We Collapse in Prague

Sobotní běh Prahou měl poněkud zvláštní dohru: účastníci poskytli firmě Nike výbornou reklamu zadarmo a nedostali za to ani vodu.

foto: ©Reuters, Česká poziceČeská pozice

Běhání je skvělá věc. Zdravá závislost. Jediná droga, která vám prospěje. V sobotu 3. září bylo fascinující vidět tisíce nadšenců, jak běží Prahou. Auta zmizela z ulic, slunce svítilo a od Žlutých lázní se po vltavském nábřeží valil dav. To vše by bylo příliš triviální, aby to stálo za zmínku, ale sobotní „We Run Prague“ měl trochu zvláštní dohru.

Z hlediska korporační reklamy to byla akce fantastická. Je to fakt výborný nápad navléknout všechny do stejných triček s firemním logem a nápisem. Startovné za pár stovek bylo – alespoň pro Pražana – nepatrné, výměnou každý dostal startovní číslo na tričku a běžel. Aby to nebylo příliš jednotvárné, každý si mohl tričko „personalizovat“ vlastním stručným mottem. Prosím, neptejte se, jaký nesmysl jsem tam napsal já; obávám se, že nejvtipnější byl můj kolega, který tam nenapsal vůbec nic.

Jako na spartakiádě

Díky jednotnému úboru od pasu nahoru byl pohled na tisícihlavý dav běžců unikátní. Mohl nadchnout, ale i trochu poděsit: vzpomněl jsem si – snad nespravedlivě – na spartakiádu i na staré dokumentární záběry z Maovy Číny. Velký Kormidelník to už má dávno za sebou a jeho následovníci nyní dohlížejí – ovšemže stále s holí v ruce – na vzorné investiční prostředí, v němž prosperují továrny. A jedna z nich jistě vyrábí podobná sportovní trička. (Ta naše byla z Kambodži – na tamní totalitní režim jsem si naštěstí nevzpomněl.)

A tak jsme vyběhli. Desetikilometrová trať by neměla být náročná ani pro naprosté amatéry (jako jsem já). Pořadatelé férově předem sdělili, že občerstvení bude jen jedno, na pátém kilometru. Já to samozřejmě na webu předem nečetl, ale naštěstí jsem nepodcenil hydrataci, pil jsem jako velbloud vodu od rána až do startu. Přesto jsem pociťoval hned od začátku zničující vedro.

Jedna přetížená občerstvovací stanice v polovině trasy byla opravdu málo. Kvůli „převisu poptávky“ se vytvářely fronty (já ji vystál), takže vytrvalá snaha napít se či osvěžit znamenala významnou časovou ztrátu a mohla soutěživější typy odradit. Mně naštěstí pud sebezáchovy našeptával, že důležitější bude doběhnout a přežít než pošetile počítat vteřinky.

Masový kolaps

Zhruba od sedmého kilometru (opět po nábřeží kolem Vyšehradu zpět do Žlutých lázní) jdem viděl po straně velmi smutný obrázek: běžci odpadávali z pelotonu a kolabovali. Nebyl jsem schopen je počítat, ale řekl bych, že jsem jich sám viděl více než deset, čili žádná výjimečná událost, ale vlastně trochu „masovka“. O nešťastníky, kteří se zhroutili, se starali policisté, pořadatelé i kolemjdoucí a museli jim dávat tekutiny ze svého (a díky jim za to!). Zdálo se mi, že sanitky nestíhaly. Jezdily jedna za druhou.

Vrcholem všeho ovšem bylo, že voda nebyla k mání ani v cíli! Až daleko za ním byla asi čtyři ubohá korýtka, v nichž ve třech ze čtyř kohoutků netekla ani kapka a ze čtvrtého proudil čůrek vody připomínající pramen v posledním tažení. Že by byly k dispozici nějaké kelímky, o tom nemohlo být ani řeči.

V areálu Žlutých lázní stáli lidé na vodu frontu u stanu označeného (dost symbolicky) červeným křížem – ani jsem to nezkoušel, vypadalo to na pět minut čekání či víc. V místních restauracích se nikdo příliš ochotně k poskytnutí vody nebožákům neměl, není z toho kšeft. Takže voda nebyla, zato jste si mohli koupit se slevou boty nebo tričko z letošní kolekce.

Přístup organizátorů a sponzorů by mohl symbolizovat naši budoucí ubohou roli v korporačním světěMyslím, že kromě těch ostřílenějších borců, kteří si vodu pro jistotu nesli v butylkách s sebou během závodu, si všichni náhle vážili každého mililitru. A kdyby nebyli nadopovaní endorfinem z dokončeného závodu, asi by byli docela dost rozhořčení. Předpokládám, že nakonec větší část rezignovala a koupila si něco v restauraci, vystála frontu, anebo – ti nejšťastnější – měli v cíli rodinu či přátele, a ti jim napít jistě rádi dali.

V každém případě doufám, že to všichni přežili a jsou nyní v pořádku, štastně a zdravě hydratováni. Z jistého úhlu pohledu by se mohlo zdát, že běžci dělali – sice bezděčně, ale zato účinně – výbornou reklamu zadarmo (ještě něco málo zaplatili na startovném). A pak za to nedostali – ani vodu. Zaháním nepěknou myšlenku, že by to mohlo symbolizovat naši budoucí ubohou roli v korporačním světě.