Vypínač, věda & socialismus

Překvapuje, kolik vzdělaných a učených lidí nedokáže myslet ekologicky, ekonomicky a s ohleduplností ke společenským výdajům.

Na pracovištích bývaly cedulky, jež vyzývaly zaměstnance k úsporám. Občas by se podobné výzvy hodily i těm nejvzdělanějším a nejchytřejším Čechům a Češkám. foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Na pracovištích bývaly cedulky, jež vyzývaly zaměstnance k úsporám. Občas by se podobné výzvy hodily i těm nejvzdělanějším a nejchytřejším Čechům a Češkám.

Pro tentokrát nebudu zlý. Mohla to být náhoda (byť už několikátá) a mediální škraloupy se stírají hůř než ty z okraje hrníčku... Zatím tedy anonymně, ale k věci. Minulý týden jsem opět zamířil na výzkumné pracoviště, jež patří v hodnocení výsledků do českého TOP 10. Večer jsme se zapovídali, udělali práci a z prázdné budovy odcházeli až po jedenácté hodině. Ale tma nebyla. Všude se svítilo. Všude. Na celém patře!

„To je tady běžné. Šéf se vždycky hrozně zlobí, když přijde účet za elektřinu, vyhrožuje dokonce i pokutami, ale nikdo si z toho hlavu nedělá,“ ušklíbl se můj průvodce. Řeknete si, jak je to banální psát glosy o nezhasínání světel v sekci „věda“, ale z letitých ohlasů, jež v akademickém prostředí sbírám, je zřejmé, že jde o další zbytečný útržek gigantické složenky, kterou stát platí.

Těmi většími dílky jsou pak nejen vytunelované granty, předražené přístroje, ledničky, ale i obyčejné papíry do tiskárny či zneužité dotace EU za nesmyslné zlepšováky a analýzy, jež jsou nyní obzvlášť v módě. A jak sofistikovaně se krade v české vědě, již ČESKÁ POZICE loni nastínila.

Vědecky organizovaná nezodpovědnost

Vypadá to jako komunální agitka, ale hraje se o dost. Stokrát nic umoří i vola. Ani ty elektrické útržky nejsou totiž nicotné, což vědí vedoucí kateder nebo ústavů. Vždyť svého času se po pražských Dejvicích povídalo, že energetické náklady na krásnou Národní technickou knihovnu jsou natolik značné, že se okolní vysoké školy nemohou shodnout, kdo za ně bude jaký díl platit...

Nyní máme svobody, někde dokonce akademické, navzdory tomu to platí „někdo jiný“ a nikdo není za takové plýtvání zodpovědný...Rodiče mi (kromě mnoha jiných) vštěpovali dvě základní poučky: lidi, které potkávám, mám pěkně pozdravit, a při odchodu zhasnout, aby se neplýtvalo proudem. S tím, že se odpovědí na slušný pozdrav občas nedočkám, jsem se už naučil žít. Ale i po třicítce mě opakovaně šokuje, jak mohou být chytří a vzdělaní lidé k přírodě (a eráru) natolik bezohlední, že nenajdou ani tu krátkou půlvteřinku, aby zvedli prst a zmáčkli vypínač.

Co s tím? Bít snad docenty a vědce s Ph.D. tituly rákoskou? To sotva. Anebo je jmenovitě úkolovat a kontrolovat, zda zhasli, nebo nezhasli? Ale to je přece ponižující! Za socialismu visely na pracovištích cedulky vyzývající zaměstnance ke zhasínání. Plýtvalo se strašně; nikdo za nic nemohl, nikomu nic nechybělo. Nyní máme svobody, někde dokonce akademické, navzdory tomu to platí „někdo jiný“ a nikdo za to není adresně zodpovědný. Ačkoli neustále slyšíme, jak málo peněz se na vědu či vzdělávání vynakládá, plýtvá se hodně.

Ekologická facka na závěr

Stejně jako před pár lety na další elitní instituci, jež patří v Česku ke dvacítce výzkumně nejvýkonnějších. Byla to zimní přednáška o zodpovědném přístupu ke světu. Zazněla jména sociologů, ekologů či environmentalistů, jako je Arne Naess, Rachel Carsonová, Ulrich Beck nebo Josef Vavroušek, jenž v roce 1994 uvedl: „Při hledání hodnot pro trvale udržitelný život bychom se měli zaměřit především sami na sebe, na hodnoty dominující v naší civilizaci. Začneme-li (s odpovědností) u sebe, můžeme pomoci celému lidstvu.“

Bylo tam onoho večera asi 30 lidí. Psali si, poslouchali, odešli. Nechali za sebou dokořán otevřená okna, zapnuté topení a rozsvícené zářivky. A nikdo z nich, z těch všech ekologicky poučených vzdělanců, nezhasl.