Výroční zpráva Vojenského zpravodajství: Větší přínos pro experty

Vojenské zpravodajství (VZ) začalo své výroční zprávy od loňského roku – tedy i letošní zprávu za rok 2019 – koncipovat méně staticky (věcně či teritoriálně).

Jan Schneider 17.12.2020
Zpravodajské služby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zpravodajské služby. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zpravodajské služby.

Vojenské zpravodajství (VZ) zveřejnilo současně s Bezpečnostní informační službou (BIS) výroční zprávu za rok 2019. Učinilo to „tradičně“, přestože zákon zpravodajským službám nic takového neukládá (civilní rozvědka, Úřad pro zahraniční styky informace /ÚZSI/ výroční zprávu stejně tradičně nevydává).

Vojenské zpravodajství je zpravodajská služba obranná i výzvědná, ze zákona zaměřená na informace týkající se obrany České republiky, ale i na informace, které mají původ v zahraničí a týkají se bezpečnosti ČR (zde se působnost VZ překrývá s působností ÚZSI). Tato úvodní informace je důležitá, protože rozvědné služby z principu reflektují problematiku obrany a bezpečnosti z většího nadhledu než poněkud sebestředné kontrarozvědky.

Rozvědné služby z principu reflektují problematiku obrany a bezpečnosti z většího nadhledu než poněkud sebestředné kontrarozvědky. To je jeden z důvodů, proč je výroční zpráva Vojenského zpravodajství oproti výroční zprávě Bezpečnostní informační služby celistvější, hlubší, a tudíž podnětnější.

To je jeden z důvodů, proč je výroční zpráva VZ oproti výroční zprávě BIS celistvější, hlubší, a tudíž podnětnější. Tento rozdílný úhel pohledu, současně s vědomím, že obsah dosud vydávaných výročních zpráv se týkal událostí v podstatě historických, vedl VZ k tomu, že své výroční zprávy začala od loňského roku koncipovat méně staticky (věcně či teritoriálně), neboť do podrobností zacházet ani nemohla.

Její přístup je dynamický, zabývá se jevy, procesy a tendencemi, neboli bezpečnostními tématy, která aktuálně zaměstnávají zpravodajskou komunitu. Výhodou tohoto přístupu je i větší bezpečnostní přínos pro odbornou veřejnost, neboť tyto materiály čtou ve značné míře lidé, kterým tato problematika z různých důvodů není vzdálená.

Struktura a sedm priorit

Podobně jako jsem se u výroční zprávy BIS zastavil podrobněji nad úvodní partií, bude prospěšné učinit to i u výroční zprávy VZ. Spěchat s hledáním nějakých pikantností v textu je vcelku marné, neboť čtenář záhy sezná, že vojáci si dali na kompozici i obsahu zprávy dost záležet. Je to ku prospěchu věci, neboť jejich přístup je nový a poskytuje vysvětlení, o čem a proč ve své zprávě píšou. Důležitým momentem, který je určitým kritériem, čemu se zpráva bude podrobněji věnovat, je právě ono zdůraznění dynamiky.

Zpráva se nevěnuje v podstatě rutinním činnostem vyplývajícím ze zákonné působnosti VZ, ale zabývá se oblastmi, v nichž nastal prudký rozvoj. Proto jsou ve třech následujících oddílech zprávy dost odborně popsané činnosti Národního centra kybernetických operací, Satelitního centra ČR coby národního nástroje kosmického obrazového průzkumu a závěr zprávy se týká překotně eskalující problematiky možného zneužití bezpilotních prostředků.

Takto zdůrazněné priority jsou věcným, ideologií nepotřísněným vodítkem pro bezpečnostní odborníky na různých postech v naší společnosti. Z důležitých momentů uvedu a vlastními slovy formuluji sedm následujících:

  • V oblasti kybernetické bezpečnosti je chybou přespříliš spoléhat na stále dražší a sofistikovanější kybernetickou obranu, protože nejslabší faktorem zůstává lidský faktor – nejúčinněji vynaložené prostředky směřují do této oblasti.
  • Je dobře se vyvarovat (politiky leckdy ceněných, někdy téměř vyžadovaných) přisouzení („atribuci“) kybernetických útoků konkrétně identifikovaným útočníkům, protože v opravdu důležitých případech platí, že „přání je otcem myšlenky“, a takto zmanipulovaná „analýza“ pak svádí obranné aktivity špatným směrem. Přitom šance na možnost správné identifikace útočníků se bude dále snižovat.
  • Je nezbytné striktně oddělovat firemní a soukromé komunikační přístroje, přístupy k nim, data a samotnou komunikaci.
  • Do maximální možné míry je třeba udržet přehled o konfiguraci (aktualizacích a skutečných funkcích) používaných výpočetních systémů.
  • Je nutné si uvědomit, že nelze ochránit veškerá data a že je třeba provést (cost/benefit) analýzu, která data se musejí v maximální míře chránit (platí zejména pro kritickou infrastrukturu státu), a ve kterých případech je výhodnější se soustředit na minimalizaci a odstranění případných škod.
  • Satelitní zpravodajství bude možné využít pro krizové řízení státu a jeho Integrovaného záchranného systému.
  • V oblasti vědy a výzkumu bude nutné věnovat intenzivní pozornost obraně proti bezpilotním létajícím prostředkům („dronům“).

Vojáci jako mírotvorci

Od produkce zpravodajských služeb v návaznosti na jejich anglické pojmenování (intelligence services) čtenář právem očekává přidanou hodnotu. Ve výroční zprávě VZ ji nalezne v úvodu nazvaném příhodně Strategické prostředí. Je to pasáž ve výročních zprávách našich zpravodajských služeb neobvyklá, proto stojí za to se jí více zabývat.

Někteří politici mají intenzivní pocit, že nerostné bohatství je na světě rozděleno nespravedlivě a že by stálo za to zkusit to změnit. A když to nepůjde po dobrém, pak silou. A je paradoxní, že ti, kteří by tyto nápady měli uskutečnit, tedy vojáci, musejí těm šílencům připomínat, nebo objasnit, co válka je, a co s sebou nese. Vojáci se proto svým apelem stávají mírotvorci, což je případ i této výroční zprávy.

Zejména s vědomím rozdílu, že napíše-li stejný výrok novinář a zpravodajec, musí být tvrzení zpravodajského důstojníka mnohem důkladněji „vyfutrované“, neboť na to má ze zákona dostatečné pravomoci a ze státního rozpočtu prostředky (už slyším sarkastické poznámky některých zpravodajských důstojníků, ale kdybych tvrdil opak, mohl bych být obviněn z vyzrazení státního tajemství). Ale nyní vážně a k meritu věci.

Vojenští analytici upozorňují, že svět se spíše ponachýlil ke konfliktu, než aby – poučen historií – se od něj vzdálil. Popisovaná situace bohužel připomíná film Stanleyho Kubricka o Doktoru Divnoláskovi, který „pojednává o skupině paranoidních generálů fascinovaných válkou, jimž se ‚nešťastnou náhodou‘ podaří rozpoutat jadernou apokalypsu,“ jak je výstižně v popisu k filmu uvedeno. Tragické na situaci je, že ač komedie, začíná se film v některých rysech až příliš podobat skutečnosti.

Někteří politici například zase mají intenzivní pocit, že nerostné bohatství je na světě rozděleno nespravedlivě a že by stálo za to zkusit to změnit. A když to nepůjde po dobrém, pak silou. A je paradoxní, že ti, kteří by tyto nápady měli uskutečnit, tedy vojáci, musejí těm šílencům připomínat, nebo objasnit, co válka je, a co s sebou nese. Vojáci se proto svým apelem stávají mírotvorci, což je případ i této výroční zprávy.

Kritika do vlastních řad

Vojenští zpravodajci konstatují zvyšující se napětí a ostrost střetu zájmů, stejně jako slábnoucí úlohu mezinárodních organizací a vytrácející se schopnost i ochotu problémy řešit jednáním. Zmiňují též zpochybňování role vojenských aliancí. To je důležitá kritika do vlastních řad, neboť jako členský stát NATO bychom měli zásadně trvat na dodržování jediného závazku, vyplývajícího z Washingtonské smlouvy:

Vojenští zpravodajci konstatují zvyšující se napětí a ostrost střetu zájmů, stejně jako slábnoucí úlohu mezinárodních organizací a vytrácející se schopnost i ochotu problémy řešit jednáním. Zmiňují též zpochybňování role vojenských aliancí. To je důležitá kritika do vlastních řad, neboť jako členský stát NATO bychom měli zásadně trvat na dodržování jediného závazku, vyplývajícího z Washingtonské smlouvy.

„Urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být členské státy účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“ Snaha dosáhnout urovnání sporů je nejdůstojnějším lidským snažením, a je skutečně smutný pohled na naši politickou reprezentaci, když upadá na úroveň pavlačového kasání si rukávů.

V této souvislosti by bylo na co navázat – na neúnavnou snahu zpravodajce a diplomata Miroslava Polreicha, který loni tragicky zemřel chvíli poté, co na kolokviu v Čáslavi, pořádaném i ve spolupráci s VZ, přednesl svůj pohled na jednu z nejzajímavějších postav československých zpravodajských služeb, čáslavského rodáka Františka Moravce. Jeho příspěvek měl signifikantní název Zpravodajské služby – vyšší forma diplomacie.

Polreich totiž v šedesátých letech osobně přispěl k navázání americko-sovětských jednání o odzbrojení, a v devadesátých letech se věnoval pedagogické činnosti a trpělivě vysvětloval, jakou smlouvu jsme vstupem do NATO podepsali a jaký jediný závazek nám z toho vyplývá. Byl vysmíván a přehlížen, do diskuse se s ním nikdo nepustil, protože Polreichovo stanovisko vycházelo z textu Washingtonské smlouvy, takže nebylo co namítnout. Bylo možné ho pouze zbaběle ignorovat – a svět se mezitím blížil ke konfliktu.

Říkat pravdu vládě

Další podstatnou Polreichovou tezí, které vojenští zpravodajci dobře rozumějí a která tvoří osnovu jejich strategického pohledu, je skutečnost, že na světě je mnoho zemí, jejichž jaderný arzenál je sám o sobě schopný zničit život na Zemi. Ke zlepšení bezpečnosti a vyhlídek na mírové uspořádání světa jsou však země dle Polreicha, „odsouzeny ke spolupráci“, protože jsou samy o sobě všechny příliš slabé.

Zpravodajské služby nesmějí lhát. Mohou být vůči veřejnosti zticha – a měly by být, neměly by se angažovat v hybridních aktivitách. Vládě, státu, však musejí říkat pravdu, jakkoliv se to nemusí líbit.

Byla by škoda nezmínit ještě jednu podstatnou Polreichovu zásadu – zpravodajské služby nesmějí lhát. Mohou být vůči veřejnosti zticha – a měly by být, neměly by se angažovat v hybridních aktivitách. Vládě, státu, však musejí říkat pravdu, jakkoliv se to nemusí líbit. Je příjemné, že čtení výroční zprávy VZ evokuje tyto vzpomínky. Připomeňme si prorocká slova z jejího textu:

„Nebudeme-li schopni odhadnout a vyhodnotit si následky vlastních činů, může chybná instrukce či povel díky propojenosti současného světa zahájit procesy vedoucí ke vzájemnému zničení. Stále však není pozdě tento proces zvrátit a pokusit se změnit konfrontační přístup ve snahu po nalezení společných cílů, přístupů a využití velkého tvůrčího a tvořivého potenciálu, kterým lidstvo v globálním měřítku disponuje.

S pomocí nejmodernější techniky a technologií je možné nejen rozpoutat nesmyslný konflikt nebo silně vyostřit vzájemné soupeření, ale i vyřešit i řadu palčivých a stále narůstajících problémů, před kterými dnešní lidská společnost stojí.“ Tato slova tesat do kamene.