V Severní Koreji by olomouckého autobusáka zastřelili

V Česku by měl jít šofér autobusu Roman Smetana za počmárání politických reklam na 100 dní do vězení. Ale trest ho asi nenapraví.

foto: © ČESKÁ POZICE, ilustrační fotoČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Možná svobodomyslný, každopádně pak rozpustilý olomoucký šofér Roman Smetana před sněmovními volbami v roce 2010 počmáral nejméně třicet politických reklam na autobusech. Svůj protest proti „politickým elitám“ vyjádřil tak, že politikům přikreslil tykadla či parohy a připsal, co si o nich myslí, že jsou (lháři, zloději, korupčníci a prostitutky).

Z potrefených politických stran se ozvala pouze ODS a začala se soudně domáhat náhrady jakési materiální škody. Nehnala to přes újmu na cti, to jí někdo chytrý poradil, byly by to vyhozené peníze. Ostatní strany rozumně mlčely.

Kauzu řešila soudkyně Markéta Langerová, manželka politika Ivana Langera, jehož v oněch volbách voliči „vykroužkovali“ z volitelného místa ke dnu. Člověk nemusí být extra přecitlivělý na kolizi zájmů, tady je cítit na sto honů a ještě proti větru. Soudkyně Langerová však hodila na ty trapné demokratické senzory deku (slušně řečeno), nevyloučila se z procesu a teď se po nás chce, abychom věřili, že její rozhodnutí ve prospěch rodné partaje jejího manžela bylo naprosto objektivní a spravedlivé. Těžko mu mohla posloužit hůř. Jestli voliči dali stop Langerovým ambicím v celostátních volbách, nyní bude mít nepochybně problémy i jako lokální politik.

Stát přednostně chrání právo politických stran neomezeně oblbovat voliče namísto toho, aby razantně preferoval právo voličů nebýt oblbován

Soudkyně Langerová tedy shledala šoféra Smetanu vinným a odsoudila ho k finanční pokutě 15 tisíc korun a k odpracování 100 hodin veřejně prospěšných prací. Zločinec Smetana však rozsudek nerespektoval a nesouhlasil ani s domácím vězením, tak mu soudkyně Langerová změnila každou neodpracovanou hodinu na den kriminálu.

Jestliže původní rozsudek veřejnost nepříjemně zaujal, tento rozsudek už budí poměrně velké emoce, přičemž stanoviska se ostře rozcházejí. Jsou skutečně všechny snášené argumenty stejné závažnosti?

Maření voleb?

Na konto trestnosti čmárání po nablblých plakátech politických stran se publikuje mnoho názorů. Dosti přízračné je, že bývalá soudkyně, nyní právní expertka a komunistická poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová zmínila v této souvislosti dokonce existenci zvláštního trestného činu maření přípravy a průběhu voleb! Takovéto úvahy už opravdu směřují k Severní Koreji. Tam by za počmárání Kimečka byl Roman Smetana dávno zastřelen, jeho jméno vymazáno ze všech registrů, ulice kde bydlel zbourána, příbuzní nezvěstní a jméno Roman by bylo navždy úředně zakázáno. Smetanu tam již beztak neznají.

Poslanci Vítězslavu Jandákovi se zdá být zase vhodné podsouvat Smetanovi úmysl dělat čmáráním po plakátech revoluci, a pak ho za ten podsunutý úmysl zpražit – aniž by mu došlo, že se hádá sám se sebou, revolucionář. Nepochopil asi, že právě takovýchto přechytralých politiků má leckdo plné zuby i břicho a že to byl dost možná právě i případ řidiče Smetany.

Poškozování majetku?

Proti Smetanovu čmárání po plakátech budou někteří lidé na základě jinak rozumné úvahy, že se nemá ničit cizí majetek. Politická strana si v rámci předvolební kampaně objednala reklamu, jejíž efekt šofér Smetana svým činem omezil či zmařil.

Tato úvaha však vychází z fikce, že volby jsou výsostnou doménou politických stran a že voliči jsou vlastně jen takovým nutným zlem, stádem, které je třeba vhodně zmasírovat, aby partajní konglomeráty mohly pokračovat v krasojízdě i po volbách. Součástí této fikce je představa, že občané jsou povinni strpět ty nehoráznosti, kterými politické strany zaplní veřejný prostor. Stát tak přednostně chrání právo politických stran neomezeně oblbovat voliče namísto toho, aby razantně preferoval právo voličů nebýt oblbován.

Nezanedbatelná část obyvatelstva bude naopak toho názoru, že v předvolební době těmito plakáty trpí veřejný prostor. Představte si například situaci, že prodáváte byt nebo dům s výhledem na zelené prostranství. Taková záležitost není pro většinu lidí ničím tuctovým, a tak konají rozvážně. Ani tak nejde všechno dopodrobna naplánovat. Tak se stane, že se přijede podívat koupěchtivý zájemce zrovna v okamžiku, kdy partaje spustí své kampaně. Kupec přijde, a místo slibovaného výhledu na komunální zeleň uvidí v nadlidské velikosti obličeje poslanců, z nichž se mu celý rok dělá šoufl. Škytne, zbledne a rychle vyhledá, kde nechal tesař díru. Kdo odškodní prodejce?

Veřejný prostor testuje

Celou věc je proto asi potřeba postavit trochu jinak. Vyvěšením plakátů, billboardů apod. je právům politických stran učiněno zadost. Nadále již nastupují specifika veřejného prostoru. Politici umístěním svých poutačů do veřejného prostoru činí test své kredibility, přímo si o něj říkají, vybízejí k němu. Některé takové plakáty by se čistě teoreticky mohly stát ceněnými exponáty. Pravda, část z nich nechtěně. Většina z nich však bude více či méně vtipně pozměněna (počmárána). Hlas lidu, hlas boží. Zde opravdu nemá jakákoliv soudní pře co napravovat.

Pro někoho bude možná i tento náhled málo přesvědčivým k tomu, aby slevil z ochrany soukromého majetku, resp. poskytnuté služby. Zeptejme se tedy ještě jinak. Je absolutizovaná ochrana soukromého majetku tím skutečně univerzálním evropským poselstvím? Zájmem nadřazeným nade vše, co se děje ve veřejném prostoru? Není čas alespoň na zkoušku změnit úhel pohledu a podívat se na tuto modlu ochrany soukromí trochu s odstupem? Jak totiž již praví starověká moudrost, kdo chrání majetek, přijde o něj. Měl se totiž starat o mnohem víc.

Je absolutizovaná ochrana soukromého majetku tím skutečně univerzálním evropským poselstvím?

První dodatek

Existuje ale ještě další možný pohled na celou situaci, a to z hlediska priority svobody projevu. Demokracie západního střihu, kterou se leckdy tolik zaklínáme a pomáháme při jejím exportu na Východ, je ke všemu poměrně tvrdá a rozhodně není pro nějaké cimprlich povahy. Vzpomeňme na roli, jakou hraje odvolání na První dodatek americké ústavy ve Formanově filmu Lid versus Larry Flint, v tvrdé soudní scéně o tom, jak ofenzivně lze napadnout veřejnou osobu. Až nechutně realistické.

Zde se však Roman Smetana zachoval jako gentleman. Jeho výrazové prostředky byly středoevropsky adekvátní. Politické strany se upadající pozitivní bilanci snaží nahradit stále většími billboardy a stále agresivnějším vymýváním mozků. Roman Smetana „využil Prvního dodatku“, řečeno zkratkovitě, tedy svého práva na veřejnou manifestaci svého názoru, své odpovědi. A toto právo má mnohem výsostnější postavení než nějaká pofiderní škoda na majetku.

Drahoslav Gurský    20:16 20.2.2012
JUDr. Marek Kalina RE: Bojíme se téhož, ale právě proto patří na... 10:50 20.2.2012
JUDr. Marek Kalina RE: Zlatá slova... 16:10 20.2.2012
JUDr. Marek Kalina RE: Dopravní nehoda není úmyslné poškozování... 21:11 19.2.2012
Drahoslav Gurský Omyl Pan rádobyJudr, není žádný právník,... 19:05 20.2.2012
JUDr. Marek Kalina RE: Své tvrzení dokládám názorel pana Špačka,... 20:03 18.2.2012
Tomáš Blažek V zásadě souhlas, také /opakovaný post/ 20:55 17.2.2012
JUDr. Marek Kalina RE: A co to má společného s článkem? Ničení... 10:28 17.2.2012
JUDr. Marek Kalina Tip pro Schneidera Když máte rád ten anglosaský... 22:12 16.2.2012

Počet příspěvků: 124, poslední 14.3.2012 05:30 Zobrazuji posledních 100 příspěvků.