Ceska Pozice

Veřejné vysoké školy: O naše mzdy se nezajímejte!

Z 26 veřejných vysokých škol se zákon o svobodném poskytování informací rozhodla dodržet jedna jediná – a ani u ní to není jisté.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Z proslulého sloganu „Unter den Talaren – Muff von 1000 Jahren“ se stalo klíčové motto západoněmeckého studentského hnutí šedesátých let minulého století. Zda se německým studentům podařilo zpod talárů zápach tisíce let vyvětrat a odstartovat tak demokratizační proces tamních univerzit, je otázkou spíše pro berlínské historiky.

Pro nás mnohem zajímavější je skutečnost, že poslední akce místopředsedy České pirátské strany Jakuba Michálka odhalila překvapivě silný pach regrese i v chodbách českých veřejných vysokých škol. Tedy alespoň co se jejich informační politiky týče. Postoj téměř všech 26 veřejných univerzit k poskytování povinných údajů o jejich hospodaření a platech vedoucích zaměstnanců je totiž jasný: Mluviti stříbro, mlčeti zlato!

26 žádostí

Student Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michálek se v rámci své diplomové práce, jež se týká primárně zveřejňování informací, rozhodl mimo jiné zaměřit na subjekty, které jsou známé coby notoričtí odpírači těchto údajů, a to i navzdory tomu, že jim zákon č.106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím ukládá je zveřejňovat.

Pirátský místopředseda odeslal 21. listopadu všem veřejným vysokým školám žádost podle „sto šestky“, ve které se mimo jiné zajímal o konkrétní výši mezd a odměn vedoucích představitelů vysokých škol. „Žádal jsem informace o mzdách a odměnách vedoucích představitelů univerzity, které jsem vymezil jako rektora, kvestora, prorektory, kancléře a další vedoucí pracovníky rektorátu. V podstatě tedy top management veřejných vysokých škol,“ informoval Michálek ČESKOU POZICI.

Jak to s dodržování zákona o svobodném přístupu k informacím na univerzitách financovaných z veřejných zdrojů dopadlo po vypršení zákonem stanovené patnáctidenní lhůty?

Z 26 veřejných vysokých škol se vůbec nevyjádřily čtyři:

Tři vysoké školy si nechaly prodloužit lhůtu o deset dní:

Osmnáct vysokých škol se rozhodlo informace o platech svých zaměstnanců neposkytnout:

Jediná Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Michálkovi několik dní po vypršení zákonné lhůty poslala e-mail, ve kterém přislíbila, že informace dodá.

Úřední „chytrystyka“ par excellence

V odůvodněních, proč univerzity informace o mzdách svých zaměstnanců neposkytnou, se to přímo hemží tím, co spoluautor současného znění zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřich Kužílek s úsměvem nazývá úřední chytrystykou. ČESKÁ POZICE vybrala tři nejexotičtější „perly“:

Odpovědi z Univerzity Karlovy

Kvestor UK Josef Kubíček zdůvodňuje neposkytnutí informací zákonem č. 101/200 Sb. o ochraně osobních údajů a zákoníkem práce

Střízlivější odůvodnění u zbylých vysokých škol se v zásadě neliší od znění dopisu, který Jakub Michálek obdržel od kvestora Univerzity Karlovy v Praze Josefa Kubíčka.

Kubíček napsal, že požadované informace o platech, odměnách a jiných obdobných veřejných plněních z veřejných prostředků v roce 2011 poskytnutých vedoucím zaměstnancům Michálek nedostane. Kvestor Kubíček se odvolává na zákon č. 101/200 Sb. o ochraně osobních údajů a na zákoník práce.

Dle paragrafu 314 odstavce 2 zákoníku práce je povinností opatřit si před zveřejněním údajů souhlas zaměstnance s poskytnutím informací o jeho osobě. Zaměstnanci byli tedy osloveni, zda s poskytnutím požadovaných informací souhlasí, nicméně žádný z nich svolení ke zveřejnění nedal.

Rozhodli jsme se tedy kontaktovat rektora Univerzity Karlovy v Praze Václava Hampla a zeptat se ho, proč se rozhodl výši své mzdy zatajit. Ten nám po telefonu sdělil, že taková otázka vyžaduje obšírnější vysvětlení a že se ozve později večer. Neozval a příští den telefonu už nezvedal.

Prorektor UK Štech: „Ne, ne, ne, ne. Jsem proti tomu, aby se zveřejňovaly příjmy lidí.“

O něco sdílnější byl prorektor pro rozvoj Univerzity Karlovy Stanislav Štech: „Ne, ne, ne, ne. Jsem proti tomu, aby se zveřejňovaly příjmy lidí. Nikdy totiž nedokážete odůvodnit, proč mají někteří lidé různé typy odměn, bonusů a podobně. Vysvětlovat u každé pozice, proč je ten daný člověk ohodnocen tak, jak je, je dle mého názoru téměř nemožné,“ sdělil nám Štech s tím, že nemá problém se zveřejněním základních tarifů.

Nevidí však důvod, proč by se mělo někde psát: Jan Novák pobírá padesát tisíc. Ani argument, že veřejnost má nárok na to znát výši platů, které jsou hrazeny z veřejných prostředků, Štecha nepřesvědčil: „Víte, jedna věc jsou veřejné peníze. Hraje tam roli ale také psychologie lidí,“ míní prorektor.

Dle kvestora Kubíčka jde v první řadě o střet práva zaměstnanců UK na ochranu soukromí s právem na informace. Na základě aplikace principu proporcionality, tedy posouzení, které ze dvou práv jdoucích proti sobě (právo na ochranu osobnosti versus právo na informace) je v konkrétní situaci třeba upřednostnit, dospěl kvestor Univerzity Karlovy k závěru, že práva zaměstnanců na ochranu soukromí vzhledem k postavení těchto zaměstnanců zřetelně a významně převyšují nad zájmem žadatele zjistit požadované informace.

Divný folklór

Oldřich Kužílek však takovou argumentaci považuje za jakýsi divný folklór, kterým se povinné subjekty pokoušejí vzdorovat předešlým soudním verdiktům. „Pokud totiž mluvíme o těch nejvyšších funkcionářích, tak žádný spor prostě není. Právně je to naprosto jasné a odmítání ze strany univerzit je porušení zákona. Pokud se pirátská strana proti tomuto rozhodnutí bude bránit, tak vše vyhraje,“ míní Kužílek, dle kterého je k dispozici řada rozsudků, jež ve srovnatelných sporech jasně přikazují informace poskytnout.

Kužílek uvedl tři příklady:

Povinnost informovat se dle Kužílka „týká všech příjmů z veřejných prostředků, vyjma těch, které jsou v zákoně jasně definované, což jsou mimo jiné sociální dávky, zdravotní pojištění a také některé daňové záležitosti“.

Ve prospěch zaměstnance by test proporcionality mohl vyjít pouze u platů řadových zaměstnanců. Nikoli však už u jejich mimořádných odměn. Což ostatně dokládá případ, kdy se muž z malé středočeské obce Psáry zajímal o to, jak tamní radnice rozdělila mimořádnou odměnu 50 tisíc korun učitelkám mateřské školky, které pomáhaly se stěhováním nábytku do nové budovy. Krajský soud dal sice za pravdu radnici, která informace odmítla poskytnout, vzápětí však Nejvyšší správní soud původní rozsudek zrušil a muž požadované informace nakonec dostal.Škodu nemusí způsobit pouze fyzický akt, ale i zcela zjevně nesprávné rozhodnutí

Kužílek tedy soudí, že v případě veřejných vysokých škol bude zajímavá pouze jedna otázka: Kdo zaplatí případné soudní náklady ve výši desítek tisíc korun, které kvestor svým rozhodnutím neposkytnout informace o platech způsobil? „Můj názor je, že pokud kvestor takové rozhodnutí podepsal, měl by tyto náklady uhradit ze svého platu,“ míní Kužílek s tím, že je to, jako kdyby rozbil služební auto anebo počítač. Škodu totiž nemusí způsobit pouze fyzický akt, ale i zcela zjevně nesprávné rozhodnutí.

Mezitím se Jakub Michálek 18. prosince proti negativním rozhodnutím univerzit odvolal. „Teď to půjde k ministerstvu školství, kterému mé odvolání musejí univerzity společně se spisovým materiálem předložit. Ministerstvo má patnáct dní na to, aby rozhodlo,“ upřesňuje mladý politik. Rozhodně je však připraven v případě, že by ministersvo trvalo na neposkytnutí informací, podat minimálně 18 správních žalob.

Michálek věří, že by ho každý advokát uvítal s otevřenou náručí. O tom, že by mohlo padnout jiné rozhodnutí než to, že se informace musejí zveřejnit, totiž nepochybuje.

Boj o svobodu informací však zdaleka nekončí, protože piráta jen tak neodradíte. Po veřejných vysokých školách si student Jakub Michálek navíc brousí zuby na exekutory, zdravotní pojišťovny anebo také ministerstva.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.