Ve Stavropolu se sice nestřílí, ale Kavkaz je znepokojivě blízko

Při pohledu na vrcholky Elbrusu nemyslí obyvatelé Stavropolu v první řadě na krásu hor, ale na islámský extremismus, jenž z Kavkazu přichází.

Gábor Stier 27.4.2011
Stavropol si dodnes uchoval tvář připomínající centra gubernií 19. století a kouzlo ruského venkova. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stavropol si dodnes uchoval tvář připomínající centra gubernií 19. století a kouzlo ruského venkova. | foto: © ReutersČeská pozice
Stavropol si dodnes uchoval tvář připomínající centra gubernií 19. století a kouzlo ruského venkova.

Na Moskvu udeřil poryv kavkazského větru. Na letištích, v metru, ale i v nákupních centrech si lze lehce všimnout, že ruské úřady zpřísnily bezpečnostní opatření. Proslýchá se, že pátrání po strůjcích lednového atentátu na letišti Domodědovo vedlo k odhalení výcvikové základny teroristů, na které bylo při následném leteckém útoku zabito 17 extremistů. Jeden sebevražedný atentátník se však nadále pohřešuje a není vyloučeno, že už je v Moskvě.

Ze Stavropolu, patnáct set kilometrů jižně od Moskvy, bývají za dobrého počasí už vidět vrcholky Kavkazu a stačí, aby se člověk prošel pár minut centrem města, a rychle zapomene na moskevský lesk i shon. Tady plyne čas o něco pomaleji. Místo do nákupních center tu lidé ještě pořád chodí do obchodního domu anebo spíš na trh, kde si většina z nich pořizuje i oblečení. Platy tu totiž o poznání zaostávají za těmi moskevskými. Nijak se sem nehrnou ani investoři. Jednou z nápadných výhod nedostatku peněz je však to, že si město dodnes uchovalo tvář připomínající centra gubernií 19. století a kouzlo ruského venkova.

Stavropol – město kříže

Sochy generálů Suvorova a Jermolova připomínají ruské podmanění Kavkazu, v duších místních lidí však tento boj doposud neskončil

Stavropol už si na blízkost Kavkazu zvykl. Pohnutý osud města připomíná rovněž socha slavného ruského vojevůdce z 18. století považovaného za jednoho z největších stratégů novověku, generalisima Alexandra Suvorova. Podle legendy se k jeho jménu pojí i založení samotné stavropolské pevnosti. Generál prý na zdejším vrchu nalezl kříž, po němž město pojmenoval. Stavropol totiž řecky znamená „město kříže“.

Co už však zdaleka nepatří do okruhu legend, je fakt, že za své založení město vděčí strategické poloze a blízkosti pohoří Kavkaz. V rámci postupu směrem na jih vydala Kateřina II. po uzavření míru s Turky v roce 1774 carský ukaz vybudovat v zájmu posílení jižní hranice azovsko-mozdockou obrannou linii. Ještě ten samý rok byly položeny základy pevnosti číslo 7, jež byla nejdříve pojmenována po Moskvě, nedlouho poté pak Stavropol. O rok později tu již stály dvě stovky kozáckých domků a roku 1785, po vzniku kavkazské gubernie, byl Stavropol ustanoven sídlem jednoho ze tří jejích okresů. Roku 1822 se stal Stavropol na carův příkaz administrativním a vojenským centrem celé kavkazské gubernie.

Právě tomu, stejně jako pobytu generála Alexeje Jermolova, jenž sem dorazil za účelem konečného podmanění Kavkazu, může město vděčit za svůj rozkvět. Kavkazský prokonzul zval do Stavropolu slavné architekty – mimo jiné bratry Bernardazziovy z Petrohradu, díky jejichž dílům se ve veřejném povědomí uchytil pojem „stavropolský architektonický styl“ a venkovská elita 19. století začala městu přezdívat „Paříž Kavkazu“. Projdeme-li se po hlavní třídě nesoucí jméno Karla Marxe, někdejší ulici Bolšaja Čerkešskaja, později Nikolajevskaja, můžeme ještě dnes pocítit cosi z atmosféry hlavního města gubernie z počátku 19. století.

Blízkost hor však pro Stavropol, který je jakousi „bránou Kavkazu“, představovala rovněž určité permanentní vnitřní napětí. Sochy generálů Suvorova a Jermolova, jež se zde těší velké úctě, připomínají ruské podmanění Kavkazu, v duších místních lidí však tento boj doposud neskončil. Při pohledu na vzdálené vrcholky Elbrusu nemyslí obyvatelé Stavropolu v první řadě na krásu Kavkazu a tamní rekreační střediska.

Není třeba Kavkaz démonizovat! Ale...

Zdánlivě je dnes sice situace klidná a v uplynulých měsících udržoval město ve strachu pouze neznámý maniakální vrah, mnozí však mají s tímto zřejmě nejméně stabilním regionem Ruska osobní zážitky. Můj taxikář Igor hrdě líčí, že má naštěstí pořád práci a často vozí zákazníky až na nedaleký Kavkaz. V takových případech tam také přespává a už nejednou ho v noci probudila střelba. Zvláštní oddíly policie totiž každou chvíli podnikají úder proti extremistům. Jak poznamenává, nejklidnějším místem v oblasti je v dnešní době Čečensko. „Zpočátku mi ta střelba naháněla strach, ale už jsem si zvykl,“ vypráví. „Kam až vede bída?“ ptá se filozoficky.

S Igorovým platem tři sta dolarů by se v Ingušsku či Dagestánu jistě mnozí spokojili. Na Kavkaz sice proudí spousta peněz z centrálního rozpočtu, boji s tíživou nezaměstnaností to však příliš nepomáhá. S veškerou podporou si totiž s přehledem poradí korupce. Svůj díl si z ní vezmou už moskevští činovníci a poté i místní králové. Právě v tom vidí většina lidí příčiny rozrůstání extremistického tábora.

„Etnicky či nábožensky motivovaný terorismus dnes tvoří maximálně deset procent. Nespokojenost má v zásadě sociální základ!“ prohlašuje Ali Totorkulov, předseda Ruského kongresu kavkazských národů s tím, že spoustu mladých nevyhání do hor ani tak bída, jako ponížení, násilí a nespravedlnost.

Stavropolský taxikář Igor poznamenává, že nejklidnějším místem v oblasti je v dnešní době Čečensko

O ztracené generaci mluví také socioložka specializující se na tuto oblast Natalija Zubarevičová. Velká část mladých vyrostla v podstatě v určité kvaziválce, nemá práci, a co je nejvíce znepokojující, už neuznává ani žádnou autoritu. Za uplynulá dvě desetiletí byla narušena síla rady starších a vliv na novou generaci nemá ani valná většina muftíů. Těmito dětmi se dnes zabývá v podstatě pouze policie, která je však rovněž pouze vhání v ústrety radikálním učením. V kavkazských islámských společenstvích je navíc čím dál větší poměr vzdělaných náboženských vůdců, jež studovali v zahraničí a kteří jsou ohromeni rozvolněností zdejšího islámu a v debatě s nimi nic nezmůžou ani starší představitelé.

Místo diskurzu pak tyto mladé titány ohlásí s poukazem na nebezpečné živly bezpečnostním orgánům. Tento problém pouze stupňuje skutečnost, že umírněná část čerstvých absolventů z řad náboženské inteligence tento region ve strachu o život a s pocitem bezvýchodnosti raději opouští. Pacifikaci oblasti nikterak nepomáhá ani to, že velká část funkcionářů, kteří sem přijíždějí z vnitrozemí, používá metody generála Jermolova, když v 19. století likvidoval kavkazský odboj. Evidentně účinnější je přitom čečenský recept, kde se Moskvě podařilo pomocí podpor a dotací zajistit loajalitu mocného zdejšího vůdce, kterého pak pověřila nastolením pořádku.

„Není třeba Kavkaz démonizovat! Je však třeba pochopit, že zdejší lidé jsou svobodní. Tady neexistovalo žádné poddanství, které by je zlomilo,“ vysvětluje Marat, student univerzity z Vladikavkazu. „Kavkazany nezlomíte ani násilím!“ pokračuje a zdůrazňuje, že ten, kdo nebyl vojákem, tu není vůbec považován za muže.

Etnické konflikty, nikoli kriminální

Jinak tento svět vnímají Rusové. Ve Stavropolu se sice nestřílí, blízkost Kavkazu však vzbuzuje na dně duše jisté napětí. „Tam, kde se nestřílí a nejsou tam ani žádné velké státní projekty, se peníze nedostanou,“ stěžuje si s poukazem na investice proudící do Čečenska a vůbec severního Kavkazu, stejně jako do sousední Krasnodarské oblasti (kvůli olympiádě v Soči) vedoucí místního svazu sdružujícího slovanské společenské organizace Vladimir Něstěrov. „Říkají, že si jsou všichni rovni, jenomže jedno etnikum dostává dotaci a daňové úlevy, zatímco jiné ne,“ pokračuje a poznamenává, že v porovnání s kavkazskými národy jsou zde žijící Slované v nevýhodě.

Na Kavkaz sice proudí spousta peněz z centrálního rozpočtu, s veškerou podporou si však s přehledem poradí korupce...

Po tom všem tedy nikterak nepřekvapí, že ve městě, jehož obyvatelstvo tvoří z převážné většiny Rusové, nikdo moc nesouhlasí s nedávným prohlášením gubernátora Alexandra Chloponina, podle nějž pro Severní Kavkaz a jeho okolí nejsou příznačné etnické konflikty a občasné rozepře jsou pouze kriminálního rázu. Jak však poukazuje Něstěrov, podíváme-li se na jednotlivé případy, valná většina konfliktů přerostla v násilí až poté, co došlo na etnický původ.

Na letiště mě veze opět Igor, který jako by si s Něstěrovem přímo notoval, pojednává tentokrát o tom, jak by nebylo dobré, kdyby si Kavkazané Stavropol příliš oblíbili. V podstatě s nimi nemá problém, kopce jsou ovšem blízko a jemu evidentně příliš nesedí ona vnitřní svoboda, o které mluvil student Marat.