Visegrád: Sobotkovo bláhové zaklínadlo k Ukrajině

Myslí si designovaný český premiér, že se Varšava nechá diplomaticky sešněrovat středoevropskými lehkými vahami povolnými Moskvě?

Dan Macek 19.2.2014

Bohuslav Sobotka chce jednotné stanovisko V4 k Ukrajině. Bude to řešení, které reprezentuje polský premiér Donald Tusk? foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ČTK, REUTERSČeská pozice

Bohuslav Sobotka chce jednotné stanovisko V4 k Ukrajině. Bude to řešení, které reprezentuje polský premiér Donald Tusk?

Občanské nepokoje na Ukrajině jsou zahraniční krizí, ke které se pochopitelně očekává vyjádření i designovaného českého premiéra. O tom, že si Bohuslav Sobotka uvědomuje vážnost situace, svědčí jeho předpověď, že tamní otřesy zasáhnou celou střední Evropu.

Nastupující šéf českého kabinetu obdržel informaci, že se připravuje summit zemí Visegrádské čtyřky (V4), a tak v pondělí vyjádřil přání, aby Česko, Maďarsko, Slovensko a Polsko přistupovaly k Ukrajině jednotně. „Bylo by dobře, aby země V4 měly koordinovaný a společný postoj k ukrajinské krizi,“ sdělil Sobotka novinářům.

Ač se předseda ČSSD ve vrcholné české politice pohybuje již druhé desetiletí, na mezinárodním poli je dosud nováčkem. Ovšem i ostřílení tvůrci české zahraniční politiky se občas rádi zaklínají Visegrádskou čtyřkou, například když na nějakou problematiku nemají jasně vyhraněný názor, ale podvědomě tuší, že zájmy ostatních Středoevropanů budou obdobné a že dohromady by mohly mít větší váhu.Zdánlivé rovnostářství mezi zeměmi V4 zastírá skutečnost, že  bezmála 40milionové Polsko je diplomaticky možná až o dvě příčky výš

Zrovna v případě Ukrajiny je to však složitější. Zdánlivé rovnostářství mezi zeměmi „čtyřky“ zastírá skutečnost, že jedna z nich – bezmála čtyřicetimilionové Polsko – je diplomaticky možná až o dvě příčky výš. Z historických, strategických i „mezilidských“ důvodů sleduje Varšava dění na březích Dněpru nesrovnatelně více zainteresovaně než pětadvacetimilionový zbytek Visegrádu dohromady.

Ficovo Slovensko si Ukrajinu spojuje především s tranzitem ruské ropy a plynu a s pašeráckými gangy na své východní hranici; Orbánovo Maďarsko navíc se 150tisícovou komunitou krajanů v Zakarpatí; Zemanovo Česko se západoukrajinskými gastarbeitery a s podnikatelskými příležitostmi na průmyslovém, ruskojazyčném východě země. Ani jedni by se za nezávislou, prozápadní Ukrajinu „do krve“ nebili. Poláci rozhodně ano – alespoň obrazně na poli diplomacie.   

Proto říká-li Bohuslav Sobotka, že chce, aby země V4 „měly koordinovaný a společný postoj k ukrajinské krizi“, znamená to teoreticky dvě věci:

  • Buď se mají Češi, Maďaři a Slováci připojit k čemukoli, s čím přijdou Poláci; jednotný postoj Visegrádu by pak možná skutečně mohl pomoci společnou politiku evropské osmadvacítky nasměrovat kýženým směrem.
  • Anebo si bláhový diplomatický holobrádek namlouvá, že se těžkotonážní Varšava nechá v otázce Ukrajiny sešněrovat středoevropskými lehkými vahami podlézajícími Rusku. Pád české zahraniční politiky do irelevance by v tom případě „překvapivě“ pokračoval i za vlády s plnohodnotným mandátem.