Venezuelské volby: Triumf opozice, ale socialismus neprohrál

Ve venezuelských parlamentních volbách 6. prosince utrpěl socialistický vládní blok v čele s Nicolasem Madurem, nástupcem Huga Cháveze zesnulého před třemi lety, těžkou porážku. Maduro však zůstává prezidentem. Opozice ovládá zatím pouze parlament.

Stoupenec venezuelské opozice se státní vlajkou na pouličním shromáždění k... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stoupenec venezuelské opozice se státní vlajkou na pouličním shromáždění k... | foto: Reuters
Stoupenec venezuelské opozice se státní vlajkou na pouličním shromáždění k...

Bylo to dlouhé čekání, ale o to je nynější triumf sladší. Po 17 letech od chvíle, kdy Hugo Chávez vyhrál v prosinci 1998 prezidentský souboj a začal ve Venezuele zavádět „socialismus 21. století“ jeho protivníci letos v parlamentních volbách 6. prosince zvítězili. A chystají se tento politický model zase rozložit. Nebude to však natolik snadné, jak se za současného jásotu zdá.

Opozice – koalice Stůl demokratické jednoty (MUD) – totiž získala jasnou většinu, dvě třetiny ze 167 křesel, pouze v parlamentu. Prezidentem však zůstává lídr vládnoucího bloku Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV) Nicolás Maduro, který před necelými třemi lety zesnulého Cháveze v tomto postu nahradil.

Také ve všech ministerstvech, úřadech a soudech na centrální i lokální úrovni jsou po 17 letech existence režimu výhradně věrní chávisté, kteří proto budou moci blokovat nebo alespoň komplikovat legislativní změny odstartované novým kongres.

Důsledek hospodářských problémů

Pro úspěch opozice je základní podmínkou soudržnost. V uplynulých sedmi letech vystupoval pod společnou hlavičkou Stůl demokratické jednoty, který sdružuje 20 stran širokého ideologického rozpětí a řadu ambiciózních vůdců. Nejvíce je vidět Henrique Capriles Radonski, který sice dvakrát prohrál v přímém souboji s chávistickým kandidátem Madurem o prezidentský post, ale dnes je na koni, protože vývoj potvrdil jeho dlouhodobou strategii.

Chávistům podrazily nohy obří hospodářské problémy, do kterých zemi přivedli. Mluvit o světlých zítřcích socialismu tam, kde jsou místo základních potravin jen prázdné regály, nefunguje.

Capriles se sice domníval, že duel o nejvyšší post prohrál v březnu 2013 jen podvody svého soupeře Madura, ale nepovolal lidi do ulic, aby mu vítězství vybojovali na demonstracích. Odmítal konfrontaci, při které hrozilo krveprolití. Nabádal k trpělivému vyčkávání s tím, že režimu jednou dojde dech. A pak se veřejnost proti němu postaví natolik rozhodně, že výsledky už nepůjde ošidit stejně, jako když je rozdíl jen několika tisíc volebních hlasů.

To se stalo nyní, když chávistům podrazily nohy obří hospodářské problémy, do kterých zemi přivedli. Mluvit o světlých zítřcích socialismu tam, kde jsou místo základních potravin jen prázdné regály, nefunguje. Stejně jako Caprilese kamery při oslavách vítězství zabíraly i rozjásanou blondýnku Lilian Tintoriová, která pro veřejnost zastupuje svého manžela Leopolda Lópeze, nejznámějšího politického vězně Venezuely. Na rozdíl od svého kamaráda z mládí Caprilese představuje tu část opozice, která na nic nechtěla čekat a chávisty plánovala odstavit tlakem ulice.

Zvítězí umírněnost?

Před dvěma lety López, bývalý starosta caracaské čtvrti Chacao, zorganizoval navzdory Caprilesovu nesouhlasu masové demonstrace, které se zvrhly v násilnosti, při nichž zahynulo nejméně 40 lidí. Maduro mu je všechny dal na svědomí a justiční systém ovládaný chávisty lídra nespokojenců poslal na 13 let do vězení.

Represe, ke kterým se Chávez, předchůdce prezidenta Madura, díky charismatu nepotřeboval uchylovat, následovaly i proti dalším představitelům netrpělivějšího křídla protivládních sil. Pokud u Cháveze bylo použití slova diktátor sporné, Maduro si ho těmito kroky nepochybně zasloužil.

Není jisté, který z proudů opozice bude dlouhodobě dominovat. Capriles, který má nyní hlavní slovo, ale dále sází na umírněnost.

Není jisté, který z proudů opozice bude dlouhodobě dominovat. Capriles, který má nyní hlavní slovo, ale dále sází na umírněnost. Stále vylučuje pojmy, jako je odveta, naopak ve všech jeho veřejných výstupech opakuje usmíření. Jisté však je, že před národem a především kolegy nemůže povolit v jednom zásadním bodě. Musí prosadit v parlamentu, ač jako guvernér státu Miranda v poslanecké lavici nezasedne, amnestii pro všechny politické vězně včetně Lópeze. A to je první střet s exekutivou.

Maduro porážku akceptoval překvapivě klidně: „Dnes jsme prohráli bitvu, ale boj za vybudování nové společnosti teprve začal.“ A obvinil z ní soukromé podnikatele, kteří mu vyhlásili hospodářskou válku. Tento argument opakoval během kampaně, kdy byl v defenzivě. Kapitalisté prý před občany schovávali potraviny, aby nenasycené voliče obrátili proti němu. Zapomněl však zmínit, že dnes, po několika vlnách znárodňování, většinu průmyslu na výrobu potravin vlastní stát.

Madurova legitimita

Bývalý řidič městského autobusu, ze kterého Chávez udělal ministra zahraničí a poté i nástupce, ale odmítá, že by López a spol za jeho vlády mohli vězení předčasně opustit. „Nepřijmu žádný zákon o amnestii pro ty, co pošlapali lidská práva. Mohou mi poslat tisíc zákonů, ale vrazi lidu musejí být souzeni pykat,“ prohlásil mimo jiné v tříhodinovém televizním projevu.

Otázkou je, jak dlouho bude moci nekonečných projevů, ve kterých se marně snaží zápalem a rétorikou napodobit svůj vzor, používat. Opozice totiž v parlamentu získala jasnou majoritu. A pokud se na její straně udrží i tři zástupci indiánské menšiny, které vybírají jen potomci domorodých obyvatel, bude mít v jednokomorovém kongresu dokonce dvoutřetinovou většinu. A to jí podle ústavy, kterou prosadil Chávez, dává mnoho možností. Například ji změnit.

Maduro bude kromě opozice čelit i pnutí uvnitř vlastního hnutí. Není nijak respektovanou osobností, jeho legitimita vyplývá z toho, že ho Chávez učinil svým dědicem.

Také jí to dá šanci měnit důležité představitele státu – například ty, kteří zasedají v Ústavním soudu nebo v úřadu pro dohled nad volbami. Také mohou odvolat ministry nebo zorganizovat referendum o odstoupení prezidenta, ač má před sebou více než polovinu svého šestiletého mandátu.

Maduro bude kromě opozice čelit i pnutí uvnitř vlastního hnutí. Není nijak respektovanou osobností, jeho legitimita vyplývá z toho, že ho Chávez učinil svým dědicem. Mnozí mu v interních debatách předhazují, že El Comandante by takový hospodářský a posléze politický propad nedopustil. Je to k Madurovi, který je ve svých projevech skutečně dogmatičtější socialista než jeho předchůdce, poněkud nespravedlivé.

Závislost na ropě

Ani Chávez by si totiž nevěděl rady s prudkým pádem cen ropy v uplynulých měsících. Na jejím vývozu je přitom Venezuela absolutně závislá a její vysoké ceny za Chávezovy vlády režimu umožňovaly odstartovat řadu sociálních programů, které se však kvůli korupci a špatné přípravě ukázaly černou dírou na státní finance.

Venezuelská závislost na ropě trvá už více než sto let, ať je prezidentem kdokoliv, ale Chávezovo znárodnění ji umocnilo

Venezuelská závislost na ropě trvá už více než sto let, ať je prezidentem kdokoliv, ale Chávezovo znárodnění ji umocnilo. Země téměř přestala produkovat potravin a vše dováží, včetně kávy a dobytka, k jejichž pěstování, respektive chovu má ideální podmínky. Nebyl to problém, dokud přitékaly petrodolary, za které šlo vše pořídit v zahraničí. Ty však nyní chybějí.

V Madurův neprospěch hovoří i další, tentokrát kontinentální trend – Jihoameričanů od levice. Jeho propadák přišel jen dva týdny poté, co v Argentině po dvanácti letech u moci skončila éra rodiny Kirchnerů. Levicoví politici sice nadále vládnou Brazílii, Chile či Peru, ale jejich někdejší obliba je v důsledku řady korupčních skandálů v troskách. Při síle zůstávají jen poslední reprezentanti takzvaného růžového přílivu, který se přes Jižní Ameriku přelil na přelomu 2. a 3. tisíciletí – bolivijský Evo Morales a ekvádorský Rafael Correa.

Spoluzodpovědnost opozice

Madurovi každopádně hrozí, že se ho pokusí odstavit pod záminkou návratu k „původnímu chávismu“ (ač nikdo neví, co takový termín znamená) lidé z armádních kruhů, kteří se s Chávezem podíleli na jeho nepovedeném puči v roce 1992. Tito bývalí důstojníci, mezi nimiž je nejvýraznější osobností dosavadní šéf kongresu Diosdado Cabello, jsou pragmatici. Jde jim o moc a možná ještě více o společenské výhody, které přináší.

Po vítězství v parlamentních volbách převezmou Capriles se svými spolupracovníky ze Stolu demokratické jednoty spoluzodpovědnost za vývoj ve Venezuele. Jen kritika už nebude stačit.

Socialismus 21. století by neměli problém reformovat – třeba i v dohodě s dosavadní opozicí. Capriles v rozhovoru pro španělský deník El País zmínil, že po hlasování s několika z nich mluvil. Podle něho jsou s volebními vítězi připraveni spolupracovat. Venezuela proto má před sebou spoustu scénářů. Nic není vyloučené včetně toho, že se chávisté vrátí v plné sile k moci.

Opozice sice dosáhla v přepočtu na mandáty dvoutřetinové většiny, jenže v procentech rozdíl natolik drtivý není. Při ekonomickém marasmu, který momentálně v zemi panuje, se 15procentní rozdíl zdá malý. Po vítězství v parlamentních volbách převezmou Capriles se svými spolupracovníky ze Stolu demokratické jednoty spoluzodpovědnost za vývoj ve Venezuele. Jen kritika už nebude stačit.

Režim, který stále ovládá policii, úřady i média, nyní bude moci své oponenty snáze vinit z problémů země. A bude se snažit přesvědčit zhruba 15 procent přeběhlíků, aby se vrátili do chávistických řad. Bude to snazší, pokud ceny ropy zase půjdou nahoru.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Tomáš Nídr

Tomáš Nídr. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Donald Trump versus Portoriko

27.11.2017 - 18.08