Václav Malý: Chybí nám slušnost

O českém dolíčku, islámu, pronásledování křesťanů v Íránu a Číně, současné církvi, celibátu, homosexualitě i restitucích.

Jan Brabec 4.4.2014

„Lidé uvěřili iluzi, že bez osobní očisty a zpytování svědomí bude společnost ze dne na den fungovat. A to tím spíš, že jsme – každý jinak a v jiné míře – byli spoluzodpovědní za to, že minulý režim mohl vůbec existovat.“ foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

„Lidé uvěřili iluzi, že bez osobní očisty a zpytování svědomí bude společnost ze dne na den fungovat. A to tím spíš, že jsme – každý jinak a v jiné míře – byli spoluzodpovědní za to, že minulý režim mohl vůbec existovat.“

Co dnes znamená duchovní a­ katolická církev? Václav Malý, jedna z ­ikon listopadu 1989, dnes pomocný biskup pražský, zažité představy překračuje. Jeho osobní zájem o život v diasporách křesťanů ho zavedl do Íránu, Iráku, Súdánu, na Kubu, do Číny, Moldavska či Salvadoru. Rozhovor, který začal právě na toto téma, však nutně vedl domů.

O zkušenostech z diaspor

ČESKÁ POZICE: Často cestujete po světě. S jakým vzkazem za lidmi z cizích kultur a náboženství jezdíte?

MALÝ: I když jsem v rámci České biskupské konference předsedou Rady Iustitia et Pax (Spravedlnost a mír), která sleduje dodržování lidských práv, přesto mé návštěvy nejsou žádnými oficialitami, ale je to má soukromá iniciativa. Nechci být totiž nijak manipulován, vidět nějaké Potěmkinovy vesnice či trávit čas na recepcích a mít proslovy. Chci mluvit s obyčejnými lidmi a setkat se s autentickým životem v tamní realitě.

Snažím se hlavně navštěvovat křesťany a pronásledované lidi v zemích, kde probíhají represe z politických či náboženských důvodů a kde vládne sociální nespravedlnost. Pokouším se kontaktovat rodiny perzekvovaných, případně místní obhájce lidských práv, a mým hlavním cílem je těmto lidem ukázat solidaritu. Vím, jak bylo vyjádření solidarity pro nás před rokem 1989 důležité, a toto chci dále šířit z pozice člověka, který už žije ve svobodném systému.

ČESKÁ POZICE: Které země jste navštívil?

MALÝ: V posledních letech kupříkladu Írán, Irák či Súdán a Jižní Súdán. Předtím jsem cestoval na Kubu či do Číny, protože v těch zemích je tvrdá ideologická represe. Byl jsem se ale také podívat v Salvadoru, což je země, která se vzpamatovává z dlouhotrvající války a kde můžete potkat velkou chudobu. Navštívil jsem též Moldavsko, Albánii a Kosovo, které jsou na počátku dlouhé cesty. Co se týče pronásledování, je situace v každé zemi trochu jiná, a například otázka islámského světa a soužití křesťanů a muslimů mě hodně zajímá.

ČESKÁ POZICE: Jakou podobu soužití tedy vidíte?

MALÝ: Třeba v Iráku žijí křesťané v hotové mlýnici. Po americké invazi jsou u moci šíité, kteří byli za Saddáma Husajna pronásledováni, a původci bombových útoků jsou naopak sunnité, kteří byli za jeho vlády protežováni. A křesťané uprostřed tohoto dramatu představují jakýsi cizorodý živel, i když v Iráku žijí od 2. století, a jsou neprávem považováni za spojence USA.

Muslimskými radikály jsou proto vytlačováni z jihu na sever do Kurdistánu, což bylo kdysi jejich tradiční území, ale odkud byli vyhnáni v sedmdesátých letech, a tím přišli o svoji obživu. I když v Kurdistánu existuje rozsáhlá autonomie a křesťané tam požívají poměrně klid, jejich pole, a tedy možnost obživy jim přesto dnes nikdo nevrací. Nemají tak z čeho žít a nejsou příliš vítanými hosty. Na ostatním území Iráku jsou křesťané napadáni a jsou terčem atentátů.

Neustále žijí pod hrozbou smrti, což si člověk plně uvědomí až na místě. Zažil jsem totiž výbuch tří aut během atentátu nedaleko biskupství v Kirkúku, kde jsem bydlel, a musím přiznat, že je to strašná zkušenost. Na svých cestách zažívám i obavy například z toho, že mě někdo pro výstrahu zmlátí, ale vím, že se brzy vrátím do poměrně bezpečného světa. Oni však v této realitě žijí takřka celý svůj život.

ČESKÁ POZICE: Probíhá takové drama i v jiných zemích?

MALÝ: Jiná podoba pronásledování křesťanů existuje například v Íránu, kde sice křesťané mohou v rámci svých kostelů fungovat, pokud by ale někdo z nich třeba donesl bibli do muslimské rodiny, čekal by ho trestní postih, protože státní náboženství je islám.

V této souvislosti mě také hodně zlobí, že se například o Číně nemluví mnohem více v souvislosti s porušováním lidských práv, ale jen v ekonomickém kontextu. Například část křesťanů tam zažívá něco podobného jako kdysi tady za komunismu. Vedle oficiálně uznaných církevních společenství existuje takzvaná domácí církev. Každý, kdo veřejně pranýřuje státní politiku, je vystaven represím. Pronásledovaná menšina slouží svoje bohoslužby tajně po bytech, často je ale místní tajní vyberou, a pak je pošlou do kriminálu.

ČESKÁ POZICE: A pomáhá jim česká církev?

MALÝ: Například jedna z našich českých charitativních organizací, SIRIRI, působí ve Středoafrické republice, kde se děje strašné násilí a celý společenský systém je úplně rozvrácen. Snaží se pomáhat organizováním školní výuky místní mládeži, aby se nenechávala rekrutovat do místních bojůvek, jak se tam běžně děje, ale poznala něco jiného než jen zbraně a násilí.„Jde především o to snažit se v rámci církve překročit naši českou dolinu“

Jde především o to snažit se v rámci církve překročit naši českou dolinu, získat patřičné informace o dění ve světě, uvědomit si, že se nás to týká, že to není jen věc vlád a institucí. Nejde ale jen o válečné konflikty, které jsou jasnou výzvou, ale také o oblast lidských práv, ve které máme jako církev stále jistý dluh. Jde o lidskost projevovanou pronásledovaným lidem.

ČESKÁ POZICE: Může podle vašeho vzoru pomoci i normální občan?

MALÝ: Každý nemusí hned odjet doprostřed probíhajícího konfliktu, ale může přispět zdánlivě bezvýznamnou věcí, jako jsou takzvané „kartičky“, které jsme používali za časů komunismu. Prostě poslat úřadům příslušné země, kde se porušují lidská práva a někdo je perzekvován, pohlednici či dopis s požadavkem na propuštění konkrétního člověka, který byl zavřen z důvodů politických či svědomí. Když takových kartiček přijde několik stovek, už to je určitá ochrana a diktátoři jsou hned opatrnější. Pro pronásledovaného člověka může být povzbuzující, že se o jeho případu ve světě ví, a může to mít pozitivní vliv i na další.

ČESKÁ POZICE: Když se vrátíme k již zmíněnému islámu: je opravdu tak nebezpečný, jak se často tvrdí?

MALÝ: V prvé řadě je třeba si uvědomit, že jde v jistém smyslu o jiný svět. Tamní současné konflikty mají většinou náboženský podtext, a to je to hlavní, co nás Evropany od tamního světa odlišuje. V islámském světě není dosud překonána otázka konfesního státu. To je něco, co my máme naštěstí už dávno za sebou. Kamenem úrazu je právě konfesní stát, kdy se náboženské právo stává zároveň právem státním. Stát má zajišťovat pokojné soužití různých myšlenkových skupin nebo společenství a měl by respektovat pluralitu, ale neměl by se s jednou skupinou obyvatel ztotožnit.

„Z bible se také dá dokázat ,všechno‘, ale teprve když ji čtete v kontextu, tak u rozporných výpovědí pochopíte, co je jejich poselstvím“Islámský svět proto čeká – a někteří jednotlivci se o to snaží – obtížná etapa nového náhledu na korán. Tato svatá kniha je především svědectvím o duchovní oblasti, podobně jako je tomu v případě bible, že ho není nutno brát doslova, ale je třeba hledat v jednotlivostech a komplikovanosti jeho smysl. I u koránu je třeba, podobně jako u bible, vnímat historický kontext, uvědomit si, kdy a za jakých okolností konkrétní výroky a pojednání vznikly, což není relativizování či znehodnocování textu. Z bible se také dá dokázat „všechno“, ale teprve když ji čtete v kontextu, pak u rozporných výpovědí pochopíte, co je jejich poselstvím.

ČESKÁ POZICE: Co si z těch cest odnášíte vy osobně?

MALÝ: Jako Evropan a občan České republiky si při takové návštěvě uvědomím, že do těchto zemí přijíždím jako bohatý člověk, který žije v opravdu rozvinutém a svobodném systému. V těchto zemích jsem vnímán jako existenčně dobře zajištěný člověk. Jejich společenská a sociální situace je úplně jiná. Některé společnosti žijí celé roky uprostřed válečného konfliktu. O něčem takovém se nám ani nezdá a měli bychom být za naše – jistě ne ideální – poměry velice vděčni.

My se stále poměřujeme jen s více vyspělými evropskými zeměmi a chybí nám povědomí ze srovnávání s jinou, a přitom velkou částí světa, kde je životní úroveň mnohem nižší. Měli bychom si více uvědomovat, a to i kriticky, že zažíváme luxus bohaté země. Nikdo nás nepronásleduje, jsme z valné většiny poměrně dobře zaopatření lidé, kteří většinou žádnou nouzí netrpí.

ČESKÁ POZICE: Jak v těchto zemích prožívají religiozitu? Jsou také tak ateističtí jako Češi?

MALÝ: Když v islámském světě řeknete, že je nějaký člověk ateista či nevěřící, vůbec nevědí, o čem mluvíte. V tomto směru je to naprosto odlišný svět a pro Evropana je docela poučné, že ve světě existují oblasti, kde ateismus není samozřejmý, a není to něco, čím by se měl člověk chlubit.

„Pro Evropana je docela poučné, že ve světě existují oblasti, kde ateismus není samozřejmý, a není to něco, čím by se měl člověk chlubit“Mnohde v těchto zemích je víra věc zvyková, protože jsou to společnosti založené na rodové tradici či kmenovém uspořádání, a proto je někdy těžké posoudit, nakolik je jejich víra opravdu nějakým osobním zaujetím. Nicméně religiozita je v islámských zemích zřejmá a setkáváte se s ní takřka na každém kroku, což je docela zajímavá zkušenost.

O Evropanech na křižovatce

ČESKÁ POZICE: Jak po takové zkušenosti posuzujete duchovní rozměr naší společnosti?

MALÝ: My, Evropané, stojíme na pomyslné křižovatce. Mnohdy se totiž stydíme přiznat, že naše kultura, zásady a postoje, které se považují za správné, jsou neodmyslitelně spojeny s křesťansko-židovskou tradicí. A to nás příliš nectí.

Například v preambuli zásadního dokumentu EU, v Lisabonské smlouvě, odkaz na křesťansko-židovskou tradici zcela chybí, a to z důvodů takzvané „korektnosti“, tedy snahy nikoho se nedotknout. Ohleduplnost je jistě v pořádku. My se dnes ale bojíme přiznat k vlastním duchovním zdrojům, které utvářely naši civilizaci. Když se přihlásíme k něčemu, co nejenže považujeme za důležité, ale co je historickým faktem, můžeme přitom být tolerantní. To se nevylučuje. Předstírat, že tyto souvislosti v naší společnosti a v našem myšlenkovém světě neexistují, považuji za známku, že se ocitáme na scestí.

ČESKÁ POZICE: Jak to myslíte?

„My se dnes bojíme přiznat k vlastním duchovním zdrojům, které utvářely naši civilizaci“MALÝ: Divíme se, že se právě islámskému světu sice jevíme jako velmi vyspělá civilizace, na druhé straně ale pozorují, že se v naší společnosti odehrává něco jako rozklad základního povědomí o životě a světě. Přestává nám být zřejmé, že člověk není pánem stvoření, že je bytost veskrze společenská a neměl by tolik pěstovat přepjatý individualismus, že navazujeme na vlastní tradici a že nemůžeme jen tak škrtnout minulost, protože nežijeme jen přítomností. To všechno vytváří v očích těch, kteří na nás hledí, jisté podivení, a bohužel to může nahrávat i různým radikalismům, pocitům odcizení a agresivity.

ČESKÁ POZICE: Dá se to nějak konkrétně vysvětlit?

MALÝ: Domnívám se, že jsme pyšní na demokracii a vysokou životní úroveň, ale už nechceme vnímat, že se šíří jakési duchovní prázdno. Ve společnosti se rozmělňuje pojetí rodiny, přestává existovat mezigenerační solidarita. Začíná převládat vypjatý individualismus, kdy za dobré považuji jenom to, co já sám cítím jako dobré a autentické – a ostatní mě nezajímá. V duchovní oblasti přitom nejde jenom o osobní pocity, ale člověk zaujímá postoje a je si vědom toho, že sdílí s druhými něco společného.

Dnes se mi zdá, že převládá duchovní sobectví: co mně vyhovuje, to si vyberu. Řekl bych, že v duchovní oblasti začíná převládat jistá rozbředlost a nevědomost. Lidé si nechávají vypracovávat horoskopy, věří různým pověrám či se nechávají unášet velmi povrchními znalostmi jiných náboženských systémů, jako je buddhismus. Jistě, lidé stále hledají, a to i v duchovní oblasti, což je jistá naděje, přesto jako by převládalo přesvědčení „hlavně se nevázat“. Pokud se ale vydám na duchovní cestu, v jistém smyslu se tím zavazuji. Z tohoto rozhodnutí pro můj život něco vyplývá a své úsilí nepoměřuji jenom tím, jestli se v tom cítím dobře, či nedobře. Pohled na život tím vyrůstá z daného zdroje a není to jenom těkání od jednoho k druhému.

O hájení identity

ČESKÁ POZICE: Jak se podle vás česká společnost od dob komunismu proměnila?

MALÝ: Řekl bych, že svět poměřujeme pouze skrze svůj dolíček a ještě jsme kýženému evropanství nedorostli. Nejde o to, abychom ztratili svoji identitu, jak se často říká. Tu neztratíme, když budeme dobře znát vlastní dějiny, budeme si vážit lidí, kteří obohatili naši kulturu, duchovní oblast nebo vědu, a budeme pěstovat mateřský jazyk. Svoji identitu rozhodně neuhájíme strachem před tím, co přichází zvenku a poukazováním na to, co špatného dělají ti druzí. Schází nám povědomí o tom, co nás s ostatními Evropskými národy pojí, že s nimi máme mnoho společného: dějiny, kulturu, myšlenkový svět. Naše společnost by potřebovala získat širší obzor.„Svoji identitu rozhodně neuhájíme strachem před tím, co přichází zvenku a poukazováním na to, co špatného dělají ti druzí“

Pokud sledujete zprávy veřejnoprávní České televize, musíte konstatovat, že jsme nějakou ubohou a zaostalou provincií. O světě, v němž se každý den odehrávají desítky zajímavých a inspirativních událostí, se v nich nedozvíte takřka nic. Vždy se dozvídáme jen to konjunkturální, jako v současnosti o Ukrajině, ale že jsou i jiné konflikty, o tom nepadne ani slovo. Navíc vůbec nevíme, co se děje u nás za humny, v jednotlivých státech Evropy, a to se nás přece bezprostředně týká. Větší mediální kontakt se světem by byl jistě nesmírně povzbuzující, vždyť do tohoto světa patříme.

ČESKÁ POZICE: Jaký nešvar v české společnosti podle vás převládá?

MALÝ: Myslím, že je to až přepjatý individualismus, a to, že se zároveň hodnota člověka poměřuje jenom podle aktivity a výkonnosti. Kvůli takovému postoji pak není prostor pro lidi, kteří takoví být třeba z důvodů zdravotních nemohou. Jako by nikoho nezajímalo, jaký ten člověk doopravdy je a jakých hodnot je nositelem. To je hodně nepěkný trend.

Na druhé straně bych se ale rád české společnosti zastal. Toho dobrého se děje poměrně dost. Pokud jde například o solidaritu s oběťmi katastrof, tak veliká účast nemá snad nikde obdoby, kolik finančních prostředků jsou lidé ochotní lidem v tísni nezištně poskytnout. Nebo kolik lidí doprovodilo Václava Havla na pohřbu, to bylo jistě velice významné gesto a zpráva. Pořád mluvit jenom o krizi, a že to „stojí za houby“ – v tom bych úplně nesouhlasil.

ČESKÁ POZICE: Co podle vás v Česku představuje pojem politika?

MALÝ: Česká politika je dost ubohá, protože jí chybí osobnosti, o kterých by se dalo říci, že to jsou lidé pevného charakteru a vlastního smýšlení, za kterým si stojí, a nepodléhají demagogii. Obecně to spíše vypadá tak, že politici dělají z lidí hlupáky a spoléhají na to, že v přehršli informací zapomenou, co, kde a kdy prováděli za hlouposti, či dokonce špatnosti. To podceňování lidí jako nějakého méněcenného stáda je známkou hodně nízké úrovně. Neplatí to ovšem o všech politicích.„Jako by převládalo mínění ,co si neurveš, to nemáš‘. Jsme teprve na začátku cesty.“

Přesto zklamaný nejsem. Nelze totiž od nemocné společnosti z časů komunismu očekávat, že se změnou ekonomických poměrů se promění najednou i ona. Změna nemůže přijít odněkud zvnějšku, ale musí přijít od lidí samotných. Proto podporuji občanskou společnost jako kontrolu nezralého politického života a také jako školu dialogu. Musíme si osvojit kulturu a kultivovanost opravdového dialogu při hledání řešení a nestavět svůj názor na piedestal. Zatím žijeme v době monologu a chybí nám základní společenská slušnost. Jako by převládalo mínění „co si neurveš, to nemáš“. Jsme teprve na začátku cesty.

O nesouznění s většinou

ČESKÁ POZICE: Co podle vás pro současnou společnost církev znamená?

MALÝ: V české společnosti je povětšinou chápána jako instituce, která je nositelkou všemožných omylů a nedostatků minulosti. Upřímně řečeno, není se vlastně čemu divit, když existuje dva tisíce let, zatímco jiné zanikají třeba po několika desítkách let. Lidé církev vnímají jako konzervativní instituci, která nemá příliš smysl, je obrácená do minulosti, nevnímá současnost a nijak se nevyvíjí. To není příliš dobrý obraz.

Na druhou stranu to, že církev nemusí nutně souznít s většinovým názorem, ještě neznamená, že většinový názor je vždy to nejsprávnější. Při vší toleranci a otevřenosti je přece dobré, že někdo říká něco jiného, svým způsobem zásadního, a jsem přesvědčen, že církev to dělá a představuje.

Samozřejmě neříkám, jací jsme bezvadní... Ani my sami na spoustu věcí nemáme odpověď a jednoduše nevíme. Přesto je posláním církve podpora růstu lidství, například skrze solidaritu se slabými, charitativní činnost a poskytování vzdělání. Navíc se snaží odkrývat a nabízet smysl biblické zvěsti, která má i v současnosti své oprávnění, protože je pevně zakotvena v realitě a zároveň ukazuje i do budoucnosti naději.

ČESKÁ POZICE: Katolická církev je mnohdy kritizovaná, že se rozchází právě se současností třeba v náhledu na homosexuály, a že dokonce v jistém smyslu kopíruje názory pravicových extrémistů. Nezůstala v tomto smyslu vězet opravdu v minulosti?

MALÝ: Na rozdíl od pravicových extrémních názorů, oficiální církevní dokumenty nehovoří o homosexualitě jako o zvrhlosti a o hříchu, což je veliký rozdíl. Katolická církev pouze říká, že by homosexuální soužití nemělo být intimně naplňováno a že by homosexualita neměla být zabudována do rodinného práva. Tím chce vyjádřit, že rodinu tvoří muž a žena, kteří jsou otevření a schopní k předávání života. Proto se sňatky homosexuálů a s osvojováním dětí homosexuálními páry katolická církev nesouhlasí. Jde o zachování toho, co v základu rodinu vytváří, a to je vztah muže a ženy, což je oboustranná jinakost, jak fyzická, tak povahová.„Jde o zachování toho, co v základu rodinu vytváří, a to je vztah muže a ženy, což je oboustranná jinakost, jak fyzická, tak povahová“

A v neposlední řadě jde o schopnost předávat život v podobě zplozeného dítěte. Chápu, že mnoho dětí je opuštěných a že se přímo nabízí pomoc od homosexuálních párů. Jenže je otázka, je-li úplně nejlepší, když dítě žije v prostředí, kde není běžně konfrontováno s rozdíly pohlaví. Samozřejmě nepochybuji o vynaložené péči a poskytnuté lásce.

Pokud spolu žijí ve společné domácnosti dva lidé stejného pohlaví – a nemusí jít o sexualitu, jak se často dehonestujícím a až nesmyslně pornografickým způsobem zdůrazňuje –, měli by mít samozřejmě veškerá práva z takového soužití vyplývající, jako je právo dědické a právo na informace o zdravotním stavu partnera.

ČESKÁ POZICE: Z pohledu dnešní doby řada lidí nechápe institut celibátu. Je to přežitek minulosti, či s sebou pořád nese nějaký platný vzkaz?

MALÝ: Dovedu si představit, že v katolické církvi budou v budoucnu sloužit kněží ženatí i neženatí. Hodně se o tom v církvi diskutuje. Nicméně postoj, že se člověk nežení, není záležitost nenormálnosti. Ten člověk chce naplnit život jiným způsobem. Známe přece mnoho lidí, jako jsou třeba vědci, kteří jsou plně zaujati svým posláním a často tomu obětují úplně všechno. Žijí sice bez rodiny, přesto žijí plnohodnotný život. Vidím cestu v obou možnostech.

Celibát je ustanovení, které vznikalo během dějin, a není to žádná základní a zásadní pravda, která musí být na věčné časy. Na druhou stranu tento institut nepodceňuji. Zejména dnes, v přesexualizované době, může být plnohodnotnou alternativou. Neměl by samozřejmě přerůst v nějaké podivínství, v uzavřenost či nevraživost vůči ženám.„Byl jsem mile překvapen, kolik pedofilních kněží postavil Benedikt XVI. mimo službu“

Ostatně v této souvislosti je nutno říci, že i sledované případy sexuálního zneužívání dětí kněžími s celibátem žádnou souvislost nemají. Lidé s vrozenou úchylkou, jako je pedofilie, jsou i v jiném prostředí, dokonce mezi ženatými muži. Co se týče hojně medializovaných případů v církvi, je dobré si uvědomit také to, že zdaleka ne u všech těchto případů se sexuální zneužívání opravdu prokázalo. Mám dojem, že řada těch případů má jiný podtext, podobně jako je tomu u znásilnění, a spatřuji v nich určitý kalkul, když se najednou po desítkách let ticha objeví obvinění. Tuším v tom spíše pro jisté lidi zdroj finančních prostředků. Tím ale samozřejmě nezlehčuji či nepopírám případy, které se skutečně staly. Nicméně církev si je tohoto problému velice dobře vědoma a byl jsem mile překvapen, kolik pedofilních kněží postavil Benedikt XVI. mimo službu.

O církvi jako alternativě

ČESKÁ POZICE: Za komunismu se k církvi spousta lidí upínala například skrze symboly, jako bylo svatořečení Anežky České, a představovala jistou alternativu. Daří se jí něco takového ještě dnes?

MALÝ: Církev by měla rozhodně reagovat na otázky rezonující společností, všímat si sociální oblasti a své odpovědi na současné duchovní problémy by měla prezentovat v duchu bible. Nakolik se nám to ale daří, není úplně jednoznačné, protože jsme stále částí společnosti vnímáni jako monolit, dva tisíce let nehybný. Církev, podobně jako jiná uskupení a jejich názory, se vyvíjí a uvnitř ní existuje řada myšlenkových proudů a probíhá živá debata.

„Jsme pouze jednou z mnoha možností a duchovních nabídek a tento postoj není jednoduché přijmout“Na druhou stranu se ale katolická církev trochu bojí plurality společnosti. Na rozdíl od dob komunismu, kdy byla vnímána jako alternativa a odpůrce režimu, dnes existuje řada duchovních nabídek a všelijakých životních náhledů a postojů. V dnešní pluralitní společnosti je třeba unést to, že jsme sice alternativou, ale své postavení nezískáváme automaticky, jak tomu bylo před rokem 1989, kdy duchovní nabídka byla veskrze ubohá. Jsme pouze jednou z mnoha možností a duchovních nabídek a tento postoj není jednoduché přijmout.

ČESKÁ POZICE: Jak v tomto smyslu vnímáte současného papeže Františka?

MALÝ: Je velkou vzpruhou a výzvou. Především si na nic nehraje a je jedním z nás, aniž se nějak podbízí. Vstřícnost vůči lidem je prostě v něm. Mluví jasnou řečí, nepoučuje, nehraje si na mesiáše a za svými názory si stojí. Jen nevyzývá, ale sám se ptá a jako každý jiný hledá. Svým důrazem na obyčejnost a pokoru tím dává papežskému stolci lidský rozměr. Působí svěžím a úlevným dojmem, a to i na lidi mimo církev.

ČESKÁ POZICE: Co by podle vás přispělo k obnově pozice katolické církve ve společnosti?

MALÝ: Snažit se vydobýt si opět autoritu zásadovostí, a ne zmateným přešlapováním. Je třeba naučit se civilním jazykem sdělovat to, co je jádrem našich kroků, z čeho čerpáme inspiraci a co považujeme za závazné. Měli bychom také přijmout dobu, která se dá nazvat mediální, a naučit se v mediálním světě pohybovat. Tím nemyslím stát se celebritou či exhibovat. Mediálním světem nepohrdat a jednoduše jít s kůží na trh. Umět se postavit nepříjemným otázkám, umět přiznat to, že nevíme.

Zkrátka přijmout pluralitu názorů, civilní jazyk a vzít v úvahu mediální svět, snažit se vlastními silami podporovat kvalitní kulturu a vzdělanost, dotýkat se témat, jako je mezigenerační solidarita, péče o staré a nemocné, otázka nezaměstnanosti či otázka respektování menšin, kdy nejsme bohužel slyšet, jak bychom měli. Nestačí například přítomnost kněží mezi Romy, ale také je třeba se vyjadřovat během nepokojů, jaké nedávno proběhly v severních Čechách či Českých Budějovicích.„Veřejnost dnes církev vidí takřka jen pod zorným úhlem restitucí. Není to nic příjemného, vlastně jsme zavaleni dotazy jenom na ně.“

Náš hlas není slyšet, jak by měl. Veřejnost dnes církev vidí takřka jen pod zorným úhlem restitucí. Není to nic příjemného, vlastně jsme zavaleni dotazy jenom na ně. Nic jiného jako by nikoho nezajímalo.

ČESKÁ POZICE: Jak tedy vnímáte odezvu společnosti na restituce? Nejsou pro církev spíše něco jako past? Vždyť jsou to tisíce položek a vydávání majetku zatím provází řada soudních sporů…

MALÝ: Církvi byl majetek komunistickým režimem násilně odebrán a teď se jí částečně vrací. Ústavní soud potvrdil, že jeho vydávání je v pořádku a církev má na něj právo. Dál už po výroku naší nejvyšší nezávislé instituce není vlastně moc co řešit. Na druhou stranu si dobře uvědomujeme, jakou to nechává stopu ve společnosti, že se pohled na církev zúžil na instituci, která přes noc získala velký majetek a třímá v ruce nezasloužené bohatství a ekonomickou moc. To asi zůstane dlouho v povědomí lidí, což mě mrzí, protože to vůbec nevystihuje život a fungování církve v její celistvosti.

Proto bychom měli dát společnosti více najevo, že to není majetek pro hromadění bohatství, ale že bude smysluplně spravován k užitku všech v intencích našich zájmů, jako je sociální pomoc a podpora vzdělávání. Pokud ale chcete svoji činnost rozvíjet, musíte mít nějaký finanční základ. To se týká jakékoli instituce. Pro nás je to výzva postavit se na vlastní nohy a naučit se transparentnímu a zodpovědnému hospodaření. Jako společenství nás to může posunout vpřed v tom smyslu, že se nestaneme jen schopnými manažery, protože těch je ve světě dost, ale že výrazněji podpoříme nabídku životní cesty inspirované biblí.

O sledování prkotin

ČESKÁ POZICE: Jak jsme si z vašeho pohledu signatáře Charty 77 a člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných počínali s napravováním spáchaných křivd?

MALÝ: Bylo chybou, že se nekladl větší důraz na to, aby byli pohnáni k zodpovědnosti ti, kteří se dopustili trestněprávní viny. Skutečnost, že někdo byl v komunistické straně, ještě nezakládá trestněprávní vinu, ale je to vina morální. Na druhou stranu existovala řada příslušníků StB, kteří se flagrantně dopouštěli takových zvěrstev, které se dají s čistým svědomím označit jako zločiny proti lidskosti, a to není promlčitelný trestný čin.

„Bylo chybou, že se nekladl větší důraz na to, aby byli pohnáni k zodpovědnosti ti, kteří se dopustili trestněprávní viny“Bohužel se příliš bazírovalo na tom, jestli porušili tehdejší platné, čili komunistické zákony, či nikoli. Absurdně jsme sledovali úplné prkotiny, jestli třeba při zatýkání a držení odpůrců režimu ve vazbě náhodou nepřekročili zákonné lhůty a podobně. Ale fakt, že někoho bili a vynucovali si přiznání násilím, jako bychom nechtěli vidět. Na tom se hlavní měrou podílela polistopadová justice, která jak víme, z personálního hlediska takřka v té samé podobě sloužila komunistickému režimu a měla pro jeho exponenty přirozeně pochopení.

ČESKÁ POZICE: Jenže se tehdy angažovali také disidenti. Jak to s tím jde dohromady?

MALÝ: Na řádné prozkoumání spáchaných trestných činů tehdy žádný velký tlak nebyl, ani od tehdejších polistopadových elit. To říkám nerad, protože mezi nimi byli mí přátelé a kolegové z Charty 77. Na druhou stranu to neměli vůbec jednoduché. Ze dne na den začali řídit stát, měli mu dát nový smysl a úplně ho proměnit do demokratické podoby. To bylo obří úsilí.

Navíc státní moc byla prezentována takovými lidmi, jako byl například Václav Klaus, který tvrdil, že je hlavně třeba dívat se do budoucnosti, a nikoliv do minulosti. Ale ono nejde jen tak odstřihnout 40 let života, nýbrž je třeba brát celé komunistické období se všemi klady i zápory. Tlak na potrestání zločinců z dob komunismu ale přijít rozhodně měl.

Nejde mi o pomstu, ale o budování právního povědomí, že lumpárna se jednoduše nevyplácí. Lidé uvěřili iluzi, že bez osobní očisty a zpytování svědomí bude společnost ze dne na den fungovat. A to tím spíš, že jsme – každý jinak a v jiné míře – byli spoluzodpovědní za to, že minulý režim mohl vůbec existovat. Do naší nové státnosti jsme vešli jako nemocní a s různými nepěknými návyky. Od samého počátku bylo velice oslabeno právní vědomí, i absencí zákonů souvisejících s ekonomickou transformací. Pro demokracii se takový stav stal obrovskou slabinou, a proto dodnes mnohé pokulhává.

ČESKÁ POZICE: Čím to podle vás bylo?

MALÝ: Ti, kteří proplouvali normalizačním režimem, se stali ve společnosti určujícími. Byli pyšní, že vytváříme nový systém, ale už jim příliš nedocházelo, že jde také o to, čím ho ideově naplnit. Prezentovali útěk od minulosti, což bylo vítané, protože minulost je nepříjemná a týká se nás všech.„I když jsem nikomu neublížil, přece jenom cítím, že jsem nějakým způsobem přispěl k funkčnosti a legitimizaci toho systému“

Mohu proto otevřeně říci, že v občanském postoji v časech komunismu jsem selhal i já sám. Ze strachu, abych nebyl zavřený nebo si nezkomplikoval život, jsem byl dva roky na vojně, přestože armáda sloužila totalitnímu režimu. Ze strachu jsem také šel jednou k volbám, abych jako kněz neztratil státní souhlas, o který jsem stejně přišel po podpisu Charty 77. I když jsem nikomu neublížil, přece jenom cítím, že jsem nějakým způsobem přispěl k funkčnosti a legitimizaci toho systému. To si mnoho lidí neuvědomuje.

ČESKÁ POZICE: Jaké jsou podle vás výzvy současnosti?

MALÝ: Zachovat smysl pro rodinu, ctít pojmy, jako je věrnost či držení slova. Velkou výzvou je sociální nerovnost a také umění rozlišovat, co je v duchovní oblasti důležité a hodnotné. Důležitá je také otázka našeho přístupu k okolí, a to nejen tomu lidskému. Jde o životní prostředí a o respekt k němu. Coby součást stvoření jsme za něj zodpovědní a jedině naší snahou o jeho zachování neztratí život svoji budoucnost. Důležitou věcí, která by nás měla také zajímat, je problematika tolerance a soužití s menšinami.

Václav Malý (63)
Za komunistického režimu působil jako duchovní, byl mluvčím Charty 77 a členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své názory a postoje byl také vězněn. Nezapomenutelná je i jeho role mluvčího Občanského fóra v roce 1989. Je pomocný biskup pražský, vystupuje jako zastánce nového pohledu české církve na současný svět. Osobně se angažuje v zemích, kde probíhají různé konflikty a dramata.

Počet příspěvků: 28, poslední 28.4.2014 05:08 Zobrazuji posledních 28 příspěvků.