Z hlediska předávání znalostí náš vzdělávací systém nefunguje dobře

„Pro český vzdělávací systém je zásadní předávat informace a fakta. To bylo historicky vnímáno jako vzdělání: přístup k informacím. Ten se zejména v poslední době velmi otevřel, navzdory tomu se této představy pořád držíme, říká v rozhovoru výkonný ředitel agentury JK Education Ondřej Kania.

Jitka Polanská 15.12.2020
Ondřej Kania, výkonný ředitel agentury JK Education. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ondřej Kania, výkonný ředitel agentury JK Education. | foto: Dan MaternaMAFRA
Ondřej Kania, výkonný ředitel agentury JK Education.

Ve 27 letech je ztělesněním amerického snu v českých podmínkách. Pochází z rodiny, kde nikdo kromě strýce neměl maturitu, navzdory tomu si jako teenager vykorespondoval studium na střední škole v USA. Po návratu se stal úspěšným podnikatelem ve vzdělávání a založil čtyři soukromé školy. Sám se postavil na vlastní nohy, ale pořád o dětech, jako byl on, přemýšlí.

„Samozřejmě že uspějí i děti, jejichž rodiče jim neumějí pomoct. Ale rozhodně ne všechny, které by to dokázaly, kdyby měly lepší podmínky neboli rovnější šance,“ říká v rozhovoru výkonný ředitel agentury JK Education Ondřej Kania o nerovných šancích ve vzdělávání a o školství v USA i Česku.

LIDOVÉ NOVINY: Vystudoval jste v USA střední školu. Než se dostaneme k tomu, jak se to stalo, chci se zeptat, jestli byla dobrá?

Obeslal jsem e-mailem čtyři sta pět set škol, přijalo mě jich celkem dost, ale jen dvě nabízely stipendium pokrývající 90 procent nákladů. Což je hodně, ale pořád zbývá pět šest tisíc dolarů plus cena za letenku, a na to jsme doma neměli, takže přicházela v úvahu jen ta jedna, třetí, ve státě New York, která nabídla sto procent.

KANIA: Moc ne.

LIDOVÉ NOVINY: Spíš průměrná, nebo dokonce špatná?

KANIA: Ta škola byla dost specifická. Internátní škola, kde platíte jídlo i ubytování, vyžaduje od rodiny investici. A já jsem žádné peníze neměl. Podal jsem přihlášku na stovky škol. Nechtěl jsem do Británie ani do Kanady, i když jsou tam obecně školy levnější než v USA, a to i ty špičkové, ale v USA zase máte daleko větší šanci, že najdete sociální stipendium.

Amerika mě navíc lákala. Obeslal jsem e-mailem čtyři sta pět set škol, přijalo mě jich celkem dost, ale jen dvě nabízely stipendium pokrývající 90 procent nákladů. Což je hodně, ale pořád zbývá pět šest tisíc dolarů plus cena za letenku, a na to jsme doma neměli, takže přicházela v úvahu jen ta jedna, třetí, ve státě New York, která nabídla sto procent.

LIDOVÉ NOVINY: Kolik vám bylo, když jste si usmyslel, že půjdete studovat do USA?

KANIA: Asi patnáct.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to, že jste uměl tak dobře komunikovat v angličtině?

Od jedenácti dvanácti let jsem hrál počítačové hry. Jakmile jsem dostal počítač, který to utáhl, začal jsem hrát hry na síti v angličtině s lidmi z celého světa. Tak se člověk naučí. Do toho jsem se navíc začal dívat na talk show Davida Lettermanna na YouTube, to je takový americký Kraus. Angličtina mi vždycky šla.

KANIA: Od jedenácti dvanácti let jsem hrál počítačové hry. Jakmile jsem dostal počítač, který to utáhl, začal jsem hrát hry na síti v angličtině s lidmi z celého světa. Tak se člověk naučí. Do toho jsem se navíc začal dívat na talk show Davida Lettermanna na YouTube, to je takový americký Kraus. Angličtina mi vždycky šla.

LIDOVÉ NOVINY: Čím jste americké školy zaujal? Nebo odpověď dostane každý, kdo jim napíše?

KANIA: Osmdesát procent škol neodpovědělo, protože jsem na rovinu přiznal, že nemám žádné peníze. Nějaké školy se navzdory tomu ozvaly, zaujala je asi moje národnost, tehdy totiž žádná z těch škol neměla historicky české či slovenské absolventy nebo jen pár. A můj příběh. Američané na rodinný, socioekonomický kontext velice dají.

Možná je to dané tím, že je tam slabší sociální záchranná síť ze strany státu, lidé pomoc druhým vnímají víc jako svou věc. Zapůsobila také moje dobrá angličtina, navíc jsem měl všeobecný přehled o americké politice. Takže jsem si je získal. Američany si musíte získat.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký byl ten rodinný příběh, kterým jste zaujal?

Osmdesát procent škol neodpovědělo, protože jsem na rovinu přiznal, že nemám žádné peníze. Nějaké školy se navzdory tomu ozvaly, zaujala je asi moje národnost, tehdy totiž žádná z těch škol neměla historicky české či slovenské absolventy nebo jen pár. A můj příběh. Američané na rodinný, socioekonomický kontext velice dají.

KANIA: Je docela typický pro prostředí, kde jsem vyrůstal. Narodil jsem se svobodné mámě, když jí bylo dvacet čtyři. Neměla maturitu, prodávala v pekárně. V deseti letech jsem začal žít s prarodiči, bydleli dvě stě metrů od nás. Narodily se totiž sestry, které máma měla s jiným otcem, který ke mně neměl dobrý vztah. Do svých deseti jsem tedy žil v situaci, kdy mě otčím nesnášel a vyhazoval a máma mě bránila.

Tam někde asi vznikl ten pocit, že potřebuju někam vyrazit na vlastní pěst a něco dokázat, aby mě jeden nemusel bránit a druhý si o mně nemyslel, že jsem k ničemu. U prarodičů to bylo dobré, byli laskaví a benevolentní, i když jsem byl občas šílené dítě. Měl jsem tam docela svobodu, mohl jsem si zkoušet různé věci, hrál jsem fotbal, pak jsem toho nechal a začal hrát hry na počítači…

Nikdo se ve mně rodičovsky neprojektoval. Museli kvůli mně hodně obětovat ze svého pohodlí, to si teď zpětně uvědomuju. Od dvanácti jsem spal s dědou v jednom pokoji, takže ani jeden z nás neměl žádné soukromí… Jsem díky této rodinné historii empatický člověk. Mělo to dost pozitiv, co se mého osobnostního vývoje týče.

LIDOVÉ NOVINY: A co škola?

Na vlastní kůži jsem zažil, co to jsou nerovné šance ve vzdělávání, proto je to doteď moje téma. Jediný člověk, jenž má v naší rodině maturitu, je strýc, který si ji dodělal večerně – jako automechanik. Kromě něj jsem neměl v rodině nikoho, kdo by mi mohl s čímkoli do školy pomoct. Zanedbal jsem základy fyziky a chemie a takovým žákům jako já škola nenabízela vůbec nic. Jak to už na běžných státních základkách na sídlišti bývá, jedou s těmi silnějšími.

KANIA: Tady přecházíme k negativům. Na vlastní kůži jsem zažil, co to jsou nerovné šance ve vzdělávání, proto je to doteď moje téma. Jediný člověk, jenž má v naší rodině maturitu, je strýc, který si ji dodělal večerně – jako automechanik. Kromě něj jsem neměl v rodině nikoho, kdo by mi mohl s čímkoli do školy pomoct. Zanedbal jsem základy fyziky a chemie a takovým žákům jako já škola nenabízela vůbec nic. Jak to už na běžných státních základkách na sídlišti bývá, jedou s těmi silnějšími.

Těm ostatním, kteří nevědí, dají trojky, čtyřky a jde se dál. Takže já už jsem to nikdy nedohnal. Člověk v takové situaci má pak na rozcestí jen dvě možnosti: buď se smíří s tím, že rodina to neřeší a škola mu říká, že je blbý, protože má špatné známky, zatímco Anička vedle má vše vzorně splněné. Převezme tu představu druhých. Anebo se proti tomu vzbouří a řekne si, že to je úplně jedno, jaké má známky.

LIDOVÉ NOVINY: O rovném přístupu ke vzdělání se teď hodně debatuje…

KANIA: Rovný přístup tady pro hodně lidí znamená všem měřit stejným metrem, to je to naše rovnostářství. Třeba když se diskutuje o maturitě, vidím to i ve své sociální bublině. Někdo prohlásí, že maturita není žádný problém, že ji udělal v pohodě. A já se pak zeptám: „Kam jste chodili na školu?“ A oni na to: „No na Keplera.“ Nebo v Brně: „Na Vídeňskou.“

To jsou ale tři procenta škol, kam chodí pět procent dětí s nejlepšími studijními předpoklady. Vůbec se nezabýváme socioekonomickou skupinou lidí, do níž patří moje rodina. Podle statistik OECD má Česko výrazně nízkou sociální mobilitu, to je fakt.

LIDOVÉ NOVINY: Po návratu z USA jste se místo studia vysoké školy vrhl do vzdělávacího byznysu a už máte čtyři školy. Jak byste je popsal?

Rovný přístup tady pro hodně lidí znamená všem měřit stejným metrem, to je to naše rovnostářství. Třeba když se diskutuje o maturitě, vidím to i ve své sociální bublině. Vůbec se nezabýváme socioekonomickou skupinou lidí, do níž patří moje rodina. Podle statistik OECD má Česko výrazně nízkou sociální mobilitu, to je fakt.

KANIA: Všechny tři naše American Academy začínají vždy v 6. třídě neboli pokrývají druhý stupeň základní školy a střední školu. Pak máme ještě osmileté a čtyřleté Pražské humanitní gymnázium. American Academy v Praze má 135 žáků, gympl 260, brněnská škola 50 a bratislavská šedesát.

LIDOVÉ NOVINY: Model „academy“ jste převzal z USA, kde jste vystudoval střední školu?

KANIA: Nejdřív jsem v roce 2012 spoluzaložil agenturu, která sháněla stipendia zájemcům o studium v USA. Celý proces jsem dobře znal, takže to mělo logiku. Když to začalo vydělávat peníze, přemýšleli jsme, co s nimi. A mě napadlo, že by se ten proces dal otočit. Existuje velká skupina rodičů, kteří dítě do USA z různých důvodů nevyšlou, ale o podobný druh vzdělávání by stáli. Když jsme začínali, bylo mi 23 let a některé naše pokusy byly naivní, když se na to dívám zpětně. Ale už jsme se to naučili.

LIDOVÉ NOVINY: Inspiroval jste se tím, co jste sám jako student zažil?

KANIA: Částečně. Objížděl jsem ale i další školy, kam jsme pak jako agentura umísťovali naše klienty. Zvaly nás na návštěvu, spoustu jsem jich viděl na vlastní oči.

LIDOVÉ NOVINY: Co se vám na školách v zámoří tak líbilo, že jste to chtěl přenést do Česka?

Všechny tři naše American Academy začínají vždy v 6. třídě neboli pokrývají druhý stupeň základní školy a střední školu. Pak máme ještě osmileté a čtyřleté Pražské humanitní gymnázium. American Academy v Praze má 135 žáků, gympl 260, brněnská škola 50 a bratislavská šedesát.

KANIA: Americký koncept školy je velmi zajímavý, řekl bych inkluzivní. Mluvím teď o střední škole. Inkluzivní v tom smyslu, že se nedělí na odborné školy či gymnázia. Všichni studenti z jedné oblasti chodí do jedné školy, kde se zároveň mohou specializovat. Zdůrazňuji, že chválím spíš koncept než realizaci. Ta může mít velmi různé úrovně. V Americe jsou mezi školami obrovské rozdíly, některé jsou naprosto úžasné, a jiné naopak katastrofální. USA vynikají v extrémech, Evropa je lepší v průměru.

LIDOVÉ NOVINY: Popište americkou střední školu detailněji.

KANIA: Je to obvykle spíš kampus než jedna budova. Škola je to sice jedna, ale uvnitř obsahuje velké množství programů. Někteří žáci si tam vyberou předměty, jež je povedou spíš k manuální práci. Často se v nich učí například zpracování dřeva, dřevořezbářství. A jiný student ze stejné školy se specializuje na antickou filozofii, a to téměř na univerzitní úrovni.

LIDOVÉ NOVINY: Inkluzivní je ta škola v tom smyslu, že umožňuje velkou míru specializace, zatímco u nás se žáci v patnácti posílají na různá místa?

KANIA: Přesně tak. A nabídka v americké škole je obrovská. Kromě toho existují i různé úrovně daného předmětu. Ne nutně se děti dělí do tříd podle věku. Z toho vyplývá, že studenti se v předmětech často nesetkávají, ale setkají se při jiných příležitostech. Především při sportu a dalších mimoškolních aktivitách organizovaných školou, což má obrovský socializační smysl. To je také velký rozdíl mezi Evropou a Amerikou – tam jsou mimoškolní aktivity pořád v rámci školy.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké rodiny posílají děti do vašich škol?

Americký koncept školy je inkluzivní v tom smyslu, že se nedělí na odborné školy či gymnázia. Všichni studenti z jedné oblasti chodí do jedné školy, kde se zároveň mohou specializovat. Zdůrazňuji, že chválím spíš koncept než realizaci. Ta může mít velmi různé úrovně. V Americe jsou mezi školami obrovské rozdíly, některé jsou naprosto úžasné, a jiné naopak katastrofální. USA vynikají v extrémech, Evropa je lepší v průměru.

KANIA: Naši žáci jsou děti cizinců, kteří tady, většinou dočasně, pracují. Nebo jsou to děti z bilingvních rodin, kde je jeden rodič Čech nebo Slovák, nebo dokonce i plně české nebo slovenské rodiny, jež ale žily dlouho v zahraničí a vracejí se sem. Jejich děti předtím chodily do americké nebo britské školy a rodiny v tom chtějí pokračovat.

LIDOVÉ NOVINY: Pokračujme ve srovnání amerického a českého přístupu ke vzdělávání. V čem vidíte další podstatný rozdíl?

KANIA: Pro český vzdělávací systém je zásadní předávat informace a fakta, na tom je založený. To bylo historicky vnímáno jako vzdělání: přístup k informacím. Ten se ovšem zejména v poslední době velmi otevřel, navzdory tomu se této představy pořád držíme. Ale s jakým výsledkem? V této souvislosti je dobré podívat se na mezinárodní testy PISA, které dělá OECD. Tam jsme někde v průměru a více méně na stejné úrovni jako USA. Přitom jejich systém na znalostech tolik nebazíruje, právě naopak.

LIDOVÉ NOVINY: Jako národ si velmi potrpíme na všeobecné vzdělání, všeobecný přehled a že by někoho mohlo děsit, kdybychom vzdělávali tak, aby člověk znal jen něco ze své specializace, ale jinak byl jak pole neorané, což se o Američanech traduje, i když nevím, jestli právem...

KANIA: Tomu argumentu rozumím a souhlasím, všeobecný rozhled je velmi důležitý. Ale testy PISA neukazují, že bychom v něm měli nějaký náskok, jde o průměrné výsledky.Studenti gymnázií u nás jsou na tom dobře. Ale obecně náš vzdělávací systém nefunguje dobře ani z hlediska předávání znalostí, na kterém si zakládá. Jsme posedlí centralizovaným zkoušením a učíme se na testy. Neznám ale žádnou studii, ani zahraniční, která by dokazovala, že se tímto způsobem zvýší kvalita vzdělávání.

LIDOVÉ NOVINY: Standardizací je teď posedlý celý svět. V USA se netestuje?

Americká střední škola je obvykle spíš kampus než jedna budova. Škola je to sice jedna, ale uvnitř obsahuje velké množství programů. Někteří žáci si tam vyberou předměty, jež je povedou spíš k manuální práci. Často se v nich učí například zpracování dřeva, dřevořezbářství. A jiný student ze stejné školy se specializuje na antickou filozofii, a to téměř na univerzitní úrovni.

KANIA: Tam je to trochu jinak a my to na našich školách máme podobně. Například tam neexistuje závěrečná maturitní zkouška. Průběžně sbíráte kredity, a jakmile je nasbíráte, máte automaticky střední vzdělání. Znalosti se tam měří tak, že jednou za rok proběhnou srovnávací testy. Ale na ty se studenti nepřipravují. Cílem je zjistit, co reálně vědí.

LIDOVÉ NOVINY: Nevyčítají vám lidé, že kritizujete segregaci ve školách, ale sám ji svými školami vlastně podporujete?

KANIA: Ano, stává se to. A já jim na to říkám: „Jak jinak mám ale bojovat se systémem, když chci ukázat, že to jde dělat i jinak? Co mám dělat jiného?“

LIDOVÉ NOVINY: Když na jaře zavřeli školy, v těch vašich byla distanční výuka od prvního dne nachystaná. Nabízeli jste i pomoc se zaučením jiným školám…

KANIA: Ano, čekal jsem, že se školy zavřou. U některých našich žáků, kteří byli v Itálii lyžovat s rodiči, se objevil covid už v únoru, takže jsme si spočítali, že brzy přijdou i nějaká opatření. A připravili se na ně.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to vidíte teď?

V USA neexistuje závěrečná maturitní zkouška. Průběžně sbíráte kredity, a jakmile je nasbíráte, máte automaticky střední vzdělání. Znalosti se tam měří tak, že jednou za rok proběhnou srovnávací testy. Ale na ty se studenti nepřipravují. Cílem je zjistit, co reálně vědí.

KANIA: Druhou vlnu považuji za naprosté podcenění situace. S tím souvisí i nezodpovědné otevření škol v září, které s sebou neneslo prakticky žádný komplexní, sofistikovaný plán a postupy, jež by eliminovaly riziko.

LIDOVÉ NOVINY: Média nyní zveřejňují predikce, že vinou korony a distančního vzdělávání, které často příliš nefunguje, hodně dětí zaostane natolik, že se to projeví i na kvalitě jejich dospělého života. Myslíte si to taky?

KANIA: U škol, jež si s distanční výukou poradily dobře, je jedno pololetí čistě online spíše pozitivní zkušenost, a to pro děti i učitele. Je mnoho škol, které i v této situaci fungují analogově, a tam, především u mladších dětí, to může mít významné následky a mnoho věcí budou bohužel muset dohánět.

LIDOVÉ NOVINY: Někdo tvrdí, že problém bude především u druhostupňových žáků a středoškoláků, u těch z málo podnětného rodinného prostředí. Jsou obavy, že vypadnou ze vzdělávání, školy nedokončí a zůstanou státu „na krku“. Domníváte se, že něco takového hrozí?

Čekal jsem, že se školy zavřou. U některých našich žáků, kteří byli v Itálii lyžovat s rodiči, se objevil covid už v únoru, takže jsme si spočítali, že brzy přijdou i nějaká opatření. A připravili se na ně.

KANIA: To se v některých případech může stát. Tisíce studentů kvůli svému špatnému rodinnému zázemí v posledním půlroce prakticky vypadly ze vzdělávacího procesu. Úkolem státu by samozřejmě mělo být tomu zabránit. V mnoha západních zemích to byla první věc, kterou řešili, když v březnu školy přešly na distanční výuku.

Ondřej Kania

  • Český podnikatel, výkonný ředitel vzdělávací agentury JK Education.
  • Zřizovatel Pražského humanitního gymnázia a dalších tří středních škol amerického typu (v Praze, Brně a Bratislavě).
  • V roce 2019 ho časopis Forbes zařadil do žebříčku 30 pod 30 mladých talentů z České republiky a následně do prestižního evropského výběru v oblasti společensky odpovědného podnikání.

Počet příspěvků: 3, poslední 20.12.2020 02:18 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.