Ceska Pozice

Velká listina práv a svobod: Po 800 let stále stejná výzva moci

Svoboda je ohrožena, když síla nenalézá překážky. Proto bytostná otázka, zda máme moc či zda moc má nás, je stejně děsivě aktuální jako 15. června 1215. Tehdy se anglický král Jan a rebelující baroni, světští i církevní, dohodli na listině známé jako Magna charta libertatum – základu moderní liberální společnosti.

Kopie Magny charty libertatum v australském parlamentu v Canbeře. foto: Wikimedia CommonsČeská pozice

Kopie Magny charty libertatum v australském parlamentu v Canbeře.

Před 800 lety, 15. června 1215 na louce Runnymede poblíž královského hradu Windsor, se stala z hlediska západní demokratické tradice událost fundamentálního významu. Anglický král Jan a rebelující baroni, světští i církevní, se dohodli na listině známé jako Magna charta libertatum neboli Velká listina práv a svobod. Tento politicko-právní dokument obsahoval několik principů zásadní důležitosti.

Především celkovou koncepcí fakticky podřizoval krále právu a omezoval jeho moc. Garantoval svobodu anglické církve, reguloval jak ukládání trestů a pokut, tak fungování soudů jako stálých instancí spravedlnosti. Nacházíme zde ustanovení, že úředníky mohou být pouze ti, kdo znají a dodržují zákony království. To bylo důležité, neboť elita po dobytí Anglie Normany v roce 1066 mluvila francouzsky. Proto také první jazyk, do nějž byla Magna charta přeložena, byla francouzština. V angličtině se objevila až výrazně později.

Volená rada

Dalším významným ustanovením byla zásada, že daně mohou být vybírány pouze se souhlasem těch, jichž se týkají. Zde má původ známý požadavek „Žádné zdanění bez zastoupení“ (No taxation without representation), který se stal jedním z hlavních hesel amerických kolonistů v průběhu boje za nezávislost v 18. století.

Kromě společné rady daňových poplatníků ustavila Magna charta rovněž volenou radu 25 baronů království, jejímž úkolem bylo dohlížet na dodržování práv a svobod obsažených v této listině

Kromě společné rady daňových poplatníků ustavila Magna charta rovněž volenou radu 25 baronů království, jejímž úkolem bylo dohlížet na dodržování práv a svobod obsažených v této listině. Zde vidíme institucionální zárodky voleného shromáždění svobodných mužů, britského parlamentu, který byl poprvé svolán v roce 1265 Šimonem z Montfortu a ustavil se v trvalý orgán na přelomu 13. a 14. století.

Idea volené reprezentace nebyla úplně nová, známe ji v omezené podobě již z Římské republiky jako praktickou alternativu k přímé demokracii malých řeckých polis. V Justiniánově kodexu z 6. století pak nacházíme vlivnou zásadu „Co se všech týká, musí být všemi schváleno“ (Quod omnes tangit ab omnibus approbari debet). Ta, ač často citovaná zastánci demokratického zastoupení, se původně týkala soukromého práva, až později prostřednictvím práva církevního dostala veřejnoprávní dimenzi. Teprve Magna charta však tento princip vyjádřila ve zřetelně politickém kontextu.

Součástí právní a politické kultury

Nejslavnějšími ustanoveními Magny charty jsou bezpochyby články 39 a 40, jež ostatně dodnes tvoří součást britského právního řádu. První z nich garantuje právo na řádný proces. Zaručuje, že žádný svobodný muž nebude zatčen, uvězněn, zbaven svých práv či majetku „bez zákonného rozsudku“.

Souhlas baronů s daněmi byl často podmiňován potvrzením práv a svobod obsažených v Magně chartě. Ta se tak stala trvalou součástí anglické právní a politické kultury.

Druhý pak obsahuje jasně formulovaný závazek královského majestátu: „Nikomu neprodáme, nikomu neodepřeme nebo nepozdržíme právo či spravedlnost.“ Ano, osobní integrita je nedotknutelná a spravedlnost je neodpíratelným nárokem. Právo a spravedlnost tak patří každému, nejenom nejvyšší politické autoritě. A to je základ, ze kterého vyrůstá moderní liberální společnost.

Přestože byl původní dokument z června 1215 v platnosti necelé tři měsíce, než jej na žádost krále Jana anuloval papež, po smrti tohoto panovníka v roce 1216 byl vydán opětovně a v následujících 200 letech ještě přibližně 50krát. Souhlas baronů s daněmi byl často podmiňován právě potvrzením práv a svobod obsažených v Magně chartě. Ta se tak stala trvalou součástí anglické právní a politické kultury.

Habeas Corpus

Když se počátkem 17. století zmocnili anglického trůnu skotští Stuartovci a začali prosazovat své zjevně absolutistické pojetí vlády, což vedlo k občanské válce a popravě krále Karla, stala se Magna charta dokumentem, o nějž se opíral právně kvalifikovaný odpor. Byla hlavním argumentem největšímu právníkovi té doby, siru Edwardu Cokeovi, který záhy po nástupu Stuartovců odmítl ve sporu s králem Jakubem I. jeho názor, že „král chrání právo“, a může ho svévolně interpretovat a v konečném důsledku i rozhodovat soudní spory.

V přímé návaznosti na zmíněný článek 39 Magny charty pak vznikl v roce 1679 zákon známý jako Habeas Corpus Act

Zformuloval naopak zásadu, že „právo chrání krále“, všichni jsou mu podřízeni a mohou jej vykládat jen odborně způsobilé osoby. Princip rovnosti před zákonem se tak stal základem tolik obdivovaného angloamerického konceptu vlády práva (rule of law). Cokeova interpretace svobod a práv obsažených v Magně chartě zásadně ovlivnila jak jím formulovanou Petici práv z roku 1628, tak Listinu práv z roku 1689. Tyto nejdůležitější anglické ústavní dokumenty dále posilovaly suverenitu parlamentu a omezovaly pravomoci krále.

V přímé návaznosti na zmíněný článek 39 Magny charty pak vznikl v roce 1679 zákon známý jako Habeas Corpus Act, který zakotvil procedurální možnost přinutit soud přezkoumat zákonnost zadržení či uvěznění i princip bezodkladného výslechu a sdělení důvodů omezení svobody. Tato zásada stále tvoří nedílnou součást prvního článku americké ústavy.

Současný význam

Magna charta však především byla vodítkem pro otce zakladatele USA při formulování Deklarace nezávislosti v roce 1776 a následně i americké listiny práv, jež dnes tvoří prvních deset dodatků ústavy. Princip omezení vládnutí ve prospěch individuálních práv a svobod je neoddiskutovatelnou hodnotou, o čemž svědčí kromě jiného i hojné odkazy v aktuálních rozhodnutích amerického Nejvyššího soudu.

Vynálezce globální sítě sir Tim Berners-Lee apeluje na přijetí Magny charty pro internet, která bude garantovat, že nás žádná vláda ani korporace nezbaví svobodného internetu

Je zřejmé, že Británie a USA, dvě nejrozvinutější demokracie moderní doby, mají navzdory rozdílům společný právní a ideový pramen, a tím je Magna charta. Názvy dokumentů jako Charta OSN či Charta 77 pak jen dokládají fenomenální autoritu této středověké britské listiny. Materiální hodnotu dokumentu ukazuje i fakt, že jeden z pozdějších rukopisů Magny charty z roku 1297 se v aukci v roce 2007 prodal za 21,3 milionu dolarů.

V nedávném britském hlasování o nejlepších národních věcech se charta umístila na třetím místě. Na prvním místě byl sendvič. Ale vážně: například vynálezce globální sítě sir Tim Berners-Lee dnes apeluje právě na přijetí Magny charty pro internet, která bude garantovat, že nás žádná vláda ani korporace nezbaví svobodného internetu, a bude všem zaručovat jak svobodu, tak soukromí ve virtuálním prostoru.

Veřejný prostor versus soukromí

Netušenou dimenzi dostávají práva obsažená v původní listině ve chvíli, kdy je konfrontujeme s výzvami, jako jsou měnící se povaha moci ve věku internetu nebo určení hranice mezi veřejným prostorem a soukromou sférou ve věku Národní bezpečnostní agentura USA (NSA), která je schopná vyslechnout hovory všech se všemi.

Žijeme ve věku „kouřové clony“, kdy politici v reálně i virtuálně otevřeném veřejném prostoru často skrývají skutečné názory i cíle za moralizující rétoriku, čímž diskreditují slavnou tradici politického moralismu. Dříve to byla cenzura, před níž se musel mít člověk na pozoru, dnes se mnozí aktéři společenského diskurzu spíše smiřují s vlastní autocenzurou.

Liberální demokracie

Stále existují dva odlišné druhy politického strachu, z vyšších autorit, ať viditelných či neviditelných, a z veřejného mínění. Ten první je odvěký, spíše statický, ten druhý přichází až se vznikem veřejnosti v době osvícenství a mění se společně s ní. Projevem těchto obav u politiků pak často bývá to, co bych nazval symptomem „zastřeného vládnutí“, kdy jedni sice institucionálně manifestují svou moc, ale druzí zastřeně vládnou.

Jakkoli demokracie mnohdy osciluje mezi tyranií většiny a zradou elit, nemá dnes liberální demokracie morálně ospravedlnitelnou alternativu

Vrací se tak, po pravdě řečeno, Leninova otázka „Kdo komu vládne?“, platná před ním i po něm. Ano, „Kdo komu?“ Tato výzva moci je po 800 let stále stejná. Jakkoli demokracie mnohdy osciluje mezi tyranií většiny a zradou elit, nemá dnes liberální demokracie morálně ospravedlnitelnou alternativu.

O to více frustruje pocit, že politika vyčerpala poslední zbytky myšlenek, což často vede k veřejné apatii, jež tvoří podhoubí pro vzestup falešných politických autorit, které za fasádou líbivého populismu skrývají hodnotovou prázdnotu. Takové autority musíme kriticky reflektovat a zpochybňovat. Jen to je cesta k občanské emancipaci, neboť svoboda je ohrožena, když síla nenalézá překážky. A proto bytostná otázka, zda máme moc či zda moc má nás, je stejně děsivě aktuální jako v červnu 1215.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.