Záhada apartmá číslo 2806. Pět měsíců poté.

Podíváme-li se na příběh exšéfa MMF a guinejské pokojské z newyorského hotelu Sofitel v podání médií, jsme svědky zvláštních metamorfóz.

Anikó Fázsy 10.10.2011
V květnu vedli někdejšího světoběžníka, zlomeného starého muže s popelavě bílou tváří, v poutech do vězení. Uplynulo několik týdnů a někdejší vězeň omládlý a s úsměvem opouští – zproštěn obvinění – budovu státního zastupitelství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V květnu vedli někdejšího světoběžníka, zlomeného starého muže s popelavě bílou tváří, v poutech do vězení. Uplynulo několik týdnů a někdejší vězeň omládlý a s úsměvem opouští – zproštěn obvinění – budovu státního zastupitelství. | foto: © ČESKÁ POZICE, ČTKČeská pozice
V květnu vedli někdejšího světoběžníka, zlomeného starého muže s popelavě bílou tváří, v poutech do vězení. Uplynulo několik týdnů a někdejší vězeň omládlý a s úsměvem opouští – zproštěn obvinění – budovu státního zastupitelství.

Za minulých 30 let vyprodukoval svět víc informací než za předchozích pět tisíc. Nedělní příloha listu New York Times obsahuje víc informací, než mohl získat vzdělaný člověk 18. století za celý život. I kdyby existoval čtenář, který by dokázal přelouskat tisíc slov za minutu, potřeboval by 1,5 měsíce, aby přečetl – nebo aspoň prolétl – informace vychrlené za jediný den. Nemluvě o jejich výkladu. Jak dobře vědí odborníci na komunikaci, konzument médií – divák, čtenář – se proti záplavě informací chrání zapomínáním. Vždy považuje za pravdivou pouze nejčerstvější zprávu.

V nepřetržité záplavě informací se mezi velkými komunikačními skupinami, listy a televizními společnostmi odehrává nemilosrdný boj. Kvůli prodeji jejich zboží, zprávy a zaujmutí pozornosti je pro ně přípustný jakýkoli prostředek. Od chvíle, kdy informace proudí zcela volně, se vytvořila globalizovaná informační společnost a komunikace. Zpravodajství se stalo pouhou „službou“, která se plně řídí zákony trhu. Jenomže mezi média, povýšená na poskytovatele služeb, a veřejnost se vloudil zájem.

Nezachytitelná skutečnost

Četné mocenské a politické skupiny nemají zájem, aby se ukázala pravda. Dříve se listy omlouvaly a platily odškodné, když čtenáře dezinformovaly. Dnes doplácejí na to, že informují o pravdě. Jeden z nejlepších reportérů amerického deníku The Cincinnati Enquirer Michael Gallagher, novinář ze staré školy, jež staromódně trvá na faktech, napsal odhalující reportáž o pochybných obchodech největší banánové společnosti na světě.

Odehrává-li se v pozadí médií manipulace politických a mocenských ambic, je poznání skutečnosti takřka nemožnéMajitel společnosti Chiquita, miliardář Carl Lindner, vyvinul na vlastníka Enquireru, skupinu Gannet, tlak tím, že skoupil většinu akcií. Výsledek? Novinář byl propuštěn, on-line verze dotyčného článku byla smazána, redakce požádala čtenáře o prominutí a vyplatila Chiquitě odškodnění deset milionů dolarů, aby se vyhnula soudnímu procesu.

Je vůbec možné, aby ve světě, v němž obrovské firmy a ještě větší kapitály sledují výhradně zákony trhu a zdání, vymykající se jakýmkoli morálním kategoriím, existovala nezávislá a korektní investigace? Odehrává-li se v pozadí manipulace politických a mocenských ambic, je poznání skutečnosti takřka nemožné a svět se rozpadá v pouhopouhý pokřivený přelud.

Pád a návrat

V období 15. až 22. května okupovala titulní stránky 150 tisíc novin světa kauza Dominiqua Strausse-Kahna a 32leté guinejské pokojské. Jeden z mocných mužů tohoto světa, šéf Mezinárodního měnového fondu (MMF) a naděje francouzské Socialistické strany s nemalou šancí stát se příštím prezidentem, byl zatčen na letišti poté, co chvatně opustil newyorský hotel Sofitel. (Pracovníky recepce zarazil jeho strnulý výraz i to, že si ani nevšiml, že mu na horním rtu zůstala zubní pasta.)

V hotelu zůstal jeho telefon a jedna vzlykající uplakaná pokojská. „Perverzní kurevník,“ vykřikoval New York Post. „Znásilnil černou pokojskou!“ „Ropucha!“ přisazoval si New York Daily News.

Jako bychom se zničehonic ocitli uprostřed těch nejdivočejších románů Honoré de Balzaka: lesk a bída mocného muže. Ještě před pár dny se projížděl ve svém nablýskaném Porsche, pobýval ve svém domě v Marakéši, obědval s Danielem Cohnem-Benditem (údajně se radili o budoucnosti Evropy). Dnes vedou někdejšího světoběžníka, zlomeného starého muže s popelavě bílou tváří, v poutech do vězení.

Uplyne několik týdnů a někdejší vězeň omládlý a s úsměvem (blankytně modrá kravata symbolizující nevinnost přímo oslepuje) opouští budovu státního zastupitelství zavěšen do své bíle oděné manželky. Nebude zahájeno jeho stíhání. Dne 23. srpna vydávají noviny zprávu: Strauss-Kahn byl „zproštěn obvinění“. „Může hrdě zvednout hlavu.“

Konec noční můry

Francouzská levice si oddychla a je šťastná. Její noční můra je konečně pryč. Svou radost vyjadřuje rovněž Lionel Jospin, který v roce 1999 Strausse-Kahna, toho času ministra financí, odvolal kvůli jeho podpisu na falešné faktuře studentské zdravotní pojišťovny MNEF.

V jeho poslaneckém obvodě v Sarcelles ho vítají s ohňostrojem a obrovskou oslavou. Zdejší židovská obec za něho v době „útrap“ zapalovala svíčku a shromažďovala podpisy. Nadšení levicoví komentátoři už rozvíjejí vize o jeho politickém návratu. Může kandidovat v prezidentských volbách, byl přece „očištěn“. Skutečně?

Zprostit obvinění lze pouze na konci soudního procesu. Strauss-Kahn se nedostal před soud. Státní zástupce Cyrus Vance mladší pouze oznámil, že „domnělá oběť“ během výslechů nepůsobila dostatečně důvěryhodně. A zatímco se v MMF odstoupivší šéf setkává se svými bývalými spolupracovníky, New York Post, list, který přinesl 14. května fotografii Strausse-Kahna s vyplazeným jazykem, požaduje v hlavním článku vyhoštění Nafissatou Diallové. Ta už přestala být „hodná“ toho žít ve skvělé Americe.

„Mám veliký problém“

Naší oblíbenou dětskou hračkou byl kaleidoskop. Třpytivé barevné papírky uzavřené v papírovém dalekohledu vytvořily při každém pohybu jiný vzor. A spousta barevných kruhů, hvězdiček a čtverců formovala úchvatné obrazce, které byly vždy jiné a v nových barvách. Každý, kdo kauzu Strauss-Kahn pozorně sledoval v médiích, musel dospět k názoru, že skutečnost je nezachytitelná. Neexistuje pravda, která by se dala dokázat, což znemožňuje také spravedlnost.

Každý, kdo kauzu Strauss-Kahn pozorně sledoval v médiích, musel dospět k názoru, že skutečnost je nezachytitelnáVšechno se neustále mění, skutečnost se stává neuchopitelnou a nelze ji zachytit, vždy je o kus dál a pokaždé ukazuje jinou tvář. V podmínkách neustálé přeměny přestává být možné i vynášení jakýchkoli soudů. Nikdo není takový, jaký se zdá, a nic není to, co si myslíme. Vše záleží pouze na podání. Podíváme-li se na příběh Strauss-Kahna a pokojské v podání médií, budeme svědky zvláštních metamorfóz.

Obraz první: Bohatý běloch znásilňuje africkou pokojskou. V tomto obraze se probouzejí a uplatňují dávné toposy: odvěká moc pána nad služkou, bezmocnost černé rasy vůči bílé, sexuální podřízenost ženy. V této scéně je největší pýchou přičinlivé guinejské pokojské, že může pracovat v Sofitelu.

Uklízení apartmá převzala nedávno po kolegyni, jde vlastně o povýšení, a proto se chce blýsknout. Proto uklízí třeba i v poledne. Z koupelny vychází nahý bílý muž, osvěžen polední koupelí, a vrhne se na ni. Přetahování trvá pět deset minut, po aktu pokojská pláče a stáhne se, poté se rychle pustí do dalšího apartmá. (Alespoň to tvrdí, protože se bojí o své místo.)

Média zdůrazňovala předpokládanou presumpci neviny, utrpení předpokládané oběti, přičemž čtenáře (televizního diváka) emocionálně vláčela sem tam. Chvíli musel soucítit s poníženou černou služebnou a vůbec všemi oběťmi znásilnění, jindy naopak s oním geniálním mužem, zachráncem Evropy a hlavně Řecka, který byl nespravedlivě nařčen.

Podle očitých svědků volal neklidný Strauss-Kahn z taxíku cestou na letiště své ženě s tím, že „má veliký problém“. Strauss-Kahn nejdříve popíral, že by se cokoli stalo. Při úředním lékařském vyšetření v manhattanské nemocnici St. Luke’s Roosevelt byly objeveny oděrky na pohlavním orgánu ženy i přetržená šlacha v rameni. Zkouška DNA identifikovala na plášti ženy a na třech místech v pokoji Strauss-Kahnovo sperma. Žena měla roztržené punčochy. „Diagnóza: násilí. Příčina zranění: sexuální násilí.“ Na trupu Strausse-Kahna byly objeveny stopy po škrábání. V tu chvíli přiznal pohlavní styk, ale popřel násilí.

Co tam lezla v poledne?

Obraz druhý: „Pervert“ a „navždy znečištěná muslimka“. Deník The New York Times představil chudou muslimskou dívku, která nikdy nechodila do školy, ale vyrostla v úctě ke koránu. Zde se dostal ke slovu odvěký rozpor chudý-bohatý, stejně jako topos židovského odpadlíka rozvolněných mravů a horlivé muslimky.

Žena byla ve třinácti letech navzdory své vůli provdána, její muž však zemřel, a proto sama vychovává dceru. V roce 2002 dorazila jako azylantka do USA. V Sofitelu byla považovaná za spolehlivou a spořádanou ženu. Čtenáři kanou z očí slzy. Ztotožňuje se s těžce zkoušenou azylantkou a nenávidí bohatého Francouze přezdívaného „postrach žen“.

Obraz třetí: „Prolhaná kurva“. Tentýž ctihodný list The New York Times o několik dní později informuje, že pokojská lže, jako když tiskne. Další noviny přinášejí zprávy, že její „milý“ je arizonský kriminálník, který obchodoval s marihuanou a padělaným značkovým oblečením, a ona prostitutkou, jež se prodávala i v hlídaném domě. (Co asi v tu dobu dělali policisté, kteří v něm měli hlídat?)

Na jejím účtu přistálo sto tisíc dolarů – hlášení státního zastupitelství zmiňuje pouze 60 tisíc. Navíc má nejmíň pět mobilních telefonů. (O mobilních telefonech se nezmiňuje.) Čtenář se pohoršuje a už už se staví na stranu obviněného, který si sice dopřál v Sofitelu několikaminutové číslo, ale tak prolhaná žena si svůj osud plně zaslouží. Na co tam vlastně lezla v poledne? (Tuto otázku si ostatně pokládali levicoví publicisté, kteří se považují za seriózní. Jako by znásilňovat prolhané ženy nebo drogové dealery bylo v pořádku.)

Na scéně Anne Sinclairová

Obraz čtvrtý: Záletný muž a věrná manželka. „Svatá Anna“. Mezi druhým a třetím obrazem dorazila do New Yorku soukromým letounem Strauss-Kahnova žena, atraktivní, chytrá a pohádkově bohatá Anne Sinclairová. Po dědečkovi, jenž byl obchodníkem se starožitnostmi, zdědila sbírku obrazů obrovské hodnoty.

Nejznámější novinářka Francie si díky svému nedělnímu večernímu programu na TF1 přišla na miliony, zná všechny vlivné lidi světa a každý zná ji. Své ano řekla Strauss-Kahnovi v roce 1991 před sochou Marianne, které sama stála modelem. Anne najímá slavného advokáta mafiánů Benjamina Brafmana, který okamžitě prohlašuje pro izraelský list Haarec: Strauss-Kahn bude osvobozen.

Skládá milion, následně dokonce pět milionů dolarů, aby byl její manžel propuštěn z vězení, pronajímá dům za 50 tisíc dolarů měsíčně. Z domů, ve kterých je Strauss-Kahn držen v domácím vězení, se stávají turistické atrakce. Zástupy detektivů se rozjíždějí do všech koutů světa, aby pátrali po stopách Nafissatou. Daily News píše již 27. května, že „Strauss-Kahnovy peníze si koupí justici“. Noviny se shodují, že Strauss-Kahn je sice „sukničkář“, ale jeho žena je skutečně svatá.

Pro Francouze představuje manželský pár Sinclairová–Strauss-Kahn „lásku“, úspěch, finanční a mediální moc. Anne si jako obětavá manželka, jež jako by vypadla z nějakého Balzacova románu, získává sympatie. Svému chlípnému manželovi všechno odpouští. Čtenáři a diváci, kteří tento medializovaný příběh sledují, se nechtějí nechat duševně ušlechtilou Anne zahanbit: kvůli ní, kvůli jejímu tiše trpěnému ponížení, kvůli její „bláznivé lásce“ odpouštějí Strauss-Kahnovi také.

Pochyby

Obraz pátý (a obáváme se, že nikoli poslední): Nevinného muže obvinila prohnaná černoška. Náš soucit už plně patří bohaté ženě a Strauss-Kahnovi, který několik měsíců trpěl v newyorském domě za 50 tisíc dolarů měsíčně (přitom nešlo ani o pevnost If, ani o ostrov Elba), zneklidněn vidinou vězení, a za dlouhých bezesných nocí telefonoval s přáteli v Paříži, komentoval řeckou krizi a zvažoval svou politickou budoucnost. Všemi zavržená černoška mezitím žila dvojí život.

Poslední obraz, ve kterém si protagonisté nečekaně vymění role (hříšník se stává obětí, zatímco oběť viníkem), zaskočí i diváky vytrénované HollywoodemDiváci nekonečných mýdlových oper v rychle se střídajících scénách otočného jeviště zpravidla nehledají důslednost ani logiku. Nicméně tento poslední obraz, ve kterém si protagonisté nečekaně vymění role (hříšník se stává obětí, zatímco oběť viníkem), zaskočí i diváky vytrénované Hollywoodem, kteří jsou na rychlé a drsné zvraty zvyklí. Dostavují se pochyby.

Kdo je kdo? Kdo koho manipuluje? Je-li pravda, že na kontě Nafissatou přistálo několik desítek tisíc dolarů, proč potom pracovala jako pokojská? Proč se celou dobu bála, že přijde o místo? Není možné, že ji její „milý“, který udržoval kontakt minimálně s pěti dalšími ženami, jako negramotnou zneužíval a její účet využíval k praní peněz? Je také všeobecně známo, že všichni žadatelé o azyl prožitá utrpení zveličují, aby úřady dojali.

Státní zástupce a vyšetřovatelé poznamenávají, že lži, které Nafissatou uvedla, byly „nepochopitelné“ (a dodejme, že nesouvisely se sexuálním násilím). Při prvním výslechu Vance ještě vyprávění ženy, co se stalo v apartmá číslo 2806, věřil. Na konci už ho nepřesvědčila ani lékařská zpráva.

Proces se nekoná

Skutečným problémem samozřejmě je, že v přemedializované společnosti netouží prokurátor najít pravdu, ale chce působit dobře v zájmu dalších bodů. Tato primitivní africká venkovanka, jež nikdy nechodila do školy a z níž při křížové palbě kamer, ve které stála po boku svého obhájce, pouze čišel strach, se v médiích příliš nevyjímá. Její angličtina je špatná a nedostatečná. Není pro média jako dělaná.

Bývalý státní zástupce státu New York prohlásil, že během své 20leté kariéry občas neriskoval proces, pokud jediný svědek dotyčného trestného činu neměl šanci přesvědčit porotu. V životě však nebyl svědkem toho, aby představitelé soudního dvora oběť natolik zavile znemožnili.

Pro úplnost dodejme, že se média pokoušela vykreslit ještě jeden obraz: Jak byl šéf MMF chycen do pasti. Tomuto příběhu však uvěřil jen Strauss-Kahnův placený životopisec, respektive několik zaslepených francouzských socialistických sympatizantů.

To však není všechno. Strauss-Kahnův obhájce William Taylor prohlásil, že „Nafissatou Diallové udělají ze života peklo“ (Le Figaro, 29. srpna)! Poznáme tedy krvelačnou tvář peněz a moci?

Není-li výpověď svědka důvěryhodná, ještě to neznamená, že nemůže být pravdivá. A naopak je-li důvěryhodná, ještě nemusí být pravdivá. Rádi bychom věřili, že v proudu dějin pravda jednou vyjde najevo.

Směšné a ubohé představení

A tento okamžik jako by nastal v neděli 18. září večer. Po čtyřech měsících zarytého mlčení se Strauss-Kahn objevil před 12,5 milionu diváků na kanále TF1. Zinscenování bylo dokonalé, každé slovo, každé gesto předem promyšlené. Podle Strausse-Kahna nejde o žádnou záhadu, neboť se nic nestalo. Drobné manželské klopýtnutí. Se souhlasem pokojské.

Po překonání skandálu se Strauss-Kahn pasoval na zachránce Evropy a jediného experta, který zná řešení dluhové krizeOvšemže ho velmi trápí svědomí, podvedl přece svou ženu, zklamal „důvěru svých dětí, přátel a všech Francouzů“, už už jsme u Dostojevského. Hříšník se přizná ke svým hříchům, chce učinit pokání a svým pocitem viny získat rozhřešení lidí. Nicméně hrdina naší doby nepovažuje to, čeho se dopustil, za nějaký hřích. Tady se nedostaví napětí a katarze.

„Bylo to morální selhání,“ říká Strauss-Kahn. Nečeká na rozhřešení druhých, dá si ho sám. Výhružně mává hlášením prokuratury: „Obvinění stažena, takže žádná žaloba…“ Za všechno může bulvár, který ho napadl, a L’Express, protože publikoval lékařský nález pokojské.

Po překonání skandálu se Strauss-Kahn pasoval na zachránce Evropy a jediného experta, který zná řešení krize. Jeho socialističtí soudruzi stejně jako jeho přítel Jack Lang hned vyjadřují obdiv tomuto velikému charakteru, svého času se však rozplývali i nad lidskou velikostí Romana Polanského. Francouzští televizní diváci mají jiný názor. Podle průzkumů považují Strauss-Kahnovo sólové divadelní vystoupení za směšné a ubohé. Každý druhý Francouz má za to, že by udělal lépe, kdyby nadobro odstoupil.

Apartmá číslo 2806 střeží své tajemství dál. I po pěti měsících.