Vysloužilé solární panely: Tunel na konci světla?

Málokterý byznys současnosti vykazuje tolik zvláštností jako likvidace solárních panelů, v níž se výhledově protočí 1,7 miliardy korun.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Slovní spojení sluneční elektrárny se pro většinu populace stalo synonymem pro podvody, plýtvání penězi a kolosální selhání politiků. A to bez ohledu na možnou bohulibost původního záměru a na to, že drtivá většina instalací jsou malé elektrárny na domech. Nicméně problémy ne a ne skončit. Přestože investice do samotných solárních panelů už není tak výhodná, jako tomu bylo kvůli vysokým výkupním cenám elektřiny do konce roku 2010, objevil se nový miliardový byznys, který je na fotovoltaiku úzce navázaný – recyklace solárních panelů. Pokusme se popsat, v čem celá věc spočívá.

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) prosadilo loni na jaře novelu zákona o odpadech, která upravuje likvidaci solárních panelů. Od té doby mělo zhruba rok na přípravu vyhlášky, která stanoví konkrétní náležitosti nakládání s vysloužilými panely. Vyhláška ale nakonec vznikla na poslední chvíli – exministr Tomáš Chalupa (ODS) ji podepsal 24. června, a vyšla dokonce až 28. června –, přičemž majitelům solárních elektráren zbylo na registraci u budoucího odběratele teoreticky jen pár dní – do konce června letošního roku. Ve skutečnosti však registrace u takzvaných kolektivních systémů, což jsou neziskové společnosti, které na základě povolení od ministerstva životního prostředí zajišťují likvidaci různých druhů odpadu, probíhají stále.

Smutné je, že dlouhá příprava vyhlášky se příliš nepodepsala na její kvalitě. Hlavní a klíčové změny se do ní dostaly až v připomínkovém řízení, v němž byl aktivní zejména Svaz měst a obcí, obvykle v zastoupení Pavla Drahovzala z legislativně-právního oddělení této organizace.

Bez kontroly

Z popudu Svazu měst a obcí se do vyhlášky dostala řada inovací, mimo jiné to, že kolektivní systémy mohou peníze získané od provozovatelů elektráren použít nejen na samotnou recyklaci solárních panelů, ale i na administrativní náklady. Což by byl návrh celkem logický, kdyby ovšem měly administrativní náklady nějaký strop nebo definici. Ani jedno z toho ale vyhláška neobsahuje.

S tím úzce souvisí jeden klíčový problém. Jak ČESKÉ POZICI potvrdilo několik lidí z oboru, povinnost zlikvidovat solární panely poté, co doslouží, majiteli elektrárny rozhodně nezaniká tím, že bude platit poplatek nějakému kolektivnímu systému. Jinými slovy, pokud kolektivní systém zkrachuje nebo bude vytunelován, majitelé solárních elektráren stejně budou muset panely recyklovat na své náklady.

Pokud kolektivní systém zkrachuje nebo bude vytunelován, majitelé solárních elektráren stejně budou muset panely recyklovat na své nákladyS kontrolou kolektivních systémů to navíc zřejmě nebude valné. Každý z nich sice musí podle zákona jednou ročně odeslat vcelku podrobnou zprávu o hospodaření ministerstvu životního prostředí, ale co přesně se bude se zprávou dít, není zřejmé. Ministerstvo na tento dotaz ČESKÉ POZICE nereagovalo. Nicméně s ohledem na zaměření úřadu se nedá čekat, že by rozsáhle a detailně kontroloval účetnictví nebo investiční portfolio jednotlivých kolektivních systémů.

Jisté uklidnění skýtá informace, že vyhláška upravuje, jak se má s penězi vybranými za panely nakládat. Kolektivní systém smí peníze, které bude spravovat po dobu životnosti solárních panelů (zhruba dvacet let) investovat do celkem přesně definovaného spektra investičních nástrojů. Prakticky jde výlučně o dluhopisy České republiky nebo jiných států Evropské unie.

Reklama odnikud

Dalším potenciálním problémem je možnost změny kolektivního systému, ke kterému se provozovatel elektrárny zaregistruje (k nějakému se přihlásit musí). Původně vyhláška počítala s možností přestupu jednou ročně. Na návrh Svazu měst a obcí bylo toto ustanovení zcela vypuštěno a možnost změny zůstala na smluvním ujednání mezi kolektivním systémem a provozovatelem elektrárny. Jak dále v textu uvidíme, komplikace, jež z tohoto ustanovení vyvěrají, se ukázaly až o několik týdnů později – v době, kdy kolektivní systémy zveřejnily všeobecné obchodní podmínky.

Koncem letošního června se navíc začala objevovat agresivní reklamní kampaň, která varovala provozovatele, že pokud se nezaregistrují včas u nějakého kolektivního systému, který již má vyřízené všechny náležitosti u ministerstva životního prostředí, hrozí jim pokuta až padesát milionů korun. Tuto informaci sice následně vyvrátilo samotné ministerstvo, ale inzeráty již byly venku, a navíc MŽP si s dementi dalo pár dní na čas (byť ve srovnání s přípravou vyhlášky to bylo zpoždění vcelku zanedbatelné).

Kdo byl jejich skutečným zadavatelem, je prakticky nemožné zjistit. Například inzerát s tímto obsahem v MF Dnes z 19. června byl podepsán firmou REPO 2000, což je obtížně dohledatelná společnost, na jejíž obchodní adrese si v recepci budovy nikdo není vědom toho, že by tam sídlila. Nicméně z obsahu inzerátu se dá odvodit, že zadavatelem byl jeden ze dvou kolektivních systémů, které v té době měly vyřizování licence u ministerstva ukončené – Asekol solar a Rema PV System. Ostatní kolektivní systémy, jež v té době žádaly o licenci, by takovou reklamou šly logicky samy proti sobě.

REsolar na scéně

Ve stádiu vyřizování v té době bylo několik dalších kolektivních systémů. Důležitý (z hlediska dnešního objemu klientů) byl REsolar, který podal žádost o licenci 10. června. Kladného vyřízení se jí dostalo poslední den v červenci, přičemž v té době už REsolar uzavíral smlouvy s klienty, jichž měl přes dva a půl tisíce s celkovým instalovaným výkonem okolo šesti set megawattů (celkem je v ČR přes 2000 megawattů fotovoltaických elektráren). Neukončený proces registrace tomu navzdory lživé inzerci nebránil.

Od té doby se odehrává tvrdý konkurenční boj:

  • na jedné straně stojí Asekol solar, dceřiná organizace kolektivního systému Asekol, který je českou jedničkou v likvidaci elektroodpadů a na trhu působí od roku 2005;
  • na straně druhé REsolar, jenž vznikl krátce před schválením vyhlášky jako de facto protest akce různých provozovatelů solárních elektráren, kteří se rozhodli, že si prostředky vybrané na poplatcích raději budou spravovat sami. REsolar je vlastněn deseti společnostmi (každá má podíl 10 procent) a většinou jde o provozovatele solárních elektráren. REsolaru ovšem nejde jen o elektrárny, které patří jeho vlastníkům, ale jedná i s dalšími provozovateli a snaží se je nalákat k sobě.

Počet klientů obou systémů se každý den mění a oba se snaží o dominantní postavení na trhu.

Kdo získá ČEZ?

Zásadní přitom může být, komu se podaří přivést společnost ČEZ. Tento gigant, který vlastní elektrárny s celkovým instalovaným výkonem kolem 125 megawattů, je totiž to nejlepší, co může kolektivní systém do svého portfolia získat. S jedním subjektem je méně práce, a přitom jde na poplatcích o sumu peněz, která celkem přesahuje sto milionů korun. ČEZ však prozatím kličkuje mezi REsolarem a Asekol solarem. Ve hře byla i možnost, že by si ČEZ založil vlastní kolektivní systém, ale kvůli administrativní náročnosti padlo rozhodnutí, že se alespoň dočasně registruje u některého z existujících.

Konkurenční boj mezi REsolarem a Asekol solarem je značně tvrdý, přičemž počátek lze vidět v již zmíněné PR kampani, kterou s vysokou pravděpodobností organizoval buď Asekol solar nebo Rema PV systém (nikdo jiný v té době licenci neměl).

Zajímavé je, že mezi oběma konkurenčními firmami existuje personální propojení. Do konce dubna dělala v Asekolu finanční ředitelku Veronika Knoblochová, která se následně stala ředitelkou REsolaru. Její odchod popisují obě strany diametrálně odlišně. Podle jednatele Asekolu i Asekol solaru Jana Vrby se společnost s Knoblochovou rozloučila poté, co údajně odhalila její snahy o přihrávání zakázek spřáteleným firmám. Knoblochová zase tvrdí, že chtěla odejít už několikrát, protože nesouhlasila s děním ve firmě, ale vždy jí to vedení rozmluvilo. Nakonec ale prý letos dala výpověď a odešla z vlastní vůle. Nastoupit do REsolaru a rozjet nový subjekt se prý rozhodla ještě v době výpovědní lhůty.

Moravia Energo opět na scéně

Bez zajímavosti není ani osoba ředitele firmy Asekol solar. Miloslav Kužela dříve působil jako manažer a spoluvlastník společnosti Moravia Energo. Tato firma, na jejíchž akciích v minulosti vydělal desítky milionů korun expremiér Stanislav Gross, se v roce 2008 dostala do finančních problémů, které vyústily o rok později v konkurz. Celkem po této společnosti zbyly dluhy okolo pěti miliard korun.

Do Asekol solaru se Kužela podle jednatele Jana Vrby dostal po výběrovém řízení, v němž zvítězil jakožto odborník na energetiku. Kužela však ve společnosti nemá příliš mnoho práv. Není statutárním zástupcem a za firmu se ani nemůže podepisovat. Jeho činnost kontrolují prokurista, jednatel a dozorčí rada. Své působení ve zkrachovalé Moravia Energo dozorčí radě a jednateli Asekolu údajně vysvětlil tak, že měl na starosti jen obchodování s elektřinou, v čemž nikdo neviděl nic problematického.

Obě společnosti – Asekol solar i REsolar – naznačují, že s tou druhou je něco v nepořádku. Nicméně rozlišit, co je realita a co součást konkurenčního boje, je v tuto chvíli obtížné. Nezbývá tedy než se držet jednoduše srovnatelných parametrů, kterých ale není příliš mnoho.

Cena z křišťálové koule

První důležitou věcí je smluvní ošetření možnosti kolektivní systém opustit. Jak jsme již uvedli, původně vyhláška počítala s tím, že to půjde jednou ročně, ale v připomínkovém řízení toto ustanovení vypadlo. Krátce před koncem června Asekol solar tvrdil, že jakmile vydá obchodní podmínky, bude v nich možnost odstoupení od smlouvy. Nakonec se ale do jeho obchodních podmínek dostala možnost odstoupení prakticky jen pro případ úpadku firmy. Dále je možné odstoupit do jednoho měsíce, pokud se změní obchodní podmínky (to se týkalo i prvního měsíce od jejich zveřejnění, přičemž údajně možnosti odstoupit využily jen jednotky klientů). Oproti tomu REsolar přímo ve smlouvě dává oběma smluvním stranám možnost odstoupit bez udání důvodu s výpovědní lhůtou tři měsíce.

Jelikož k recyklaci bude docházet pravděpodobně až kolem roku 2030, je nemožné odhadnout, jaká bude v té době poptávka po surovináchDalší klíčovou věcí je cena za recyklaci. Její hlavní problém spočívá v tom, že ji nikdo nezná. Je totiž zcela závislá na poptávce po surovinách, které po likvidaci solárních panelů zbudou (hliník, sklo, křemík, malé množství vzácných kovů a tak dále). A jelikož bude k recyklaci docházet pravděpodobně až kolem roku 2030, je naprosto nemožné odhadnout, jaká v té době bude po těchto surovinách poptávka. Všechny propočty, které byly provedeny, jsou tedy kvalitativně na úrovni věštění z křišťálové koule.

Ve vyhlášce se nakonec objevila minimální výše poplatku 8,5 Kč za kilogram solárních panelů. Ve hře byl návrh 11 korun, s nímž přišel Svaz měst a obcí, který údajně kromě recyklace panelů započítal i náklady na rekultivaci krajiny. Ministerstvo životního prostředí zase argumentovalo studií ekonoma Miroslava Zámečníka, která uváděla cenu okolo pěti korun. Sám Zámečník ale zároveň ve studii upozornil na to, že jde o výpočet orientační, protože cenu s takovýmto předstihem prostě nejde stanovit. Nicméně je jasné, že kolektivní systémy lobbovaly za vyšší částku (čím vyšší poplatek, tím větší objem peněz budou spravovat), a majitelé solárních elektráren za pravý opak.

Realitu roku 2030 nikdo nezná, takže se může docela dobře stát, že likvidace panelů bude dobrý obchod, protože druhotné suroviny půjdou na dračku. Nebo může nastat naprostý opak.

Administrativní náklady jako tajemství

Případné přeplatky by měly kolektivní systémy v budoucnu vracet provozovatelům. REsolar slibuje, že cena za recyklaci nepřesáhne dvě koruny za kilogram a zbytek (6,5 Kč) se provozovatelům vrátí. V těchto dvou korunách by měly být i náklady na administrativu. Jak přesně to ale bude, zatím není jisté. Jeden důvod je ten, že budoucí cenu recyklace prostě nikdo nezná. Druhý a praktičtější důvod spočívá v tom, že REsolar zatím nezveřejnil sazebník, z něhož by tento postup explicitně vyplýval.

Asekol solar slibuje vrácení přeplatků rovněž, ale co se týká nákladů na administrativu, příliš konkrétní není. Firma sice údajně má tyto náklady ošetřeny, ale přesný postup je prý interním tajemstvím, tudíž se o něm veřejnost nedozví. Samotné vypořádání přeplatků či nedoplatků je uvedeno v obchodních podmínkách.

Složitější situace může nastat u elektráren s anonymními majiteli. Firma se prostě „vypaří“ a o panely se bude muset pravděpodobně postarat veřejný sektorPodtrženo sečteno, o trh s objemem přibližně 1,7 miliardy korun (hrubý odhad vycházející z počtu panelů a z ceny 8,5 Kč/kg) se přetahují dva velké subjekty – Asekol solar a REsolar. Konkurenční boj mezi nimi je drsný a o jeho čistotě si nelze dělat iluze. Zajímavou roli zde sehrálo i ministerstvo životního prostředí v době působení Tomáše Chalupy, které po více než roce práce vydalo rozporuplnou vyhlášku, navíc značně překopanou Svazem měst a obcí. Kvůli možnosti využití příspěvků na administrativní náklady vyhláška de facto zakládá slušné riziko, že peníze budou z kolektivních systémů někam vyvedeny. Nakolik účinně a jakými prostředky bude ministerstvo kolektivní systémy kontrolovat, nevíme, protože nám na tuto otázku neodpovědělo. 

Celým tímto zamotaným postupem navíc není zajištěno, že solární panely budou po skončení životnosti skutečně odstraněny z polí. Jistě, řada menších elektráren je vlastněna soukromníky a ti je budou muset zlikvidovat, i kdyby kolektivní systém, u kterého jsou registrováni, třeba zmizel z planety. Ale u elektráren s anonymními majiteli to může být složitější. Firma se prostě „vypaří“ a o panely se bude muset pravděpodobně postarat veřejný sektor za peníze daňových poplatníků.

Rozum zůstává stát i nad tím, že všichni lidé, kteří někde mají nějaký solární panel (většinou jde o soukromé elektrárny na rodinných domech, takzvaní solární baroni tvoří co do počtu naprostou menšinu), budou už nyní platit za něco, co se má stát až zhruba za dvacet let, přičemž z logiky věci nikdo neví, kolik to v té době bude stát.

Počet příspěvků: 5, poslední 29.8.2013 02:30 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.