Vídeňský bulvár Ringstraße ve 150 letech znovu ožívá

Přelomovou přestavbu Vídně – pomník habsburské monarchie – řídil od roku 1857 tehdejší císař František Josef I. A zvolil moderní přístup. Povolal expertní komisi, která měla společně s ním o všem důležitém rozhodovat. Vyhlásil architektonickou soutěž a stanovil cíl – aspoň zhruba novou třídu dokončit do roku 1865. To se mu podařilo.

Vídeň. foto: Česká pozice

Vídeň.

Lesk a bída, vzlety a pády. Snad žádné jiné místo nezrcadlí moderní dějiny Vídně i celého Rakouska stejně jako Okružní třída – Ringstraße. Místními zvaná prostě Ring. Pulzující dopravní tepna, kterou lemují výstavné veřejné budovy a paláce, parky i kavárny.

Bulvár, kde se promenuje i slaví, vládne i demonstruje, si letos připomíná 150. výročí slavnostního otevření. Jeden a půl století od okamžiku, kdy se Vídeň změnila na moderní metropoli evropského formátu.

Překážka v rozvoji

Habsburská monarchie, polovina 19. století. Centrum Vídně zaplněné aristokratickými paláci pevně svírá okruh starobylých hradeb. Za nimi vyrůstají ze země měšťanské domy, proletářské čtvrti. Valy, které pozbyly svou staletou ochrannou funkci, najednou městu překáží v rozvoji. Co s tím?

Valy, které pozbyly svou staletou ochrannou funkci, najednou začaly Vídni překáží v rozvoji

Mladý, teprve 27letý císař František Josef I., který se dožije neslavného pádu Rakouska-Uherska, vydává v roce 1857 zásadní rozhodnutí – opevnění zbourat. „On byl iniciátorem, tím kdo vydal startovní výstřel,“ vysvětlil ČESKÉ POZICI Nikolaus Gräser z agentury WienTourismus.

Přelomovou přestavbu Vídně tedy neřídil žádný baron Hausmann jako v Paříži, ale sám panovník. Zvolil přitom, jak říká Gräser, moderní přístup. Povolal expertní komisi, která měla společně s ním o všem důležitém rozhodovat. Vyhlásil architektonickou soutěž a stanovil neskromný cíl – alespoň zhruba novou třídu dokončit do roku 1865.

Nejrenomovanější architekti

„Bylo to poslední vzepětí monarchie v úpadku, dynastie, která vládla po staletí,“ vysvětluje Gräser, „byl za ním záměr postavit si pomník, výstavní bulvár.“ Císař ale prý jednal i ze zcela praktických pohnutek. Zbourání hradeb mělo v případě nepokojů zajistit nerušený postup armády do středu města. Jak je to důležité, věděl František Josef z vlastní zkušenosti. Jeho samého totiž vynesla na trůn revoluce roku 1848.

Do soutěže o zakázku snů se přihlásili nejrenomovanější architekti Evropy. Žádný z více než 80 konceptů však komisi odborníků nepřesvědčil natolik, aby se stal jasným vítězem

Do soutěže o zakázku snů se přihlásili nejrenomovanější architekti Evropy. Žádný z více než 80 konceptů však komisi odborníků nepřesvědčil natolik, aby se stal jasným vítězem. Její členové se nakonec rozhodli vybrat jen některé nápady ze tří nejlepších návrhů a na jejich základě sestavit soubor velkých veřejných budov na Ringu.

Zahrnoval mimo jiné nová sídla univerzity, radnice, parlamentu, Burgtheatru či vídeňské opery. Na místě bývalých vídeňských hradeb a jejich předpolí mezitím vzniklo největší staveniště tehdejší Evropy. Současně s architekty navrhujícími vznosné paláce ve stylu historismu, který si volně půjčoval motivy ze všech předchozích stavebních slohů, se do práce pustili i obyčejní dělníci.

„Cihloví Češi“

Nelidská dřina je čekala už při demolici opevnění. Denní směny se protahovaly až na 18 hodin, často se pracovalo i v noci za svitu pochodní. Téměř otrocké podmínky panovaly i později při stavbě nových budov. „Lidem, kteří stavěli Okružní třídu, se lidově říkalo Ziegelböhmen,“ připomíná Nikolaus Gräser.

„Cihloví Češi“, přistěhovalci převážně z „našeho“ koutu monarchie, pracovali pro mocnou firmu Wienerberger. Podmínky jejich práce však byly tvrdé.

„Cihloví Češi“, přistěhovalci převážně z „našeho“ koutu monarchie, pracovali pro mocnou firmu Wienerberger. Bydleli v nuzných podmínkách na předměstích a většinu platu dostávali v pseudoměně, za niž si mohli nakoupit jen v obchodech, které patřily jejich zaměstnavateli. Podle Gräsera byly podmínky jejich práce natolik tvrdé, že vedly ke vzniku prvních odborů, organizací, které práva dělníků hájily.

Pod tlakem na včasné dokončení staveb však zdaleka nebyli jen dělníci. Velké veřejné budovy byly financovány díky prodeji ostatních pozemků na 5,2kilometrovém Ringu soukromým osobám. Těm bylo podle Gräsera zaručeno osvobození od daní na 30 let, pokud své stavební projekty dokončí v průběhu pěti let. Šibeniční termín všechny nutil k horečné činnosti. Navzdory tomu na prvního máje 1865 ani zdaleka nebylo vše hotové. Třída už ale prý měla „velmi oficiální a státnickou podobu“.

Vlastní styl budov

„Nejdůležitější stavby byly mezi lety 1858 a 1865 dokončeny. Cíl byl tedy splněn,“ říká Nikolaus Gräser. Na mnoha místech na Okružní třídě a podél ní se však stavělo ještě další desítky let. A řadu staveb spíchnutých horkou jehlou čekaly v následujících letech kontroverze i rozsáhlé úpravy.

Pro každou budovu byl vybrán styl, který byl přiměřený její funkci, například parlament, sídlo demokracie, odkazuje svou podobou k antice

Pokrokoví architekti navíc nemohli přijít na jméno slohu, ve kterém byla postavena. Oficiální místa včetně císaře jej považovala za jediný správný a dostatečně majestátní. Přední urbanista Otto Wagner ale prý budovy na Ringu označil za kopie, které jsou jedna směšnější než druhá. Spisovatel Robert Musil o nich zase napsal, že jsou jen divadelními dekoracemi bezobsažné doby.

„Hlavní proud to ale považoval za absolutně moderní,“ říká Nikolaus Gräser. Pro každou budovu byl vybrán styl, který byl přiměřený její funkci, například parlament, sídlo demokracie, odkazuje svou podobou k antice. Pavilon Secese, který se svou zlatou kupolí dnes patří k dominantám Vídně, byl tehdy prý naopak považován za „příliš moderní do první řady“.

Mecenášství aristokracie

Za zářivými fasádami budov na Okružní třídě se odehrávala i skutečná lidská dramata. Jedno z nich skončilo tragicky pro tvůrce státní opery Augusta Sicarda von Sicardsburga a Eduarda van der Nülla. Oba architekti byli kritizováni, že jejich budova není dostatečně reprezentativní a vytýkaly se jí i stavební nedostatky. Van der Nüll to neunesl a spáchal sebevraždu, jeho kolega o pár týdnů později zemřel na infarkt. Ani jeden z nich se nedožil slavnostního otevření opery v roce 1969.

Mecenášstvím aristokracie vznikla slavná kulturní epocha, která dala světu jména, jako je Gustav Klimt, Karl Kraus, Egon Schiele nebo Gustav Mahler

S potížemi se potýkal i nový Burgtheater, otevřený v roce 1888. Historicky první velká elektricky osvětlená budova ve Vídni byla, jak se brzy ukázalo, zase spíše reprezentativní než funkční a kvůli špatné akustice musela být záhy přestavěna. Ani dnes nemají velké stavební projekty jen své nadšené příznivce.

Platilo to i před 150 lety, v době, kdy se rodila Okružní třída. Lidé si stěžovali na neustálý hluk a zvířený prach. Revoluční změna uspořádání města vyvolávala obavy z přílivu cizinců, z konce „starých dobrých“ časů. Vznikající veřejné budovy i soukromé paláce ukazovaly rostoucí sebevědomí bohatého měšťanstva a úpadek moci tradiční šlechty.

Peněžní aristokracie stavěla na odiv vliv a majetek, podporovala slavné umělce a zvala je do svých salonů na Ringu. Jejím mecenášstvím vznikla slavná kulturní epocha, která dala světu jména, jako je Gustav Klimt, Karl Kraus, Egon Schiele nebo Gustav Mahler. Na přelomu 19. a 20. století díky nim Vídeň patřila mezi nejvýznamnější světová kulturní centra.

Meziválečná proměna

Na Okružní třídě, která se mezitím proměnila ve vyhledávané korzo, rostly jako houby po dešti slavné hotely, butiky a kavárny. V parlamentu se řešily vážné politické spory, na univerzitu, kde působily osobnosti Sigmunda Freuda nebo Ernsta Macha, se začaly zapisovat první ženy.

K vzestupu gründerské éry nemálo přispěli také židovští obchodníci a bankéři, kteří patřili mezi majitele nejhonosnějších domů na Ringu. Ten byl ale zároveň oblíbeným místem pro sociálnědemokratické slavnosti, pochody a demonstrace. Víceméně poklidná idyla skončila, jak známo, dvěma osudnými výstřely v Sarajevu.

Okružní třída se mezi válkami změnila v důležitou transportní tepnu, po které se proháněly první automobily a hromadné dopravní prostředky

Po první světové válce habsburská monarchie zanikla a v nové rakouské republice Vídeň rázem působila jako velká vodnatelná hlava na drobném těle. Navzdory tomu však ještě žila z odlesku své slávy. Okružní třída se mezi válkami změnila v důležitou transportní tepnu, po které se proháněly první automobily a hromadné dopravní prostředky. Byl zde nainstlován i první vídeňský semafor.

V neklidné době se ale stále častěji stávala také dějištěm různých pouličních bitev a střetů. V roce 1927 hořel v jejím těsném sousedství Justiční palác, o sedm let později byla svědkem neúspěšného pokusu o nacistický puč. V roce 1938 zde pak Vídeňané při slavnostní přehlídce nadšeně vítali Hitlerovy bojové jednotky.

Mnoho akcí a výstav

Válečná léta změnila Okružní třídu k nepoznání. Zámožné židovské rodiny byly rozprášeny, jejich paláce zabaveny. Jen málokdo z nich se po válce dočkal alespoň částečné náhrady. Řada budov byla těžce poničená střelbou, bombardováním a požáry, některé musely být doslova znovu postaveny.

Vídeň, která byla začátkem 20. století dvoumilionovým městem, ztratila téměř čtvrtinu obyvatel. Trvalo dlouhá desetiletí, než se podařilo válečné šrámy zahojit. Teprve s počátkem nového tisíciletí se město začalo znovu rozvíjet a internacionalizovat.

Význam, jejž Vídeňané svému nejslavnějšímu bulváru přisuzují, lze vidět na mnoha akcích a výstavách, které se letos v rakouské metropoli 150. výročí Okružní třídy věnují

„Od pozdních devadesátých let Okružní třída znovu ožívá. Vracejí se na ni velké designové obchody a město ji silně využívá jako prostor pro pořádání veřejných akcí,“ říká Nikolaus Gräser. Ring je dějištěm městského maratonu a řady hudebních, filmových a kulinářských festivalů, prochází po něm duhový průvod Regenbogenparade. A dodává: „Okružní třída dnes září více než kdy dříve. Dnes je z ní díky turistům a mezinárodním značkám zase velmi mezinárodní ulice.“

Význam, jejž Vídeňané svému nejslavnějšímu bulváru přisuzují, lze vidět na mnoha akcích a výstavách, které se letos v rakouské metropoli 150. výročí Okružní třídy věnují. Samostatnou výstavu jí uspořádalo Židovské muzeum i Národní knihovna, Centrum architektury zase prezentuje plány na přestavbu Vídně za nacionálního socialismu. Každý návštěvník si může najít na ulici, kde se psala rakouská moderní historie, vlastní, jedinečný pohled.

R. Sartori Dobré připomenutí Děkuji. 6:35 26.5.2015

Počet příspěvků: 1, poslední 26.5.2015 06:35 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.