Výtvarníci chtějí dostávat zaplaceno z veřejných peněz

Výzva proti nulové mzdě upozorňuje, že  umělec je jediný, kdo v galeriích financovaných z veřejných rozpočtů pracuje zadarmo.

Skupina výtvarníků a nezávislých kurátorů publikovala 20. srpna Výzvu proti nulové mzdě. Její autoři v ní upozorňují zástupce státních, krajských či městských galerií a center současného umění, že vystavující umělec, případně i nezávislý kurátor, jsou jediní, kdo v institucích financovaných z veřejných peněz nedostávají za práci zaplaceno.

Autoři namítají, že jsou to právě umělci a jejich díla, co dává galeriím obsah a smysl jejich existenci. A apelují na změnu přístupu: „Galerijní instituce by měly přehodnotit své priority, přestat parazitovat na voluntarismu umělců, kurátorů a jimi vytvořených strukturách a začít umění podporovat – nikoliv mu jen poskytovat dočasný prostor pro vystavení.“

Úvaha výtvarníků, kurátorů či teoretiků umění, kteří se pod výzvu podepsali, je na první pohled logická. Když nabídnou veřejnosti v prostorách veřejné galerie svou práci, mají také nárok na odměnu. Nechtějí nic jiného, než přímo, tedy finančně, participovat na penězích, které galerie a muzea dostávají z veřejných rozpočtů.

Úkolem galerií je umění sbírat a vystavovat, případně je s odborným komentářem zprostředkovat veřejnosti

Jenže galerie tyto peníze dostávají na jiné účely. Úkolem galerií je umění sbírat a vystavovat, případně je s odborným komentářem zprostředkovat veřejnosti. Neposkytují sice vystavujícím umělcům „mzdu“, ale místo ní docela drahou službu, protože i provoz či propagace galerijních prostor, o odborné práci nemluvě, mají své náklady. Naplnění, nebo dokonce nějaké institucionální potvrzení nároku na finanční odměnu, kterou vystavující umělci požadují, by docela radikálně a vlastně i nesmyslně měnilo zavedené galerijní zvyklosti.

Ačkoliv jsou tedy protestní dikce i argumenty Výzvy proti nulové mzdě částečně sporné, setkala se během několika dnů s pozoruhodným ohlasem. Na serveru Artalk.cz se obratem objevily obsáhlé, vysvětlující reakce ředitele Moravské galerie v Brně Marka Pokorného a ředitele Galerie výtvarného umění v Chebu Marcela Fišera . Na stanici ČRO 6 proběhla na téma Nulové mzdy diskusní Aréna s účastí zakladatele soukromé galerie DOX Leoše Válka a dvou spoluautorů výzvy Terezy Stejskalové a Dušana Záhoranského. Nulové mzdě se na své poměry důkladně věnovaly i páteční Události komentáře na ČT 24, v nichž vystoupili výtvarní publicisté Tomáš Pospiszyl a Lenka Lindaurová.

Vesměs všichni, kteří obsah výzvy komentovali, přiznávají vystoupení umělců legitimitu, nicméně o konkrétních vznesených požadavcích se vyjadřují rezervovaně. O možnosti, ale i smyslu, nějaké plošné změny v odměňování vystavujících umělců ze strany galerií pochybují a hlavně upozorňují na to, že umělci i galerie jsou v současném systému financovaní kultury na jedné lodi a je chyba stavět jejich zájmy proti sobě.

Státní či městské galerie nenakupují současné umění a v jejich sbírkách prakticky není zastoupeno období po roce 1989

Výzva však přece přinesla užitek. Když se totiž odborníci a šéfové galerií pokusili zasadit teze o „nulové mzdě“ do širšího kontextu podpory výtvarného umění v České republice, ukázali na jiné a zcela zásadní problémy ve fungování a financování veřejných galerií.

Především že v posledních dvaceti letech galeriím a muzeím zcela chybějí peníze na akvizice. Podle Marcela Fišera proto státní či městské galerie nenakupují současné umění a v jejich sbírkách prakticky není zastoupeno období po roce 1989. (A dodejme, že příjem z těchto nákupů potom logicky nemají ani umělci.) Galerijní instituce jsou tak podfinancované, že své poslání mohou naplňovat jen velmi omezeně. Leoš Válka z DOXu dokonce označuje podmínky, v nichž veřejné galerie a muzea fungují, za "bizarní až perverzní", často prý naráží i na neprofesionalitu jejich pracovníků.

Z diskuse je však zřejmé, že snižování veřejných výdajů na kulturu je pouhá část problémů s jejím financováním. Všichni diskutující shodli, že výtvarné umění (i trh s ním) se v posledních desetiletích velmi proměnilo, a je proto nutné celý systém jeho veřejné podpory včetně funkce galerií - příspěvkových organizací nově promyslet a nastavit. Například míru závislosti galerií na politickém rozhodování a zájmech.

Systému, v němž se peníze na kulturu utrácejí, je často nastaven absurdně, chybí domyšlená koncepce a přesně pojmenované priority. Jenže kdo má dnes sílu takovou změnu vypracovat? Ministerstvo kultury, jemuž by tento úkol příslušel, to asi nebude... A programy politických stran, snad s výjimkou Zelených, věnují kultuře většinou jen pár obecných frází.