Válka v Pacifiku: Jak přemýšleli japonští kamikaze

Co cítili mladí Japonci vydávající se na mise bez návratu? Co si mysleli sebevražední piloti letadel – kamikaze – a miniponorek Kaiten? Písemná svědectví tří pilotů sebevražedných misí – dopisy dvou kamikaze a deník námořníka Minoru Wady – ukazují jejich způsob myšlení za války v Tichomoří, jež skončila před 70 lety. Píše Ondřej Hýbl.

Sestřelený kamikaze v roce 1945 u Okinawy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sestřelený kamikaze v roce 1945 u Okinawy. | foto: Wikimedia Commons
Sestřelený kamikaze v roce 1945 u Okinawy.

Sedmdesát let od konce války v Tichomoří je dost dlouhá doba, aby se z některých hrůz stala filmová romantika i aby se mohli politici různých přesvědčení snažit o nový výklad toho, co se to tehdy v Asii odehrávalo. Ale asi příliš krátká, aby mohly být jizvy i křivdy na všech stranách zahojeny. Při pohledu z Čech se právě to poslední jeví nejpotřebnější.

Poselství některých artefaktů konce války v Japonsku je netušeně živé i dnes a jejich vzkaz je bolestně srozumitelný, přestože pocházejí z natolik odlišného prostředí. Při každé návštěvě Mírového památníku v Hirošimě mě vždy zasáhne jeden exponát – dětská tříkolka. Šinči Tecuja, tříletý kluk, na ní jezdil 6. srpna ráno před domem. Když vybuchla atomová bomba, byl 1500 metrů od epicentra. Utrpěl těžké popáleniny po celém těle a téhož večera zemřel.

Jeho otci přišlo hloupé pohřbít malé dítě na vzdáleném hřbitově pro dospělé. Měl pocit, že chlapci se tam bude stýskat. Proto vykopal hrob u domu a spolu s tělem do něj dal i tu tříkolku. Tecuja ji měl moc rád, tak aby se mu ani po ní nestýskalo.

Když pak, o 40 let později, zemřela Tecujova matka, otevřel otec hrob svého syna a jeho tělo přenesl do nové rodinné hrobky. Zrezivělou tříkolku věnoval hirošimskému památníku. Ta tříkolka je jeden artefakt z mnoha. Ale vypovídá o daném okamžiku víc, než lze napsat.

Žádná romantika

S podobně bolestnou intenzitou promlouvají i dochované miniponorky Kaiten, přestože vyprávějí úplně jiný příběh. Tato zbraň speciálních jednotek tokkótai, která měla „zatřást Nebesy“ a v samém závěru zvrátit průběh války, fungovala podobně jako vzdušné speciální síly, ve světě známé všeobecně jako božský vítr –kamikaze.

Miniponorka Kaiten.

Miniponorka Kaiten.

V případě Kaitenu šlo de facto o torpédo, které měl přesně na nepřátelskou loď navést člověk, jenž v něm seděl.Na rozdíl od letek kamikaze kolem této zoufalé zbraně nevzniklo tolik pověr a legend, navíc vykazovala žalostné výsledky.

Potvrzené jsou pouze tři potopené lodě a ztráta 187 námořníků na straně USA. Na japonské straně bylo ztraceno 104 pilotů kaitenů, z čehož se patnáct utopilo při nehodách během výcviku. Další dva spáchali sebevraždu po válce. Celkově, včetně posádek potopených ponorek, které kaiteny přepravovaly k cílům, japonská strana ztratila na tomto projektu téměř tisíc námořníků.

Kaiten je opravdu pekelný stroj. Představa cesty na smrt v těžko ovladatelné černé trubce, po tmě, pod hladinou moře, s omezeným množstvím vzduchu, špatným výhledem, hučícím motorem za zády a stovkami kilogramů trhaviny před sebou žádné romantizující nápady nenabízí. Když se japonská produkce rozhodla natočit film z prostředí této „speciální zbraně“ Deguči no nai umi (Z moře není návratu), musela postavit 1,5krát zvětšený model ponorky. Do dochovaných kusů se totiž žádný současný herec nevešel.

Myšlenky zanechané blízkým

Nechme chvíli stranou, co o pilotech sebevražedných misí víme a podívejme se na jejich myšlenky zanechané blízkým. Dopisy pilotů a kapitánů jednomístných sebevražedných plavidel jsou pochopitelně různé. Ale prosba rodičům o odpuštění jejich volby a osudového kroku se táhne jako červená nit většinou z nich. Některé dopisy jsou odrazem smutku a bezradnosti z konečného a předčasného rozloučení, v některých se odráží i hlubší reflexe tehdejšího stavu společnosti. Některé šokují.

Uehara Rjóji (22 let), student Keio Univerzity, fakulta ekonomie, odveden 1. prosince 1943, padl 11. května 1945 jako příslušník 56. Sboru speciálních leteckých sil Šinbutai při sebevražedném leteckém útoku na americkou bojovou jednotku na Okinawě:

„Mám-li věc jasně shrnout, tak jsem okouzlen liberalismem. Svobodou jednotlivce. Mám za to, že i pro Japonsko, má-li jako země existovat ještě dlouhé roky, je zřízení zaručující svobodu jednotlivce opravdovou nutností. I když to teď možná zní jako naprostá pitomost.

Mám za to, že i pro Japonsko, má-li jako země existovat ještě dlouhé roky, je zřízení zaručující svobodu jednotlivce opravdovou nutností. I když to teď možná zní jako naprostá pitomost.

Dnes je Japonsko spoutáno pocity kolektivistické totality. Když však široce otevřeme oči a zamyslíme se nad pravým cítěním člověka, je pro něho liberální zřízení a svoboda, prostředím jednoznačně nejvhodnějším.

Pokud se budeme snažit dopředu nahlédnout výsledek válečného střetu, pomůže nám, pokud se podíváme na formu státního zřízení, ve kterém válčící strany žijí. Zvítězí pravděpodobně ta země, která je formována společenským zřízením, které více odpovídá přirozenosti člověka.“

Hajaši Ičizó, Kyoto Univerzity, fakulta ekonomie, padl 12. dubna 1945 při sebevražedném leteckém útoku na Okinawě:

„Jsem opravdu rád, že jsem byl vybrán do speciálních vzdušných sil a s nimi podniknu útok, ale když si vzpomenu na Vás, maminko, rozpláču se. Když si uvědomím, s jakým úsilím jsi mě vychovávala, a já pro tebe neudělal nic, co by ti přineslo radost, nic, čím bych Tě dokázal uklidnit, je pro mě moje cesta na smrt krutě bolestivá.

Jsem opravdu rád, že jsem byl vybrán do speciálních vzdušných sil a s nimi podniknu útok, ale když si vzpomenu na Vás, maminko, rozpláču se

Ano, jsem neschopný, ale ani tak po tobě nemohu chtít, aby ses ode mne oprostila. ,Buď šťastná, protože jsem zemřel ušlechtilou smrtí‘ – to po tobě opravdu nemohu chtít. Ale neboj, o těchto věcech tady moc psát nechci. Vždyť ty mým pocitům přece rozumíš…“

Jistě, najdeme v nich národní hrdost a odhodlání, jak bychom asi u Japonců tak nějak automaticky očekávali:

„Maminko, já jsem muž. A všichni muži narození v Japonsku, to jsou muži, kteří zemřou pro svoji zemi. Díky tobě, mami. Ty jsi mě vychovala v ušlechtilého muže. A dala jsi mi city a zápal v srdci, kterým všechny předčím. Takový, jakého jsi mě vychovala, se na podzim zabořím do nepřítele. Jiné cesty pro sebe nevidím…“

Avšak o pár řádků dále i toto:

„Maminko, i Pán Ježíš se přeci modlil: ,Ne má, ale Tvá vůle ať se stane.‘ V poslední době čtu bibli každý den. Hlavně proto, že když si čtu bibli, cítím se, jako bych byl vedle Tebe. Bibli i zpěvník žalmů si s sebou vezmu do letadla.“

Bez cenzury

Naprosto specifickým případem je však deník, který si vedl námořník Minoru Wada. Ten po absolvování elitní střední školy nastoupil na fakultu práv Císařovy univerzity v Tokiu. Během studia ho zastihl povolávací rozkaz k císařskému námořnictvu.

Minoru Wada

Minoru Wada

Na rozdíl od absolventů vojenských námořních akademií a akademií pozemního vojska, tehdejší elity japonských ozbrojených sil, bylo mezi povinně odvedenými branci z prostředí vzdělané elity či odvedenců z řad studentů předních civilních univerzit mnoho kritiků vstupu Japonska do války i armády.

To se odráží i v prvních zápiscích Wadova deníku. Případy, kdy právě tito studenti poté, co prošli životem v armádě a nahlédli situaci tehdejšího Japonska, se dobrovolně přihlásili k sebevražedné misi, proto působí zvláštně.

Zápisky Minoru Wady jsou ojedinělé. Deníky byly v těchto jednotkách striktně zakázány. Wada své zápisky dával při návštěvách rodině na spodní straně schránky na jídlo, neprocházely tedy armádní cenzurou. Následuje výběr z jeho zápisků:

25. prosince 1943

Po odvodu a zahájení základního výcviku.

„Armáda nestaví člověka do pozice, kdy by měl o věcech přemýšlet. Dělá se tu pouze to, co je předepsáno. Když se nudím, s tupým výrazem ve tváři, se snažím stále dokola si vybavit, co se mi zdálo včerejší noc.“

29. prosince 1943

„Všichni, co jsme tady, jsme kdysi vedli svůj jedinečný život. Byli jsme důležitou součástí našich rodin. Avšak tady, tady jsme jako stejná zrnka na hromadě písku, jako trestanci, kteří jen všichni identicky, monotónně opakujeme stále totéž…

Armáda nestaví člověka do pozice, kdy by měl o věcech přemýšlet. Dělá se tu pouze to, co je předepsáno.

Přemýšlím hluboce o životě státu. Samotného mě překvapuje, jaký zápal pro stát v sobě dokážeme nalézt. Nechci, aby se tohle odbylo, že je to klišé a nesmysl. Můj pohled na svět se zúžil. Nejsem už student. Jsem voják.“

19. ledna 1944

„Až příliš věcí tu děláme v rozporu s naším přesvědčením. I ty nejmenší, nejbezvýznamnější věci neděláme proto, že si myslíme, že je to tak správné, ale protože tak velí armádní pravidla. Jen jíst a pít… To jsou činnosti, u kterých si můžeme s úlevou svobodně vydechnout…

Mám pocit, že jsem nedávno musel přijít o svoji bezelstnost. To je dobrá stránka přesných pravidel, podle kterých funguje armáda. Ta pravidla teď řídí moje tělo.“

30. ledna 1944

V posledních dnech jsem úplně ztratil řeč. Jen se pohybuji, jen dýchám. Každou noc se mi zdá o domově.

„Věřím v neomezené možnosti člověka. Když jsem byl student, sám jsem chtěl otevřít dveře své budoucnosti. Teď však moji budoucnost ovládají záměry mysli mnohem větší, než je moje hlava. Záměry státu. Nicméně věřím, že se tou džunglí stále dokážu nějak prosekat.“

19. dubna 1944

„V posledních dnech jsem úplně ztratil řeč. Jen se pohybuji, jen dýchám. Každou noc se mi zdá o domově. Návštěvy rodičů a příbuzných se opravdu nemohu dočkat.“

1. června 1944

„Není zbytečnější lidská bytost než důstojník námořnictva. Stejně jako revoluce v Německu začala námořnickými nepokoji v Kielu, nebylo by se čemu divit, kdyby nějaké revoluční nálady vypukly i v námořnictvu u nás.“

22. června 1944

Po obsazení ostrova Saipan. Tato dílčí japonská porážka znamenala pád tehdejší vlády vedené generálem Tódžóem. Pád ostrova též doprovázely hromadné sebevraždy japonských civilistů. Dnes je chápán jako zlom, který otevřel poslední stadium války vedoucí k porážce Japonska.

Za žádnou cenu nechci umřít. Smrt je pro mě nanejvýš odpudivá představa. Ale zjišťuji, že se ani nechci vrátit domů.

„Letadlo nepříteli tolik škod nezpůsobí. Naopak v porovnání s jeho chabým ničivým účinkem je příliš snadno zranitelné. Loď snadno zachytí nepřátelský radar a torpédo je pomalé a jím způsobené škody jsou příliš malé. Pokud jsme se propadli až sem, zbývá nám snad jiná možnost, než bojovat s využitím lidských torpéd? Pokud k tomu dojde, nezbývá kromě nás nikdo, kdo by je mohl řídit. Je to zvláštní, ale když o tom přemýšlím, naplňuje mě ta myšlenka zvláštním klidem.“

12. září 1944

„To, že s velkou radostí můžu jít kdykoliv zemřít do první linie, mě naplňuje zvláštním klidem. Jistě, může se to zvrtnout a člověk pak může skončit tak, že si sám rozpáře břicho nožem, nebo umírá tři týdny bez vody, když ho někam unáší proud. Při téhle představě člověka zamrazí. Jenže já z nějakého důvodu skálopevně věřím, že tohle mě nečeká. Před očima mám jen jediný obraz. Potápějící se nepřátelskou loď. V minulosti by mě takováhle úvaha rozhodně ani nepřišla na mysl. Teď jsem ji napsal a nelituji toho…

Dá se říct, že mám povahu, která ze mě nedělá typického vojáka. Absolutně nejsem schopen někoho seřvat nebo ztlouct.

Za žádnou cenu nechci umřít. Smrt je pro mě nanejvýš odpudivá představa. Ale zjišťuji, že se ani nechci vrátit domů. Ano, o domově se mi opravdu často zdá. Ale když v těch snech vidím sebe, vždy mám na sobě bojovou uniformu.“

27. září 1944

„Až doposud jsem si skoro nic nevyčítal. Ale celou dobu jsem přespříliš lpěl na svých představách a hodnotách. Moje neustálá nespokojnost a pocit vlastní výjimečnosti mi nedovolily stát se opravdu vojákem.“

8. října 1944

„Mým největším nedostatkem je, že mám příliš měkké srdce. Dá se říct, že mám povahu, která ze mě nedělá typického vojáka. Absolutně nejsem schopen někoho seřvat nebo ztlouct.“

14. října 1944

„Tak konečně vyrážíme do první linie. Jsem pořád moc měkký. Svoji slabost a naivitu zabalím do uniformy pravého vojenského ducha.“

18. říjen 1944

Minoru Wada se dobrovolně přihlásil ke speciálním jednotkám miniponorek tokkótai.

Každý bojující ve válce je dítětem nějaké matky. Ale má-li se tento malý život jedince stát klíčem k poražení nepřítele, v té chvíli vnímám sebe nikoliv jen jako vaše dítě, maminko, ale spíše jako syna milované vlasti.

„Maminko, prosím, odpusťte mi. Každý bojující ve válce je dítětem nějaké matky. Ale má-li se tento malý život jedince stát klíčem k poražení nepřítele, v té chvíli vnímám sebe nikoliv jen jako vaše dítě, maminko, ale spíše jako syna milované vlasti. Nicméně, jsem si jistý, že půjdu na smrt s křikem, že jsem byl vaším hrdým synem, tatínku a maminko.“

Toho dne byl Minoru Wada odmítnut. S odůvodněním, že je prvorozeným synem a tedy pokračovatelem rodu. Když se o však o dva dny později přihlásil k téže jednotce znovu, jeho přání již bylo vyslyšeno.

30. prosince 1944

„Poslední dobou se vědomě snažím stát se tvrdým. Vědomě na tom pracuju. Sám se snažím být silnější a tvrdší, ale zároveň chci tuto sílu i použít v naší jednotce. Včera ráno se mi podařilo zbít vojáka XY. Kdyby mě při tom viděla maminka, která mě zná jen, jaký jsem býval dřív, kdyby viděla moje oči, byla by asi šeredně překvapená… K udržení kolektivní disciplíny je prostě bití třeba.“

Leden 1945

Část dopisu rodině poté, co byl Minoru Wada oficiálně akceptován a zařazen do výcviku speciálních sebevražedných jednotek.

Poslední dobou se vědomě snažím stát se tvrdým. Vědomě na tom pracuju. Sám se snažím být silnější a tvrdší, ale zároveň chci tuto sílu i použít v naší jednotce.

„Od té doby, co jsme se naposledy viděli, se mám opravdu dobře. Mám se moc fajn, jím ta nejlepší jídla a snažím se žít ten nejšťastnější život, jaký je v Japonsku možný, takže si o mě opravdu nedělejte žádné obavy. Prosím, pošlete mi rodinou fotografii a rodový meč.“

1. února 1945

„Já už pravdu nic nepotřebuju, opravdu nic nechci. Nepotřebuju povzbuzení, nechci slova útěchy, zejména pokud by to měly být zase jenom samé kecy. Co bych teď chtěl, jsou slzy, které jsem byl schopen plakat, když ještě byl mír…

Tohle jaro téměř jistě položím život pro svoji zemi. Na tom už ale vůbec nezáleží.“

23. března 1945

„Je třeba se povznést nad mrtvé tělo. To je ostatně zábava naší mysli, jak toho dosáhnout. Jak dokonale dokáže člověk zemřít, to jediné ještě zaměstnává moji mysl. Dříve, když mě napadaly tyhle myšlenky, vždycky jsem si přitom vzpomněl na rodiče. Hlavně v slzách truchlící máma – to pro mě byla naprosto nesnesitelná představa. Ale teď už mě tyhle myšlenky netrápí. Umím je ze svého srdce odfouknout, jako by to byla jen hromádka odpadků.“

1. dubna 1945

Nepotřebuju povzbuzení, nechci slova útěchy, zejména pokud by to měly být zase jenom samé kecy. Co bych teď chtěl, jsou slzy, které jsem byl schopen plakat, když ještě byl mír…

„Nejsem schopen vést zapálené vlastenecké projevy. My, kdož jsme kdysi byli schopni o věcech přemýšlet, právě v kontrastu s tou všudypřítomnou ,láskou k vlasti‘, se snažíme naše pochybnosti a nesouhlas nechat tiše klesnout až na samé dno naší mysli. Pochybnosti, jestli bylo nutné nechat opravdu věci zajít až do téhle nevyhnutelné reality, mě však provázejí stále. Ponechám si je a snad díky nim budu moci podtrhnout a upřímně zúčtovat se svým životem.

… Přemýšlím o chladnosti svého srdce a cítím se nekonečně osamělý. Snad jsem chtěl, aby mi někdo vysvětlil, jaký opravdový význam bude mít moje smrt… Tak jsem se pokusil trochu pohladit a potěšit tu moji chladnou mysl, když už teď vím, že jako součást kultury trvající 3000 let, tohle budu schopen všechno rozluštit a pochopit. To vědomí přináší klid. Úplně jsem tedy propadl přípravě tabulek pro výpočet směru a rychlosti mé lodi, jak nejlépe svoje tělo narvat do nepřítele.“

6. května 1945

Přemýšlím o chladnosti svého srdce a cítím se nekonečně osamělý. Snad jsem chtěl, aby mi někdo vysvětlil, jaký opravdový význam bude mít moje smrt.

„Musím to vzdát. Ručičku na ciferníku ani písek v hodinách nezastavím. Jen a jen proto, že to bylo zbrklé a neuvážené rozhodnutí, zachovával jsem až doposud klid a chladný výraz tváře. Ale teď, vůbec poprvé, když se ohlédnu zpět, tak se v celé hrůze strachy chvěji.“

20. května 1945

Před posledním setkáním s rodinou.

„Ztratil jsem sebedůvěru. Mám pocit, že až uvidím tvář rodičů, nepřemůžu se a řeknu jim úplně všechno.“

29. května 1945

Vyplutí k bojové misi – živá torpéda Kaiten byla připevněna na mateřské lodi nebo ponorce a pilot do nich vstupoval, až když mateřská loď nebo průzkum lokalizovaly nepřátelské plavidlo.

„Nemohu se dočkat, až zcela zničím nepřítele. Kéž by ten okamžik přišel co možná nejdříve.

Nicméně, až opravdu nastane okamžik mé mise, budu i tehdy takto schopen uvažovat? Bojím se, že propadnu beznaději a lidská bytost ve mně se bude třást strachy. (Přeškrtnutou část Minoru Wada ze zápisků odstranil 6. června – pozn. red.)

Zachovával jsem až doposud klid a chladný výraz tváře. Ale teď, vůbec poprvé, když se ohlédnu zpět, tak se v celé hrůze strachy chvěji.

Až k tomu dojde, a já povedu svůj kaiten do středu nepřítele, kdybych měl na lodi jasně vymalovanou velkou vlajku císařství, abych mohl být nepřehlédnutelným symbolem mé milované země, řídil bych tu loď s pocitem, že ovládám přímo plavidlo samotného jeho Veličenstva. Jaké pocity štěstí bych tak asi pociťoval?“

1. června 1945

„Současný stav na frontě mohou snad nějak ve prospěch Japonska zvrátit již jen tyto tři válečné prostředky: sebevražedné jednotky na souši a u letectva, kamikaze a ponorky Kaiten.

Pro nás je život lehký jako pírko, ale pro běžné lidi je prý život těžký jako cent. Když o tomhle přemýšlím, uvažuji, proč my ho pociťujeme tak lehce a proč jsme byli schopni si vybrat smrt? Je opravdu možné určit si nějaký banální důvod a snadno zemřít? Můj život spočívá v tom, že za každou cenu zničím nepřítele.“

12. června 1945

„Od okamžiku vyplutí žijeme ve velmi klidné atmosféře. Ale to není proto, že by se nám dostávalo takové péče. Je to spíše tím, že všechny ty, kteří nebyli schopni pohlédnout smrti zpříma do tváře, ty bezcenné existence, odnesl proud. Však také nyní, když na moři čekám na nepřítele, moji mysl vyplňuje klid. Klidný duch boje. Ale rozhodně nechci, aby si o mně někdo myslel, že jsem nafoukaný. Jsem vlastně šťastný. ,Dny a měsíce odplavil, jarní příliv.‘

Je opravdu možné určit si nějaký banální důvod a snadno zemřít? Můj život spočívá v tom, že za každou cenu zničím nepřítele.

Ten pocit, to odhodlání, které v sobě cítím: ,Zaútočím na nepřítele a posloužím své zemi,‘ ten pocit já cítím mnohem silněji než kdokoliv jiný. Tohle bych chtěl teď hrdě prohlásit.“

20. června 1945

„Můj dosavadní život byl jen marnost, byl životem otroka. Avšak právě pro mě, takovouhle ,osobnost‘, tenhle měsíc bojové plavby, plný klidných dní na moři, znamenal naprosto zásadní zvrat. Plody toho přerodu ještě vidět nejsou. Je to jen změna v mém myšlení a chování, která se naplno projeví, až se vrátím z boje.

Četl jsem ,Lidské divadlo‘ Ozaki Širóa a přemýšlel i o svém ,divadle‘. Opravdu si mohu myslet, že jsem získal vhled do otázek života a smrti, nebo to je jen póza, která zapadá do mého ,vystoupení‘? Vlastní sebereflexi se musím věnovat mnohem víc než kdykoliv předtím.“

Smrt udušením

Plavba, které se účastnil Minoru Wada byla přerušena a mateřská loď se vrátila. Dne 25. července 1945 Minoru Wada vyplouvá ze základny na ostrově Ócušima na cvičnou plavbu před dalším bojovým nasazením. Cvičný kaiten však naráží na dno a Minoru Wada se z plavby nevrací. Dne 15. srpna 1945 Japonsko kapituluje.

Opravdu si mohu myslet, že jsem získal vhled do otázek života a smrti, nebo to je jen póza, která zapadá do mého vystoupení?

V polovině září oblast postihne silný tajfun a ztracený kaiten vyvrhne asi 30 kilometrů od bývalé základny. Uvnitř je nalezen mrtvý Minoru Wada. Zemřel udušením po deseti hodinách od ztráty miniponorky. Za tu dobu snědl celou svoji zásobu jídla. Měl ho na tři dny.

(Za pomoc s výběrem citací z deníku děkuji Akiko Wada. Shoda jmen s Minoru Wada je čistě náhodná.)

Počet příspěvků: 1, poslední 24.8.2015 10:57 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.