ústava ČSSR v roce 1960 přisoudila být „vedoucí silou ve společnosti“.

Shrnuto, oficiální uznání protikomunistického odboje je věcí mravního imperativu a nelze jej dále odkládat. Petr Gazdík však má pravdu, že zavedení „srážkové daně“ by mělo být předmětem samostatného zákona. I chytře napsaný zákon však bude kontroverzní a téměř určitě skončí u Ústavního soudu. Pokud by „srážkový zákon“ zrušil, bylo by lépe, kdyby se s ním „nesvezl“ i zákon o protikomunistickém odboji, což by se jejich spojením do jedné právní normy nutně stalo.