Vladimír Franz prezidentem? To není happening, myslím to sakra vážně.

Rozhovor o tom, že Václav Klaus je vlastně punker, zda by přijal podporu od miliardářů a také o odpovědnosti k občanské společnosti.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © archiv Vladimíra Franze, montáž ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Až do konce července měl klid, pak se ohlásili občané prostřednictvím Facebooku. Tři uplynulé týdny proměnily osobní situaci profesora Vladimíra Franze k nepoznání. V manévrech předznamenávajících prezidentskou kampaň se bezpochyby objevil nový fenomén. Plní facebookové stránky, exceluje v anketách zpravodajských webů a bulvár se baví tím, že mu z tváře umazává tetování, aby ukázal, jak by prý „normálně“ vypadal. Když s ním šli po ulici reportéři ČESKÉ POZICE, která jako první médium přinesla informace o jeho skutečném zájmu o prezidentství, dostávalo se mu hlasité podpory od kolemjdoucích.

„Kdybych uspěl, pak by to – myslím – znamenalo, že se občanská společnost zmátožila a poslala do nejvyšší politiky skutečně svého vyslance. Bylo by to samozřejmě velké riziko z hlediska obrovské zodpovědnosti a také vzhledem k nadměrným očekáváním veřejnosti. Je ale důležité lidem říci, že mají moc – že lidé mají reálný vliv a možnost. Zkrátka občanům vzkázat: ‚V den voleb je volič králem.‘ Na druhou stranu lidé musí pečlivě a zodpovědně zvažovat svou volbu,“ říká profesor Franz v interview pro ČESKOU POZICI.

Kdybych uspěl, pak by to znamenalo, že se občanská společnost zmátožila a poslala do nejvyšší politiky skutečně svého vyslanceV politice se nikdy nepohyboval, precizní názor na odborná témata typu dostavba jaderné elektrárny Temelín nebo přijetí eura zatím pochopitelně nemá. Je to pro něj stejné, jako kdybychom se Jana Fischera nyní zeptali, jak se skládá smyčcový kvartet. Učit se to ale musí. Franz už dává dohromady tým odborníků, který mu bude pomáhat v jednotlivých oblastech a vytvoří volební program.

„Něco jen tak rychle předestřít by nebylo poctivé. Pojímám věc vážně,“ dodává hudební skladatel, výtvarník a právník Franz. Prezident podle něj není zaměstnání, nýbrž služba a poslání. Chce se snažit navrátit stát občanům a staví na mottu „Vzdělanost, kulturnost, občanský rozměr“.

O kandidatuře „mimo systém“

ČESKÁ POZICE: Vznikla občanská iniciativa „Vladimír Franz prezidentem“ (VFP) opravdu tak přirozeně, jak je na Facebooku a v médiích prezentováno?

FRANZ: Ano, já jsem s tím vůbec nepočítal. Až do konce července jsem měl úplný klid, neboť jsem si objednal patnáct pláten a chystal jsem se domalovat jisté věci a pracovat na kvartetu v oblasti vážné hudby. Pak přilétla jakási prvá vlaštovka, že to probíhá, pak se dění zrychlilo a začalo to jít křivkou nahoru. A když už se objevilo nevím kolik podpisů, přišla otázka, zdali by to člověk vzal, nebo nevzal vážně. Nejsem tím, kdo by v životě dělal happeningy nebo performance, jsem spíše člověkem, jenž se pohybuje ve svých klasických žánrech. Ptal jsem se, oč jde.

„Ať si to iniciátoři mé kampaně uvědomují, nebo ne, dotkli jsme se nějakého nervu, který v naší společnosti je“Ale iniciativa narůstala přirozeně dál, až bylo nutno říci ano, či ne. Je to otázka dost zásadního rozhodnutí. Ač si člověk zdaleka nedovede představit všechno, co taková kampaň i možný výsledek obnáší, přesto to můžeme malinko tušit a říci ano, či ne. Pakliže řekne člověk ano, je to volba cesty a jde po ní bez ohledu, zda se mu to líbí nebo nelíbí. Je to stejné, jako když se rozhodnete složit symfonii, a tak to zkrátka děláte, přestože víte, že vás na cestě čeká mnohé utrpení.

ČESKÁ POZICE: Překvapila vás šíře a spontánnost podpory?

FRANZ: Mě i iniciátory mé kandidatury to dosti překvapilo. Mysleli asi, že to bude mít podobný ozvuk, jako když dají výzvu, ať lidé přijedou na nějaký festival, ale nabralo to úplně jiný směr. Ať si to uvědomují, nebo ne, dotkli jsme se nějakého nervu, který v naší společnosti je.

ČESKÁ POZICE: Proč u vás zafungovalo, že česká společnost jakoby zespoda vyvřela svého kandidáta, člověka mimo „systém“?

FRANZ: Nevím, čím přesně, ale třeba i tím, že jsme neprodělali renesanci, takže ty jednorázové akce, jež vedou k nějaké vlastní ideji, děláme brilantně – sametová revoluce, pohřeb Václava Havla, chvíle, kdy se najednou všichni chovají neuvěřitelně vzorně, kdy nejsou ani odpadky na ulici a celý svět zírá, jak je to vůbec možné, když nám běžný život mezi těmito událostmi tak úplně nejde... Opravdu si myslím, a je to má hypotéza, že jakoby paradoxně díky husitství k nám nepronikla pravá renesance a ten způsob života na zemi, jakoby normální, byť to prodělaly i daleko menší národy, které nemají setrvalý pocit, že jsou malé, a běží to u nich přirozeněji. To vede i k tomu, že Češi jsou jakoby otrávení, rozmrzelí a vidí stále „kafkovský zámek“, kde se TO asi stane, něco nám řeknou, nařídí a my to můžeme po hospodách jen přetřásat a trochu hudrovat.

A najednou se tady objevují i lidé jiní, mladí, což souvisí s tím, že během 90. let proběhla jedna z největších revolucí dějin lidstva srovnatelná s vynálezem knihtisku. Změnil se způsob uvažování, komunikace, gesce, vzdělání... Mě tyto věci, jakožto člověka spíše konzervativního náhledu na svět, děsí, kladu si vždy různé katastrofické otázky, a spíše jsem si myslel, že prostředky pohltily cíl. Ale jak je vidno, už takové změny neslouží jen k zábavě, jak jsem o tom kdesi psal a bude mi to jistě vyčítáno, aby se lidé vzájemně ohlupovali jenom nějakým listováním, klikáním. Stal se z toho nástroj, který si lidé začínají osvojovat a výtečně využívat. Zrodila se generace, která je vychována v razantnějším uvažování, jehož umí i využít.

ČESKÁ POZICE: Budete oslovovat hlavně mladší generaci?

FRANZ: Nevím, co za tím je, ale vždy jsem se cítil spíš mladší než starší. Mě baví dynamika věci, ten hravý pohled, že svět není zkažený a není to jen propletenec intrik a hrůz. K otázce: samozřejmě, mladá generace jistě, ta má i neuvěřitelnou energii, ale často je to energie tepelná, kterou je třeba přetransformovat i do té energie světelné, aby to fungovalo (smích). Ale záleží člověk od člověka, znám babičky, jež jsou duchem mladší než mnozí mladíci, tudíž bych se striktně nevymezoval, že mne zajímají jenom mladí lidé a střední generace sedí někde stranou.

ČESKÁ POZICE: Kolik máte podepsaných petičních archů? Rýsuje se z toho již nějaká „sociologická“ zpráva, kdo vás podporuje?

FRANZ: To si netroufám říci. Ale zatímco se někteří kandidáti na kandidaturu připravovali plný rok a vyloženě se na to rok dva těšili, mně to skutečně spadlo na hlavu někdy počátkem srpna. Ale je dobré a důležité, abychom tu prvotní formu nadšení začali transformovat do profesionálního tvaru v tom nejlepším smyslu, nemůže jít toliko o živelnou záležitost. Časem se dozvíme i tyto údaje, teď se to zpracovává a učíme se za běhu.

O prezidentech a občanské společnosti

ČESKÁ POZICE: Pro týdeník Euro jste před pár lety říkal, že máte rád Václavy Havla i Klause, že si jich vážíte. Jaké jejich chyby by ale neměl prezident opakovat?

„Prezident by se neměl ztratit ve svém skleněném zámku, ať již výkonem své moci, svou vlastní důležitostí anebo z opojení z politiky jako profese“FRANZ: Každý z nich byl diametrálně jiný. Po tom prvním to bude mít každý další těžké, protože to srovnání – ať již skutečné nebo možnost stát se ještě větším ideálem – bude velmi náročné. To neříkám, že chci hájit toho druhého, ale je to polehčující okolnost. Prezident by se neměl ztratit ve svém skleněném zámku, ať již výkonem své moci, svou vlastní důležitostí anebo z opojení z politiky jako profese, poněvadž politika je nástroj, a nikoliv cíl či nějaký samohybný, samoživný objekt. Dával jsem dříve takový příklad, že T. G. Masaryk se každý pátek sebral a šel z Hradu pěšky až do Strašnic ke Karlu Čapkovi na schůzi Pátečníků, ale jeho procházka byla důležitá, neboť si všimnul, jestli se lidi na sebe mračí, co stojí brambory, jestli má strážník vyčištěné boty; jsou to drobné věci, ale je podstatné neztratit ten kontakt, že nejde o Zámek, kde se řídí vlastními kosmickými zákony, ale že to je věc, v níž je stále přítomen občan, a ten o tom musí vědět.

ČESKÁ POZICE: Je reálně možné ten kontakt neztratit? Chodil byste?

FRANZ: Klidně bych chodil, ale neumím si úplně představit, že třeba po celodenním vyčerpávajícím jednání, bych se v noci sebral a jako král Václav IV. zkoumal, co se děje v podhradí. Ale ten kontakt a takové nejrůznější kanály mohou být, vždyť i nakonec prezident Havel pořádal různé sedánky ve vile Amálii nebo v Lánech a zval lidi, kteří něco znamenali a napříč politickými spektry, jak se říká. A dozvídal se, co hýbe společností. Na Havlovi bylo hezké, že mohl jednat s anglickou královnou, a přitom se záhy zjevit na rockovém koncertě. Pro rozměr té funkce, a čehokoliv, co se dělá pořádně, je nesmírně důležité jemně vnímat, jemně rozlišovat a všímat si i drobných nuancí.

ČESKÁ POZICE: Klíčový je tým spolupracovníků, rýsuje se?

FRANZ: Vysunuji tykadla, jednáme, ač si řada lidí stále myslí, že podle toho, jak vypadám, si jen dělám nějakou legraci. Nedělám si legraci, protože tohle je sakra vážné rozhodnutí. Za týden, za čtrnáct dní budeme daleko chytřejší. Dobře vím, že na Hradě musí být výjimečný člověk, který se zabývá politologiií, ekonomií, zahraniční politikou, vojenstvím a tak dále – kulturu celkem umím (smích).

ČESKÁ POZICE: Současný prezident Klaus společnost velmi rozděluje. Můžete vy společnost spojovat? Nebudou reakce na vás vysloveně vyhraněné?

„Samozřejmě nemohu být pro všechny vzorem, poněvadž jsem hříšný jako všichni ostatní“FRANZ: Pan prezident Klaus dospěl do zvláštní fáze, že on vlastně jako by začal žít ve svém světě a začal nekompromisně říkat, co si myslí, což by nevadilo, ale u něj je důležitá i forma toho podání, která mu patrně sympatií příliš nepřidává. Kdybych se vyjádřil nekorektně – nechť nyní politologové neomdlí –, tenhle prezident je vlastně opravdový punker. On říká, nezávisle na tom, jestli se to někomu líbí, co si myslí. Jeho jméno je vlastně takovým červeným hadrem, čehož důkazem jsou i různě drsné reakce na jeho prohlášení. Ale tím, že nemáme někoho rádi, nemusíme ukazovat, že jsme horší než on a ještě k tomu sprostí. Pořád je to hlava státu, ač se nám jeho názory třebas nemusejí někdy líbit.

ČESKÁ POZICE: Jak tomu případně budete předcházet?

FRANZ: Bylo by dobré sledovat způsoby různých chování. Podávat nějaká vyjádření z kosmického zámku, na to jsou lidé se svými občanskými ctnostmi hákliví.

ČESKÁ POZICE: České společnosti chybí vzor, „král“, hlava, někdo, kdo by inspiroval a od nějž by odvozovali hodnoty...

FRANZ: Je otázka, zda něco takového v sobě nesu, nebo ne. Nemohu to však soudit sám. Ale s takovou projekcí by člověk musel počítat. Samozřejmě nemohu být pro všechny vzorem, poněvadž jsem hříšný jako všichni ostatní, ale je možné si všímat zásadních věcí a upozorňovat na mravy. Ne však způsobem, že nějaký žák nespapal pribináčka...

ČESKÁ POZICE: Iniciativa operuje tím, že jste občanským kandidátem. V jakém stavu je česká občanská společnost? Zapojuje se dostatečně?

FRANZ: Ne. Už prezident Havel po tom volal, ale po totalitě jsme museli projít systémem politických stran, jinak by to vypadalo jako v Rusku, které skočilo z feudalismu až bůhvíkam. Nicméně systém stran v České republice zbytněl a lidé rezignovali na občanskou společnost. Není to vůbec ideální. I proto pro mě byl hezký impulz, co udělali mladí v této prezidentské iniciativě. Nemusí to být však vždy až tak státotvorné; když jsem na venkově, tak sousední vesnice má neustále iniciativy ku zvelebení, poučení a zabavení, ale to je na lidech – jsou věci, jež není možné nařídit nějakým dekretem. Možná jsme právě nyní svědky onoho probouzení aktivní občanské společnosti.

ČESKÁ POZICE: Jaký jste měl vztah s Václavem Havlem?

FRANZ: Nebyli jsme blízcí přátelé, ale měli jsme se rádi.

ČESKÁ POZICE: A s Václavem Klausem?

FRANZ: Pan prezident má ke mně takový shovívavý vztah. Když mi předával profesuru, tak říkal: „Hm, zase trochu něco jiného, že.“ Mám pěkný vztah s paní Livií, kterou znám daleko déle než pana prezidenta, protože má bližší zájmy těm mým. Seznámili jsme se, když jsem dělal kurátora výstavy Andreje Bělocvetova, tak musím říci, že s tím naprosto nemám problém a první dámu máme vskutku dobrou.

ČESKÁ POZICE: A je na případné „prvodámování“ připravena vaše partnerka Ida?

FRANZ: Ida je připravená (smích).

O sponzorech a komunistech

ČESKÁ POZICE: Nejste spojen s molochem stran, s lobbisty. Využijete toho ve své kampani?

FRANZ: Z hlediska občanského nadšení je to samozřejmě výhoda. Z hlediska mechaniky, jak věci v této zemi fungují, je to věc jiná. Kdybych měl vyslat signál k těmto velkopodnikatelům, tak je jistě úžasné, že se někomu podaří shromáždit takový majetek. Druhá věc je, že ve vyspělých společnostech je pravidlem, že takoví lidé zároveň vědí, že se někde narodili a někam patří a jaký je statut jejich stavu, jaké jim přináší možnosti. Skončily už pionýrské doby a je čas, aby zanechali něčeho po sobě, poněvadž mají tolik, že to nikdy nespotřebují. Měli by ke společnosti vyslat nějaký pozitivní vzkaz své stavovské třídy, a není to jenom idealistické: každý člověk chce, když bude mít na stole hodně dobrých jídel, aby neseděl uprostřed smetiště nebo septiku. Víme z Ameriky, že Andrew Carnegie byl ocelářským magnátem, ale Carnegie Hall zná každý a je to ke chloubě celé země. Josef Hlávka se také vypracoval a měl dost, ale udělal nadaci nejen pro umělce a studenty. Tím nikdo nic moc neztratí a nakonec celá země bude hezčí.

ČESKÁ POZICE: A když budete hypoteticky v situci, že přijde miliardář, jako Kellner, Babiš, Bakala nebo Chrenek – vzal byste od nich sponzorský dar?

FRANZ: Musím říci, že takovu otázku člověk docela řeší. Nikdo to ještě nenabízel. Nemám reciprocitu, nyní jim mohu maximálně nabídnout, aby mi vypleli zahradu.

ČESKÁ POZICE: Od koho byste podporu na kampaň přijal? Anebo zásadově řeknete ne, nic?

FRANZ: Případný dar by mohl přijít jen od lidí, u nichž si budu naprosto jist, že se za nimi neskrývají nějaké postranní zájmy. Inicativa VFP se prostě nesmí zkompromitovat.

ČESKÁ POZICE: Vnímáte členství některých kandidátů v komunistické straně, třeba Jana Fischera či Vladimíra Dlouhého, jako problematické?

FRANZ: Myslím, že ten, kdo v KSČ strávil více let – navíc v době normalizační –, nebyl v této straně kvůli víře v původní ideové postuláty komunistické strany. To bylo období, kdy programu a idejím snad nevěřil ani doktor Gustáv Husák. Je to otázka strašně jemná a subjektivní, není to nic, co by člověk měl obdivovat a jásat nad tím. Svědčí o vztahu daného člověka k životu. Samozřejmě to závisí i na tom, v jakých životních okolnostech se člověk nacházel. Důležité je pro mne vědět, jak se svým členstvím v KSČ člověk nakládal.

ČESKÁ POZICE: Obstruoval byste jako prezident, pakliže byste měl jmenovat vládu opřenou o KSČM?

FRANZ: Víte, jsme v takové podivné schizofrenní situaci, kdy tady máme komunistickou stranu, která vlastně nic nedělá a jen jí rostou body. Proč? Protože se po roce 1989 nikdy nepodílela na moci, jejíž výkon vždy logicky přináší různé drobné či větší havárie. Komunistům dnešní stav vyhovuje. Škoda, že u nás nebyli dosud vystaveni situaci, jakou přichystal komunistické straně v 80. letech francouzský prezident François Mitterrand. Zapojil je do vlády a během krátké doby ukázali, co „umí“. A byl klid.

„Jako občan bych s vládou opřenou o komunisty měl problém, jako ústavnímu činiteli by mi ale nezbývalo nic jiného než takovou vládu jmenovat“Z hlediska současné ústavy je KSČM řádná politická strana zastoupená v parlamentu, jíž podporuje spousta voličů. Na druhou stranu je to samozřejmě strana, která má ve svých ideologických základech ideje třídní nenávisti a třídního boje, což jsou zásady, které do demokracie nepatří. Takže bych to shrnul takto: jako občan bych s vládou opřenou o komunisty měl problém, jako ústavnímu činiteli by mi ale nezbývalo nic jiného než takovou vládu jmenovat.

Přijde mi, že je tu takový zvláštní zvyk, že se otázka na jmenování vlády opřenou o komunisty neprávem hází na hlavu státu. Pro všechny ostatní je totiž nejsnadnější svést to na prezidenta. Buď ať se ostatní strany nechovají tak, že komunistům do otevřené náruče skáčou hlasy lidí znechucených ostatními stranami, nebo ať podniknou kroky, které by vedly ke zkoumání, zda KSČM není extremistická strana hodna zákazu. Otázka, jestli by prezident jmenoval či nejmenoval vládu opřenou o komunisty, je ryze hypotetická. Klíčové je chování politické scény, prezident už pak příliš věcí nezmůže.

O mládí a milostech

ČESKÁ POZICE: Před několika dny vás v rozhovoru pro Mladou frontu DNES Barbora Tachecí „grilovala“ na vašich někdejších návštěvách kapely Orlík. Byl jste skinhead?

FRANZ: Zajímalo mě chování a konání člověka v nejrůznějších kruzích společnosti. Začal jsem tehdy divočejšími částmi společnosti – v Mostě jsem například bydlel s Romy a jezdil s nimi do dolů. Když zase došlo k prezidentské amnestii, strávil jsem s propuštěnými na hlavním nádraží v Praze několik nocí. Byl to pro mne sociologický terénní výzkum. Stejně jako když Dostojevskij psal Bratry Karamazovi, také se pohyboval mezi národovolci. To ale neznamenalo, že doma pěchoval bomby a psal letáky, ať někdo odpráskne cara, že.

Ale vrátím se k vaší otázce. Na začátku devadesátých let si hudební skupiny půjčovaly mezi sebou i muzikanty. V tu dobu se nekádrovalo filozoficky. Na jedné desce „Rebelie – Punk and Oi!“ tenkrát měla nahrávky jak punkerská Plexis, tak Orlík nebo Tři sestry. Ještě s nimi vystupovali Psí vojáci. Nechci to nijak obhajovat, ale po tom devadesátém roce to ještě nemělo jasnou identitu, nebylo to jasně ideologicky vybarvené. Samozřejmě se později ukázalo, že je to velký průšvih, a dal jsem od toho ruce pryč.

ČESKÁ POZICE: Jak byste nakládal s prezidentskými milostmi? U Václava Klause se v nedávné době objevily jisté pochybnosti při využívání tohoto instrumentu.

„Volič na sobě musí trochu zapracovat – aby přemýšlel o své volbě, aby nenalétl na kdejaký nerealistický slib“FRANZ: Přijde mi, že je to tak trochu relikt feudalismu – jakýsi institut zbožštění, moci shůry, deus ex machina. V posuzování milostí je strašně důležitý lidský faktor. Nic bych asi neomezoval, nechal bych to být, v jakém stavu je to dnes. Vždy záleží na osobnosti prezidenta, který milosti posuzuje. Myslím si, že by to měl ale konzultovat například s ministrem spravedlnosti. Měl by to být ovšem nástroj využívaný pouze ve výjimečných situacích.

ČESKÁ POZICE: Vnímáte přímou volbu jako pozitivní věc? Odborníci její zavedení kritizovali. Politické strany ji však mnoho let slibovaly, takže už asi nebylo úniku. Navíc po tom tyjátru, který před pěti lety předvedli poslanci a senátoři při nepřímé volbě… 

FRANZ: Podle mě je celé to zjitřené dění kolem zavedení přímé volby prezidenta výsledkem jakési dlouhodobé rezignace státu na občana. Lidé si musí uvědomit, že volič na sobě musí trochu zapracovat – aby přemýšlel o své volbě, aby nenalétl na kdejaký nerealistický slib. Trochu se obávám, že lidé přímou volbu prezidenta přeceňují, že si od toho slibují věci, které není možné splnit. Bylo by dobré, kdyby i média svou osvětou přispěla k tomu, že lidem vysvětlí, co ještě má a co už nemá hlava státu ve svých kompetencích. Hrozí, že spousta lidí si promítne do prezidentských kandidátů své osudy a své životní příběhy. Budou třeba náramně zklamaní, že jsem jim nepřišel dejme tomu do Brna osobně prošťouchnout odpad.

O zahraniční politice a církevních restitucích

ČESKÁ POZICE: Jaká je vaše vize české zahraniční politiky? Jaké je naše místo v Evropské unii?

FRANZ: Evropskou unii chápu jako určitý zastřešující a myšlenkový koncept, po kterém volal už Jiří z Poděbrad. Uvědomme si, jaké války se na kontinentu ještě v první polovině minulého století odehrávaly. Vyjma bývalé Jugoslávie se tu od té doby de facto neválčilo. Pokud bych se na unii ale koukal jako prostý občan, pak mě napadne mnoho otázek, proč jsou určité věci tak neuvěřitelně komplikované – například, proč když jsou třeba největším producentem a vývozcem rajčat Kanárské ostrovy, proč si mám v tamním obchodě kupovat zmrzlá bulharská? Proč dovážet z Norska ananasy a ze Sicílie led, což je samozřejmě metafora? Je tu otázka, zdali Evropská unie nezohledňuje více zájmy svých silných členů na úkor ostatních, menších či méně významných zemí. Opravdu nevím, co je komu z Bruselu po tom, jaký dělají v Nepomuku guláš. Myslím ale, že evropská myšlenka je správná. Spíše mi vadí partikulární věci.

ČESKÁ POZICE: Podepsal byste Lisabonskou smlouvu bez výhrad,nebo byste kolem sebe v této věci „kopal“ jako Václav Klaus?

FRANZ: Mám dojem, že prezident Klaus se tehdy se smlouvou seznámil snad až ve chvíli, kdy ji měl podepsat. Nevím, proč nevystoupil se svými připomínkami v době projednávání dokumentu, a ne až ve chvíli, kdy jej měl podepsat. To prostě venku nevypadalo příliš dobře.

ČESKÁ POZICE: Co si jako pedagog myslíte o české vzdělanosti? Je v úpadku?

FRANZ: Vzdělanost je jedno z našich největších bohatství. Patrně by bylo dobré, kdyby si to ale společnost uvědomovala a vzdělání se nebralo jako něco na chvostu – jako nějaký dekorativní doplněk.

ČESKÁ POZICE: Co říkáte církevním restitucím? Je naše společnost v dobré duchovní kondici?

FRANZ: Návrh na majetkové vyrovnání s církvemi by měl být společnosti lépe vysvětlen a zasazen do kontextu, protože to je velmi citlivé téma. Je potřeba napravit majetkové křivdy, kterých se komunistický režim dopustil na církvích a řeholních řádech. Vše je ale potřeba provést za jasně daných a transparentních pravidel, aby se to nakonec všechno proti církvím ještě neobrátilo. V této zemi je historicky zvláštní vztah církev versus společnost. Od jisté doby se tento vztah chápe jako „my“ a „oni“. Velmi zvláštní poloha. Duchovní rozměr této země ale není o tom, jestli lidé chodí ke zpovědi. Jsou to pravidla chování, jak se lidé chovají k sobě navzájem. Jde o chování prostých lidí, kulturu a duchovní přesah každého člověka.

ČESKÁ POZICE: Pokud budete prezidentem, budete si psát deník Rok první, Rok druhý?

FRANZ: Psal bych si deník, ale zřejmě bych jej nevydával. Občas mě skutečně mrzí, že nemám své vzpomínky někde zaznamenané a dobře uspořádané, abych si je tu a tam mohl otevřít a živě zavzpomínat.

ČESKÁ POZICE: Jste veselý člověk se smyslem pro humor...

FRANZ: Myslím, že humor je velmi důležitý. Tím, kdo velmi dobře využíval humor, byl Václav Havel. Je důležité umět si udělat srandu i sám ze sebe a celkově umět situaci tu a tam odlehčit. Jak říkali v antice, je to šťáva, šťáva života.

ČESKÁ POZICE: Jste připraven, že v případě zvolení na Hrad byste neměl čas na své umělecké aktivity? Vzdáte se jich?

FRANZ: Je jasné, že by vše šlo stranou. Dobře ale vím, že když je člověk nakročen ve více oborech, je užitečné jednu aktivitu nechat na chvíli uzrát a podívat se na ni s odstupem. Takže by to mé tvorbě zřejmě i prospělo. Byla by to poněkud větší pauza, ale jsem na ni připraven. Věřte mi, nedělal bych takové úlety, že bych si třeba během jednání s americkým nebo ruským prezidentem odskočil něco zkomponovat.

Na rozhovoru spolupracoval Ondřej Koutník.

Počet příspěvků: 5, poslední 18.9.2012 06:50 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.