Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Vlasta Winkelhöferová, Češka s Řádem vycházejícího slunce od japonského císaře

  6:32

Přední česká japanoložka se od pondělí pyšní prestižním řádem, který obdrželi i Věra Čáslavská, Konrad Adenauer nebo Clint Eastwood.

Japonský císař ocenil řádem více než šedesátiletou práci Vlasty Winkelhöferové. foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Celoživotní práce dochází různého ocenění. Činorodý člověk může mít za sebou desítky překladů, mnoho knih, ale i respekt svých kolegů a žáků. Jednou z nejvyšších formálních poct je pak i státní vyznamenání. Vlastě Winkelhöferové, přední české japanoložce, se v pondělí 19. listopadu dostalo jedné z cen nejváženějších. Přidala se totiž k pouhé jedenáctce Čechů, jimž japonský císař svěřil řád, v jejím případě Řád vycházejícího slunce.

„Považuji to pochopitelně za velice významné ocenění a jsem velmi hrdá. Těší mne také, že česká japanistika do té míry pokročila, že si člověk z jejích řad může dělat naději na takové ocenění,“ řekla ČESKÉ POZICI doktorka Winkelhöferová, jež letos v lednu oslavila osmdesáté narozeniny. Tento týden se zařadila do společnosti významných oborových kolegů (Karla Fialy, Věny Hrdličkové či Zdeňky Švarcové), ale i osobností typu Věry Čáslavské, Konrada Adenauera či herce Clinta Eastwooda.

Samotnou Winkelhöferovou nejvíce těší, že se dočkala téže pocty jako slavný architekt Antonín Raymond, jenž působil v Tokiu. Řád – udílený od roku 1875 – je druhým nejprestižnějším vyznamenáním Nipponu, které se uděluje cizincům. „Ocenění je určeno osobám, jež se dlouhodobě zabývají japonskou kulturou, literaturou, historií nebo uměním. V japonském měřítku se jedná o vyznamenání, jehož se nedostane jen tak někomu,“ sdělil předloni týdeníku Euro ředitel Českého centra v Tokiu Petr Holý.

Doktorka Winkelhöferová, rozená Vojáčková, se japonskou kulturou a literaturou zabývá již od roku 1950, kdy začala studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK). „Katedra Dálného východu byla zřízena v roce 1947, takže před naším ročníkem byli jen dva tři kolegové. Ale my jsme byli hned následující skupinkou – pouhých tří lidí,“ vypráví dáma s čerstvě uděleným řádem na hrudi. Na FF UK studovala japonštinu s korejštinou, její spolužák Jan – pozdější manžel – japonštinu s dějinami Dálného východu.

Řád vycházejícího slunce

Japonské vyznamenání Kjokudžicu šó je udíleno od roku 1875, kdy je zavedl císař Meidži. Jedná se o vůbec první řád, jímž japonská vláda oceňovala významné osobnosti. Původně byl určen vojákům, poté se možné zásluhy rozšířily na civilisty a následně i na cizince, kteří významně přispěli ke vztahům s Nipponem. Ze středu vybíhající paprsky symbolizují mocnou energii vycházejícího slunce. V minulosti jím byli oceněni například generál Douglas MacArthur, politik Konrad Adenauer či herec Clint Eastwood. V Japonsku je významnějším oceněním už jen Řád chryzantémy, který se uděluje výhradně šlechtě, politikům a vojákům.

Proč se absolventka francouzského reálného gymnázia vrhla na orientální studia? „Jednak jsem měla od malička dobrodružné choutky, a také jsem byla odkojena spíše na cestopisech než na literatuře pro dívky, protože jsem měla staršího bratra, jenž měl knihy tohoto druhu. Bylo mi jasné, že budu chtít dělat něco exotického,“ říká autorka odborných studií i populárního cestopisu Sto pohledů na Japonsko (prvně 1964), který vyšel i v zahraničí.

Velmi záhy se začala věnovat překladům. „Paní profesorka Vlasta Hilská mne už ve třetím ročníku vyzvala ke spolupráci na překladu jednoho japonského románu. Později přibyly práce pro časopisy Nový Orient či Světová literatura, ale postupně i překlady pro pozdější nakladatelství Odeon (tehdejší SNKLHU – pozn. red.),“ vzpomíná žena, která Čechům představila moderní i klasickou japonskou literaturu. Podpis Winkelhöferové nesou četné knihy jejího největšího oblíbence Džuničiróa Tanizakiho a dalších veličin, jako jsou Haruo Umezaki, Kóbó Abe, Osamu Dazai, Jasunari Kawabata nebo třeba Kenzaburó Óe. V roce 2008 přidala navíc Slovník japonské literatury, první svého druhu v Česku.

Ve stínu roku 1968...

Její akademická kariéra se ovšem v minulosti zadrhla; na rudé univerzitě nesměla působit. „Manžel se v roce 1968 v Tokiu velmi rázně postavil proti okupaci, oné ,bratské pomoci‘, a byl později vyhozen z práce. Pak i já, bylo toho více... A přeložila jsem také něco, co bylo režimem shledáno závadným. Naštěstí jsem se díky přátelům dostala do Státní jazykové školy na Národní třídě. Měli jsme s manželem zákaz publikovat, já později překládala, ale on měl úplný zákaz psát až do roku 1989,“ říká Winkelhöferová. V roce 1990 odjela na šest let do Tokia s manželem, neboť ten se stal československým (později českým) velvyslancem v Japonsku a na Filipínách.

Krátce před revolucí vyšla její klíčová kniha Vějíř a meč – Kapitoly z dějin japonské kultury (1987), na které spolupracovala s Libuší Boháčkovou. Věnovala se pak i jednotlivým částem specifické japonské kultury. Napsala výtečnou (a beznadějně vyprodanou) knihu Japonsko – Dějiny odívání (1999), v témže Nakladatelství Lidových novin vydala v roce 2008 knížku Mingei, která se věnuje japonskému lidovému umění a řemeslům.

Co ji z japonské kultury nejvíce zajímá? „Hlavně vše, k čemu jsem něco již publikovala. A v literatuře jsem se věnovala hlavně té moderní, protože až do roku 1945 se studovala především klasická japonská literatura,“ připomíná Winkelhöferová. Když sečte všechny své pobyty v Říši vycházejícího slunce, strávila na ostrovech plných čtrnáct let života. „Úžasné je, že to bylo v různých vývojových stadiích poválečného Japonska, které prošlo rapidním rozvojem – zvláště od šedesátých let,“ říká autorka desítek odborných článků a hesel, jež studovala i na prestižní Univerzitě Waseda.

O nesmírně inspirující zemi

Co zajímá Japonce na Češích? „Na prvním místě uvedou vážnou hudbu. Japonci jsou milovníci, ale i znalci světové hudby a českou hudbu mají velice rádi,“ potvrzuje oceněná dáma tradiční japonskou lásku.

A proč by se Češi měli zajímat o Japonsko? „Protože je to kulturně nesmírně bohatá a v mnoha ohledech inspirující země. Mám s Japonskem spojeno hlavně estétství, smysl pro krásno. Prostřednictvím kultury se člověk učí a poznává odlišné přístupy k mnoha věcem a životu. A i když se japonské kultuře věnujete celý život, máte pořád příležitost poznávat něco nového,“ říká Winkelhöferová.

Manga? To je bližší nejmladší generaci

Úplně novým, pop-kulturním trendům však Vlasta Winkelhöferová příliš nehoví. Co manga, převlékání za komiksové postavy ve čtvrti Haradžuku a podobně? „To je mi poněkud vzdálené. Dost dobrý je v tom ale můj vnuk. Anime, manga, to je blízké nejmladší generaci.“

„Je úžasné, jak tato část japonské kultury rychle pronikla až k nám. Za těch šedesát let se opravdu mnoho změnilo. Nechci nějak vzpomínat. Ale v době, kdy jsme se učili japonsky, nebyl v Praze jediný Japonec! Ano, byl tu vlastně jeden, profesor Kitajama, který ale žil tak dlouho v Evropě, že neznal poválečné Japonsko. Nyní se kulturní vlivy rychle dostávají až do středu Evropy a mladá generace je přijímá s nadšením,“ srovnává doktorka Winkelhöferová s dneškem, kdy v Česku žije asi 1500 Japonců, kteří tu především rozjíždějí byznys.

Odpočívat úplně nehodlá. „Mám přeloženou jednu knihu, ale nakladatel se setkal s tím, že autor mezitím zemřel a dědická práva přešla na příbuzné, kteří mu nechtějí prodat práva. Nakladatel je teď v koncích; překlad je hotový, ale nemůže jej vydat,“ uvádí Winkelhöferová. Nicméně myslí na nové cíle: „Pořád tak přemýšlím, že bych na něčem měla začít pracovat. V Japonsku přece zůstává tolik zajímavých témat.“

Češi vyznamenaní japonským císařem:

  • 1921: Jindřich Bejl (legionář), Řád vycházejícího slunce 4. stupně
  • 1964: Antonín Raymond (architekt), Řád vycházejícího slunce 3. stupně
  • 1991: Jan Kavan (pracovník velvyslanectví), Řád vycházejícího slunce 6. stupně
  • 1994: Jan Zeman (pracovník velvyslanectví), Řád posvátného pokladu 6. stupně
  • 1996: Antonín Jelínek (pracovník velvyslanectví), Řád posvátného pokladu 4. stupně
  • 2001: Lubomír Kostecký (houslista), Řád posvátného pokladu 3. stupně
  • 2006: Věna Hrdličková (japanoložka), Řád vycházejícího slunce (zlatých paprsků s rosetou)
  • 2008: Karel Fiala (japanolog), Řád posvátného pokladu (zlatých paprsků s rosetou)
  • 2008: Hana Kotlářová (pracovnice velvyslanectví, propagátorka), Řád posvátného pokladu (zlatých a stříbrných paprsků)
  • 2010: Zdeňka Švarcová (japanoložka), Řád vycházejícího slunce (zlatých paprsků s nákrční stuhou)
  • 2010: Věra Čáslavská (sportovkyně), Řád vycházejícího slunce (zlatých paprsků s nákrční stuhou)
  • 2012: Vlasta Winkelhöferová (japanoložka), Řád vycházejícího slunce (zlatých paprsků s rosetou)

Pramen: Česká pozice