Vladimír Boudník: Abstrakce žijící mezi továrními dělníky jakoby nic

Grafik Vladimír Boudník (1924–1968) byl známý tím, že své grafiky rozdával. Lze udělat jejich soupis? O to usiluje monografie Vladimír Boudník – kompletní soupis grafického díla o téměř tisíci položkách.

Grafik Vladimír Boudník (1924–1968). foto: Babylonrevue.cz

Grafik Vladimír Boudník (1924–1968).

Kniha Vladimír Boudník – kompletní soupis grafického díla, za kterou stojí sběratel umění Patrik Šimon s Boudníkovým přítelem Vladislavem Merhautem, je velká, těžká a objemná. Jako by v sobě nesla tíhu továrních provozů Kovoslužby Praha a ČKD Vysočany, kde Vladimír Boudník (1924–1968) v padesátých a šedesátých letech pracoval nejprve jako propagační grafik a později jako nástrojař a dílenský rýsovač.

Na 512 stranách nabízí 954 Boudníkových reprodukcí, 19 prací jeho žáků dělníků z ČKD a první ženy Tekly a na závěr ještě kapitolu věnovanou falzům a napodobeninám Boudníkových děl, jež se mezi sběrateli (kteří byli často sami napáleni) objevovaly od sedmdesátých let 20. století. Dnes podvrhům přejí různé internetové aukce.

Možná nekompletní databáze

„Naše seznámení proběhlo rychle,“ vzpomíná v knize na Boudníka Merhaut. „Já mluvil o hudbě, Vladimír se pochlubil, že je výtvarník a že měl právě v malé jídelně závodu výstavu. Daroval mi ukázkovou kolekci, která mě ohromila. Bylo to neskutečné. Abstrakce, ze které si média tropila žerty a všeobecně byla odmítána jako imperialistické zvrhlé umění, tady žila mezi továrními dělníky jakoby nic, bez jakýchkoli ideologických poznámek a omezování.“ Psal se rok 1959, potkali se v nástrojárně ČKD a šlo o osudové setkání.

Merhaut se totiž postupně stal Boudníkovým sběratelem, důvěrníkem a sekretářem. „Sháněl jsem pro něj materiál, pomáhal mu vyrobit a instalovat novou větší satinýrku, vybíral s ním věci pro výstavy, vyřizoval zahraniční korespondenci, domlouval setkání,“ popisuje jejich vztah Merhaut. S Boudníkem vymýšlel také názvy jeho grafik, prožil s ním i okamžik, kdy byl malíř na konci roku 1965 přijat do Svazu výtvarných umělců, dostal tvůrčí stipendium, a mohl tak odejít z fabriky. Zlom přišel 5. prosince 1968 s tragickou Boudníkovou smrtí.

Vladislav Merhaut s Valdimírem Boudníkem vymýšlel také názvy jeho grafik, prožil s ním i okamžik, kdy byl malíř na konci roku 1965 přijat do Svazu výtvarných umělců, dostal tvůrčí stipendium, a mohl tak odejít z fabriky. Věnoval Boudníkovu dílu mnoho let a energie, ale je možné, že jeho databáze není kompletní, a dříve či později se objeví nějaký zasutý nebo zapomenutý list. Bylo by to Boudníkovi podobné.

Jak uvádějí prameny, oběsil se na klice dveří, když chtěl zkusit, jaké pocity člověk zažívá při strangulaci. Merhaut se rozhodl s nejbližšími přáteli jeho dílo zachovat a propagovat. S Josefem Hamplem, Ladislavem Michálkem a Oldřichem Hamerou založil Spolek přátel Vladimíra Boudníka, s nímž uspořádali řadu posmrtných výstav. Následně si pořídil fotoaparát a začal grafiky dokumentovat pro jejich definitivní soupis.

Navštívil mnohé ateliéry, domácnosti, galerie, muzea, depozitáře a antikvariáty, až vznikla databáze Boudníkových děl. „Vladimír dovedl to co moderní automobilové stroje. Hnát směs rovnou pod svíčky bez rozptylování v karburátoru. Surovou hmotu rovnou do oblasti transcendence...“ napsal o Boudníkovi jeho přítel Bohumil Hrabal (1914–1997), když mu věnoval svou novelu Něžný barbar.

„Koeficienty tlaků v jeho hlavě snesly nejvyšší žár hmoty, ne víc a ne méně než Vincent van Gogh, Munch, Jackson, Pollock. Jedině tak mohl položit základy vědecké imaginace, jedině subjektivními vztahy k milované hmotě vnikl do objektivního ducha doby.“ Vladislav Merhaut sice věnoval Boudníkovu dílu mnoho let a energie, ale je možné, že jeho databáze není kompletní, a dříve či později se objeví nějaký zasutý nebo zapomenutý list. Bylo by to Boudníkovi podobné.

Počet příspěvků: 1, poslední 3.4.2021 04:17 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.