Území střetu nacismu a komunismu: Historie krvavější než thriller

Byli bychom schopní stejných zvěrstev na druhém jako oba totalitní režimy v Rumunsku, Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku a baltských státech?

foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Jeden z Hitlerových rozkazů, jež nabádaly jeho vojáky, jak se mají chovat k „podlidem“, jako jsou Poláci, po vpádu do jejich země v roce 1939, zněl:

„Zatvrdit srdce před slitováním. Brutální postup. Osmdesát milionů (Němců – pozn. red.) musí dostat, co jim právem náleží. Jejich existenci je nutno zajistit. Pravdu má silnější. Nejvyšší tvrdost.“

Hitler několika strohými větami naznačil, o co v rámci nacistické expanze na východ v následujících letech půjde. Nebyl však sám, kdo takto smýšlel o svých plánech, popřípadě o lidských bytostech. Jeho spojenec a později soupeř – Josif Vissarionovič Stalin – měl už v té době za sebou „pozoruhodnou“ cestu zkušeného zabijáka. Jeho tajná policie NKVD likvidovala třídní nepřátele po statisících. Navíc Stalin dokázal na Ukrajině uměle vyvolat hladomor, jehož obětí se stalo několik milionů lidí.

Timothy Snyder detailně popisuje, co pro běžného člověka znamenal život v nejvíce exponovaném prostoru tehdejšího světového konfliktu na východěFakt, že se tito dva vůdci posléze střetli, pak neznamenal pro miliony lidí nic jiného než jistou smrt – nejen pro vojáky padlé ve válce, ale především pro civilisty. Právě ti byli vystaveni nejhorším nacistickým i komunistickým likvidačním metodám. Prostoru, kde se tito dva vůdci a jejich režimy v letech 1933 až 1945 zhoubně setkali, se věnuje kniha Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem amerického historika Timothyho Snydera. Je dramatická a pozoruhodná, čímž potvrzuje pověst jedné z nejvýznamnějších současných historických prací.

Linie Molotov-Ribbentrop

Dnes už víme, co ve své době představoval Stalinův komunistický Sovětský svaz (SSSR) a Hitlerovo nacistické Německo. A také, co byl holocaust a o co za druhé světové války šlo. Mohlo by se sice zdát, že už vše bylo vyřčeno a do detailu popsáno, ale občas zjišťujeme, že naše znalosti tehdejších událostí jsou mlhavé a že historii známe jen na základě zaběhnutých encyklopedických dat. A právě z tohoto pohledu na minulost se nás Snyder pokouší vymanit.

Detailně popisuje, co pro běžného člověka znamenal život v nejexponovanějším prostoru tehdejšího světového konfliktu na východě. V podstatě jde o záznam nejgigantičtější mašinerie na vraždění civilistů, jakou kdy svět zažil a již tehdy na okupovaných či vlastních územích rozpoutal jak komunistický Sovětský svaz, tak nacistické Německo. A navíc může posloužit k pochopení mnoha současných událostí i k sebereflexi.

Tím „nekrvavějším“ místem – do jisté míry „terra inkognita“ – je území, které se po rozdělení Polska (oba diktátoři ho nenáviděli kvůli jeho svébytné samostatnosti a svobody myslnosti) tehdejšími spojenci Hitlerem a Stalinem v roce 1939 rozprostíralo v oblasti okolo linie, jež vstoupila do historie jako Molotovova-Ribbentropova. Vedle části Rumunska do ní patřilo především východní Polsko, Ukrajina, Bělorusko a baltské státy.

Archivní výzkum

Právě na tomto území se později oba nesmiřitelně nepřátelské režimy střetly a rozpoutaly na něm inferno neuvěřitelné brutality a násilí. A právě tady žila největší židovská komunita v Evropě s neopakovatelnou, jedinečnou a unikátní myšlenkovou kulturou. Nikoli nadarmo Snyder tento prostor nazývá Krvavé země, přičemž projevuje nevídaný nadhled a schopnost vidět střet komunismu s nacismem v širších souvislostech. Jeho líčení je sice drsné, ale současně jedinečné v tom, že nepovažuje tehdejší události za jednostrannou nacistickou agresi.

Stalinův Sovětský svaz nebyl nevinnou obětí expanze nacismu, ale spoluviník utrpení mnoha milionů nevinných lidí. Byl totiž určitou dobu spojencem nacistů.Stalinův Sovětský svaz nebyl nevinnou obětí expanze nacismu, ale spoluviník utrpení mnoha milionů nevinných lidí. Byl totiž určitou dobu spojencem nacistů a díky tomu násilím zabral část Polska a baltské státy a poté brutálně likvidoval své spoluobčany. Komunistický režim dávno před nacionálním socialismem stejně jako on vraždil civilisty a činily totéž i za druhé světové války – tajná služba NKVD zatýkala třeba během blokády Leningradu.

Snyder se v kapitolách, například Sovětské hladomory, Třídní teror, Ekonomika apokalypsy, Konečné řešení či Stalinský antisemitismus, opírá nejen o desítky historických prací, dobových svědectví třeba Arthura Koestlera či Vasilije Grossmana, memoárů spisovatelů, jako je Primo Levi, Ellie Wiesel nebo Tadeusz Borowski, a díla filozofky Hannah Arendtové, ale i o výsledky svého výzkumu ve zpřístupněných archivech zemí bývalého komunistického bloku – a v neposlední řadě o statistická data, jež jsou v nich k dispozici.

„Řeč čísel“

„Řeč čísel“ hraje u Snydera klíčovou roli. Nejde však o chladný součet obětí a vrstvení drastických scén, ale tato data důsledně ověřuje, koriguje a následně analyzuje. Srovnává například demografická „čísla před a po události“, zkoumá kdejaký pachateli uváděný údaj v rámci tehdejší vražedné mašinerie a dává jej do souvislostí s životem lidí – jak smýšleli, po čem toužili, co milovali a jaké měli v dané zemi společenské a politické zázemí.

Snyder třeba pomocí čísel ukazuje, jak se nacistické a sovětské metody a priority časem měnily a jak je oba režimy korigovaly. Hrozil-li v Německu například nedostatek potravin, okamžitě to pocítili Židé v ghettech na východě a narostl počet jejich mrtvých. Totéž platilo i pro otrocké vězeňské práce. Čím více měli nacisté ruských zajatců, tím více zabíjeli Židy v koncentračních táborech. Pokud se však počet ruských zajatců v důsledku úmrtí snižoval, nacisté používali na práci Židy v ghettech či táborech. Životaschopnost nacistů závisela na efektivitě jejich vraždění.

„Řeč čísel“ Snyderovi umožňuje mnohem lepší pohyb v tématu, než kdyby se spoléhal pouze na lidskou paměť a vzpomínky. I když při takové analýze dat může hrozit zavádějící interpretace, neboť skrývají neuvěřitelný emoční náboj, podle Snydera ukazují nezkreslený obraz – jen je třeba je správně nahlédnout a uchopit. Díky tomu se mu daří poměrně dobře rozkrývat, jak oba režimy rozvíjely a naplňovaly své představy o totálním ovládnutí obrovského území. A také proč Hitler či Stalin své představy uskutečňovali vyvražďováním nevinných lidí.

Neuskutečnitelné představy

Snyder nepředkládá ani Hitlerovu, ani Stalinovu psychoanalýzu, ani čím přitahovali své současníky – jak dokázali nejen ovládat miliony obyvatel svých zemí, ale i statisíce z nich přimět ke spoluúčasti na masových vraždách. Snyder spíše hledá odpověď, jak a proč se něco takového mohlo stát. Odmítá však démonizaci obou vůdců jako monster, čímž nepřistupuje na hru o jejich nevysvětlitelnosti. Přemýšlí o nich jako o lidských bytostech – nejen o jejich představách a tužbách, ale i o následných konkrétních činech a metodách.

Byť to z dnešního pohledu vypadá fantasmagoricky, Hitler i Stalin dokázali spoluobčany – ať už násilím či propagandou – o svých plánech a idejích přesvědčitSnyder nepopisuje technicistně válečný střet dvou stran ani urputné bitvy, ani vojenské strategie, ani drastické ztráty milionů padlých vojáků. Tehdy totiž vzaly za své snad veškeré do té doby mezinárodně uznávané válečné konvence. Na zločinech se podíleli všichni – nejen speciální útvary SS či příslušníci NKVD, ale i wehrmacht nebo Rudá armáda – například úmyslným znásilňováním německých žen.

Snyder se tohoto střetu dotýká v tom nejděsivějším, pro širší poznání však možná nejdůležitějším bodu – v teroru během krátkého časového úseku několika let. A aby jej bylo možné pochopit, vrací se na jeho začátek. Nesleduje však Hitlerovu a Stalinovu cestu „vzhůru“, ale až poté, co se stali suverénními vládci svých zemí. Byť to z dnešního pohledu vypadá fantasmagoricky, dokázali spoluobčany – ať už násilím či propagandou – o svých plánech a idejích přesvědčit.

Cíle nacistů a sovětů

Cílem nacistů bylo dobýt území na východě, vystěhovat původní slovanské a židovské obyvatele, a tím je de facto zničit, a pak „vyčištěný“ prostor osídlit německými rolníky. A z úrodné Ukrajiny učinit hlavního dodavatele potravin „nejschopnějšímu“ národu na světě – Němcům, respektive árijské rase. Ve Stalinově případě byla zase hybatelem představa industrializace nesmírně zaostalé země a současně vývoz komunistické revoluce za hranice Sovětského svazu.

Později se však ukázalo, že cíle obou vůdců nelze ani s pomocí obrovského násilí z mnoha důvodů uskutečnit. Podle Snydera to bylo jasné už po několika týdnech konfliktu v roce 1941. Němci už tehdy tušili, což si však Hitler nepřipouštěl, že válku – vytčený cíl dobýt novou kontinentální říši jako USA – prohráli. Stalin zase pochopil, že nikdo za hranicemi Sovětského svazu dobrovolně komunistický režim nepřijme a že se žádná světová revoluce konat nebude. A nakonec i to, že jeho režim nikdy nedosáhne životní úrovně v západních demokraciích.

Ukázalo se, že jak Stalinovy, tak Hitlerovy cíle nelze ani s pomocí obrovského násilí z mnoha důvodů uskutečnitŽádné zásadní přehodnocení cílů však ani u jednoho z obou režimů nenastalo. Místo toho se Hitler i Stalin zaměřili na „náhradní“ cíle, jichž by mohli dosáhnout. De facto to však byla pomsta za jejich neuskutečnitelné představy.

Masové vyvražďování a teror

V případě Němců to bylo důsledné vyvraždění Židů, které považovali za viníka svého ponížení po porážce v první světové válce. Navíc šlo o nepřátelskou rasu, jež dle Hitlera bojovala ve službách vítězného Západu. Svůj původní plán vystěhovat Židy na Madagaskar nahradil novým – takzvaným konečným řešením, jejich masovým průmyslovým vyvražděním. Snyder zmiňuje i podíl tehdejších spojenců nacistů – Maďarska, Rumunska a Slovenského státu.

Sověti se zase snažili svůj režim za každou cenu obhájit, a to natolik vehementně, že v zemi nezůstane jediný opoziční hlas. Proto likvidovali takzvané třídní nepřátele, brzdu pokroku – nacionalisty na Ukrajině a později na okupovaných územích. A preventivně i smyšlenou „pátou kolonu“ projektovanou do sovětských občanů polského či německého původu. Snyder poznamenává, že pozdější válečné akce obou režimů dokonce zastíraly jejich nejvlastnější úmysly – zničit všechny společenské třídy či národnostní menšiny.

Oba režimy postupně objevovaly podobné metody masového vyvražďování a teroru, přičemž se v nich často inspirovaly. V případě Sovětů šlo o deportace stovek tisíc lidí na Dálný východ či do takzvaného gulagu, vyhladovění nebo o tisíce poprav bez soudu – jak říkali příslušníci NKVD: „Prásk a konec.“ Odehrávaly se často tajně a v noci, což byla další z forem brutálního jednání.

„Opatření“ a likvidace

Tyto metody, eufemisticky označované „opatření“, se týkaly milionů ukrajinských kulaků, kterým komunisté za násilné kolektivizace záměrně brali úrodu, čímž je likvidovali hladem. Bylo to takové inferno, že se lidé vzájemně zabíjeli a pojídali. V rámci „opatření“ sověti postříleli polskou armádní a intelektuální elitu, vlastenecky a nekomunisticky smýšlející Bělorusy, Litevce, Lotyše, Estonce, Finy či příslušníky „podezřelých“ národnostních kavkazských menšin.

Němci zase nejprve zastrašovali vnitřní nepřátele, například německé Židy či komunisty, a později je posílali do koncentračních táborů či dohlíželi na čistotu své rasy eutanazií zdravotně postižených. Na okupovaných územích pak postupně likvidovali například polskou inteligenci.

A zpočátku pozvolna a následně technicky dokonalejší metodou vyvraždili několik milionů židovských mužů, žen a dětí a také příslušníky romské menšiny. Ruské válečné zajatce pak naháněli, většinou za krutých mrazů, do volných prostorů obehnaných ostnatými dráty bez přístřešků a vhodného ošacení či jídla, kde hynuli po statisících.

Nejtemnější kouty

Snyder se pokouší ukázat nejtemnější kouty pohnuté historie Krvavých zemí – například tyto:

  • Stalinovi pohůnci plnili podle jeho paranoidních představ zcela bez skrupulí „vysoké kvóty“ nepřátel režimu, které je třeba zlikvidovat, protože se domníval, že různých odpůrců komunismu je mnoho.
  • Komunisté zrůdně vysvětlovali oběti jimi záměrně vyvolaného hladomoru na Ukrajině tím, že vyhladovělí a zoufalí lidé umírali schválně, aby poškodili důvěru v komunistický režim.
  • Německé vraždící jednotky Einsatzgruppen jezdily od města k městu, od vesničky k vesničce, a znásilňovaly, upalovaly ve stodolách či synagogách a zastřelily třeba během pouhých pár hodin několik desítek tisíc Židů. Podle svědectví to na jednom místě v Minsku vypadalo následovně: „Pokojík, stůl, postel. Po dívčím těle stékala krev z hlubokých, málem černých ran na hrudi. Bylo vidět, že ji znásilnili a zabili. Kolem pohlavních orgánů měla četná zranění způsobená střelbou.“
  • S postupem nacistů na východ se v Kaunasu, Vilniusu, Rize, Bialystoku, Kremenci, Lucku, Lvově, Kyjevě, Charkově, Kamenci Podolském, Mohilevu, Minsku a dalších městech odehrálo nevídané masové vraždění. Pokud někteří obyvatelé přežili Stalina, nepřežili Hitlera. A naopak.
  • S posunem válečné fronty někteří lidé zažili okupaci třikrát – nejprve sovětskou, pak nacistickou a poté znovu sovětskou, přičemž nastávaly absurdní situace. Kupříkladu NKVD po opětovném dobytí území trestala Ukrajince za vlastnictví praporu se svastikou, který jim však před pár lety rozdávala při oslavě nově vzniklého spojenectví s nacisty.

Navzdory všem hrůzám se Snyder snaží odpovědět na otázku, proč si oba režimy mohly v těchto zemích takto počínat, přičemž svět nijak nereagoval. Podle něho proto, že se jejich zájmy protínaly v prostoru, kam obyvatelé Západu v podstatě geograficky a historicky nevidí. Kvůli odlehlosti a zaostalosti vždy unikal pozornosti světové veřejnosti, ale za druhé světové války a těsně před ní se u ní projevila dokonce lhostejnost a nezájem.

Spojenečtí vojáci po osvobození viděli jen koncentrační tábory v Německu, to, co se dělo na východě, ale na vlastní oči spatřila jen hrstka z nichPrávě na tomto území Krvavých zemí se však odehrála nejhorší zvěrstva. V případě nacistického Německa to, co dnes nazýváme genocidou, holocaustem. Pokud jde o komunistický Sovětský svaz, pak hladomor, etnické čistky či takzvaný Velký teror.

Zlovolná koexistence

Osvětim – symbol nacistických zločinů – známe jen proto, že v plynových komorách hynuli především Židé ze západních či středoevropských zemí, například z Itálie, Francie či Protektorátu Čechy a Morava. Dávno před „zprovozněním“ Osvětimi v průmyslové vražedné formě v roce 1942 však zahynuly miliony Židů z Krvavých zemí, třeba v Treblince, Chelmnu, Sobiboru a dalších, o jejichž existenci však chtěl v demokratických zemích vědět jen málokdo.

Spojenečtí vojáci po osvobození viděli jen koncentrační tábory v Německu, to, co se dělo na východě, ale na vlastní oči spatřila jen hrstka z nich. Snyder tento fakt vysvětluje tím, že západní spojenci zřejmě nechtěli přistoupit na Hitlerův rasový národnostní koncept. To sice lze pochopit, ale milionům vražděných tehdy třeba mediální pozorností pomohl jen málokdo, spíše si tohoto vyvražďování nikdo nevšímal.

Šlo totiž o zájmové území, na kterém dle Snydera oba totalitní režimy dokonce v jistém zlovolném smyslu koexistovaly. Sověti například během svého tažení na Západ podporovali v Bělorusku partyzány, protože věděli, že tato podpora vyvolá u nacistů odvetné akce, což jim pomůže „do budoucna“ – zbaví toto území nacionalistů a jiných nepohodlných „cizích živlů“.

Na základě Snyderova výzkumu bylo tehdy v prostoru Krvavých zemích zavražděno 14 milionů civilistůPodobně si počínali i za Varšavského povstání v srpnu 1944. Tehdy Rudá armáda stála pouze 60 kilometrů od Varšavy, ale čekala, až nacisté povstání potlačí, zlikvidují nekomunistický odboj a srovnají se zemí nepohodlné sídlo polské vzdělanosti.

Konkrétní člověk

Občas se také odehrával zmatek, samozřejmě krvavý. Třeba poté, co se několika Židům podařilo uprchnout z ghetta v Minsku a následně se chtěli připojit k běloruským partyzánům, je ti v důsledku svého antisemitismu povraždili stejně jako nacisté. Ti díky tomu – sami nebyli schopní natolik rozsáhlé území „spravovat“ – získávali mezi místními obyvateli katany, kteří byli například ochotní pomáhat při potlačování židovského povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1942 či střežit tábory smrti.

Podle Snydera se příslušníci obou režimů rádi stavěli do role obětí a své vraždění omlouvali. Například jeden rakouský voják napsal v dopise, že ženy a děti vraždí jen proto, že si dokáže živě představit, co by místní, kdyby mohli, udělali jemu a jeho rodině.

Na základě Snyderova výzkumu bylo tehdy v prostoru Krvavých zemích zavražděno 14 milionů civilistů (kromě několika milionů padlých vojáků). Není to však pro něho definitivní statistický údaj, který jako zkratka vypovídající o tehdejších událostech ustrne v nějaké kolonce, čímž bude jednou provždy vyřešen náš vztah k těmto dějinám.

Nejprve je třeba vidět jednoho člověka, vrátit mu jméno a osobní příběh, a pak ho vynásobit 14 miliony, a tím vnímat i tíhu utrpení těchto lidíTo je asi Snyderův největší přínos – nic není definitivně uzavřeno, ale odžitá historie je neustále proměnlivou živou „hmotou“. Pro pochopení takových zločinů je pak dle něho důležité objevovat pod těmito drtivými a ohromujícími čísly konkrétního člověka – snažit se ve zdánlivě neuchopitelném a pouhými čísly sděleném konstatování nevidět jeho smrt, ale život v neopakovatelné jedinečnosti.

Snyder se domnívá, že bychom se měli k číslu 14 milionů postavit opačně, než jsme zvyklí. Nejprve je třeba vidět jednoho člověka, vrátit mu jméno a osobní příběh, a pak ho vynásobit 14 miliony, a tím vnímat i tíhu utrpení těchto lidí – „každý umíral jinou smrtí, protože každý žil jiným životem“.

Proto navzdory obrovským číslům obětí vždy uvádí konkrétní jméno aspoň jedné z nich, jež objevil v archivu, či náznak jejího osudu. Patří mezi ně i dopisy na rozloučenou či vzkazy vyryté na stěnách synagog. Třeba v Minsku v roce 1942 napsala dvanáctiletá Junita Višňackaja svému otci: „Loučím se s Tebou, než půjdu na smrt. Strašně se jí bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé. Sbohem navždy. Líbám Tě.“

Pokračujcí utrpení

Pro Snydera druhá světová válka nepředstavuje konec utrpení. Neméně dramatické byly totiž i události po roce 1945. Například Stalin nechtěl připustit, že podíl Židů v celkovém počtu válečných obětí byl výjimečný, přestože jich v Krvavých zemích zahynulo téměř šest milionů. Jejich utrpení interpretoval jen jako utrpení ruského lidu či národů Sovětského svazu, čímž ovlivnil pohled na minulost – pro sověty mnohem příznivější.

Snyder se také věnuje odsunu deseti milionů německých obyvatel z Polska do Německa a vystěhování Němců ze Sudet. Dle něho v té době i takový demokrat a intelektuál, jako byl Edvard Beneš – nejhlasitější stoupenec odsunu –, podlehl likvidačním metodám obou totalitních režimů. Tyto přesuny obyvatel totiž nepředstavovaly jen to, že byli zbaveni svých domovů, ale i jejich velké strádání a často smrt.

V prostoru Krvavých zemí neexistuje stát či společenství, jejichž vývoj by tehdejší události přímo či nepřímo neovlivnily na několik desetiletí dopředuStalin také po druhé světové válce rozehrál další „likvidaci“ sovětských Židů. Nepodařilo se mu ji však dovést do konce, protože zemřel. V té době navíc bylo jasné, že se nově vzniklý stát Izrael stane navzdory Stalinově počáteční naději spojencem Západu, zejména USA. Jednou z ozvěn jeho antisemitského tažení pak byl na začátku padesátých let politický monstrproces se skupinou okolo Rudolfa Slánského, generálního tajemníka Komunistické strany Československa.

Důležitá otázka

Snyderovo dílo potvrzuje, že v prostoru Krvavých zemí neexistuje stát či společenství, jejichž vývoj by tehdejší události přímo či nepřímo neovlivnily na několik desetiletí dopředu, o čemž svědčí třeba současná Ukrajina. Proto se nelze zbavit pocitu, že dnešní blahobyt a svoboda jsou v určitém ohledu zázrakem, protože za současné „křehké“ situace se i zdánlivě bezpečný svět může ve vteřině zhroutit.

Snyderovo dílo sděluje ještě jedno důležité poselství. Měli bychom se ztotožňovat spíše s rolí pachatele než oběti a klást si otázku: Byl bych, či nebyl schopný stejných krutostí vůči druhé bytosti, přestože žiju v jiném světě a době?

V kontextu vlastní sebereflexe pak lze litovat, že dílo podobného rozsahu, znalostí, rozvahy a nadhledu, jako je to Snyderovo, třeba o roli Československa či českých a slovenských občanů v tehdejším dění i z hlediska u nás později vítězného komunismu, zatím náš historik nenapsal.

Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
(Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin, Basic Books 2010)
AUTOR: Timothy Snyder
VYDAL: Paseka / Prostor, Praha 2013
ROZSAH: 496 stran

Počet příspěvků: 23, poslední 18.4.2014 11:01 Zobrazuji posledních 23 příspěvků.