Ceska Pozice

Základ polské východní politiky: Válka s bolševiky a smlouva z Rigy

Mírová dohoda podepsaná 18. března 1921 v Rize novou Polskou republikou a vznikající sovětskou mocí v Rusku ukončila polsko-bolševickou válku i boje ve východní Evropě. I díky ní se Poláci naučili jednat s Moskvou cílevědomě a bez pocitu méněcennosti.

Vít Dostál 10.4.2021

Józef Piłsudski (1867–1935), polský státník. foto: Polityka.pl

Józef Piłsudski (1867–1935), polský státník.

Před sto lety, 18. března 1921, byla v lotyšské Rize podepsaná mírová smlouva mezi novou Polskou republikou a vznikající sovětskou mocí v Rusku. Dohoda byla nejen tečkou za polsko-bolševickou válkou, ale ukončila také boje ve východní Evropě probíhající nepřetržitě od začátku první světové války. Smlouva byla důležitým prvkem mezinárodního uspořádání až do roku 1939 a bez nadsázky můžeme o dané době hovořit jako o Versaillesko-rižském systému.

Rižská smlouva také Polákům ukázala, že Rusy lze nejen porazit, ale také s nimi uzavřít výhodný mír. I zde lze hledat jeden ze základů sebevědomé východní politiky, kterou naši severní sousedé provádějí dodnes. Nezávislý polský stát byl obnoven 11. listopadu 1918, v den, kdy končily boje první světové války. Obrozené Polsko však nemělo žádné samozřejmé hranice, během následujících tří let se proto vojska vznikajícího státu střetla postupně s Němci, Ukrajinci, Čechoslováky, ruskými bolševiky i Litevci.

Východní Evropa od Tallinu na severu přes Vilno, Minsk, Kyjev až po Černé moře na jihu se na konci roku 1918 ocitla v děsivém poválečném a revolučním chaosu. Německá vojska tuto oblast, kterou císařství získalo Brest-litevskou mírovou smlouvou z března 1918, vyklízela. Bolševická moc v Rusku se snažila porazit bělogvardějské nepřátele, nezávislost vyhlašovaly pobaltské státy i Ukrajina a ze západu se na území historické I. Rzeczpospolite rozebrané třemi děleními v 18. století tlačilo obnovené Polsko.

Piłsudski versus Dmowski

Ve věci budoucí polské východní hranice však ve Varšavě nepanoval konsenzus. Proti sobě stály dva přístupy. Podle maršálka Piłsudského (1867–1935) měl ve východní Evropě vzniknout pás nezávislých zemí pod polským patronátem, díky kterému by ruské ohrožení bylo nízké a vzdálené. Zatímco hranice s Německem měla být v poválečném uspořádání ohlídaná aliancí s Francii, východní sousedství by bylo tvořeno spojenci.

Proti této federalistické vizi stála koncepce Národních demokratů Romana Dmowského (1864–1939), který byl přesvědčený, že polský stát má vzniknout na národním principu, zahrnout do svých hranic Vilno – obývané většinově Poláky – a západní terény Ukrajiny a Běloruska, kde místní venkovská populace neměla významné národnostní uvědomění a mohla být polonizovaná.

Ve věci budoucí polské východní hranice však ve Varšavě nepanoval konsenzus. Proti sobě stály dva přístupy. Podle maršálka Piłsudského (1867–1935) měl ve východní Evropě vzniknout pás nezávislých zemí pod polským patronátem. Proti této federalistické vizi stála koncepce Národních demokratů Romana Dmowského (1864–1939).

Taková podoba východních hranic by podle Národních demokratů jednak umožnila budování unitárního polského státu, jednak vytvořila dostatečně vysunutou obrannou linii proti Rusku. V zájmu Dmowského proto nebyla nezávislá Ukrajina, která by aspirovala na zisk polských území, kde rolnické obyvatelstvo hovořilo ukrajinsky či rusínsky. Hlavním představitelem polského státu a velitelem vojska byl maršálek Piłsudski, zatímco první volby v lednu 1919 vyhráli Národní demokraté.

Přežití polského státu zprvu zcela záviselo na armádě, proto podobu polské východní politiky určoval Piłsudski. Během roku 1919 byly střety Poláků s bolševiky spíš lokální; v Rusku probíhala hlavní fáze války mezi rudými a bílými, a třebaže velitel bílých Anton Ivanovič Děnikin (1872–1947) jednal s varšavskou vládou o možném spojenectví proti Leninovi, Děnikinova neústupnost ohledně nezávislé Ukrajiny znamenala krach těchto negociací.

Po ústupu Děnikina a míru mezi bolševiky a pobaltskými státy chtěla sovětská moc na jaře 1920 udeřit na Polsko, Piłsudski se však spojil s ukrajinským vůdcem Symonem Petljurou (1879–1926) a již v dubnu vkročil do Kyjeva. Po tomto počátečním úspěchu následovala protiofenziva bolševiků, kterou se Polákům podařilo zastavit až vítěznou bitvou před Varšavou v srpnu 1920. Polský protiútok pak vedl ke zhroucení bolševických armád a dosažení linie Minsk–Korosteň v říjnu 1920, kdy bylo dohodnuto příměří.

Kardinální chyba

Rokování sovětské mocí a polské vlády probíhala již od srpna 1920, od chvíle, kdy generál Tuchačevski (1893–1937) stál před Varšavou a Vladimir Iljič Lenin (1870–1924) snil o přenesení socialistické revoluce do chaosem zmítaného Německa. Se změnou situací na bojišti se ale vyjednávací pozice Polska zlepšovala. Zastavení polského postupu po zdevastování bolševického západního frontu je v polské historické paměti často označované za kardinální chybu – podle tohoto mínění mohl být uskutečněn federální projekt na druhý pokus.

Uzavření příměří znamenalo odřeknutí aspirací, s nimiž tažení proti bolševikům začalo. Tento pohled však zapomíná na pět důležitých aspektů. Za prvé, o rychlé uklidnění situace na východě stáli západní spojenci Polska, jež si Varšava nechtěla rozhněvat. Francie a z Evropy se stahující USA dlouho věřily v konečné vítězství bělogvardějců, proto nestály o posunutí polských hranic na východ. Británie zase usilovala o navázání vztahů s bolševiky a navrhla polsko-ruskou hranici na Curzonově linii, víceméně dnešní východní hranici Polska.

Zastavení polského postupu po zdevastování bolševického západního frontu je v polské historické paměti často označované za kardinální chybu – podle tohoto mínění mohl být uskutečněn federální projekt na druhý pokus. Uzavření příměří znamenalo odřeknutí aspirací, s nimiž tažení proti bolševikům začalo.

Za druhé, Poláci si uvědomovali, že sovětské Rusko se zdárně vypořádává s domácí opozicí a po zimě bude moci namířit proti Varšavě rozhodnou vojenskou sílu. Za třetí, na jaře 1920 se ukázalo, že Petljura nemá u ukrajinské populace valnou podporu, za čtvrté se varšavská vláda, ve které byli rozhodující silou Národní demokraté, klonila k uskutečnění Dmowského plánu začlenit do nového polského státu jen Poláky a menšiny, jež by bylo možné polonizovat. Postup do útrob Ukrajiny či Ruska proto byl zbytečný.

A v neposlední řadě byli Poláci vyčerpáni šesti lety nepřetržitých válek, které se jejich zemí prohnaly. Odvrácení bolševického útoku před Varšavou bylo považované za zázrak (bitva vešla do povědomí jako „Zázrak nad Vislou“), který se nemusí znovu opakovat. Navzdory dobré vojensko-taktické pozici z podzimu 1920 navíc Poláci přestali důvěřovat Piłsudského plánům na zisk teritorií dávné Polsko-litevské unie. Výsledkem bylo kompromisní Dmowského řešení původních Piłsudského záměrů.

Z dnešního pohledu ústředním, ale nikoli jediným tématem jednání byla otázka hranic. Dle řady historiků ponechali Poláci sovětské moci dobrovolně Minsk. Je pravdou, že v době uzavření příměří se polští vojáci již nacházeli v Minsku, a že pro národně-demokratickou inkorporační koncepci Polska byly oblasti kolem Minsku nepotřebné. Na druhou stranu z výzkumů jednoho z nejvýznamnějších historiků Rižské smlouvy Jerzyho Borzęckého vyplývá, že Sověti Minsk požadovali a nebyli ochotní jej Polákům přenechat.

Zhroucení ukrajinské naděje

Rižská smlouva utvořila hranici mezi Polskem a sovětským Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou, které se v roce 1922 staly součástí Sovětského svazu. S tímto výsledkem však kromě proponentů federalistické vize byli nespokojení i zastánci trvalé socialistické revoluce na straně bolševiků, jako byl Lev Davidovič Trockij (1879–1940). I na bolševické straně tedy šlo o kompromis revolučně zapálených radikálů a realističtěji uvažujícího křídla.

Polsko bylo posledním spojencem ukrajinské naděje na nezávislost, která se dohodou v Rize zhroutila. Pozice Ukrajinců a Bělorusů pod polskou a sovětskou vládou se dále proměňovaly. Na západě byli pod stálým tlakem polonizace, zatímco ve dvacátých letech zažívala ukrajinská a zejména běloruská kultura v mantinelech určených Moskvou na sovětském území rozvoj.

Uzavření západní hranice fakticky znamenalo „budování socialismu v jedné zemi“, jak proces posléze pojmenoval Josuf Vissarionovič Stalin (1878–1953), navzdory tomu řada členů politbyra vnímala dohodu z Rigy jako taktický manévr podobný Brestlitevskému míru, který v příhodném momentu naruší. Taková příležitost se však Sovětskému svazu naskytla až po 18 letech. Skutečnou tragédií představovala Rižská smlouva pro ukrajinské a běloruské národní hnutí.

Ukrajinci se s koncem první světové války opakovaně pokoušeli vytvořit suverénní stát, příměří však Poláci uzavřeli nejen s vládou Ruské socialistické federativní republiky, ale už i s vládou Ukrajinské socialistické republiky. I mírová smlouva měla třístranný charakter – při snaze o mír tedy polská vláda de facto porušila dohody uzavřené s Petljurou a uznala loutkovou bolševickou vládu v Kyjevě jako reprezentanta ukrajinského lidu.

Polsko přitom bylo posledním spojencem ukrajinské naděje na nezávislost, která se dohodou v Rize zhroutila. Pozice Ukrajinců a Bělorusů pod polskou a sovětskou vládou se dále proměňovaly. Na západě byli pod stálým tlakem polonizace, zatímco ve dvacátých letech zažívala ukrajinská a zejména běloruská kultura v mantinelech určených Moskvou na sovětském území rozvoj.

Bašty národního cítění

Unitární polský stát se ocitl v dlouhém konfliktu s radikální ukrajinskou politickou reprezentací, což vyústilo mimo jiné ve volyňskou řež – masakry polského obyvatelstva let 1943 až 1944 ukrajinskými nacionalisty. Běloruské a ukrajinské obyvatele Sovětského svazu pak nejdřív v letech 1932 až 1933 potkal sovětskou mocí řízený hladomor a poté Stalinův velký teror. Ten se dotkl i polské menšiny, jež se ocitla za „rižskými“ hranicemi.

Uznání sovětské Ukrajiny jako jedné strany mírové dohody sice odsunulo ukrajinské nacionalisty na vedlejší kolej, ale umožnilo i vznik nezávislých států Ukrajiny a Běloruska, byť až v roce 1991. Obyvatelé z území, která připadla Polsku a nebyla natolik zničená stalinským terorem a rusifikací, se na přelomu osmdesátých a devadesátých let stali baštou ukrajinského a běloruského národního cítění.

Měli mít sice možnost se dle mírové smlouvy vystěhovat do Polska, ale sovětské úřady tento proces různými způsoby komplikovaly. Až na 111 tisíc občanů SSSR polského původu bylo zabito v rámci takzvané Polské operace NKVD v letech 1937 ž 1938. Účelovým vznikem Běloruské socialistické republiky a vzdáním se snah o spojení Ukrajiny s Ruskem však Lenin utvořil strukturu státu, později vtělenou do Sovětského svazu.

A uznání sovětské Ukrajiny jako jedné strany mírové dohody sice odsunulo ukrajinské nacionalisty na vedlejší kolej, ale umožnilo i vznik nezávislých států Ukrajiny a Běloruska, byť až v roce 1991. Obyvatelé z území, která připadla Polsku a nebyla natolik zničená stalinským terorem a rusifikací, se na přelomu osmdesátých a devadesátých let stali baštou ukrajinského a běloruského národního cítění. Zmíněný Jerzy Borzęcki uvádí v jednom ze svých textů o dopadech Rižského míru rozdíl mezi Žytomyrskou a Rovenskou oblastí.

Před první světovou válkou byly obě součástí Volyňské gubernie, ve dvacátých a třicátých letech však bylo Rovno včleněno do Volyňského vojvodství v Polsku, zatímco Žytomyr připadl Sovětskému svazu. V roce 1939 se obě ocitly v Ukrajinské sovětské svazové republice, navzdory tomu bylo volební chování Ukrajinců z Rovenské oblasti v devadesátých letech více pronárodní než jejich sousedů z Žytomyrské oblasti – 18letá ochrana před sovětským terorem stačila, aby se ukrajinská identita v tomto regionu lépe udržela.

Určení evropské politiky

Meziválečné uspořádání vztahů mezi evropskými státy označujeme také jako Versailleský mírový systém. Historik Sławomir Dębski v jednom ze svých textů věnovaných Rižskému míru argumentuje, že pojmenování je nepřesné a správně bychom měli hovořit o Versaillesko-rižském systému. Mír z Rigy potvrdil existenci nezávislého Polska, které bylo jako hlavní východní spojenec Francie proti Německu důležitým elementem meziválečného uspořádání.

Dohoda revolučních bolševiků a polských Národních demokratů také otevřela nové sovětské moci dveře do evropské politiky a vedla k postupnému uznání Sovětského svazu západními mocnostmi. Rižská smlouva tedy zásadně určila evropskou politiku po první světové válce.

Dohoda revolučních bolševiků a polských Národních demokratů také otevřela nové sovětské moci dveře do evropské politiky a vedla k postupnému uznání Sovětského svazu západními mocnostmi. Rižská smlouva tedy zásadně určila evropskou politiku po první světové válce. Německou a sovětskou agresí vůči Polsku v září 1939 pak končí nejen Versailleský mírový systém, ale i Rižská smlouva, již přestal brát na vědomí Sovětský svaz.

Přestože sotva dosáhla 18leté „dospělosti“, určila hlavní východoevropskou hranici mezi Polskem a SSSR, čímž umožnila 20leté přetrvání dalších hranic – finsko-sovětské, estonsko-sovětské, lotyšsko-sovětské a rumunsko-sovětské. Po paktu Molotov–Ribbentrop a porušení Rižské smlouvy se tyto hranice měnily a východní Evropa se postupně dostávala do područí Moskvy.

Z této dějinné události však vyplývá ještě jedno poselství. Vítězná válka proti bolševikům a mírová smlouva z Rigy, jež reflektovala polské požadavky, utvořily základ polské východní politiky. Přestože Poláci trpěli v minulých staletích řadou příkoří ze strany Ruska, naučili se s Moskvou jednat cílevědomě a bez vlastního pocitu méněcennosti. Tento odkaz je v polské zahraniční politice viditelný dodnes a pomáhá spoluutvářet i současnou evropskou politiku vůči Rusku.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.