Villazónovi se to podařilo! Zpívá jako Villazón.

Hvězdný tenorista vystoupí 13. dubna v Praze s pověstí v jeho oboru ne právě obvyklou. Povedl se mu comeback po operaci hlasivek.

Rolando Villazón nahrává exluzivně pro Deutsche Gramophone od roku 2007. Jedním z nečekaných počinů bylo Villazónovo album s áriemi Georga Friedricha Händela. foto: © Felix Broede / DGČeská pozice

Rolando Villazón nahrává exluzivně pro Deutsche Gramophone od roku 2007. Jedním z nečekaných počinů bylo Villazónovo album s áriemi Georga Friedricha Händela.

„Možná lepší než kdy dříve“ zní titulek kritiky na mnichovský koncert slavného tenoristy Rolanda Villazóna v sobotním vydání Süddeutsche Zeitung. Proč je tato pár dní stará zpráva důležitá a svým způsobem uklidňující? Vždyť ód na výkony slavného Mexičana vyšla spousta, po celém světě bez výjimky, dvakrát i v Praze, kterou Villazón oslnil v nejlepší formě v letech 2005 a 2007.

Ti, kdo charismatického pěvce milují a obdivují jeho úžasný zpěv, vědí. Pro ostatní, kteří netuší – jsou-li tací mezi fanoušky opery: Rolando Villazón odřekl řadu představení kvůli zdravotním problémům ve druhé polovině roku 2007 a nakonec před třemi lety podstoupil operaci hlasivek, rok se léčil a odpočíval. Na jaře 2010 se triumfálně vrátil a dodnes všechny přesvědčuje, že je zpět a v nejlepší kondici. Což není jen tak, protože ztráta důvěry operních intendantů, kritiků a především publika může být smrtelnou kombinací pro sebelepší kariéru. Zvláště v drsné operní branži, kde se zaváhání neodpouštějí a vždy se najde někdo čekající na příležitost.

Za této konstelace bude mít Praha 13. dubna výjimečnou příležitost k porovnání, protože Villazóna dvakrát přivítala v době, kdy byl hvězdou nejzářivější. Do české metropole přijíždí stále s gloriolou jednoho z nejlepších tenoristů světa, samozřejmě, a navíc s douškou v jeho oboru ne právě obvyklou. Comeback se umělci žijícímu v Paříži povedl. Pověrčivý zřejmě není, jinak by si pro své galapředstavení ve Smetanově síni Obecního domu nevybral pátek třináctého...

Rolando Villazón (40) se vrací na pozvání agentury Nachtigall Artists do Prahy s přehlídkou romancí Gioacchina Rossiniho, Gaetana Donizettiho, Vincenza Belliniho a Giuseppe Verdiho nazvanou Bel Canto – Treasures. Doprovodí jej Nuovo Mundo Chamber Orchestra pod taktovkou Guerassima Voronkova. Podle Villazóna je „nastudování těchto písní srovnatelné se zkoumáním méně známých obrazů velkých malířů. Na ty máme tendenci zapomínat jen proto, že větší malby jsou daleko slavnější. Zdánlivě menší díla jsou však sama o sobě výjimečná a zaslouží si pozornost.“

Nejde jen o vysoké C

Fajnšmekři mohou namítat, že jeho hlas je po operaci trochu jiný, ale to nutně neznamená, že horší. Koneckonců i onen kritik v německém listu chválil pěvcův pevný barytonový základ, jisté výšky, dechberoucí piana a lyriku hlasu jako „za starých časů“. A třeba londýnské Timesy již loni v květnu v reakci na představení Massenetova Werthera v Královské opeře Covent Garden s Villazónem v hlavní roli vůbec nepochybovaly o jeho úspěšném návratu, když neopomněly zdůraznit, že umělec je znovu „zpět se svou pověstnou bujarostí, zvučným tenorem a fascinujícím hereckým uměním“.

Pro Villazóna musí být tyto názory velkým zadostiučiněním. Přesto se našly v průběhu posledních dvou let i méně optimistické kritiky, jež hovořily o pouhém stínu někdejší hvězdy či o menším hlasu. Zpěvákovi se nevyhnula ani krátkodobá zdravotní indispozice a několik odřeknutých vystoupení, nicméně pozitivní pocit z jeho výkonů převládá.

V jednom z rozhovorů, které poskytl těsně po svém hlasovém „zhroucení“ v lednu 2009, Villazón poněkud roztrpčeně rozdělil publikum do dvou kategorií. První – podle něj většina diváků – nechodí do opery proto, že by čekala na lapsy vystupujících pěvců, ale za uměním, za výkony, které jsou provedeny celým srdcem. Druhá sorta pak navštěvuje operní domy tak trochu ze sportu, zkoumá, jak dlouho třeba vydrží tenor zpívat vysoké C... a těší se na to, až „poteče krev“, tedy až pěvec selže.

Villazón dokázal poskytnout publiku spoustu nevšedních zážitků za rekordně krátkou dobu

„Nejsem na scéně proto, abych předváděl sportovní výkony, já dělám umění,“ dodal tehdy Villazón a jistě si za svými slovy stojí i dnes. Snad můžeme podotknout, že většina lidí, kteří chodí do opery právě za uměním, odpustí drobná zaváhání ve zpěvu či v orchestru, ale nesmí u nich převládnout pocit, že nějaká chyba vůbec hrozí. Pak koncentrace na umění zákonitě ustupuje čekání na ono zaváhání a prožitek mizí. Ale na Villazónovu obranu dodejme, že nevšedních prožitků poskytnul spoustu za rekordně krátkou dobu.

Sprcha, kněžství a přítel Domingo

Pěvecké začátky rodáka z Mexico City jsou opepřeny dvěma dobrými historkami, bez nichž by curriculum vitae operní star nemělo ten správný šmak.

Poslyšte první, při níž byl rozpoznán jeho mimořádný talent: když mu bylo nějakých osmnáct, zpíval si ve sprše v bytě na předměstí Mexico City, jak už to budoucí hvězdy dělávají, načež uslyšel klepání na dvěře. Za nimi stál přítel jeho souseda, barytonista Arturo Nieto, oslněn tím, co slyšel přes zeď. Nieto uvedl Rolanda do světa opery a pak již nebylo cesty zpět.   

Druhá na totéž téma: Zhruba ve stejném věku Villazón koketoval s kněžským talárem. Naštěstí kněz, který ho slyšel na školním koncertě zpívat árii Una furtiva lagrima, pochopil, že mladík není předučen ke vstupu do semináře a službě Bohu, ale k něčemu pozemštějšímu. Jak snadno se ze zapřísáhlého katolíka stane zapřísáhlý umělec...

A pak je tu velikán Plácido Domingo, bez jehož vlivu by možná Rolando Villazón ani zpívat nezačal. Když mu bylo deset, slyšel Domingovo crossoverové album milostných písní, tedy žádnou operu, a zamiloval se do jeho hlasu „Zkoušel jsem zpívat jako on, učil jsem se ty písničky. Tam je můj počátek. Měl jsem bláznivý sen, že s ním jednoho dne budu vystupovat.“

V roce 1998 se Villazón dostal do Pittsburské opery v rámci studijního programu pro mladé zpěváky a už o rok později si svůj domingovský sen splnil. Zvítězil totiž v soutěži Operalia, kterou slavný tenor založil a kde odměnou pro vítěze bylo právě vystoupení s legendou. „Fantastický zážitek,“ vzpomíná onu událost Villazón, „poté jsme se spřátelili. Je pro mou kariéru nesmírně důležitý: jako inspirace, přítel i nejlepší příklad.“

Ale prosadit se musel sám, což se mu povedlo hned při evropské premiéře v Janově v roce 1999 v úloze rytíře des Grieux v Massenetově Manon. Následovaly debuty v Paříži v roli Alfreda ve Verdiho La traviatě a ve Státní opeře v Berlíně, kde ztvárnil Macduffa v dalším Verdiho díle Mackbeth. Během pouhých pěti let se Villazón stal jedním z nejžádanějších pěvců své generace, praly se o něj nejslavnější operní domy od Covent Garden po Metropolitní operu a zářil na koncertních pódiích včetně Prahy; jeho nahrávky získaly prestižní ocenění, mimo jiné Echo Classics nebo Gramophone Award.

Zásadní role? Nemorino v Donizettiho Nápoji lásky, Massenetův Werther, titulní part v Offenbachových Hoffmannových povídkách či Lenskij v Evženu Oněginovi od Čajkovského.

Publikum i kritici přijímali s nadšením jeho plnokrevný lyrický tenor, který barytonovým zabarvením dával vzpomenout na Dominga v nejlepší formě, byli pohlceni Villazónovým jižanským temperamentem i jeho výjimečnými hereckými schopnosti.

Přehřátý nástroj?

Několik málo let Villazónovi stačilo, aby se dostal na vrchol, podepsal exkluzivní smlouvu s Deutsche Gramophon a hned se stal vedle kolegyně Anny Netrebko a houslistky Anne-Sophie Mutterové jejím nejprodávanějším umělcem. Lze si přát v pětatřiceti více? Snad jen, aby to vydrželo co nejdéle. Bohužel hektický zápřah, příliš široký repertoár, přechod k fyzicky náročnějším rolím, možná i jisté nedostatky v technice zpěvu ukázaly, že Villazónův pěvecký „nástroj“ má své limity. První hlasová krize přišla v roce 2007.

„Ano, bylo to neúprosné,“ přiznal tehdy. „Zpíval jsem každý den, naplno zkoušel, nahrával CD, bez odpočinku. Ale to, co se mi přihodilo, nesouvisí s tím, že by hudební průmysl devastoval zpěváky,“ domnívá se. Podle něj všichni v branži slouží umění, proto to dělají. Villazón umí odmítat nabídky, učinil tak prý mnohokrát. Ale není to spíše tak, že operní pěvec si prostě nemůže dovolit říkat „ne“? Párkrát propásnete zajímavou šanci a pak v budoucnu nezavadíte o práci. V opeře totiž funguje poněkud absurdní systém, že podepisujete dopředu kontrakty na role, jež budete zpívat třeba až za čtyři pět let.

Návrat po několikaměsíční pauze se Villazónovi tak úplně nepovedl. Krize vyvrcholila o dvanáct měsíců později v lednu 2009 na scéně z nejslavnějších, v newyorské Metropolitní opeře, a ještě po boku Anny Netrebko. Tehdy tenorista ztratil nad hlasem kontrolu v klíčové pasáži Donizettiho opery Lucia di Lammermoor. Poté přerušil kariéru, lékaři mu diagnostikovali na hlasivce cystu genetického původu, podstoupil operaci a rok se léčil.

Nicméně nezahálel a zaujal třeba tím, že se objevil jako porotce v britské televizní reality show Popstar to Operastar. Ukázalo se, že by se na obrazovce neztratil, byť mu někteří staromilci vyčítali, že už není seriózní umělec. Na dotaz, proč by operní pěvec nemohl dělat něco takového, odpovídal: „A proč by ne? Neubližuji umělecké formě.“

Těsně před návratem na pódia na jaře 2010 se otevřeně rozhovořil i o svých zdravotních problémech, což v jeho světě není zrovna běžná věc. Důvod je zřejmý: „Když přiznáte, že jste šli na operaci, jako by vás postihla kletba,“ vysvětluje Villazón, proč to kolegové s podobnou zkušeností – a prý jich není mezi pěvci málo – raději tají. I proto jsou comebacky v opeře nesmírně těžké.

V roce 2010, kdy se Rolando Villazón vrátil na světová pódia, mu vyšlo album Tenor. 

Villazón je zpět

Villazónův comeback odstartoval ve Vídeňské státní opeře v oblíbené roli Nemorina a jisté rozpaky nad výkonem byly spolehlivě zakryty ovacemi publika, které mu jednoznačně přálo. Ke shovívavosti ale již jistě neměl důvod například hudební kritik Tim Ashley z britského listu The Guardian, když o jeho Wertherovi v Covent Garden (vyšlo i na DVD) před rokem napsal, že „Rolando Villazón podává jeden ze svých nejpozoruhodnějích výkonů“. Anebo nejčerstvěji německý kritik Egbert Tholl, který po mnichovském koncertě minulý týden konstatoval, že tenorista svou hlasovou krizi překonal.

Villazónovo zaujetí pro umění je téměř masochistické

Že by to přeci jenom nebyla úžasná, ale krátká kariéra, jak si mysleli ti, kteří Villazóna už odepsali? Je ovšem zřejmé, že druhý Domingo, jenž ohromnou zátěž pěveckou i psychickou zvládá půl století, z něj také nebude. Jak sám říká, nebyl obdařen „železným hlasem jako Plácido“. „Můj je trochu zranitelnější,“ dodává, „proto musí dirigent držel orchestr ,na uzdě‘. Pak jsem v pohodě.“

Jak kdosi napsal, Villazónovo zaujetí pro umění je téměř masochistické. Tam někde může být zárodek pěvcových zdravotních problémů, zároveň z něj však činí výjimečnou osobnost. Zatím to vypadá, že jako čerstvý čtyřicátník našel účinný „lék“, který jeho výkony udržuje ve správné rovnováze.