Útok na enormní platy manažerů odstartoval

Čím více peněz, tím méně svědomí? Politici i občané se snaží omezit platy špičkových manažerů. Předlohou je švýcarská iniciativa 1:12.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Že šéf firmy vydělává výrazně víc než její průměrný zaměstnanec, asi nikoho nepřekvapí. A už vůbec ne, když je řeč o Spojených státech amerických. Tomu se v podstatě nelze ani divit, koneckonců takový CEO nemá pouze veškeré jednatelské pravomoci jak vůči třetím osobám, tak uvnitř společnosti, ale nese zároveň největší odpovědnost. Musí to však nutně být hned 273krát více? Právě takový rozdíl totiž vyšel americkému Economic Policy Institute (EPI), když porovnával průměrný příjem CEO a všech zaměstnanců v roce 2012 v 350 největších amerických podnicích.

Dle EPI jde o enormní nárůst – ještě v roce 1965 vydělávali šéfové amerických společností „pouze“ dvacetinásobek platu zaměstnanců. Nutno však podotknout, že se v případě 273násobku v minulém roce zdaleka nejednalo o historické maximum. Toho bylo dosaženo na vrcholu boomu „nové ekonomiky“ na přelomu tisíciletí, kdy se mohutně nafukovala bublina Dot.com. Tehdy běžný CEO „made in USA“ vydělával v průměru 383krát více než jeho zaměstnanci.

V budoucnosti by se v USA ve výročních zprávách firem obchodovaných na burze mělo zveřejňovat i takzvané „CEO Pay Ratio“Velké žranici by však mohlo co nevidět odzvonit. Americká komise pro cenné papíry (Securities and Exchange Commission) totiž v posledních měsících trvá na tom, že je naprosto nezbytné politiku platů a odměn zprůhlednit. Proto nedávno navrhla zavedení nového pravidla, dle něhož by se v budoucnosti ve výročních zprávách firem obchodovaných na burze mělo zveřejňovat i takzvané „CEO Pay Ratio“, tedy právě poměr mezi platy top managementu a zaměstnanců.

Tento požadavek je součástí reformního balíku senátora Chrise Dodda a kongresmana Barneyho Franka. Takzvaný Dodd-Frank Act spatřil světlo světa již v roce 2010 a byl tehdy označován jako hlasitý výchovný pohlavek „nenažranému“ Wall Streetu – jeho smyslem je předejít opakování finanční krize, která nastala po pádu Lehman Brothers.

Německá cesta

Ve snahách omezit platy vrcholných manažerů firem nejsou USA osamocené, aktuálně podobné pokusy raší například v Německu (a nejen tam, jak uvidíme dále). Dle nedávno zveřejněné studie německé organizace Hans Böckler Stiftung vydělávali v roce 2011 představitelé top managementu předních německých koncernů 53krát tolik co v průměru jejich zaměstnanci. Rozsáhlá analýza vznikla na základě výročních zpráv třiceti hlavních německých firem, které jsou zahrnuty v indexu frankfurtské burzy DAX.

Největší rozdíl tým německých expertů zaznamenal u automobilky Volkswagen, kde vrcholní manažeři vydělávají až 170krát více než průměrný zaměstnanec. Enormní platové diference autoři studie zaregistrovali rovněž u sítě velkoobchodů Metro a přední světové firmy vyrábějící sportovní oblečení, obuv a potřeby Adidas.

Německé CEO Pay Ratio
(průměrný plat top managementu / průměrný plat zaměstnance)

Více než 100
Volkswagen170Metro131Adidas106 
Více než 80
Deutsche Post92Henkel82 
Více než 70
Infineon Technologies79Siemens75Linde74Daimler70
Více než 60
HeidelbergCement62Fresenius Medical Care61Merck60 
Více než 53
BASF58ThyssenKrupp57RWE55 
Průměr: 52,9
Více než 40
BMW51E.ON49Fresenius SE&Co.49SAP48
Allianz45K+S41Münchener Rückversicherung41 
Více než 30
Bayer40MAN37Deutsche Telekom37 
Lufthansa37Deutsche Bank34 
Více než 10
Deutsche Börse23Beiersdorf20Commerzbank12 

Dle jedné z největších německých agentur zabývajících se průzkumem veřejného mínění Emnid je sedmdesát procent Němců přesvědčeno, že platy tamních manažerů jsou příliš vysoké. Dvě třetiny Němců by si přály zákon, který by jasně stanovil horní platovou hranici.

O prosazení takové normy se aktuálně snaží Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). Navrhuje zákon, jehož součástí je také zavedení „Manager to Worker Pay Ratio“, tedy jasně definovaného vztahu mezi výplatami manažerů a průměrnou mzdou zaměstnanců, za který již nějakou dobu hlasitě lobbuje rovněž německý odborový svaz Deutscher Gewerkschaftsbund. SPD ostatně doufá, že by plameny její iniciativy mohly co nevidět přeskočit i na úroveň celé Evropské unie.

„Tento skrz naskrz perverzní systém nelze dále podporovat,“ zmínil se mimo jiné šéf poslanecké frakce sociálních demokratů Joachim Poß s tím, že se z Německa stal ráj zcela přestřelených manažerských platů, které podlamují celý systém.

Joachim Poß: Z Německa se stal ráj zcela přestřelených manažerských platů, které podlamují celý systémO nezbytnosti regulace je přesvědčena rovněž vládní komise Deutscher Corporate Governance Kodex. V nejnovějším vydání kodexu z května tohoto roku jasně doporučuje, aby se platy členů představenstev odvíjely nejen od měsíční mzdy středního managementu, ale rovněž od toho, kolik ve firmách vydělávají průměrní zaměstnanci. A doporučuje jasně stanovené platové hranice.

Zcela jiný názor na věc ale mají němečtí ekonomové. Dle institutu pro ekonomiku IDW v Kolíně nad Rýnem je sice správné podobnou debatu vést, další zákony však prý Německo rozhodně nepotřebuje – a apeluje v tomto ohledu spíše na samotné členy vedení firem. Podobně smýšlí také ředitel Hamburského institutu pro světovou ekonomiku Thomas Straubhaar. Zákrok zvenčí by v žádném případě nedoporučoval – dle něj se o platovou politiku soukromých společností zákonodárci ani veřejnost nemají co zajímat.

Švýcarský atak    

Diskusi v Německu rozpoutalo březnové referendum, ve kterém se Švýcaři vyslovili pro zavedení přísné kontroly odměňování vedoucích pracovníků firem: 67,9 procenta hlasujících (1 615 720 lidí) souhlasilo s tím, aby akcionáři získali větší práva a mohli vetovat návrhy odměn pro vedoucí pracovníky podniků či zakázat vyplacení vysokého odstupného pro odcházející manažery. Švýcarské referendum se konalo na základě občanské „iniciativy proti zlodějině“, u jejíhož zrodu stál podnikatel a nezávislý poslanec Thomas Minder.

Plán, který má zajistit rozumnou výši odměňování managementu, se týká společností obchodovaných na burze, jež mají sídlo ve Švýcarsku. Kromě domácích firem bude mít vliv i na ty zahraniční. Na švýcarském území má sídlo kupříkladu americká ropná společnost Transocean, koncern Tyco nebo potravinářská společnost Aryzta.

Plán, který má zajistit rozumnou výši odměňování managementu, se týká společností obchodovaných na burze, jež mají sídlo ve ŠvýcarskuMinderův návrh zajišťuje akcionářům lepší postavení při rozhodování o firmě. Vedení by podle něj mělo vlastníky beze zbytku informovat o platech vedoucích pracovníků a pravidelné hlasování akcionářů o výši odměn bude pro firmu závazné. Pokud tedy akcionáři rozhodnou třeba o zrušení „zlatých padáků“, obřích bonusů pro odcházející manažery, musí je vedení poslechnout. V případě porušení pravidel budou dle návrhu hrozit dotyčným až tři roky vězení nebo pokuta až do výše půlročního platu. Podobné plány teď mají i ve Spolkové republice: „Aby se při odměňování manažerů nevytratil rozum a míra,“ jak se píše v tiskové zprávě německého ministerstva spravedlnosti.

Jenže švýcarská ofenziva proti špičkovým manažerům není zdaleka u konce. Mládežnické organizaci švýcarské sociálnědemokratické strany se totiž krátce po březnovém referendu podařilo sesbírat sto tisíc hlasů (podmínka pro celostátní Švýcarské referendum), a připravit tak na 24. listopadu další lidové hlasování, jehož účelem je boj s platovou nerovností. V listopadovém referendu se bude řešit otázka omezení příjmů vrcholných manažerů. Co konkrétně? Dle navrhovatelů by žádný manažer neměl měsíčně vydělávat víc než nejhůře placený zaměstnanec dané firmy ročně. Lidově se návrhu říká Iniciativa 1:12 a v ideálním případě by měl být dokonce vepsán do švýcarské ústavy.

Peníze milují Švýcarsko, Švýcarsko miluje peníze:

Na svých oficiálních stránkách tvůrci iniciativy mimo jiné píší, že průměrný roční plat švýcarského top manažera činní 2,3 milionu eur – což odpovídá zhruba 56 ročním platům nejhůře placených zaměstnanců. A to i přesto, že průměrný minimální plat činí ve Švýcarsku zhruba 39 tisíc eur. Přitom, i kdyby iniciativa padla na úrodnou půdu, manažery to nezruinuje. „Nejnižší platy ve švýcarských společnostech se pohybují kolem čtyř tisíců franků. Pokud by platilo pravidlo dvanáctinásobku, šéfové a spol. by stále ještě vydělávali zhruba šest set tisíc franků ročně, což je výrazně víc, než ročně na kontě přibude politikům, doktorům nebo například pilotům,“ míní autoři iniciativy.

V roce 1984 vydělávali švýcarští manažeři pouhý šestinásobek toho co průměrní zaměstnanciDle nich není požadavek ani nový, ani extrémní. Před patnácti lety se totiž platové rozdíly pohybovaly ještě daleko pod hranicí 1:12. Tak například v roce 1984 vydělávali manažeři pouhý šestinásobek toho co průměrní zaměstnanci, dnes 43násobek. Přitom právě období mezi lety 1945 a 1985 je považováno za zlatou éru švýcarského hospodářství, na jejíchž základech dnes střecha Evropy stojí.

„Milionové platy dnes už nemají zhola nic společného s výkony. Když UBS udělá 2,5 miliardy franků ztrátu a ve stejném roce rozdá odměny v celkové výši 2,5 miliardy, tak už se není o čem bavit,“ píše se na stránkách iniciativy 1:12.

Nutno podotknout, že běžný švýcarský top manažer je s 56násobkem v podstatě chudákem oproti špičkovým zaměstnancům gigantů typu farmaceutické společnosti Novartis, čokoládovny Lindt nebo producenta hodinek Swatch. Například bývalý šéf Novartisu Daniel Vasella bral před pěti lety 720krát více než jeho nejhůře placený zaměstnanec.

Mzdová džungle pod Matterhornem:

  • Od roku 2007, kdy Brady Dougan převzal kormidlo u společnosti Credit Suisse, klesl kurz jejích akcií o 72 procent. Přesto v uplynulém roce vydělal 7,8 milionu franků (1:191).
  • Investiční bankéř Andrea Orcel obdržel jen za to, že přešel do banky UBS, 26 milionů švýcarských franků. Naspořit si takovou sumičku by průměrnému švýcarskému zaměstnanci trvalo přibližně 385 let (1:194).
  • Bývalý CEO farmaceutické společnosti  Novartis Daniel Vasella je považován za praotce všech vydřiduchů. Je sice už dávno ve výslužbě, přesto jako „poradce“ nadále vydělává každou hodinu tři tisíce franků (1:219).
  • Předseda správní rady švýcarské pojišťovací společnosti Swiss Life Rolf Döring v médiích nepřetržitě bojuje za snížení penze a zvýšení odchodu věku do důchodu. Sám bere šedesátkrát tolik co jeho nejhůře placený zaměstnanec (1:60).
  • Kdyby CEO čokoládového impéria Lindt & Sprüngli jednou vydělal za měsíc „pouze“ tolik, kolik jeho nejhůře placený zaměstnanec za celý rok, mohl by z ušetřených peněz v témže měsíci zvednout všem 1200 zaměstnancům firmy plat o 440 franků.
Už se vaří voda

Zatímco se ve Švýcarsku, obrazně řečeno, začíná vařit voda, němečtí politici jsou s konkrétními výroky ještě zdrženliví. Kopnout do vosího hnízda se odvážila pouze tamní Strana levice, když oznámila, že by si dokázala představit zákonné zakotvení poměru 1:20. Přitom se zdá, že by za současné společenské nálady politici v honu za plusovými body kritikou rozhodně šetřit nemuseli. V nedávném průzkumu německého deníku Die Welt se totiž 57 procent z 3185 účastníků vyslovilo pro zavedení pravidla 1:12.

V rodné zemi iniciativy, Švýcarsku, má navrhovaná norma již dnes překvapivě hodně sympatizantů – pro je téměř každý druhý švýcarský volič. Proti jsou – a to zřejmě nikoho nepřekvapí – zejména šéfové velkých firem. A dávají to hlasitě najevo.

  • Ivan Glasenberg, CEO obchodníka s komoditami Glencore, se ve švýcarském listu Sonntagszeitung nechal slyšet, že existuje spousta zemí, které by koncern uvítaly s otevřenou náručí.
  • „Emigraci“ prý zvažuje rovněž potravinářský obr Nestlé.
  • Před následky varuje také šéf telekomunikační společnosti Swisscom Carsten Scholter, který dle dostupných informací vydělává 35násobek platu svého nejchudšího zaměstnance. V rozhovoru s magazínem Schweiz am Sonntag prohlásil, že by schválení podobného pravidla znamenalo rovněž snížení všech platů ve společnosti, jež aktuálně zaměstnává něco málo přes pět tisíc lidí. Krácení nejvyšších platů by prý kompletně zpřeházelo mzdovou pyramidu koncernu.
  • S iniciativou překvapivě nesouhlasí ani boss společnosti Swatch. Nick Hayek se ročně těší z 4,9 milionu eur, a kdyby se na pravidlo 1:12 chtěl náhodou vrhnout z druhé strany, musel by roční plat všech svých zaměstnanců navýšit na minimálně 412 tisíc eur. V týdeníku Sonntagsblick proto přišel s vlastní verzí normy 1:12 – namísto toho, aby se ořezávaly platy manažerů, měly by společnosti na každých dvanáct zaměstnanců vyškolit alespoň jednoho učně.
České srovnání...

ČESKÁ POZICE se v této souvislosti snažila zjistit také platové poměry u dvaceti největších firem (podle tržeb) působících v Česku. K alespoň nějakému vyjádření se odhodlaly pouze tři společnosti:

  • Česká spořitelna zveřejňuje pouze výši souhrnné průměrné mzdy svých zaměstnanců. Ta činí 48 436 korun.
  • Plat a další zaměstnanecké požitky skupiny klíčových členů vedení koncernu Škoda Auto, ve které je zahrnuto představenstvo, dozorčí rada a vedoucí zaměstnanci, činily v loňském roce 487 milionů korun. Průměrná mzda v dělnické kategorii se ve stejném období pohybovala kolem 32 tisíců korun.
  • Průměrná mzda zaměstnanců Českých drah činí 27 800 korun. Generální ředitel Českých drah dostává měsíční mzdu ve výši 250 tisíc korun hrubého (1:9). Pokud společnost splní stanovené ukazatele, může dostat ještě roční odměnu, kterou mu schvaluje dozorčí rada a jejíž maximální výše může činit 1,8 milionu, tedy 150 tisíc korun měsíčně k základní mzdě (1:14). Vyplacení roční odměny je však striktně vázáno na splnění několika cílů, které lze shrnout do tří oblastí: snížení zadlužení společnosti, snížení nákladů na generálním ředitelství a pokračování obnovy vozidlového parku.

Počet příspěvků: 24, poslední 14.11.2013 10:39 Zobrazuji posledních 24 příspěvků.