Vznikne z eurozóny transferová unie? To spíš bude hladomor v Bavorsku.

Přechod na nejvyšší stupeň fiskální unie může nastat jen při výrazném prohloubení ekonomických problémů a rozšíření dluhové krize eurozóny.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Projekt evropské měnové unie (EMU) je dlouhodobě vystaven kritice, často oprávněně. Eurozóna je pod tlakem především v souvislosti s dluhovou krizí, která ovšem není příčinou problému. Je pouze mechanismem, jenž problémy naplno obnažil, a upozornil tím na chyby a nedokonalosti, kterých se při konstrukci EMU dopustili její autoři. Co je tedy skutečnou příčinou potíží EMU?

Problémy, kterým eurozóna čelí, nejsou a nikdy nebyly neočekávané či překvapivé. Potkalo ji totiž přesně to, co předpovídá známá teorie optimálních měnových zón, jejímž autorem je nositel Nobelovy ceny Robert Mundell z Kolumbijské univerzity. Původní Mundellova teorie zdůrazňuje význam dopadu asymetrických poptávkových šoků jako hlavního kritéria výhodnosti či nevýhodnosti sdílení společné měny.

Eurozóna od počátku nebyla na asymetrické vnější šoky připravenaTeorii optimálních měnových zón rozšířil nedávno zesnulý Peter Kenen, profesor Princetonské univerzity, který argumentoval, že zásadním kritériem výhodnosti společné měny je míra diverzifikace jednotlivých ekonomik – více diverzifikovaná ekonomika je méně náchylná k tomu, aby byla destabilizována negativním poptávkovým šokem v rámci jednoho sektoru hospodářství. Zní to možná složitě, ale je to vlastně snadné.

Čínský efekt

K čemu tedy došlo v EMU a jak to souvisí s tím, co předpovídali Mundell nebo Kenen? Jako skoro učebnicový příklad výše uvedeného poptávkového šoku lze použít vstup Číny na globální makroekonomické jeviště. Členy eurozóny jsou na jedné straně ekonomiky jako Německo, jehož výkonný a efektivní sektor produkující kapitálové statky výrazně profitoval a profituje ze silné čínské poptávky právě po kapitálových statcích. Na straně druhé EMU zahrnuje ekonomiky, jako je Portugalsko nebo Itálie, které se specializují především na produkci spotřebitelských statků a jsou – po nástupu Číny – tvrdě zasaženy právě čínskou konkurencí.

Eurozóna od počátku nebyla na tento typ asymetrických šoků připravena a architekti EMU si toho museli být dobře vědomi. Ekonomové, jako například znovu Kenen nebo později Paul De Grauwe a další, včas a opakovaně upozorňovali na nutnost koordinace národních fiskálních politik v měnové unii, potřebu společného rozpočtu a existenci mechanismů umožňujících transfer veřejných zdrojů mezi regiony.

A tím se dostáváme ke kardinální otázce dneška: může eurozóna dále existovat bez fiskální unie? Případně, jaká forma fiskální unie je optimální?

Na cestě k fiskální unii

Projekt společné evropské měny a jeho budoucnost jsou dnes skutečně diskutovány především ve vztahu k nějaké formě fiskální unie. Jaké konkrétní podoby uspořádání případné fiskální unie se doposud v rámci debat objevují? Zmíním tři nejčastěji probírané úrovně fiskální unie, každá z nich reflektuje rozdílná politická východiska, různé stupně integrace a rozdílné představy o další roli projektu společné měny.

  • První přístup k modelu fiskální unie prosazuje „pouhé“ další zvýšení intenzity dohledu nad jednotlivými národními rozpočtovými politikami. Tímto směrem se Evropa vlastně již vydala, když přistoupila k takzvanému fiskálnímu kompaktu.
  • Druhá, hlubší a užší forma fiskální unie je založena na poloautomatických mechanismech poskytujících finanční likviditu v případech nouze. Nouzí je myšlena situace, kdy se tržní úrokové míry, za které si jednotlivé státy mohou půjčit likviditu na trhu, dostávají mimo ekonomické možnosti těchto států. Příkladem využití tohoto přístupu v praxi je pomoc poskytnutá (ad hoc způsobem) Řecku nebo později prostřednictvím fondů EFSF (European Financial Stability Facility) a EFSM (European Financial Stabilization Mechanism) Irsku a Portugalsku.
    Kontroverzní program nakupování dluhopisů ohrožených evropských zemí, který prováděla Evropská centrální banka, reprezentuje v důsledcích také právě tento přístup k podobě fiskální unie. I v tomto případě již Evropa „překročila Rubikon“ – záchranný fond ESM (European Stability Mechanism), který byl ustanoven v září 2012 a stal se integrální součástí EMU, je toho jasným důkazem. Občas zaznívá, že roli stabilizačního mechanismu by měl hrát rozpočet EU. Tato varianta ovšem není reálná a to hned ze dvou důvodů:
  1. Za prvé, společný rozpočet EU je kvantitativně nevýznamný, představuje přibližně pouhé procento evropského HDP, jeho stabilizační efekt by tak byl také minimální.
  2. Za druhé, způsob, jakým je společný rozpočet EU strukturován, neumožňuje snadnou a relativně rychlou reakci na makroekonomické šoky. Velmi dobře byla tato strnulost patrná v době, kdy EU více méně neúspěšně usilovala o akceleraci plateb z kohezních fondů postiženému Řecku.
  • Třetí a nejhlubší úrovní fiskální unie je takzvaná transferová unie. Její podstatou je přesun veřejných prostředků od členských zemí, které vykazují relativní stabilitu a „hojnost“ v rámci veřejných rozpočtů, k těm členským zemím, kde opak je pravdou. Takováto forma fiskálního transferu je samozřejmostí uvnitř jednotlivých členských zemí, dosahuje v extrémních případech výše až 30 procent disponibilních příjmů v evropských regionech s nízkou produktivitou a obtížnou sociální situací.
    V jiném kontextu než vnitrostátním je transferová unie v tuto chvíli těžko představitelnáV kontextu jiném než vnitrostátním je ovšem tato třetí úroveň fiskální unie v tuto chvíli těžko představitelná. Zdá se, že limity solidarity, kterou jsou Evropané ještě ochotni akceptovat, posun směrem k transferové unii nedovolí. Stanovisko toho, kdo by nesl největší část nákladů transferové unie – Německa – je v této otázce jasné a rezolutní. Celkem pochopitelnou neochotu a obavu německých politických elit na toto téma vůbec diskutovat skvěle dokumentuje výrok bývalého lídra německých konzervativců Edmunda Stoibera (CSU), který před lety prohlásil, že transferové platby napříč Evropskou unií mu přijdou stejně absurdní a nereálnou ideou, jako je představa hladomoru v jeho rodném Bavorsku.
Kudy dál?

Podíváme-li se na historii mnoha dnes existujících federací, uvědomíme si, že kroky směrem k úplné fiskální unii se většinou objevují v reakci na výjimečné události – často jimi jsou hluboké a dlouhodobé poklesy ekonomické aktivity v období krizí. Za zmínku stojí, že v reakci na Velkou depresi let třicátých hned pět zemí (Spojené státy americké, Kanada, Argentina, Brazílie a Švýcarsko) přistoupilo k razantní fiskální centralizaci.

Na druhou stranu další prohloubení evropské integrace, kterým by cesta k transferové unii jednoznačně byla, by muselo překonat mnoho zásadních překážek politických, ale i ústavních. Těžištěm debat na téma fiskální unie v Evropě je proto již delší dobu především problematika podmínek a předpokladů úspěšnosti druhé úrovně fiskální unie a zdá se, že tomu v nejbližší budoucnosti nebude jinak. Změnu nastoleného kursu by mohlo přinést jenom výrazné prohloubení ekonomických problémů a další šíření dluhové krize v eurozóně.

Počet příspěvků: 2, poslední 13.3.2013 11:34 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.