Ceska Pozice

Z Langley dodávají informace. Politická rozhodnutí dělají jiní.

Loni byly americké tajné služby kritizovány za svou neschopnost předpovědět arabské jaro. Co když nyní selžou v případě v Íránu?

Do jaké míry mohou zpravodajské služby předpovídat budoucnost? foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPad2Česká pozice

Do jaké míry mohou zpravodajské služby předpovídat budoucnost?

Minulé úterý před Kongres předstoupily špičky amerických tajných služeb. Senátorům z výboru pro zpravodajskou činnost předložily zprávu o vyhodnocení světových hrozeb. Poté byli jejich ředitelé grilováni republikánskými i demokratickými senátory.

Většina dotazů se věnovala íránské jaderné hrozbě, ale také například aktuální „válce“ v kyberprostoru. Právě otázky na toto téma si mezi sebou ředitelé služeb přehazovali jako horký brambor. Zazněla spousta zajímavých informací; mezi ty nejdůležitější patřilo, že podle Ústřední zpravodajské služby (CIA) je íránský uran obohacován na 20 procent, což je víc, než je potřeba pro komerční využití. Pokud se Teherán rozhodne obohacovat nad 20 procent, bude to podle šéfa CIA Davida Petraeuse jasný signál, že Írán skutečně vyvíjí jadernou zbraň.

V uplynulém si americké tajné služby vyslechly kritiku zejména za svou neschopnost předpovědět vlnu revolucí zvanou arabské jaro. Dokážou ale američtí agenti včas upozornit na případné další obohacování íránského uranu? Do jaké míry mohou zpravodajské služby předpovídat budoucnost? Není jejich „neschopnost“ někdy jen výmluvou decision-makerů, kteří podnikli špatná politická rozhodnutí?

Za chyby může groupthink

Po teroristických útocích na New York a Pentagon 11. září 2001 byly americké tajné služby obviněny z nedostatečného sdílení informací. Kdyby bylo efektivnější, podle některých hlasů by se dalo událostem z 11. září a následné válce v Afghánistánu předejít. Americké tajné služby  (15 zpravodajských služeb spadajících pod americká federální ministerstva a nezávislá CIA) od útoků podnikly řadu kroků k zacelení informačních děr mezi službami.

Zajímavým příkladem nových způsobů sdílení informací je Intellipedia. Systém fungující na bázi známé internetové encyklopedie Wikipedia je určen pro analytiky všech 16 služeb a už od roku 2005 do něj přispívají jak jednotlivé služby, tak například různá velitelství amerických ozbrojených sil a další organizace s relevantními informacemi o americké národní bezpečnosti. Intellipedia obsahuje sesbíraná veřejně dostupná data, ale i informace v režimu přísně tajné. Ředitel amerických tajných služeb James Clapper, jenž úterní výstup před Senátem vedl, si v jeho průběhu za současnou úroveň sdílení informací dokonce vyslechl chválu; republikánský senátor Saxby Chambliss ji vyzdvihl a označil za vysoce kvalitní.

Výsledná zpráva může být hodně daleko od nějaké objektivní pravdy, přestože všechny informace byly na stole

Sdílení informací a vytváření takzvané NIE (National Intelligence Estimate – česky volně přeloženo jako odhad národních zpravodajských služeb), společné analýzy tajných služeb, jež je předkládána klíčovým decision-makerům, má však i své háčky. Tím prvním je čas, který je na vytvoření takových zpráv potřeba. Šéf CIA byl při úterním slyšení dotázán, proč se jeho informace ohledně Afghánistánu tolik lišily od informací poskytnutých v posledním NIE. Petraeus na dotaz jednoduše odpověděl, že zatímco tajné služby při vypracovávání NIE pokaždé „zastaví čas na šest týdnů“, on poskytoval informace v reálném čase.

Druhým a snad ještě větším háčkem ve sdílení informací a společných analýzách je fenomén takzvaného groupthinku, česky syndromu skupinového myšlení. Ke groupthinku dochází, když je v nejasné situaci třeba podniknout skupinové rozhodnutí. V zájmu zachování souladu ve skupině se jednotlivci názorově vyhraní stejně jako vůdce skupiny.

Když americký senátní výbor v roce 2004 vyšetřoval válku v Iráku, byly to vůbec ne překvapivě opět tajné služby , jež byly obviněny ze selhání. Její informace o tom, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení, byly údajně „nedostatečně podložené, zveličené a dezinterpretované“. Za hlavní důvod zkreslení informací byl – stejně jako v minulosti třeba v případě neúspěšného vylodění v Zátoce sviní nebo po válce ve Vietnamu – označen groupthink.

Zdá se tedy, že sdílení informací někdy může být na škodu. Když se totiž sejde 16 zpravodajských služeb, každá s trochu jinými informacemi, je dost pravděpodobné, že ke groupthinku dojde a že výsledná zpráva bude mít hodně daleko od nějaké objektivní pravdy, přestože všechny informace byly na stole. Není divu, že se bývalí vysocí američtí zpravodajští představitelé od NIE o Iráku distancovali. Příkladem je bývalý šéf CIA George Tenet, jenž ve své knize otevřeně obvinil bývalého amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho a další představitele Bushovy administrativy, že to byli právě oni, kteří na základě zpackaného NIE bez jakékoliv širší diskuze zatáhli USA do války. Zároveň přiznává, že vydání zprávy na podzim 2002 považuje za „nejhorší bod (své) kariéry“.

Experti? Opice by si vedly lépe.

Psychologové Rod Bond a Peter B. Smith v roce 1996 došli k zajímavému závěru: čím více nepřehledná situace je, tím vyšší je konformita

Fenoménu groupthinku a konformity se věnovala řada psychologických výzkumů. Nejslavnějšími jsou experimenty amerického psychologa Solomona Asche z padesátých let. Účastníkům experimentu oznámil, že se výzkum bude týkat jejich zraku a ve skupinkách jim promítal optické iluze. Účastníci museli po každém obrázku postupně odpovídat na otázky typu „která čára je delší?“ apod. Skutečným účastníkem experimentu byl však vždy jen ten člen skupinky, který odpovídal jako poslední; všichni ostatní „účastníci“ byli nastrčení experimentátory a odpovídali záměrně špatně.

Výzkum ukázal, že zatímco na začátku experimentu se skuteční účastnící chovali nezávisle, později začali kopírovat rozhodnutí ostatních, a to i v případech, kdy se naprosto evidentně museli plést. Psychologové Rod Bond a Peter B. Smith v roce 1996 zkompilovali výsledky 133 podobných experimentů a došli k zajímavému závěru: čím více nepřehledná situace je, tím vyšší je konformita.

Šikovným manipulátorům to hraje do karet. Příkladem je „Iraq Dossier“ (Irácký spis), britský dokument podobný výše zmíněnému americkému NIE o Iráku, kterým labouristický spin-doktor Alastair Campbell ospravedlnil vstup Velké Británie do války, a to i přes protesty britských zpravodajských služeb. Příběh tohoto dokumentu je tragikomickou formou zprostředkován angloamerickým snímkem Politické kruhy od Armanda Iannucciho.

Pochopitelně, žádný výzkum ohledně pravdivosti předpovědí zpravodajských služeb není veřejně k dispozici. Internetové noviny The Huffington Post se však ve svém článku dostávají k problematice blízko a přináší překvapivé závěry o schopnosti expertů a komentátorů předpovídat budoucnost. Autor článku se odvolává na výzkum amerického psychologa Phillipa Tetlocka, který se přes 20 let ptal 284 osob „živících se komentováním a poradenskou činností ohledně politických a ekonomických trendů“ na jejich osobní odhady vývoje budoucnosti, a to jak v oblastech, na které byli účastníci experimentu odborníky, tak v těch, na které se nespecializovali.

Otázky zahrnovaly například, zda bude Gorbačov odstraněn násilným pučem, nebo jestli půjdou USA do války v Perském zálivu. Pro ulehčení výzkumu byla většina z 82 tisíc předpovědí převedena do formátu „tří možných budoucností“. Tou první bylo zachování statu quo, tedy že se situace (politická, ekonomická atd.) v budoucnu nezmění. Tou druhou byl „nárůst něčeho“ (svobody slova, eskalace konfliktu, ekonomický růst atd.) a tou třetí byl obráceně „pokles něčeho“.

Výsledek byl pro odborníky naprosto ostudný. Vedli by si podle něho totiž mnohem lépe, kdyby každé za tří možností přisoudili stejnou pravděpodobnost a jednoduše tak budoucnost hádali. „Opice házející šipky by si vedly lépe,“ komentuje The Huffington Post. Navíc, odborníci si ve svých oborech nevedli znatelně lépe než v těch, jež jim byly cizí. Jeden z překvapivých závěrů experimentu tak je, že čím víc o dané problematice něco víme, tím méně je pak spolehlivá naše predikce vývoje situace.

Tetlock důvody hledá hlavně v přehnaném zaměření odborníků na jeden konkrétní aspekt jejich problematiky: „V době akademické hyperspecializace není žádný důvod si myslet, že přispěvovatelé do předních deníků – významní politologové, specialisté, ekonomové – jsou v předvídání vývoje lepší než obyčejní novináři nebo jednoduše pozorní čtenáři.“ Zajímavým postřehem je pak fakt, že čím známější „věštec“ je, o to nižší má svou „rizikovou inteligenci“. Tvůrci tohoto nového termínu rizikovou inteligenci popisují jako zvláštní druh inteligence (vedle například logiky nebo sociální inteligence), která odpovídá za vyhodnocování rizika za nepřehledných podmínek.

Čím víc o dané problematice něco víme, tím méně je pak spolehlivá naše predikce vývoje situace

Aby patrnost nebyla přehnaná

Američtí decision-makeři se od Iráku znatelně poučili. Vidí, že aby byla veřejnost přesvědčena o nutnosti a správnosti intervence, jsou potřeba solidní důkazy. Američané jsou nyní mnohem kritičtější a podle Bonda a Smitha méně náchylní ke konformitě než před padesáti lety. Opatrnost je nyní pro americké tajné služby důležitá, zvlášť ve věci tak nepřehledné, jako je íránský jaderný program.

Agentury samy mezi sebou, ale ani společné závěry z jejich zpráv nesmějí decision-makerům umožnit prostor pro groupthink, aby se zabránilo podobné manipulaci s informacemi, k jaké došlo v případě Iráku. Jen ale, aby opatrnost nebyla přehnaná. Při déletrvající nerozhodnosti se totiž může lehce stát, že jednoho dne provede Írán bez varování někde v poušti nebo pod zemí zkoušku jaderné zbraně.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.