Vídeň: Kam nemůžou úředníci, pošlete sousedky

Jmenují se Elmi, Iman nebo Aylin. Jejich osudy se liší často jen v detailech. Ocitly se v cizí zemi, kde nerozumí jazyku, zvykům ani zákonům. Přesto se musejí postarat o domácnost, rodinu, vzdělání i volný čas svých dětí. Samy mají zdravotní problémy nebo pečují o těžce nemocné příbuzné. Často netuší, kam a jak se obrátit o pomoc, a stále více se stahují do ústraní. Jak ze začarovaného kruhu ven? Vídeňské Sousedky nabízejí chytré a účinné řešení.

Začátkem května tískaly Sousedky třetí cenu SozialMarie pro sociálně inovativní projekty. foto: Anna Rauchenberger / SozialMarieČeská pozice

Začátkem května tískaly Sousedky třetí cenu SozialMarie pro sociálně inovativní...

„Začaly jsme tak, že jsme se poznaly,“ popsala ČESKÉ POZICI jednoduše vznik svého úspěšného projektu vídeňská lékařka Christine Scholtenová. Má na mysli první setkání se sociální pracovnicí Renate Schneeovou. Obě ženy tehdy před pár lety, řešily stejný rébus. Pracovaly ve čtvrti s velkým podílem přistěhovalců, kterým nabízely svou pomoc. Ne všude se jim ale dařilo proniknout: „Poznaly jsme, že narážíme na určité hranice a k rodinám, ke kterým bychom se rády dostaly, nemáme jako Rakušanky přístup,“ shrnuje tento pocit Scholtenová. Slovo dalo slovo a vznikl nápad, jak tomu čelit: do jinak celkem dobře fungujícího sociálního systému doplní chybějící mezičlánek.

Tím jsou sousedky, které překlenují propast mezi izolovanými imigrantkami a zbytkem společnosti. Ženy, které svého času také přišly do Rakouska, po počátečních peripetiích se tam úspěšně zabydlely a dnes mohou ostatním poradit, jak na to. Jsou speciálně školené a za svou práci placené. Klientky z přistěhovalecké komunity, které by mohly potřebovat jejich pomoc, aktivně vyhledávají například na hřištích, v čekárnách u lékaře nebo u škol. Co je při tom nejdůležitější? Mohou s nimi promluvit v jejich rodném jazyce a mají pochopení, protože s nimi často sdílejí podobné zkušenosti.

Nikoli první pomoc

Christine Scholtenová a Renate Schneeová začínaly před pěti lety s jednou sousedkou. Dnes už jich mají ve Vídni dvanáct. Pocházejí z Turecka, Súdánu, Egypta, Somálska či Čečenska a každá z nich se vždy po dobu osmi až deseti týdnů stará o několik rodin, které nabídku pomoci přijaly. Sousedky navštěvují rodiny doma, doprovázejí ženy při pochůzkách k lékaři, na úřad nebo do školy, pomáhají jim vyřizovat nezbytné telefonáty. Také s nimi třeba zajdou do muzea nebo na hodinu jógy, aby jim ukázaly, jaký je svět „tam venku“. Pomáhají jim navázat kontakty nebo začít s kurzy němčiny. Zároveň jim nabídnou, že se můžou zapojit do dalších projektů jejich neziskovky – třeba naučit se šít, zacházet s e-mailem nebo zajistit dětem doučování.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se práce sousedek zaměřuje zejména na imigranty, kteří se do Rakouska dostali v posledních měsících, ale opak je pravdou: „Neposkytujeme první pomoc pro rodiny, které právě přijely, těch je nejméně,“ upřesňuje Christine Scholtenová s tím, že většina žen oslovených „sousedkami“ žije v zemi dlouhá léta, ale úplně stranou společnosti. „To je právě ten problém – jsou tu mnoho let, ale nežijí s námi,“ zdůrazňuje. A právě to se svými kolegyněmi zamýšlí změnit.

Rozhodně ale nechce nikoho dlouhodobě vodit za ruku. „Náš hlavní cíl je pomoc ke svépomoci,“ říká Scholtenová na webové prezentaci Sousedek. Její organizace, která se svými nabídkami ročně úspěšně osloví kolem dvou stovek rodin, se snaží, aby se imigranti sami zorientovali v široké paletě služeb, které jim město Vídeň nabízí, mimo jiné v systému školství a zdravotnictví. „Chceme, aby využívali toho, co my a naše děti považujeme za zcela samozřejmé,“ dodává.

Toto úsilí přináší během relativně krátké doby hmatatelné výsledky. Děti z rodin, kterým pomáhají, se zlepšují ve škole, dříve bezmocné ženy se emancipují a dokážou se postavit na vlastní nohy, nalézají nový směr a smysl života. Sousedky, které v blízké době plánují rozšířit svoje aktivity i do hornorakouského Lince, si za svoji práci vysloužily řadu prestižních ocenění. Začátkem května získaly třetí cenu SozialMarie, určenou pro sociálně inovativní projekty. Ta má podle jejich slov ve světě, ve kterém se pohybují, opravdu velké renomé.

Vídeňský recept

Idea, že je do úsilí o lepší integraci přistěhovalců nutné v první řadě aktivně zapojit je samotné, koresponduje s širší strategií Vídně v této oblasti. Rakouská metropole patří mezi významné sponzory Sousedek, jejichž činnost je přibližně ze třetiny financovaná z veřejných rozpočtů. Oddělení místního magistrátu pro integraci a diverzitu, které má přes šest desítek pracovníků schopných komunikovat v 21 jazycích, podporuje a organizuje řadu dalších podobně zaměřených projektů.

Patří mezi ně například kurzy s hlídáním dětí „Máma se učí německy“ ve školách a školkách, které cizinky vítají díky výlučně ženským kolektivům a často i známému prostředí. Stejné oddělení vyrábí například i vícejazyčné návody k vyplňování úředních dotazníků, podporuje programy na vzdělávání dětí v průběhu prázdnin i propojování volnočasových spolků v městských čtvrtích.

Podle pracovníka integračního oddělení Dominika Sandnera se Vídeň také usilovně snaží zabránit vzniku ghett a vyloučených lokalit. Město vlastní poměrně velký počet nájemních bytů, které se prý snaží rozdělovat tak, aby složení jejich obyvatel bylo co nejpestřejší. Zároveň se úředníci podílejí na mediaci v případě konfliktů a organizaci různých společných podniků, které vedou k navázání vztahů mezi nájemníky a lepšímu vzájemnému poznání.

Tavící kotlík

V zemi dobře zakotvené a jazykově vybavené imigranty Vídeň úspěšně využívá i při „startovních“ kurzech pro nové přistěhovalce, kteří potřebná poučení z úst lidí s podobnými zkušenostmi a kulturním zázemím přijímají pochopitelně přirozeněji než od (nedejbože uniformovaných) vykonavatelů státní moci. A tato komunikace rovného k rovným se uplatňuje třeba i v lehce úsměvném projektu „mistrů grilování“, v jehož rámci Vídeň školí a platí spolupracovníky, kteří obcházejí veřejné grilovací plácky a radí lidem, jak správně opéct maso a neobtěžovat kouřem či hlukem své sousedy.

„Vídeň je závislá na přistěhovalectví, potřebuje jej,“ zdůraznil v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ Dominik Sandner. Město podle něj až hluboko do 90. let minulého století sdílelo s ostatními velkými evropskými centry mylnou představu, že zahraniční „gastarbeiteři“ v zemi zůstanou jen po určitou dobu a pak se znovu vrátí do zemí svého původu. V posledních dvou desetiletích naopak pochopilo, že téměř všichni imigranti zůstanou – a jeho úředníci se začali velmi intenzivně zabývat tím, jak cizince co nejlépe integrovat a jak využít jejich potenciál.

„Vídeň se podle mého názoru díky přistěhovalectví změnila na mezinárodní metropoli,“ říká Sandner s tím, že do ní v posledních letech zejména ze zemí EU přichází mnoho vzdělaných lidí, kteří tam přinášejí novou kreativitu a schopnosti. Od poloviny 90. let se podle něj výrazně proměnil i vnější vzhled města: „Z mého hlediska pozitivně, je mnohem pestřejší,“ uzavírá s úsměvem.

Podle oficiálních statistik tvoří lidé s migrační historií 49 procent obyvatel rakouského hlavního města. Vídeň se tak svým způsobem vrací do doby před první světovou válkou, kdy byla mnohonárodnostním „tavícím kotlíkem“ a jedním z hlavních evropských ekonomických, politických i kulturních center.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.