Ceska Pozice

ÚSTR byl továrnou na čísla. S archivářstvím to nemá nic společného.

Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra a ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková v rozhovoru pro ČESKOU POZICI říkají: ano, máme sice naskenované miliony stran, ale k čemu nám jsou, když se na ně nelze spolehnout, když kvantita měla přednost před kvalitou?

Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra.

Vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) před pár dny zveřejnilo zprávu o kontrole digitalizace jemu svěřených archiválií bezpečnostních složek československého komunistického režimu. Digitalizace probíhá od zrodu ÚSTR v roce 2008 a svou elektronickou kopii už mají miliony listin. 

Závěry zprávy jsou ale žalostné, devastující; dokonce se v nich praví, že část materiálu bude snazší digitalizovat znovu; to samozřejmě stojí peníze. Jsou ale závěry relevantní? Nebyla kontrola provedena účelově, jak se brání lidé z oddělení informatiky a digitalizace v ÚSTR?

ČESKÁ POZICE: Proč se vedení Ústavu pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek rozhodly, že teď, po letech, provedou kontrolu dosud zdigitalizovaného materiálu?

HAZDRA: Archiv bezpečnostních složek ke kontrole sáhl z jednoduchého důvodu: začal zjišťovat výrazné nesrovnalosti mezi digitalizovanými materiály a originály. A závěry zprávy obavu archivářů naplnily; jsou velmi závažné.

ČESKÁ POZICE: Když říkáte, že výsledek té kontroly je závažný, jaké budou důsledky?

HAZDRA: Zatím nechci předjímat. Máme jednu kontrolní zprávu, ta ukazuje na velké nedostatky, na pochybení. Zřídím teď tým odborníků, který zprávu důkladně prověří, až pak můžeme mluvit o nějakých řešeních.

„Zákon říká, že když existuje kopie, musí badatel dostat kopii, ne originál. My ale teď nejsme schopni zaručit, že badatelé dostávají věrnou kopii.“

PTÁČNÍKOVÁ: To má jednu závažnou konsekvenci pro archiv: zákon říká, že když existuje kopie, musí badatel dostat kopii, ne originál. My ale teď nejsme schopni zaručit, že badatelé dostávají věrnou kopii. Chceme se proto obrátit na archivní správu a požádat o výjimku, abychom mohli předkládat badatelům i písemné originály.

ČESKÁ POZICE: I vy, pane řediteli, jste přesvědčen, že pochybení je tak dalekosáhlé, že je nutné o takovou výjimku požádat?

HAZDRA: Ano, ta pochybnost je na místě. Podívejte, jsou tu indicie, že nebyly dodržovány kontrolní mechanismy. Jak můžeme s čistým svědomím dál předkládat badatelům materiály, o kterých máme minimálně pochybnost, že jsou úplné?

ČESKÁ POZICE: Oba mluvíte o závažných pochybeních v těch kontrolovaných vzorcích – co si pod tím představit?

PTÁČNÍKOVÁ: Hlavně jde o chybějící stránky.

ČESKÁ POZICE: Takže pokud chyběla například ve vyšetřovacím spise čítajícím stovky stran jedna strana, vy jste vyhodnotili takový vzorek jako vzorek se závažnou chybou?

PTÁČNÍKOVÁ: My jsme ta kritéria nastavili velmi nízko. Pokud chyběla jedna strana, tak jsme to jako závažný nedostatek digitalizovaného vzorku nevyhodnotili. Měli jsme kritérium: více než pět chybějících stran v jednom spisu. Kdyby kontrola probíhala externě, byl by výsledek ještě horší.

HAZDRA: Ještě doplním: chybějící strany nebyly jediným kritériem. Zásadním nedostatkem také bylo například zmatečné řazení písemností či jejich špatná čitelnost, což samozřejmě ztěžuje regulérní historický výzkum.

ČESKÁ POZICE: Ať jsme konkrétní: v té kontrolní zprávě se mluví o počtu těch kontrolovaných vzorků a jejich chybovosti. Jaká jsou ta čísla?

HAZDRA: Z namátkově kontrolovaných, a to namátkově bych zdůraznil, dvaceti tří reprodukcí z I. správy byly chyby odhaleny ve třinácti případech – závažné chyby u osmi. U fondů vyšetřovacích spisů se kontrolovalo také dvacet tři souborů digitálních reprodukcí – v osmnácti případech byly nalezeny chyby, ve dvanácti z nich závažné. Nemluvíme vůbec o malichernostech, byť jde o vzorky…

ČESKÁ POZICE: Můžete být ještě konkrétnější a rozebrat například jeden vzorek, kde kontrola dospěla k závěru, že je se závažnými chybami?

PTÁČNÍKOVÁ: Tak třeba u jednoho podsvazku I. správy (konkrétně jde o podsvazek 107 svazku r. č. 12975) jsou v úložišti jeho dvě verze: jedna má osmdesát listů, druhá tři sta padesát listů, ale do digitálního archivu, tedy tam, kde už to má být stoprocentní, nahrál odbor informatiky a digitalizace verzi s osmdesáti listy. Dvě stě sedmdesát stran chybí.

Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra a šéfa Archivu bezpečnostních služeb Světlana Ptáčníková.

Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra a šéfa Archivu bezpečnostních služeb Světlana Ptáčníková.

U vyšetřovacího spisu (a znovu pro jasnost: V-1163 MV) chybí nějakých padesát až šedesát stran (jde zejména o dokumentaci, ale i stránky v jiných částech spisu) a mohla bych pokračovat… Pokud jde o čitelnost – tam, kde zůstala zachována alespoň v minimální míře, nebylo to považováno za chybu.

ČESKÁ POZICE: Vzorky ke kontrole byly brány z úložiště?

HAZDRA: To není tak docela pravda. Většina kontrolovaných vzorků se nachází v digitálním archivu; odtud se už materiál zpřístupňuje badatelům – je to poslední fáze celého procesu digitalizace.

ČESKÁ POZICE: Nemůže tedy nikdo namítat, že ta kontrola je pochybná, protože se kontrolovaly materiály na úložišti, tedy na místě, kde ještě neprošly všemi fázemi kontroly…

PTÁČNÍKOVÁ: To je argumentace Radka Schovánka, není pravdivá. Drtivá většina kontrolovaných archiválií je nejen v úložišti, ale i v elektronickém archivu. A když jsme u toho: do finálního digitálního archivu nahrávají materiál opět lidé z oddělení informatiky a digitalizace, a to ve stavu, kdy vůbec nemají k dispozici písemný originál, takže nemohou porovnat digitalizovaný sken s reálnou písemností. Co pak vůbec kontrolují? Maximálně formálně ověří, jestli souhlasí počet podsvazků, nic víc.

ČESKÁ POZICE: Nemá to ale v digitálním archivu finálně zkontrolovat archivář? Jednoduše řečeno: „dělník“ z oddělení digitalizace, žádný archivář, naskenuje nějaký spis, někdo jiný provede základní kontrolu, a pokud to sedí, jde spis do úložiště, odkud si ho má vzít archivář a zkontrolovat pečlivě obsah?

„Ještě před rokem naprostá většina archivářů vůbec neměla přístup do úložiště a elektronický archiv začal de facto fungovat koncem roku 2012!“

PTÁČNÍKOVÁ: To je opět konstrukce lidí z oddělení digitalizace… Je na to jednoduchá odpověď: vždyť ještě před rokem naprostá většina archivářů vůbec neměla přístup do úložiště a elektronický archiv začal de facto fungovat koncem roku 2012! Jak to měli pracovníci Archivu bezpečnostních složek kontrolovat? Archiváři neměli v rukou tu digitalizovanou verzi, ale měli ji zkontrolovat? Absurdní.

ČESKÁ POZICE: Jak je to možné? To tam neměli přístupová hesla nebo co?

PTÁČNÍKOVÁ: To je věc pracovníků IT Ústavu pro studium totalitních režimů, aby na žádost vedení Archivu poskytli archivářům přístup do úložiště, a to se v masové míře stalo teprve před rokem.

HAZDRA: Takže ty kontroly nemohly ještě před rokem probíhat ani hypoteticky.

ČESKÁ POZICE: Já tomu nerozumí. Ústav, který digitalizuje, nepovoloval ještě před rokem své vlastní složce (Archivu bezpečnostních složek) přístup k digitalizovaným archiváliím?

HAZDRA: Tak to zakladatelé ústavu nastavili. Zpráva, o které se tady bavíme, je v podstatě výsledkem první větší kontroly, která se zaměřila na porovnání originálních archiválií s digitalizáty. Výsledek není bohužel příliš radostný.

ČESKÁ POZICE: Podle vás existoval v ÚSTR ještě před rokem systém, kdy archiválie nebyly přístupné archivářům…

PTÁČNÍKOVÁ: Ano. A ať to zpřesním: když si badatel do badatelny objednal materiál, Archiv musel požádat oddělení digitalizace a pracovníci oddělení digitalizace tento materiál nahráli z úložiště, kam, jak jsem řekla, archivář neměl přístup, do sdílené složky – a jenom tehdy se, pravda, archivář k archiválii dostal… To se změnilo až v roce 2013.

ČESKÁ POZICE: Proč to tak bylo, že nemohl archivář, jak říkáte, do roku 2013 k archiváliím do uložiště?

PTÁČNÍKOVÁ: Odpověď je celkem prostá: vedení ÚSTR před nástupem paní Foglové to nechtělo. Mluvím hlavně o vedení Pavla Žáčka.

HAZDRA: Může to znít absurdně, ale je to tak, že digitalizaci má doposud na starost Ústav, a nese tedy i faktickou garanci za její správnost. Avšak ten, kdo je v konečném důsledku zodpovědný za to, co dá badatelům na stůl, je Archiv, který je ovšem závislý na digitalizaci, jejíž podobu však nemohl několik let dostatečným způsobem ovlivňovat.

Ptáčníková: „Za ředitele Žáčka, a já jsem tady už dlouho, na poradách zněla jen jedna otázka, a to: kolik tisíc stran jsme schopni denně digitalizovat?“

PTÁČNÍKOVÁ: My ani nepředpokládali, že tam chyby jsou! Na jedné ze schůzek s lidmi z oddělení informatiky a digitalizace nám bylo dokonce řečeno, že to, co nahrávají do digitálního archivu, nebo co nahrávali do sdílené složky, je v pořádku. A mimochodem: v minulosti nepadala žádná slova o tom, že Archiv je ten, kdo za něco ručí.

ČESKÁ POZICE: Vy tedy říkáte, že když já jako badatel půjdu do badatelny a objednám si třeba svazek StB na nějakého člověka, tak že nemám absolutně žádnou jistotu, že dostanu ten svazek celý. Nemůžete mi to garantovat.

PTÁČNÍKOVÁ: Nemůžeme – když dostanete digitalizát, tak určitě ne.

ČESKÁ POZICE: Kdo za to může?

HAZDRA: Nemůže za to jeden člověk. Tak byl nastavený systém – bohužel. Také nikdo netvrdí, a to zde zdůrazňuji, že vše co se zdigitalizovalo, je špatné. Rozhodně tím nechceme dehonestovat práci řadových digitalizátorů, jak nám někdy bývá podsouváno. Bavíme se skutečně o systémovém problému.

PTÁČNÍKOVÁ: Tady by mělo být řečeno ještě jedno: za ředitele Žáčka, a já jsem tady už dlouho, na poradách zněla jen jedna otázka, a to: kolik tisíc stran jsme schopni denně digitalizovat? Nemluvilo se o kvalitě, o metadatech, o ničem. Že strany nebudou v pořádku? To nikoho nezajímalo. ÚSTR byl továrnou na čísla. S archivářstvím to nemá nic společného. Je chybou bývalých vedení Archivu, že si nechala vnutit tato pravidla hry. Třeba právě Radek Schovánek argumentuje: my tady máme miliony naskenovaných stran, srovnejte si to s Národním archivem! Ale k čemu vám jsou ty miliony? Na tu vykonanou práci se nelze dnes spolehnout.

ČESKÁ POZICE: Do všech archiválií se tedy bude muset podle vás znovu nahlédnout a zkontrolovat?

PTÁČNÍKOVÁ: Jsou nějaké fondy, kde lze předpokládat, že chyby jsou minimální, takže elektronické kopie budou použitelné. Je tu ale množství svazků, u kterých by byla kontrola natolik obtížná, že bude snazší provést redigitalizaci.

ČESKÁ POZICE: Můžete říct ten poměr? Kolik procent archiválií bude potřeba digitalizovat znovu?

„Je tu množství svazků, u kterých by byla kontrola natolik obtížná, že bude snazší provést redigitalizaci.“

HAZDRA: To zatím nelze říct – i proto teď vznikne odborný tým, aby řekl, kde je, a kde není riziko. Ale u velké části to asi nepůjde jinak než znovu digitalizovat. Závěrečná zpráva kontroly hovoří jasně: celková kontrola digitálních reprodukcí archiválií by byla natolik časově, personálně a finančně náročná, že ji nelze dodatečně v úplnosti provést. Jediným možným řešením bude u minimálně části digitalizovaných archiválií nová digitalizace.

ČESKÁ POZICE: Kolik zatím stála digitalizace? Když říkáte, že částečně ji budete muset zřejmě dělat znovu…

HAZDRA: Od ekonomického náměstka mám údaj, že jen na mzdách se vyplatilo okolo padesáti miliónů korun. Další náklady zatím nejsou vyčíslené.

ČESKÁ POZICE: Věděli zaměstnanci oddělení digitalizace o tom, že probíhá kontrola toho, co dělají?

PTÁČNÍKOVÁ: Oni se tváří, že o tom nevěděli, že jsou obcházeni.

HAZDRA: Věděli.

PTÁČNÍKOVÁ: Věděli, že se něco děje, v ÚSTR se málo věcí utají. Navíc tady ani nebyl důvod nic utajovat.

ČESKÁ POZICE: Nebyla ta kontrola dělána s jistým účelem? Třeba rozprášit oddělení digitalizace…

HAZDRA: Absolutně ne. Já teď vůbec nechci mluvit o jakýchkoli personálních krocích, jde tu o to, aby se změnil systém. Nikde třeba není psáno, že by Archiv nemohl digitalizovat.

ČESKÁ POZICE: Ale k přesunu digitalizace pod Archiv tu existuje zamítavé stanovisko premiéra Sobotky…

HAZDRA: Pozor: v tom stanovisku jde přece jen o to, že jedna konkrétní cesta není možná, nemluví se v něm o věci jako takové. Hovoří se v něm i o „nekonzistentnosti“ zákona, který ale neříká, a to znovu opakuji, že Archiv nemůže digitalizovat.

Související články:

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.