Vzestup a pád italské střední třídy aneb Příčiny setrvalé podpory Berlusconiho

Úřednické vlády, jako byla Maria Montiho v Itálii, mohou uspět jen v konkrétně stanoveném úkolu. V ostatních případech úspěšné být nemohou.

Vít Kučík 10.7.2013

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

Finanční krize zasáhla v Evropě – zejména jižní – především střední třídu. Miliony Jihoevropanů – například Španělů, Portugalců, Řeků či Italů – v uplynulých letech protestovaly proti politice svých vlád. Italskou střední třídu, která v sedmdesátých letech odstartovala hospodářský zázrak, především znejistil „apolitický“ aktivismus úřednické vlády Maria Montiho, což podpořilo ekonomickou stagnaci Itálie.
Montiho kabinet vládl od poloviny listopadu 2011 téměř do konce roku 2012 a jeho daňová opatření, jež zpočátku Italové vítali, se nakonec obrátila proti většině z nich ve formě vyšších daní, růstu nezaměstnanosti a odchodu zaměstnavatelů ze země. O současné situaci italské střední třídy píše Vít Kučík.

Poté, co bývalý italský premiér Silvio Berlusconi navzdory skandálům, osobním problémům i nepřízni tisku dokázal v parlamentních volbách letos v únoru proměnit pokles hlavní italské pravicové strany Lid svobody (PdL) téměř v její vítězství, mnoho analytiků hledalo příčiny tohoto obratu. A většinou dospěli k závěru, že není jen důsledkem změny předvolebních nálad, ale má i hlubší kořeny.

Berlusconi určitě není ideálním lídrem, už poněkolikáté se mu však podařilo oslovit majetnější střední třídu. Ta sice v Itálii nepředstavuje většinu, ale je jejím ekonomickým motorem a také největším tvůrcem pracovních míst. A Berlusconi se stal v podstatě jejím jediným zastáncem a reprezentantem. Ostatní politické subjekty prosazovaly odlišná témata spojená s jinými společenskými třídami.

Kritéria, jež určují, kdo v Itálii patří do střední třídy, jsou v podstatě dvě:

  • profesní;
  • výše majetku.

Dle profesního kritéria jsou součástí italské střední třídy učitelé, úředníci a další státní zaměstnanci. Je jich sice poměrně velký počet, ale jejich mzdy odpovídají spíše dělnickým. Navíc značně závisí na státních příspěvcích a dohodách odborových svazů, z čehož vyplývají i jejich volební preference, v nichž se shodují s dělníky a volí především levici. Proto budu vycházet z druhého, majetkového kritéria, jež je v tomto případě vhodnější.

Tři odlišné průzkumy

Podle společného průzkumu americké investiční banky Merrill Lynch a francouzské poradenské společnosti Capgemini žije v Itálii zhruba 200 tisíc lidí, jejichž majetek je vyšší než milion dolarů. Průzkum švýcarské banky Credit Suisse udává 270 tisíc Italů, jejichž vlastnictví se odhaduje od jednoho do 30 milionů dolarů. Dalším zdrojem pro zjištění bohatství střední třídy je oficiální sčítání lidu, domů a majetku. Dle něho 566 tisíc italských rodin vlastní více než tři domy, čímž se přibližuje vlastnictví ve výši milionu dolarů.

Itálie je z historických důvodů proslulá široce rozevřenými nůžkami mezi legální a šedou ekonomikou

Tyto odlišné údaje vyplývají nejen z problematického určení přesné majetkové částky pro střední třídu, ale i zjišťovaní samotného majetku. To sice mají na starosti italské berní úřady, ale Itálie je z historických důvodů proslulá široce rozevřenými nůžkami mezi legální a šedou ekonomikou, jež vytváří velkou část statisticky nezachytitelného bohatství střední třídy.

Podle průzkumu Merrill Lynch více než 50 procent italských majetků nad milion dolarů vzniklo díky podnikání malých a středních firem, pouze třináct procent na základě renty či kapitálových výnosů. Zbytek je pak důsledkem vysokých příjmů ze zaměstnání nebo dědictví.

Úschova majetku v nemovitostech

Příčinu vzniku této situace a vlastně italské střední třídy je třeba hledat v polovině 20. století. Do té doby byla Itálie převážně agrárním státem s málo rozvinutou infrastrukturou a ojedinělými průmyslovými centry v její severní části. Poválečná obnova a státní podpora klíčových odvětví těžkého průmyslu odstartovala ekonomický boom, který od šedesátých let začal pronikat i do středních a malých firem především na severu a ve středu Itálie.

V důsledku inflace a nutnosti ukládat přebytky z ekonomické činnosti vznikla tradice úschovy majetku v nemovitostech

V té době vznikly tisíce rodinných firem, které přebíraly zakázky velkých korporací nebo poskytovaly služby a zboží zvyšujícímu se počtu průmyslových dělníků, jejichž kupní síla rychle rostla kvůli opouštění rodných vsí a zapojování do výroby. Tento proces dlouhodobě podporovala inflace, neboť nutila zaměstnance mít pravidelný a valorizovaný příjem, který utráceli, a podnikatele všechny volné prostředky efektivně investovat, což pomáhalo roztáčet ekonomiku. Hovořilo se o italském ekonomickém zázraku, který trval zhruba 20 let – celou jednu generaci.

V důsledku inflace a nutnosti ukládat přebytky z ekonomické činnosti pak vznikla tradice úschovy majetku v nemovitostech. Ze stavebního rozkvětu v sedmdesátých a osmdesátých letech měli prospěch všichni – díky němu zbohatl nejen Berlusconi (jeho finanční impérium má počátek ve výstavbě periferních čtvrtí Milána), ale i tisíce malých stavebních firem, pro dělníky byly dostupné moderní byty, podnikatelé mohli investovat do vlastních skladů, výrobních hal a obchodů a rostoucí střední třídě pomáhal chránit majetek před inflací a částečně i před státem.

Unikátní daňový systém

Růst bohatství Itálie však vyvolával i poptávku po změně pravidel jeho rozdělování, a tudíž sociální napětí. Z bezzemků a chudých rolníků se během jedné generace stali odborově organizovaní dělníci, kteří si uvědomovali svou sílu vůči velkým zaměstnavatelům na základě organizovanosti a vůči politikům díky volebnímu hlasu. Ti si je pak předcházeli předvolebními sliby a růstem sociálního státu. Sociální jistoty však lze zaplatit jediným způsobem – růstem regulací, zejména daní. A bohatnoucí Itálie se stala v Evropě jednou ze zemí s nejvyšší daňovou a byrokratickou zátěží.

Systém italských daní je unikátní. Ani ne však tolik výší daní – jsou sice vyšší, ale srovnatelné s jinými zeměmi – jako jejich počtem. V Itálii jsou zdaněny věci a činnosti v jiných zemích nepředstavitelné, například:

  • bankovní účet (kromě bankovních poplatků);
  • překročení povoleného zůstatku na účtu (kromě sankčního úroku);
  • dobití mobilu (kromě DPH);
  • vlastnictví firemního mobilu (kromě zdanění příspěvků);
  • vlastnictví auta (kromě povinného pojištění);
  • vystavení firemního dobropisu (kolek);
  • notářský úkon (kromě notářských poplatků);
  • baldachýn nad obchodem;
  • firemní nápis nad obchodem i ve výkladu;
  • doba trvání nájemní smlouvy (každoročně procento z nájmu);
  • donedávna vlastnictví pasu (byl platný pouze po každoročním nalepení kolku na jeho zadní stranu v hodnotě několika desítek eur);
  • státní monopol na tabák, sůl a zápalky – ty bylo možné koupit kolkované pouze v trafikách se zvláštní licencí, pro sůl to již neplatí, ale cigarety a zápalky si Italové v běžném supermarketu stále nekoupí.

Reakcí na toto zdanění byla šedá ekonomika, již italská veřejnost akceptovala a stát toleroval. Šlo o tichý konsensus státu a jeho občanů – požadavky nižších vrstev a politický populismus sice zvyšují fiskální tlak, ale šedá ekonomika jej činí snesitelnějším. Majetnější střední třída sice daně platí, ale nižší, než by měla. Vznikl dvojí svět – legální a „skutečný“, který prostupuje celou italskou společnost.

Příklad nemovitosti

Stavitel (většinou zedník, který najme architekta a několik méně podnikavých kolegů na živnostenský list) koupí pozemek, na němž obvykle postaví třípatrový dům se šesti až dvanácti byty na prodej, a s prodejcem pozemku uvede cenu asi o třetinu nižší, než ve skutečnosti zaplatí, aby ušetřili na dani z převodu, DPH, dani z příjmu a dalších poplatcích. Nakoupí také část materiálu „bez faktury“, což je výhodné jak pro jeho prodejce, tak pro stavitele při prodeji nemovitosti.
První patro domu tvoří malé byty, druhé a třetí patro pak velké mezonetové byty, přičemž architekt třetí patro označí za „užitkovou půdu“, čímž se výrazně sníží oficiální obyvatelné metry bytu, za něž se platí další daně (například z převodu, nemovitosti či třeba z odpadků). „Užitkovou půdu“ však tvoří komfortní, plně vybavené pokoje.
Byt koupí buď jeho uživatel, nebo investor ze střední třídy, který potřebuje někam uložit peníze. Uvedená cena je opět o čtvrtinu až třetinu nižší než skutečná, což je výhodné pro stavitele (díky nižším vstupům může uvést i nižší cenu) i pro kupce (i část jeho peněz je nezdaněná, a proto nemůže přiznat celou výši své investice).
Profituje i notář, protože tyto transakce mu přinášejí klientelu. Připraví dokumenty a na chvíli se vzdálí z kanceláře, kde obě strany dohodnou skutečnou cenu. Je-li byt pronajat, je třeba nájemní smlouvu zaregistrovat u berního úřadu a z nájemného platit každoročně daň. Pro pronajímatele i pro nájemce je proto výhodné uvádět nižší nájemné a zbytek zaplatit „bokem“.
Od zelené louky a první cihly na začátku až po výsledný dům a nájem není tedy oficiálně evidovaná ani skutečná cena, ani metry bytu, ani další důležité údaje.

Typický technokrat Monti

Příklad nemovitosti ukazuje míru začlenění jednotlivých účastníků do šedé ekonomiky, přičemž v jiných oborech je situace podobná, a lze z něj získat představu o fungování celého italského systému šedé ekonomiky. Ze sociologického hlediska pak za několik desetiletí trvání v jejím rámci vznikl spontánně morální kodex, dle nějž zapojení do ní je spravedlivou obranou před nespravedlivě vysokými nároky státu.

Pro Italy je Berlusconi se střední třídou zajedno, a proto mu soudní spory kvůli daním politickou podporu nesnížily

Proto byl až dosud počet případů udání či spolupráce s finančními orgány poměrně nízký. Heslo italské střední třídy zní: daně je třeba platit, ale jen natolik, aby se vyplatilo vytvořit něco nového. Silvio Berlusconi tuto nevyřčenou společenskou dohodu nejen ctil, ale byl i jejím symbolem. Pro Italy je tento bohatý muž se střední třídou zajedno, a proto Berlusconiho soudní spory kvůli daním jeho politickou podporu nesnížily.

Zásadní zlom ve společenském konsensu nastal s pádem Berlusconiho vlády a s nástupem úřednického kabinetu Maria Montiho, jenž však není politikem v pravém smyslu. Pochází totiž z akademického prostředí a jako teoretický ekonom měl zkrotit rostoucí veřejný dluh. A úkolu se zhostil jako typický technokrat – racionálně a bez ohledu na širší souvislosti. Politik neustále vyvažuje, hledá rovnováhu mezi různými zájmy a silami, technokrat pouze sleduje svůj úzký cíl.

Útok na šedou ekonomiku

Monti usiloval o pokles veřejného dluhu tím nejsnazším způsobem – prudkým zvýšením daní. A Montiho úřednická vláda také zaútočila na šedou ekonomiku. Zvýšila DPH a daně z nemovitostí a odstartovala kampaň proti daňovým únikům.

Televizní stanice v hlavních vysílacích časech uváděly spot, jenž sugestivně přirovnával neplatiče daní (středostavovský podnikatel) ke střevním parazitům. Děti se ve školách učily, jak při nákupu sladkostí požádat o účtenky z registračních pokladen. Finanční policie prováděla razie v doprovodu kamer. A berní úřady dostaly zelenou k dosud nevídanému doměřování daní jen z vlastních statistik a úvah.

Daňové represe úřednické vlády Maria Montiho urychlily masívní exodus italského kapitálu do zahraničí

Každá italská firma odvádí daně na základě výkazu příjmů a nákladů. Finanční úřady disponují navíc takzvanými „oborovými studiemi“, které udávají, že například obchod o určité výměře v konkrétní městské zóně s konkrétním sortimentem zboží by měl mít daný obrat a zisk. Pokud firma vykáže nižší obrat či zisk, riskuje jednak hloubkovou kontrolu, jednak doměření daní včetně penále.

Nejpodstatnější však je, že důkaz v berním řízení a v případném následném soudním sporu spočívá na podnikateli. Ten musí dokázat, že jeho ziskovost nebyla natolik vysoká, jak udávají oborové studie. Mnoho podnikatelů proto raději preventivně zaplatilo daně podle těchto studií, než dle svých reálných ekonomických výsledků, včetně těch, kteří se kvůli recesi vykazovali ztrátu. Jednání některých berních úředníků však připomínalo středověké výběrčí daní, svévolně doměřovali daně podle nepřímých znaků bohatství, například dle počtu dražších aut, jachet či nemovitostí.

Tyto daňové represe urychlily masívní exodus italského kapitálu do zahraničí. Jachty byly přepisované na anonymní společnosti do přístavů v Chorvatsku, Řecku a Tunisku, zvýšil se počet dražších aut v Itálii pod poznávacími značkami německých leasingových firem. Podstatnější však je přesun výroby středních podniků do zahraničí, v důsledku čehož však klesá HDP a roste nezaměstnanost.

Reakce na kritiku elektronického Velkého bratra

To nejdůležitější však teprve nastalo. Montiho kabinet schválil opatření kontrolující příjmy nejširší populace a učinil nezákonnými hotovostní transakce nad tisíc eur – chce-li si Ital koupit kamna za 1,1 tisíce eur, může platit jen kartou nebo šekem. A zavedl také elektronického Velkého bratra – centrální výpočetní středisko, které srovnává přiznaný daňový základ s bankovními transakcemi na účtech svých občanů, jejich přiznanými příjmy, útratami, majetkem a dalšími údaji, a dává podnět k finančním kontrolám.

Na kritiku tohoto „šmírování“ zareagovalo berní ředitelství více méně sarkasticky: poskytlo veřejnosti zdarma takzvaný reditometro („příjmoměr“), program, který po zadání vstupních dat poplatníkovi vyhodnotí, zda je „rizikový“ (zralý na finanční kontrolu), či nikoliv. A navíc byly zvýšeny daně z nemovitostí.

Italský systém rozlišuje takzvaný první dům – za dům či byt, ve kterém poplatník bydlí, platí nižší DPH i daň z nemovitosti – od takzvaných investičních nemovitostí, u kterých jsou poplatky několikanásobně vyšší. Zvýšení daně z investičních nemovitostí – roční daň ve výši zhruba 1,2- až dvojnásobku měsíčního nájmu – v podstatě zastavilo investiční výstavbu a dostalo stavební průmysl do krize.
Vyšší daň z „prvního“ domu – u bytu několik set, u domu či vily i více než tisíc eur – se dotkla široké populace potýkající se i s rostoucí nezaměstnaností a byla pověstnou poslední kapkou. Spojila totiž nejistotu střední třídy a rozhořčení nižších vrstev. A následně parlamentní volby ukončily Montiho úřednickou vládu. Byť existoval společenský konsensus na snížení státního dluhu a zlepšení daňové disciplíny, její technokratické, „nepolitické“ řešení proměňující dosavadní společenské vztahy v pocit nejistoty ohledně majetku, nebylo přijatelné.

Z uvedeného vyplývají dvě skutečnosti:

  • Za prvé, společenský proces – ekonomický boom-rozmach sociálních nároků-hospodářský pokles-krize sociálního systému-hon na čarodějnice-daňové represe – platí univerzálně, a v té či oné formě nastává ve všech vyspělých evropských zemích. A určitě se mu nevyhne ani Česká republika.
  • Za druhé, úřednické vlády odborníků mohou v nejlepším případě uspět v konkrétním, úzce stanoveném úkolu. V ostatních případech úspěšné být nemohou a destabilizují. Neustále se dohadující politické vlády navzdory všem záporům a neoblíbenosti svým „politikařením“ ve skutečnosti vytvářejí širší společenský konsensus, než se může nepravostmi pobouřené lidské mysli na první pohled zdát.