Vladislav Vančura: Fascinující příběh popravy za heydrichiády

Smrt českého spisovatele přinesla to, co od ní nacisté očekávali. Ve společnosti vyvolala strach, že svým životem si nemůže být jistý nikdo.

Petr Koura 19.7.2012
Vladislav Vančura, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů nejen své doby, ale české literatury vůbec, byl zastřelen 1. června 1942 v Kobylisích v rámci stanného práva. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladislav Vančura, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů nejen své doby, ale české literatury vůbec, byl zastřelen 1. června 1942 v Kobylisích v rámci stanného práva. | foto: © ČTKČeská pozice
Vladislav Vančura, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů nejen své doby, ale české literatury vůbec, byl zastřelen 1. června 1942 v Kobylisích v rámci stanného práva.

V uplynulých týdnech jsme byli nejen v našich médiích, ale i ve veřejném prostoru svědky připomínání událostí, jež se odehrály před 70 lety v souvislosti s atentátem 27. května 1942 na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Sdělovací prostředky se doslova předháněly v líčení hrdinství parašutistů a nízkosti „zrádce národa“ Karla Čurdy. Došlo i na některá „senzační odhalení“ a údajné „objevy“.

V nevšedním mediálním zájmu však zapadla jedna poměrně důležitá událost: v důsledku atentátu byl 1. června 1942 popraven jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů nejen své doby, ale české literatury vůbec – Vladislav Vančura. Byl zastřelen v rámci stanného práva, kterému padlo za oběť celkem 1585 obyvatel protektorátu Čechy a Morava a jež skončilo 3. července 1942. Autor nesmrtelné Markéty Lazarové a Rozmarného léta ale nebyl jediným literátem, který přišel v rámci odplaty za útok na Heydricha o život.

Sedmdesáté výročí Vančurovy smrti připomněli literární vědci z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kteří mají v elektronické edici zpřístupnit na internetu jeho souborné dílo, neboť přestává podléhat autorským právům. Na Vančuru také vzpomínali u příležitosti jeho úmrtí především komunisté, což lze v jistém smyslu chápat jako pokračování tendence KSČ si tohoto spisovatele„přivlastnit“, jež vznikla již po druhé světové válce. Uvědomil jsem si to nedávno během rozhovoru s jedním přítelem. Prohlásil totiž, že Vančuru měl ze školy zažitého jako „velkého komouše“, ale po přečtení několika jeho textů se pro něho stal „celoživotní láskou“.

Vančurův postoj ke KSČ přitom nebyl jednoznačný. Stal se sice jejím členem již v roce 1921, o osm let později ale byl spolu s dalšími šesti literáty ze strany vyloučen za kritiku jejího nového vedení, známého jako „karlínští hoši“. Ačkoliv i poté byla Vančurovi přičítána levicová orientace, počátkem třicátých let si měl postesknout: „Co si má počít našinec, který nevěří ani v Boha, ani v národ, ani v třídu?“

Chvála literárního díla

Jeho literární dílo přitom vysoko hodnotila i „protilehlá“ politická scéna. S velkým respektem se o něm vyjadřoval kupříkladu katolický literární kritik Bedřich Fučík, jenž byl později někdejšími Vančurovými soudruhy ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k doživotnímu žaláři. V recenzi Markéty Lazarové Fučík ve snaze napodobit Vančurův jazyk napsal:

„Celá kniha je nesena mohutným dechem poezie a zvučí kovovým hlasem slova básníkova, svrchovaného a vladařského slova, které bourá staré přehrady těsných příběhů, valí se jako řeka a jako vichr, bují a kypí jako strom v prudkém přílivu mízy. Četba Markéty Lazarové je pro ty, kdož se rádi osvěžují u pramenů skutečné poezie, opravdovým požitkem. Česká řeč, tento nástroj tak zanedbávaný a pustý, tady zní jako hukot hvozdů, jako burácení varhan, když jsou vytaženy všechny rejstříky.“

Bedřich Fučík se s Vančurou přátelil, jako ředitel nakladatelství Melantrich vydával jeho spisy a dokonce se s ním bavil o vztahu k duchovnu, jak se po Vančurově popravě zmínil v dopise příteli Janu Čepovi: „Byl to pro něho konec té cesty, po níž byl veden a na které sebou cukal odporem k Bohu, ač mu byl blíž než tisíce jiných.“ Vančuru tedy nelze v žádném případě zredukovat na „komunistického spisovatele“. A je velká škoda, že ho část české společnosti dosud takto vnímá.

Odmítnutí od KSČ

Okolnosti popravy Vladislava Vančury jsou fascinujícím příběhem, který nepostrádá dramatičnost, za níž by se nemusel stydět ani sám spisovatel. Důvodem, který přivedl Vančuru před hlavně popravčí čety, nebyla totiž samotná odbojová činnost, ale spisovatelova proslulost. A Vančurův případ takřka modelově umožňuje porozumět záměrům nacistické okupační politiky po atentátu na Heydricha.

Podle svědectví některých pamětníků nabídl Vančura své angažmá ilegální KSČ již na podzim 1939, která to však odmítla

Je možné, že kdyby se Vančura do protinacistického odboje nezapojil, a ani jinak proti nacistům otevřeně nevystupoval, pravděpodobně by druhou světovou válku přežil. Podle svědectví některých pamětníků nabídl své angažmá ilegální KSČ již na podzim 1939, která to však odmítla. Historici František Janáček a Alena Hájková, přední znalci dějin komunistického odboje, se domnívají, že o tom rozhodlo ústřední vedení strany. Určitou roli mohla sehrát skutečnost, že Vančura jako veřejně známá osobnost levicové orientace nebyl pro zakonspirované odbojové hnutí ideálním představitelem.

Nelze však ani vyloučit obavy z jeho „stranické spolehlivosti“, neboť po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 o neútočení tehdejšího Sovětského svazu a nacistického Německa pochybovali o správnosti komunistické politiky i mnohem zapálenější soudruzi. V září 1940 se pak Vančura odmítl zúčastnit cesty českých kulturních pracovníků do Německa, jejímž vrcholem mělo být přijetí u ministra propagandy Josepha Goebbelse, což bylo odvážné gesto. Vančura se z cesty omluvil lékařským potvrzením, které mu vystavila jeho manželka.

Role Julia Fučíka

Na podzim 1941 Vančuru kontaktoval tajemník Klubu umělců Lubomír Linhart a nabídl mu účast v odbojové organizaci složené z českých intelektuálů. Tu pod názvem Národní revoluční výbor inteligence (NRVI) vytvářel z pověření druhého ilegálního vedení KSČ Julius Fučík. Vančura s prací v této skupině souhlasil a dokonce přijal nabídku stát se jejím vedoucím. Na jaře 1942 zorganizoval několik schůzek se svými kolegy z literárních kruhů, na nichž byla ustanovena spisovatelská sekce NRVI. Jejími členy se vedle Vančury stali František Halas, Václav Černý, Bedřich Václavek a Ivan Olbracht. Aktivita tohoto kruhu však nepřekročila rámec přípravy programových dokumentů.

Odhalení této skupiny odstartovala legendární schůzka u manželů Jelínkových v pražských Nuslích 24. dubna 1942, na níž byl zatčen Julius Fučík s několika svými spolupracovníky. Událost byla zejména v devadesátých letech oblíbeným námětem různých publicistů, kteří donekonečna řešili otázku, zda měl Fučík na zasahující příslušníky gestapa střílet. Nevzpomínám si, že by někdo připomněl, že právě tato schůzka byla na začátku Vančurova odhalení a jeho následné popravy. U Jelínků byl tehdy zatčen i „antihrdina“ Reportáže, psané na oprátce, Fučíkův pobočník Jaroslav Klecan alias Mirek, který o tři dny později při výslechu zmínil i Vančurovo jméno.

Z jeho zachovaného výslechového protokolu je zřejmé, že bývalý interbrigadista Klecan, jenž se určitou dobu živil jako zemědělský dělník, si vůbec neuvědomoval, jak významnou osobnost české kultury Vančura představuje. Dle protokolu měl totiž prohlásit: „V dalším vývoji byly vytvořeny národně revoluční výbory pro jednotlivé skupiny uvnitř organizací inteligence. Tyto výbory podle poměru sil jednotlivých proudů určovaly delegáty do Národně revolučního výboru inteligence. Jako takové delegáty jsem se z Kropáčkových zpráv dozvěděl jakožto zástupce výboru skupiny vysokoškoláků jméno Felber, křestní jméno neznámé, profesor na jedné vysoké škole, a za výbor spisovatelů jméno Vančura, křestní jméno neznámé.“

Výslech na gestapu

Tato stručná zmínka rozhodla o osudu literáta, který byl některými současníky považován za největšího žijícího českého spisovatele. Gestapo samozřejmě Vančuru identifikovalo, zatčen byl ale až o dva týdny později, 12. května 1942.

Dva dny poté Vančuru kvůli jeho aktivitám v NRVI poprvé vyslýchal úředník gestapa Alois Hornischer. Ten absolvoval práva na pražské německé univerzitě a Vančuru jako literáta nejspíš znal. Záznam o tomto výslechu je stručný a Vančura v něm všechna obvinění z ilegální činnosti popírá. Dokonce tvrdí, že se snažil mladému kunsthistorikovi Pavlu Kropáčkovi, jenž patřil k hlavním organizátorům NRVI, ilegální práci rozmluvit.

Vančura byl popraven, neboť patřil k vrstvě českého národa, kterou nacisté hodlali v podstatě zlikvidovat

Krátký protokol o výslechu končí: „Prohlašuji ještě jednou podle pravdy, že s politickou činností v revolučním výboru inteligence jako zástupce skupiny spisovatelů nemám ani to nejmenší společného. Více k věci nemohu uvést.“

Necelé dva týdny po sepsání tohoto protokolu se odehrál atentát na Heydricha, po kterém následovaly represálie, za jejichž hlavního původce je v české kolektivní paměti považován státní tajemník při úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank. Skutečnost však byla poněkud jiná. Frank se naopak snažil Hitlerův příkaz k zatčení deseti tisíc Čechů vyslovený již několik hodin po atentátu zmírnit, což se mu nakonec podařilo.

Útok na českou inteligenci

Ještě předtím, než však Hitler svůj rozkaz odvolal, obdržel Frank od říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera dálnopis, který upřesňoval, že zatýkání rukojmí má postihnout „především veškerou českou opoziční inteligenci“. Další bod dálnopisu odeslaného v noci 27. května z Himmlerova zvláštního vlaku nařizoval: „Z hlavních odpůrců z této české inteligence zastřelit ještě dnes v noci sto nejvýznamnějších.“ Frank sice nakonec Hitlerovi a Himmlerovi tyto záměry rozmluvil, ale hlavní linie okupační politiky zůstala stejná – potrestat za atentát především českou inteligenci, neboť její podíl na atentátu byl pro nacisty evidentní.

Je však nutné poznamenat, že se okupanti poněkud mýlili – vyučeného kováře Jozefa Gabčíka ani cihlářského dělníka Jana Kubiše opravdu nelze při vší úctě k jejich hrdinskému činu považovat za typické příslušníky české inteligence. Mezi sto nejvýznamnějších příslušníků české elity však bylo možné bez váhání zařadit právě Vančuru, jemuž navíc „přitížilo“, že byl veřejně známou osobností. Útokem na českou inteligenci chtěli nacisté zároveň vyvolat u českého obyvatelstva strach, a tím je přinutit k větší spolupráci s okupačním režimem.

Aniž by gestapo Vančuru dále vyslýchalo, byl 1. června 1942 poslán před stanný soud, který mu v jeho nepřítomnosti – stejně jako v případě stovek dalších – vyměřil nejvyšší trest. Téhož dne v 18.45 pak byl Vladislav Vančura v Kobylisích zastřelen. Podle dochovaného úmrtního lístku u něho „smrt nastala okamžitě“. Vančura byl tedy popraven, aniž by se gestapo pokoušelo zjistit skutečný rozsah jeho protinacistické činnosti, neboť patřil k vrstvě českého národa, kterou nacisté hodlali v podstatě zlikvidovat. A atentát na Heydricha jim k tomu poskytl vhodnou příležitost.

Další popravení

Prohlédneme-li si pečlivě seznam popravených během heydrichiády na kobyliské střelnici, nalezneme na něm řadu aktivních lidí hlásících se k různým politickým směrům, například senátorku za národněsocialistickou stranu a průkopnici ženského hnutí v Čechách Františku Plamínkovou, komunistického mládežnického aktivistu Miloše Krásného, poslance živnostenské strany Jana Pekárka nebo poslance agrární strany Jindřicha Žilku. (Jen na okraj, politické strany, ke kterým patřili poslední dva jmenovaní, nebyly po válce obnovené, protože údajně spolupracovali s nacisty.) Opomenout nelze ani bývalého předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, jenž byl zastřelen 19. června.

Mezi popravenými najdeme také řadu aktivních odbojových pracovníků, jako byli příslušníci vojenské odbojové organizace Obrana národa podplukovník Josef Mašín nebo plukovník Josef Churavý. V Kobylisích zahynulo i několik aktivních literátů, například komunistický novinář Evžen Rošický či německý novinář a překladatel Vincy Schwarz. Popravčí četa však zastřelila i příbuzné významných osobností české literatury – ústavního právníka Bohumila Baxu, někdejšího senátora národnědemokratické strany (také po válce zakázané), bratra meziválečného pražského primátora Karla Baxy a synovce Karla Havlíčka Borovského.

Dne 23. června byla popravena Anna Jirásková, manželka syna spisovatele Aloise Jiráska, zatčená také v souvislosti s Juliem Fučíkem. Proč byla stejně jako Vančura poslána před stanný soud, zatímco ostatní odhalení členové NRVI byli později transportováni do koncentračních táborů či před soudy v „říši“, zůstává nevysvětleno. Sehrál v tom nějakou roli její příbuzenský vztah s Jiráskem, který byl zejména v období protektorátu považován za jeden ze symbolů národní literatury?

Málokdo ví, že v Kobylisích zahynula i 59letá představitelka literárního žánru považovaného za „pokleslý“ – románů pro ženy. Spisovatelka a redaktorka časopisu Ženský obzor Anna Ziegloserová byla popravena 3. července 1942, poslední den stanného práva a jako jedna z posledních.

Mohl přežít?

Zbývá si položit otázku, zda by Vančura válku přežil, kdyby se atentát neuskutečnil, respektive kdyby byl zatčen v jiné době než těsně před ním. Tři jeho kolegové ze spisovatelské sekce NRVI – Černý, Halas a Olbracht – totiž válku přežili. Zejména proto, že gestapo buď jejich odbojovou činnost na jaře 1942 neodhalilo, nebo ji objevilo až o několik let později. Klíčovou roli pravděpodobně sehrálo i chování Julia Fučíka, který se rozhodl hrát s gestapem „vysokou hru“, a tím odvést vyšetřovací linii od významných umělců, což se mu nakonec podařilo.

Vladislav Vančura zvolil jiný přístup. Veškerou odbojovou činnost popřel, což ho nakonec přivedlo před popravčí četu, jelikož v situaci po atentátu na Heydricha měl pro nacisty větší cenu jako mrtvý. Dříve, nebo později by však zřejmě na nacistickém popravišti skončil.

Mohlo by to však trvat ještě několik měsíců nebo dokonce let, jako tomu bylo v případě Fučíka. Ten se nejspíše právě díky svému rozhodnutí na gestapu vypovídat nestal obětí stanného práva, ale byl popraven až 8. září 1943 v Berlíně. Vančurova smrt nakonec přinesla to, co od ní nacisté očekávali. Vyděsila intelektuální kruhy a v české společnosti vyvolala strach, že si v podstatě nikdo nemůže být jistý svým životem.

Dalibor_Stys :-)))) :-))))) 19:33 19.7.2012

Počet příspěvků: 21, poslední 19.7.2012 07:33 Zobrazuji posledních 21 příspěvků.