Z Mubarakových účtů se vybíralo těsně před jejich zablokováním

Honba za zahraničním majetkem arabských diktátorů nemá moc nadějí na úspěch, i když třeba ve Švýcarsku zmrazili jejich konta bleskově.

Kde mají arabští diktátoři ukryté nakradené miliardy? Je to trochu jako hledat konkrétní zrnka i kupy písku na Sahaře. foto: © Reuters, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Kde mají arabští diktátoři ukryté nakradené miliardy? Je to trochu jako hledat konkrétní zrnka i kupy písku na Sahaře.

Bývalý tuniský prezident Zín Abidín bin Alí a jeho rodina si podle odhadů přišli na pět až deset miliard dolarů. Jeho egyptský protějšek Husní Mubarak si podle odborníků během třiceti let své vlády ulil za hranice až 70 miliard dolarů. O Muammaru Kaddáfím ani nemluvě! Vůdce libyjské revoluce a jeho početná rodina si prý přivlastnili během 42 let téměř třetinu všech příjmů z ropy. Od osmdesátých let minulého století prodala Libye ropu v hodnotě přibližně 450 miliard dolarů. Třetina této sumy je 150 miliard dolarů... Bohužel tyto peníze nemá nikdo v ruce.

Činorodí finančníci

Teoreticky někde jsou. Přičinliví účetní sčítají hodnotu paláců, nemovitostí, jachet, soukromých letounů, podílů v nejrůznějších firmách a neprůhledných nadacích, které mají jednotlivé rody rozesety různě po světě. Úřady – totiž ty, které jsou ochotny ke spolupráci – se zase pokoušejí majetek blokovat. Pokrok je, že v souvislosti s bouřlivými událostmi v arabských zemích se oproti dosavadní praxi probudily relativně včas také velké mezinárodní organizace a jednotlivé státy.

OSN i Evropská unie zareagovaly poměrně rychle. Diktátorům a lidem z jejich blízkého okolí zmrazily jejich zahraniční konta. Řídí-li však někdo nějakou zemi hned několik desetiletí, pak má pravděpodobně dost rozumu na to, aby si ulité miliardy neukládal v zahraničních bankách pod vlastním jménem. V Evropě bylo na žádost unie zahájeno rozsáhlé vyšetřování za účelem zmapování majetku arabských diktátorů.

Mnohem komplikovanějším problémem než samotné finanční obnosy spočívající na různých bankovních účtech jsou peníze uložené jiným způsobem. Například manželka bývalého tuniského prezidenta bin Alího byla v oblasti obchodu obzvláště činorodá: existují podezření, že vlastní podíly v řadě francouzských podniků. Kaddáfího majetek v USA se odhaduje zhruba na 32 miliard dolarů. A o balíčku akcií v hodnotě čtyř až pěti set milionů dolarů se ví v každé velké americké bance. Jeho potenciální nástupce Sajf Islám Kaddáfí stojí v čele nadace disponující majetkem ve výši zhruba 80 miliard dolarů, který je nepřehlednou spletí nitek, v níž se nejde vyznat atd. atd.

Šnečí tempo EU

K přijetí nového švýcarského zákona bylo zapotřebí pár debaklů, například že „dědicové“ bývalého zairského diktátora Mobutua mají zákonný přístup k jeho kontům

O tom, jestli se podaří zajistit nějaký majetek diktátorů v zahraničí, rozhoduje především rychlost. A jakkoli to může znít překvapivě, přeborníkem je v tomto směru Švýcarsko. Miliony Husního Mubaraka a jedenácti dalších Egypťanů, kterými disponovali v této alpské zemi, Švýcaři zablokovali už třicet minut po pádu jeho systému. Podobně rychle bylo po zahájení demonstrací proti Kaddáfího režimu nařízeno také zmrazení jmění 29 představitelů Libye. K čemuž zde nejspíš přistoupili s obzvlášť velkou radostí, neboť Švýcarsko je s touto severoafrickou zemí kvůli roztržce způsobené jedním z Kaddáfího synů téměř ve „válečném stavu“.

Jak připomíná francouzský deník Figaro, Evropské unii, jež dostala od egyptských úřadů oficiální žádost o zablokování účtů svých bývalých prominentů, trvala potřebná opatření tři dny. V době elektronických převodů to lze považovat za opravdu šnečí tempo. Podle informací britského deníku The Telegraph získaných ze zpravodajských zdrojů však byly nejméně týden před Mubarakovým pádem zahájeny nejrůznější převody z jeho bankovních účtů...

Čemu lze vděčit za bleskovou reakci Švýcarska? Umožnil ji zákon, jenž vstoupil v účinnost teprve 2. února a který reguluje navracení neoprávněně získaného majetku. A to tím způsobem, že poškozená země nemusí vůbec dokazovat svá tvrzení před mezinárodním soudem. Výchozím bodem se stal případ Haiti, které nebylo schopno prokázat, že peníze diktátora „Baby Doc“ Duvaliera uložené ve švýcarských bankách pocházejí z neoprávněných zdrojů, a soudní řízení se táhlo dlouhých dvacet let.

Nyní se však mince otočila: prokázat zákonné nabytí majetku musí strana, jež žádá o zrušení blokace, jinak jmění přejde zpět na danou zemi. Švýcarský zákon je významným krokem v boji proti praní peněz. K jeho přijetí však byly zapotřebí takové debakly jako například jedno z dřívějších rozhodnutí, podle nějž mají „dědicové“ bývalého zairského diktátora Mobutua zákonný přístup k jeho kontům.

Drobné v Evropě, zbytek jinde

Při honbě za penězi arabských autokratů se však evropské země budou muset spokojit jen s „drobnými“. Například ve švýcarských bankách se nachází egyptské jmění ve výši 3,6 miliard franků. Z toho je 2,7 miliardy zřejmě zákonně nabytý majetek. Podle propočtů neziskové organizace Global Financial Integrity přitom za posledních deset let opustilo ilegálně Egypt 57 miliard dolarů.

Mezi finančními odborníky z arabského světa převládá názor, že tuto sumu nemá cenu hledat v Evropě: převážná většina těchto peněz už se dávno úročí v bankovních systémech zemí Perského zálivu. Například libyjský vůdce a jeho rodinní příslušníci údajně majetek rádi ukládali kromě amerických bank také v peněžních ústavech v jihovýchodní Asii.

Trochu jiná je snad situace s nemovitostmi. Nejrůznější přepychové „zotavovny“ v Londýně, Paříži či na břehu Ženevského jezera šly totiž v „diktátorských“ kruzích na odbyt, nicméně i tady „realitní detektivové“ narážejí: ani jeden ze spousty paláců za miliony dolarů není veden na jméno samotných diktátorů. V takovém případě nastupuje nekonečně dlouhý soudní proces, při němž se snaží dokázat původ majetku.

Výše zmíněné ukradené miliardy jsou všechno pouze odhady, které unikly z tiskových informací a nejrůznějších průzkumů tajných služeb. Možná jsou pravdivé, možná ne. Na světě totiž jenom těžko existuje agentura, která by věděla o všech tajných úkrytech diktátorů v zahraničí. Jisté však je, že přijde-li se aspoň na část vyvedených peněz, mohou poškozené země uplatnit svůj nárok na vrácení stejně jen po zdlouhavé právní proceduře. Stavět na tom budoucnost nějaké země by tak bylo víc než nejisté.

Další informace k problematice majetku arabských diktátorů najdete v článku: Dostat se ke všem Kaddáfího penězům je prakticky nemožné