Ceska Pozice

Vlhké sny ricinových teoretiků o akci ruských zpravodajců

Ricinová aféra ukazuje, že přišla doba na zásadní změny fungování některých částí českého zpravodajského systému. Exekutiva i členové parlamentu by měli vyvinout maximální úsilí, aby zpravodajské služby dělaly, co je třeba v mezích stanovených zákonem.

Jan Schneider 8.6.2020
Zpravodajské služby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zpravodajské služby. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zpravodajské služby.

Už delší dobu se některá média aktivisticky zabývají „ricinovou kauzou“. Neustále ji uměle přiživují, takže se jejich komentáře a doplňky staly její součástí – zcela v rozporu s deklarovanou úlohou médií, ale v souladu se způsoby vedení hybridní války. Rozumnější média byla zdrženlivá, rozumná neskrývaně skeptická. Některá se dokonce tímto amébovitým příběhem bavila a s vyhodnocením posečkávala.

Až v pátek 5. června tato pseudoaférka konečně dostala ostřejší kontury, s tím, že to celé vlastně bylo „o ničem“. Pointa to byla překvapivá, protože si to většina pozorovatelů sice myslela, ale nepředpokládala, že by to kdy vyhřezlo natolik jasně. Dalo by se to celé shrnout tak, že zatímco se někteří dezinformátoři snažili naservírovat příběh o vražedné akci ruských zpravodajců, které se typově v jejich žargonu říká „mokroje dělo“, ve skutečnosti šlo spíše o jejich „vlhké sny“.

Kundrovo kvílení

Koncem dubna napsal Ondřej Kundra v Respektu: „Před třemi týdny přicestoval na Letiště Václava Havla z Ruska muž s ruským diplomatickým pasem. Čekalo na něj auto zdejšího ruského diplomatického sboru a odvezlo ho na ambasádu v pražských Dejvicích. Zdroje Respektu tvrdí, že pasažér cestoval s kufříkem, ve kterém měl mít smrtící jed ricin.

Redaktor Respektu Ondřej Kundra kvílel, že se televize o případ nezajímá, a že z vrcholných představitelů se zatím veřejně k věci nevyjádřil nikdo, což je nepřijatelné. Podporu starosty by prý měla deklarovat celá vláda v čele s premiérem.

Bezpečnostní složky o příletu cestovatele věděly a muže vyhodnotily jako bezprostřední riziko pro dvojici českých politiků, jejichž kroky v posledních měsících vyvolaly hněv Moskvy. Jde o starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře, který nechal odstranit z Dejvic sochu kontroverzního ruského vojevůdce Ivana Koněva, a pražského primátora Zdeňka Hřiba, jehož úřad nechal přejmenovat náměstí před ruskou ambasádou po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi. Oba muži dostali po příletu zmíněného cestovatele celodenní ochranu.“

Následně Kundra předvedl pokus uplést z exkrementu bič a zapráskat. Prý může být Kolář ve velikém ohrožení, a co prý „kromě ochranky udělá pro jeho ochranu český stát“? Kvílel, že se televize o případ nezajímá, a že z vrcholných představitelů se zatím veřejně k věci nevyjádřil nikdo, což je nepřijatelné.

Podporu starosty by prý měla deklarovat celá vláda v čele s premiérem. A je načase uvažovat o vypovězení ruského velvyslance s částí zdejšího početného diplomatického sboru, jehož řady prý naplňují zpravodajští důstojníci, kteří jsou životu nebezpeční pro české občany.

Perspektivní řešení

Od začátku celá story ale šeredně skřípala. Diplomat totiž přijel ještě před prvním „hrdinským“ činem pražského starosty, který v donkichotském souboji nechal odstranit sochu maršála Koněva. Druhý „ohrožený politik“ zase neméně statečně nechal přejmenovat jakousi ulici, což mělo Rusy rozvztekat tak, až ztratili zábrany i zpravodajskou erudici a poslali na ně exekutora div ne s cepínem jako kdysi na Trockého.

Řešení s policejní ochranou se jeví velmi perspektivní. Budou-li „ohrožení druhové“ nadále pod důkladným policejním dohledem, měl by se akční rádius jejich obsedantních provokací zmenšit.

Podivné je, že Kundra původně jmenoval pouze dva bezvýznamné komunální politiky, ale ochranku dostali tři, když se ten poslední nějak na poslední chvíli vetřel mezi „ohrožené druhy“, aby mohl zažít i on pár chvilek jepičí slávy. Řešení s policejní ochranou se ale jeví velmi perspektivní. Budou-li „ohrožení druhové“ nadále pod důkladným policejním dohledem, měl by se akční rádius jejich obsedantních provokací zmenšit.

Škoda, že Kundra story o ricinovém fantómovi nezveřejnil dřív. Tvůrcům české zahraniční politiky by se hned snadněji dýchalo. Je to tentýž Ondřej Kundra, o němž Bezpečnostní informační služba (BIS) před osmi lety (29. května 2012) zveřejnila oficiální reakci Spekulace, výmysly a lži týdeníku RESPEKT, v níž stojí:

„Dne 28. 5. 2012 zveřejnil týdeník RESPEKT (č. 22) dva pozoruhodné redakční texty: čtyřstránkový materiál redaktorů Jaroslava Spurného a Ondřeje Kundry ‚Dvojí agent na útěku‘ a komentář redaktora J. Spurného ‚Divné hry BIS‘. Základním kamenem novinářské stavby obou článků jsou spekulace, domněnky, polopravdy a lži, jejichž cílem je Bezpečnostní informační službu pošpinit a veřejně obvinit z hrubého selhání.“

Nepoužitý selský rozum

Premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci v dubnu, na začátku kauzy, prohlásil: „Není možné – pokud je to pravda –, aby tady nějaký cizí stát prováděl nějaké akce proti našim občanům.“ Na poslední tiskové konferenci pak prohlásil, že z informací a předložených důkazů, které obdržel od BIS, jednoznačně vyplývá, že kauza vznikla v důsledku vnitřního boje mezi pracovníky zastupitelského úřadu Ruské federace (RF) v Praze, kdy jeden z nich zaslal BIS smyšlenou informaci o plánovaném útoku proti českým politikům.

Premiér Andrej Babiš zjevně nepoužil selský rozum. V první řadě si měl zjistit, zda BIS nějakou zprávu vůbec dostala, zda si to celé nevymyslela. Má na to právo. A neměl by být sám – v objasnění této klíčové otázky by mohla pomoci navrhovaná senátní bodová kontrola živých zpravodajských kauz, idea, která čeká na schválení již téměř čtvrt století.

Způsobil tím kromě zbytečného vytížení našich bezpečnostních složek další komplikaci v česko-ruských vztazích a poškození dobrého jména RF v České republice, s tím, že podobné akce nemůže ČR na svém území tolerovat. Je od Babiše pěkné, když deklaruje, že ČR nemůže na svém území strpět akce, které působí komplikace v česko-ruských vztazích a poškozují dobré jméno RF v ČR.

Pamatujme si to a podporujme – doufejme, že důsledně logické – kroky premiéra Babiše, které budou následovat, neboť takových nedůstojných akcí v poslední době přibývalo. Na rozdíl od tohoto nadějného premiérova zaslíbení jsou však jeho kroky zmatené a nedostatečné. Zjevně nepoužil selský rozum, což je u podnikatele v zemědělství podivné. V první řadě si měl zjistit, zda BIS nějakou zprávu vůbec dostala, zda si to celé nevymyslela.

Má na to právo. A neměl by být sám – v objasnění této klíčové otázky by mohla pomoci navrhovaná senátní bodová kontrola živých zpravodajských kauz, idea, která čeká na schválení již téměř čtvrt století (sám jsem kdysi jednu variantu zpracoval). To by se však členové parlamentu museli zabývat důstojnějšími věcmi, než pohříchu většinou činí.

Otázka interpretace

Co se anonymní zprávy (podle Spurného a Kundry šlo dokonce o e-mail) týče, je kritická skepse ohledně jejího původu naprosto na místě. Výroba (respektive iniciování výroby) anonymů, které by policistům či zpravodajcům poskytly záminku žádat od státních zástupců a soudů povolení k legální činnosti vymyšleným směrem, je obvyklá praktika všude na světě.

Je-li původcem zprávy ruský diplomat, pak je více než podivné Babišovo poděkování BIS za výbornou práci, že prý dokázala případ rychle rozkrýt, ačkoliv to trvalo několik měsíců. Nebo je to jinak? Nebo bylo třeba pomluvu zveřejnit a držet při životě, aby způsobila co nejvíce škody?

Veškeré textové interpretace musejí začít „výkladem prostým“, neboli doslovným – to ví každý zpravodajský analytik. K dalším výkladovým rovinám lze dojít až potom, systematickým postupem. V tomto případě však BIS okamžitě naskočila na výklad, proti němuž jsou i nejvýstřednější „konspirační teorie“ vzorem fundamentálního realismu.

Další otazník je analytický. BIS prý dostala anonymní upozornění na „agenta s ricinem“, nota bene e-mail přímo z ruské ambasády, ale nedokázala zjistit, že jde o aféru na úrovni pavlačové pomluvy. Vyvodila z toho mylné závěry, jimiž se sama – slovy premiéra Babiše – „zbytečně vytížila“. Následné „zbytečné vytížení“ BIS těžko připsat na vrub Rusku, protože vinna je především (ne-li téměř výlučně) obsedantní rusofobie, která povážlivě cloumá majestátem civilní kontrarozvědky.

Proto BIS tento podvrh nejen neodhalila, ale naopak se jím chutě zabývala, protože by mohl potvrdit tradiční předsudky o strašném a všudypřítomném ruském nebezpečí, kterými BIS každoročně zaplavuje mediální prostor. Veškeré textové interpretace ale musejí začít „výkladem prostým“, neboli doslovným – to ví každý zpravodajský analytik. K dalším výkladovým rovinám lze dojít až potom, systematickým postupem.

V tomto případě však BIS okamžitě naskočila na výklad, proti němuž jsou i nejvýstřednější „konspirační teorie“ vzorem fundamentálního realismu. Nemyslím si však, že by se v průběhu interního rozhodování v BIS neozvaly „disentní“ hlasy, a nemohu skrýt své sympatie se skutečnými analytiky, hodnými toho jména, kteří bezesporu v BIS pracují, a dominancí devótní politické zvůle nad zpravodajskou profesionalitou trpí jak zvířata.

Předběžná opatrnost

Novináři pracující ve prospěch BIS horlivě dokazovali kruhem, že když policie poskytla třem osobám ochranu, pak na tom muselo něco být. Nemuselo, policie konala naprosto profesionálně v modu předběžné opatrnosti. Nicméně novináři to neustále opakovali a pak se na to své opakování odkazovali („je známo, že...“), a snažili se z toho něco uštrykovat.

Novináři pracující ve prospěch BIS horlivě dokazovali kruhem, že když policie poskytla třem osobám ochranu, pak na tom muselo něco být. Nemuselo, policie konala naprosto profesionálně v modu předběžné opatrnosti.

Dál story pokračovala jako v Andersenově pohádce. Na to nic, co měla BIS v rukách, zkusila ještě přišít knoflíky. Dala na státní zastupitelství podnět ke stíhání úniku utajované informace, a přitakávači hned vážně pokyvovali hlavami. Na tom musí něco být, když BIS dává trestní oznámení! Jako by se tím reálnost celého příběhu zvýšila. Důležité je, že to státní zastupitelství nyní bude muset šetřit, nemá-li být pro srandu králíkům. Doufejme, že se najde žalobce háklivý na manipulace, dbalý své profesní cti, a únik vyšetří.

Je však možné, že BIS jen kvůli zvýšení dojmu, že „o něco jde“, ve skutečnosti podala trestní oznámení sama na sebe, ale s tím, že vyšetřování skrečuje. Protože k čemu by celá pseudoaféra byla, kdyby se ji veřejnost nedozvěděla? Zde posloužili dva nezřízeně ambiciózní novináři, jmenovaný Kundra a Janek Kroupa. Příjemcem podvržené informace na české straně však byla BIS, takže oba z toho vycházejí jako „osoby jednající ve prospěch BIS“, což je v normální novinářské obci stigma horší než syfilis.

Vidlácká reakce

„Jsme svrchovaný stát a takovéhle akce na našem území nejsou přijatelné,“ tak na tiskovce doplnil premiéra Babiše ministr zahraničí Tomáš Petříček, s tím, že se nejprve snažil věc vyřešit diskrétně, ale ruská strana v tomto směru nebyla příliš vstřícná, takže vládě nezbylo nic jiného, než dvě osoby vyhostit. Pokud šlo skutečně o pavlačovou pomluvu jednoho ruského diplomata na druhého, nota bene s využitím zpravodajské služby cizího státu, je nepochybně zádrhel na ruské straně.

Kdyby měla česká strana opravdu snahu vztahy nevyostřovat, mohla diskrétně trvat na odchodu autora podvržené informace, a žádost dostatečně vyargumentovat. Zřejmě prošustrovala šanci zachovat se noblesně, a zareagovala vidlácky, když vypověděla i diplomata, který byl obětí této trapné ruské skrumáže.

Těžko předpokládat, že nezjistila, kdo si oslovením cizí kontrarozvědky chce vyřizovat své neukojené ambice. Jestli to Rusové nezjistili, nestojí jejich obranné zpravodajství za nic. To je méně pravděpodobné, pokračujme tedy variantou, že o tom věděli, a nic neudělali. Možná jim přišlo vtipné sledovat, jak si s takovým fejkem poradí BIS – v okamžiku, kdy ale BIS zveřejnila, že šlo o podvržené info z ruské ambasády, měl se zkompromitovaný diplomat spakovat a už být doma.

To platí tuplem, pokud by to byl – jak se snaží BIS vytáhnout Kundru i sebe z maléru – opravdu ruský zpravodajský důstojník. Nebýt toho, že ruský diplomat kontaktoval českou kontrarozvědku, byla by to kádrová záležitost ruské strany. Ale kdyby měla česká strana opravdu snahu vztahy nevyostřovat, mohla diskrétně trvat na odchodu autora podvržené informace, a žádost dostatečně vyargumentovat. Zřejmě prošustrovala šanci zachovat se noblesně, a zareagovala vidlácky, když vypověděla i diplomata, který byl obětí této trapné ruské skrumáže.

Diplomata, který za dobu své činnosti učinil mnoho pozitivního na poli kulturním, jež je ale asi nejen civilním kontrarozvědčíkům, ale i mnoha politikům vzdálené, třeba i proto, že se na něm nedá pěstovat řepka, nebo co. Komentátoři se tohoto „důkazu kruhem“ chytají a snaží se z toho vyždímat náznak, že to museli být oba zpravodajci, když je stihlo vypovězení. Důkazy jsou na ideologii krátké.

Znecitlivění imunitního systému

V televizním interview moderátor vyškolil (prý respektovaného) Kundru, když se ho zeptal na postup redakčního prověřování inkriminované zprávy, protože „vždycky, když novinář dostane informaci z bezpečnostních složek, musí počítat s tím, že by se mohl stát součástí nějaké zpravodajské hry“. A dodal, že někteří novináři již před měsícem usoudili, že se autoři článku stali obětí vysoké zpravodajské hry. Kundra na to řekl, že nemá pocit, že by se stal součástí nějaké zpravodajské hry.

To je ale podmínka jakékoliv zpravodajské hry, má-li mít šanci na úspěch – dotyčný musí být přesvědčen o tom, co dělá, a nejen šmírácky „hrát přesvědčeného“. Moderátor pak Kundru dorazil dotazem, zda si stojí i za tím, co napsal v prvním článku: „Další jeho (diplomatovi) kolegové se podle stejného zdroje měli před měsícem a půl vydat z Ruska do různých míst Evropy.“ Kundra odpověděl, že stojí, že všechny informace v článcích si ověřoval a žádná nebyla zpochybněna. Tím se definitivně z Respektu stal Despekt.

Kdo zbytečně aktivizuje naše zpravodajské a bezpečnostní orgány, znecitlivňuje imunitní systém naší společnosti, plýtvá kapacitami, ale též prozrazuje, jak náš státo-bezpečnostní aparát funguje. Lze také dovodit, že tento aparát má omezené kapacity a nemůže být na více místech najednou, což je malá násobilka už v nástupním zpravodajském kurzu.

Zdá se, že ředitel BIS dostal Tenetovu medaili právem, když si vzpomeneme, co se stalo za Tenetova šéfování CIA – jeden Iráčan pomluvil druhého a USA následně roku 2003 roztřískaly celý Irák, a ty hrůzy, které odtamtud od té doby plynou. Dlužno dodat, že kdo zbytečně aktivizuje naše zpravodajské a bezpečnostní orgány, znecitlivňuje imunitní systém naší společnosti, plýtvá kapacitami, ale též prozrazuje, jak náš státo-bezpečnostní aparát funguje.

Lze také dovodit, že tento aparát má omezené kapacity a nemůže být na více místech najednou, což je malá násobilka už v nástupním zpravodajském kurzu. Ricinová aféra je důkazem, že přišla doba na zásadní změny fungování některých částí českého zpravodajského systému. Všimněme si výstižné premiérovy formulace. Má pravdu – žádný cizí stát tu nesmí provádět akce proti našim občanům. Ani z Východu, ani ze Západu, jinak by výrok signalizoval konkrétní oslabení obranyschopnosti, tudíž proti zájmům státu.

Lze dovodit, že kdo obranu státu úmyslně neprovádí v úplnosti, dopouští se vlastizrady. Proto by měla exekutiva i členové parlamentu vyvinout maximální úsilí, aby zpravodajské služby dělaly, co je třeba, v mezích stanovených zákonem. Především, aby jim nepřerostly přes hlavu. Současná story totiž až příliš nápadně připomíná „vrtění psem“.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.