Vzestup a pád IPB – od Klause až po Kalouska

Vláda Miloše Zemana se dostala do pozice hasičů, hasících požár, který nezpůsobili.

O uvalení nucené správy na IPB rozhodovala vláda Miloše Zemana 15. června 2000. foto: © ČTKČeská pozice

O uvalení nucené správy na IPB rozhodovala vláda Miloše Zemana 15. června 2000.

Pozoruhodnou analýzu selhání státu a jeho činitelů v kauze IPB připravilo družstvo Fontes Rerum, a to k semináři Poučení z IPB nekončí, který uspořádalo 10. února. Předseda družstva, bývalý poslanec a ministr zemědělství Jan Mládek, poskytl ČESKÉ POZICI její plné znění i následující stručné shrnutí.

Vzestup a pád Investiční a poštovní banky

Celý problém IPB vyrobila již v roce 1993 Klausova vláda, která dala minimálně tichý souhlas k tomu, aby byl státu ukraden kontrolní balík akcií v IPB. Tím započala divoká manažerská privatizace této banky. Usnadnilo ji i selhání bankovního dohledu ČNB, který dlouho toleroval zkreslování výkazů o skutečném stavu banky.

Když se pak guvernér Josef Tošovský stal premiérem, namísto nucené správy souhlasil s fiktivní privatizací. Prodejem minoritního podílu ve výši 46 % Nomuře chtěl zakrýt fakt, že banka je vlastněna sama sebou, tedy manažery, je špatně spravována a má obrovské dluhy. Jak však ukázaly dokumenty z pozdější pařížské arbitráže, největší katastrofu způsobil dodatečný ústupek Tošovského vlády Nomuře v tom, že Nomura se zavázala jen k roli portfoliového (spekulativního) investora.

To Nomuře umožnilo uzavřít tajnou dohodu s vedením IPB, že může svými akciemi IPB ručit a případně zaplatit za akcie nejlepších českých pivovarů. V uvedené smlouvě nebylo nic o tom, že tyto akcie nemůže k zaplacení použít, kdyby mezitím IPB i za účasti Nomury zkrachovala. Tato tajná dohoda pak vyhrotila kritickou situaci, kdy krach IPB už nebylo možné odvrátit, ale Nomura se zdráhala přistoupit na jakékoliv kooperativní řešení, které by ji o akcie IPB připravilo (protože by tím přišla i o pivovary).

Plzeňský Prazdroj je také příčinou aktivity některých současných aktérů kauzy IPB (Miroslav Kalousek, Vlastimil Tlustý). Již počátkem devadesátých let, kdy působili v představenstvu Plzeňského Prazdroje, Nomuře aktivně pomáhali, jak se ke zdánlivě neprodejnému „rodinnému stříbru“ dostat. Vlastimil Tlustý byl podle všeho po určitou dobu placen jako konzultant Nomury a později – to už jakoministr financí v první Topolánkově vládě – prosadil dohodu o narovnání s Nomurou. Dohodu na úkor českého státu a se všemi znaky vlastizrady.

ČNB jednala v krizi pozdě, velmi liknavě a nakonec převalila problém na stát. Zemanově vládě pak nezbylo nic jiného, než podpořit nucenou správu a prodej podniku jedinému zájemci, který byl k dispozici - ČSOB. Vlastní prodej však dělal nucený správce dosazený ČNB a každý jeho zásadní krok schvalovala bankovní rada ČNB.

  • Zemanova vláda se tím dostala do pozice hasičů, hasících požár, který nezpůsobili.
  • Řešila selhání Klausovy vlády, která si nechala ukrást majoritu v roce 1993 a podporovala budování nesmyslného bankovně-průmyslového impéria IPB, a
  • selhání Tošovského vlády, která problém zametla pod koberec formou fiktivní privatizace investiční bance Nomura.
  • V neposlední řadě padá díl viny na laxní přístup ČNB, která problémy IPB neřešila včas, a když celá věc proběhla, tvářila se, že se jí to moc netýká.
  • Vše potom dorazila první Topolánkova vláda, která nesmyslně odstoupila od pohledávky ve výši 111 miliard korun a zaplatila Nomuře, přestože ta byla v letech 2004-2005 sama ochotna platit českému státu.
  • Vrcholem arogance je postup ministra Kalouska, který podal trestní oznámení na Zemanovu vládu. Podal trestní oznámení na hasiče za to, že při hašení požáru spotřebovali údajně příliš mnoho vody…

Něčemu takovému je třeba se ostře postavit!

Analýza je k dispozici v přiloženém dokumentu.