Volby do europarlamentu: Iracionální sympatie voličů

Evropskou integraci nemá smysl vehementně prosazovat. Taková snaha totiž povede jen k rozčarování z nereálných představ a k populistické mystice. Už dnes stejně voliči hlasují pouze o nesmyslných heslech. Pokud euroskeptici v eurovolbách uspějí, nebude to na škodu. Píše Vít Kučík.

Vít Kučík 15.5.2014
Evropská unie se stále jen rozšiřuje, aniž bychom věděli, co chceme a kam míříme. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropská unie se stále jen rozšiřuje, aniž bychom věděli, co chceme a kam míříme. | foto: © REUTERSČeská pozice
Evropská unie se stále jen rozšiřuje, aniž bychom věděli, co chceme a kam míříme.

V italském Benátsku uspořádali letos 16. až 21. března – týden po krymském hlasování o odtržení – internetové referendum o vyhlášení nezávislosti tohoto regionu na Itálii. Organizátoři referenda do něho zařadili i otázky o setrvání v Evropské unii, eurozóně a NATO.

Hlasování se zúčastnilo 63 procent oprávněných voličů, přičemž 89 procent z nich se vyslovilo pro nezávislost a obnovení suverenity Benátské republiky. Přitom v uplynulých letech většina těchto voličů v řádných volbách hlasovala pro evropské strany, které nedávno oslavovaly 150. výročí sjednocení Itálie.

Žádné ukázkové demokracie

Výsledek referenda jednak povzbudil mnoho separatistů, protože v něm vytušili potenciál pro své politické kariéry, jednak vede k některým úvahám. Například co by se stalo, kdyby se podobná referenda se stejně sugestivní otázkou uskutečnila i v jiných regionech. Pravděpodobně by zcela překreslila mapu Evropy, jež by zřejmě připomínala malá raně feudální knížectví a městská dominia.

V nich by se moci chopily lokální skupiny, jež by sice dokázaly využít situace, ale byly by zcela nefunkční nejen z hlediska vnější, ale i vnitřní bezpečnosti. Už na první pohled je zřejmé, že případné malé separované regiony by nebyly žádnými ukázkovými demokraciemi, a navíc by přežívaly jen díky ochraně blízké velmoci.

Průzkumy veřejného mínění podobný výsledek referend očekávají i v Lombardii, Janově či na Sardinii, z čehož vyplývá, že tyto úvahy nejsou pouhými fantasmagoriemi. Bylo by zajímavé sledovat, jak by suverénní Benátská republika řešila se svými sousedy spory týkající se obchodu a infrastruktury.

  • Následovala by několik desetiletí zbrojení, proměnlivých aliancí a tlaků k vytyčení nových zón vlivu a k ověření výchozího silového základu pro diplomatická jednání?
  • Mělo by třímilionové nezávislé Benátsko, jež je nespokojené s dominantním postavením Německa v Evropské měnové unii, vůči němu silnější vyjednávací pozici než současná 60milionová Itálie?

Věcnější rozhodování na komunální úrovni

Demokratický národní stát nevzniká jedním hlasováním a zakreslením do mapy, ale je důsledkem komplikovaného několikasetletého vývoje, který prověřil jeho životaschopnost. Obvyklé dva separatistické důvody bohatých regionů – zasílání do centra více peněz, než se jim vrací, a bájná minulost spojená s mimořádnou pracovitostí místních lidí – sice znějí hezky, ale pro udržení státu nejsou významné.

Předmětem sociologických, antropologických, politologických a ekonomických úvah pak je, co v udržení státu hraje podstatnou roli. V těchto úvahách sice existují v akademické obci hlavní myšlenkové proudy, nikoliv však jednotné, a zejména jednoduché řešení ve formě jedné věty, již lze předložit voličům v referendu. Což spolu s rozpačitými výsledky podobných referend vede k pochybnostem o jejich smysluplnosti, protože občané rozhodují o problémech, jejichž důsledky si dokážou jen obtížně představit.

Z historie se ví, jak se lidé rozhodují na místní, komunální úrovni. Problém své obce, města či malého regionu dokáže většina občanů pochopit bez podstatnějšího vzdělání, protože zná osobně místní elity, jejichž zájmy se předmětu rozhodování často dotýkají. Na komunální úrovni je proto rozhodování mnohem pragmatičtější, věcnější, většinou mimo pravo-levé uspořádání na celostátní úrovni. Občané si mají vlastní názor na to, jsou-li jejich prioritou chodníky před školou či sama škola, a proto hlasování mají smysl.

Politická ideologie

Na celostátní úrovni je však pro rozhodování občanů o problémech, které jsou mimo jejich profesi i představivost a jejichž dopad je na jejich životy nepřímý, komplikovaný a nezřetelný, nutná politická ideologie. Má například elektrárenská společnost vybudovat jeden, dva či žádný blok jaderné elektrárny? Jak vysoké mají být dotace na řepku? Jaký má být vztah komerčních bank a banky centrální?

Na to více než 90 procent voličů nedokáže mít adekvátní názor, a proto si volí zástupce na základě ideologie. Její základní a nejužitečnější funkcí je zjednodušení – převod rozhodování o mnoha konkrétních, nesrozumitelných a specializovaných problémech do abstraktnějších, ale snadněji pochopitelných úsudků.

Například chci více osobních svobod nebo jistot? Náležím více celku nebo sobě? Mají etické hodnoty platit pro všechny nebo si má každý stanovit vlastní? Odpověďmi na tyto otázky vzniká tradiční politické spektrum, přičemž voliči a vyspělé demokracií ukazují, že i tento model zastupitelské demokracie na celostátní úrovni může fungovat.

Nezbytné předpoklady

K opravdu uspokojivému fungování tohoto modelu je však třeba splnit několik předpokladů. Především je nutné, aby se konstituovala entita se znaky národa nebo alespoň se společnými etickými hodnotami. Navíc by měl obzor občanů přesahovat obec, s níž mají bezprostřední životní zkušenost, a objevit se u nich vědomí, že se musejí věnovat problémům, které se jich týkají jen nepřímo a zprostředkovaně.

V tom v současnosti spočívá problém mnoha afrických zemí, jež jsou často státy pouze de jure, nikoliv de facto. Organizace spojených národů si v nich sice dokáže vynutit formální volby, přinášejí však jen stín toho, co si lze pod demokracií představit.

Národní stát se utváří mnoho generací a jeho tvorbě pomáhá například povinná školní docházka kvůli výuce společného jazyka, názor na dějiny, národní svátky a rituály, branná povinnost či sdílený osud. Vyspělé evropské demokracie dospěly do své současné situace několikasetletým vývojem, během nějž se jejich občané učili hlasovat o národních otázkách přesahujících jejich životy ve vlastních obcích a získávali zkušenost z důsledků takového hlasování.

Otázky pro pravici

Nynější volby do nadnárodních struktur, jako je Evropský parlament (EP), či referenda o suverenitě v zahraničí, které přesahují národní rozměr, jsou nové. Nutí voliče rozhodovat o problémech, které jsou odtažitější, složitější či specializovanější než ty národní. Do jaké míry mají například voliči hájit nároky norských rybářů oproti kanadským? Jsou v případě francouzských spotřebitelských výhrad k německým importérům relevantnější vyšší německé technické normy, nebo nižší francouzské?

Tradiční pravo-levé ideologie, které jsou vhodné pro národní úroveň, na nadnárodní úrovni ztrácejí přitažlivost a nepomáhají. A nové ideologie, respektive nadnárodní obsah těch starých, se dosud nestačily vytvořit. Oč má usilovat pravice v národních podmínkách je jasné – více svobody a méně státu. Na panevropské úrovni už to však stejně zřejmé není.

Má snad pravice usilovat o vystoupení z nadnárodních struktur? Přinese to však více individuální svobody? Nebo snad o vstupu do volných zón obchodu a pohybu osob? Má podporovat zavádění mezinárodních norem, které usnadňují šíření zboží, nebo se jim bránit kvůli „vyhnutí se diktátu cizích“?

Zástupná hesla

Za této situace se mimořádně daří populismu a zástupným heslům. Kandidáti do Evropského parlamentu slibují ve své vesnici „více pracovních příležitostí“, budou-li zvoleni, a lidé tomu v podstatě věří – jako by to mohl poslanec EP ovlivnit. Politické strany pak zakrývají neexistenci reálného nadnárodního volebního programu jedním heslem, na něž se snaží nalákat své voliče. Volby do EP se mohou týkat pouze iracionálních sympatií.

Průměrný Benátčan v referendu o nezávislosti nerozhodoval o zahraničně politické orientaci případné Benátské republiky či o jejích bilaterálních vztazích s EU, ale o heslu: „Chceš, aby nám Řím už konečně přestal rozkazovat?“ Stejně si i průměrný Čech vybírá mezi hesly: „Evropa jsme my“, „Otáčíme Evropu správným směrem“, „Nekašlete na Evropu“, „Aby i naše děti měly v Evropě šanci“, „Proti euronesmyslům“, „Ne diktátu Bruselu“ či „Chceme Evropu pro lidi“.

Co si český občan pod takovými hesly představuje, asi žádná statistika neukáže, bude to však značně vzdálené od reality, která se následně bude vytvářet v poslaneckých lavicích EP. Z toho nevyplývá nesmyslnost či neuskutečnitelnost myšlenky jednotné Evropy, ale pouze to, že klíčová podpora „zdola“ je dlouhodobým procesem.

Evropské sjednocování

Zárodky evropského vědomí již existují, zda se však promění v evropský národ, je otázkou, na kterou nyní nikdo nedokáže odpovědět. Posilování euroskepticismu nemusí znamenat, že projekt evropského sjednocování je špatný, ale pouze to, že integrační úsilí elity předstihlo schopnost běžných Evropanů tuto integraci myšlenkově absorbovat. Tato elita se totiž dostala se za horizont velké části voličů, který se zastavil na úrovni národní politiky.

Proto nemá příliš smysl evropskou integraci vehementně prosazovat. Taková snaha by totiž vedla jen k rozčarování z nereálných představ a ke vzniku populistické mystiky, protože už dnes voliči hlasují pouze o nesmyslných heslech.

Pokud euroskeptici v eurovolbách výrazně uspějí a na několik let zastaví evropský integrační proces, nebude to na škodu. Příští generace totiž bude mít v průměru studijní zkušenosti z několika evropských škol, znát více než jeden cizí jazyk a osobně navštíví většinu evropských zemí, a proto bude mít i odlišné předpoklady pro hlasování o problémech přesahujících národní hranice než současná generace. A nepochybně toho také využije.