Ústavní kreativec Václav Klaus

Prezident nechtěl vrácením zákona o církevních restitucích podrobovat koalici dalším zkouškám. Těm nyní bude podrobena společnost.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Osmého listopadu, co čert nechtěl – ve výroční den porážky vojska českých stavů na Bílé hoře, přehlasovala Poslanecká sněmovna senátní veto zákona o majetkovém vypořádání státu s církvemi. Zákon byl okamžitě předán na Hrad. Opozice prezidenta vyzvala, aby zákon vetoval, zatímco příznivci církevních restitucí doufali, že jej vetovat nebude už jen s ohledem na přátelské vztahy s arcibiskupem Dominikem Dukou. „Den D“ nadešel ve čtvrtek 22. listopadu a dal za pravdu optimistům. „Kardinál Duka vítá, že pan prezident nechce stát v cestě majetkovému narovnání mezi státem a církvemi,“ zprostředkoval Dukovu reakci jeho mluvčí Aleš Pištora.

Ve Sbírce zákonů vyjde nicméně inkriminovaná právní norma bez podpisu prezidenta republiky. Proč? V dopise předsedkyni Poslanecké sněmovny to Václav Klaus vysvětluje: „Toto rozhodnutí je výrazem mého distancování se od zpracování tohoto zákona (...)“ Restituční zákon bude ale platit i bez prezidentova podpisu, takže se nic nemění na tom, že počínaje 1. lednem 2013 se vleklý problém začne prakticky řešit.

U prezidenta se nepředpokládá…

Podle premiéra přijatý restituční zákon krom jiného odblokuje majetek 1200 měst a obcí

O majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi se vyjednávalo s přestávkami a bez efektu téměř dvě desetiletí. Za Topolánkovy vlády konečně spatřila světlo světa předchůdkyně dnešní dohody mezi státem a 17 církvemi a náboženskými sdruženími, leč zhynula v Poslanecké sněmovně. Podle premiéra Petra Nečase (ODS) přijatý restituční zákon krom jiného odblokuje majetek 1200 měst a obcí po 20 letech nejistoty a postupně odbourá potupnou finanční závislost církví na státu, což je evropská anomálie. Majetkové narovnání je prostě potřebné, míní Nečas, a prezidentovo právo nechat normu bez podpisu prý respektuje.

Právo, právo? Ústavní právníci míní, že postup prezidenta je v rozporu s tím, jak roli hlavy státu popisuje Ústava ČR. Ta konstatuje v čl. 50, odst. 1: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“

To prezident v případě restitučního zákona neučinil, čili odst. 2 čl. 50 si ocitujme už jen pro úplnost: „O vrácení zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.“ (Poznámka pod čarou: Nadpoloviční většina všech poslanců, toť ona bájná „stojednička“, kterou koalice co chvíli lepí dohromady.)

Ústavodárci Klausovu „třetí cestu“ či podobnou tvořivost prostě nepředpokládali

Našeho tématu (vztahu prezident – zákony) se v Ústavě ČR týká ještě strohý čl. 62 vyjmenovávající pravomoci hlavy státu. Pod písmenem h) uvádí, že prezident republiky „má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního“, a pod písmenem i) to, že „podepisuje zákony“. Co to znamená? Inu že ústavodárci – ti, kteří základní zákon státu v roce 1992 psali a posléze jej schvalovali – Klausovu „třetí cestu“ či podobnou tvořivost prostě nepředpokládali.

U prezidenta se nepředpokládá, že se bude chtít distancovat od vlády, kterou jmenoval a je spolu s ní součástí ústavní moci výkonné, a tím méně od Parlamentu, jímž byli čeští prezidenti až dosud voleni. Prezident není soukromník, nýbrž nejvyšší ústavní činitel státu! Premiér Petr Nečas nemůže nebýt mimořádně velkorysý, považuje-li mimoústavní postup, jakým nepodepsání zákona bezpochyby je, za právo hlavy státu, které on respektuje.

Snad tak nečiní z ústavního nihilismu, ale pouze proto, že teprve přede dvěma týdny vláda přežila svoje další kóma a jsouc v rekonvalescenci, psychicky náročné konflikty s Hradem nemůže riskovat.

Ostatně po plejádě výtek na adresu restitučního zákona musel být pro premiéra Nečase čímsi jako hojivým balzámem závěrečný odstavec prezidentova dopisu předsedkyni Sněmovny: „(…) vím, že příprava a přijetí zákona byly jedním z předem oznámených záměrů vládní koalice vzešlé z voleb v roce 2010 a tím i současné vlády, kterou jsem jmenoval. S tímto záměrem vystoupila i ve svém programovém prohlášení. Vím, že pro stabilitu a vůbec další pokračování této vlády je to norma klíčová. I proto nechci vrácením tohoto zákona Poslanecké sněmovně vyostřovat vztahy na politické scéně a vládu podrobovat dalším zkouškám. Současně se ale nemohu svým podpisem s přijatým řešením ztotožnit.“

Zaplať pánbůh za tu předposlední větu, myslí-li ji pan prezident vážně.

Ve stopách Václava Havla

Abychom byli spravedliví – mimoústavní (nikoli protiústavní!) postupy měl ve svém repertoáru i Václav Havel. Než po volbách nevratně jmenoval premiéra a na jeho návrh členy vlády, nejprve si vybral „předskokana“, aby vedl neformální sondážní rozhovory. Anebo v květnu 1998, kdy Václav Havel vyjádřil podmíněnou podporu Klausově vládě, řeše tím dilema, že k některým jejím členům ztratil důvěru, avšak zároveň se cítil být za vládu morálně odpovědný, poněvadž ji jmenoval.

Václav Klaus, který Havlovy mimoústavní kroky kritizoval, v nich jako prezident sám pokračuje

Václav Klaus, který Havlovy mimoústavní kroky kritizoval, v nich ale jako prezident sám pokračuje. Když jmenoval Stanislava Grosse premiérem s podmínkou, že mu přinese garanci s podpisy alespoň 101 poslance, o něž se bude Grossova vláda opírat, vyzkoušel si to se vší parádou poprvé. Gross, doktor práv, chtěje vládnout, prezidentovo laškování s Ústavou akceptoval. Má to snad znamenat, že si český prezident může dělat, co chce?

Tak trochu ano! Od Masaryka patří ke zdejší tradici vzhlížet k prezidentům tak trochu jako k monarchům. A ty, jak známo, se nesluší kritizovat. Proto to často bývali a jsou velcí kreativci. Ostatně stejně jako se zákonem o církevních restitucích naložil prezident Klaus i s jinými právními normami.

Zpravodajství ČTK nabídlo ve čtvrtek kolem poledne zajímavou retrospektivu.

  • Loni v listopadu prezident Klaus nepodepsal, ale také nevrátil Parlamentu vládní zákon o důchodové reformě. Uvedl tehdy, že s ní nesouhlasí, ale nechce vyvolávat další vleklé obstrukce ve Sněmovně.
  • O osm měsíců dříve zase oznámil, že nepřipojí svůj podpis pod novelu zákona o ČNB, poněvadž je to další krok k systematickému omezování suverenity českých ústavních institucí.
  • Loni v červnu pak naložil stejným způsobem s takzvanou malou důchodovou reformou, na níž mu vadil princip, že výše důchodu by více odpovídala tomu, kolik člověk zaplatil na důchodovém pojištění.
  • Před čtyřmi lety nepodepsal zase zákon upravující podmínky pro uzavření sňatku či registrovaného partnerství.
  • V dubnu 2005 nepodepsal zákon o podpoře obnovitelných energetických zdrojů.

Výčet agentury zde končí, nespravedlivě zamlčuje skutečný Klausův „glanzenstück“ z oboru legislativní kreativity. Vzpomínáte si, jak právě na Václava Klause musela čekat celá Evropa, než teprve po rozhodnutí Ústavního soudu a po příslibu, že pro ČR bude vyjednána výjimka z Listiny základních práv EU, až 3. listopadu ve tři odpoledne ratifikoval svým podpisem takzvanou Lisabonskou smlouvu? Mimochodem s tou výjimkou, kterou mu pomáhali vytrucovat senátoři ODS, to asi nedopadne dobře. Proti ztrátě naší národní suverenity a bruselské hydře bojoval však tehdy prezident Klaus mimořádně udatně!

Dočká se pravicový konzervativec zázraku?

Prezident už asi bude mít jen málo příležitostí od nějakého zákona se distancovat a demonstrativně jej nepodepsat

Vracíme se do žhavé současnosti. Na úterní (20. listopadu) koaliční K9 měl premiér Nečas prohlásit, že vláda všechny hlavní úkoly ze svého programového prohlášení už víceméně splnila, a proto zvolní tempo. Soustředí-li se napříště na prorůstová opatření a na rozptylování „blbé nálady“, konfliktních zákonů by mělo do Parlamentu přicházet výrazně méně. Navíc předvánoční schůzí se Sněmovna obvykle značně vyčerpá, takže se znovu scházívá až na přelomu ledna a února. Jinak řečeno, prezident Klaus, jenž 28. listopadu vstoupí do posledních 100 dní svého druhého funkčního období, už asi bude mít jen málo příležitostí od nějakého zákona se distancovat a demonstrativně jej nepodepsat.

Co se ale církevních restitucí týče, dočká se on, pravicový konzervativec, možná zázraku, že si totiž některé jeho výhrady osvojí levice a včlení je do ústavní stížnosti, jíž připravuje. Podle předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky se v ní sociální demokracie zaměří na údajné porušení jednacího řádu při schvalování zákona ve Sněmovně (s čímž by asi velké terno neudělala) a dále na nerovný přístup k restitucím, který prý církve oproti ostatním restituentům zvýhodňuje při vypočítávání náhrad za majetek, jenž nelze vrátit, a dále na to, že náhrady mají dostat i církve, které o žádný majetek za komunismu nepřišly. Se stížností na církevní restituce se na Ústavní soud obrátí podle svého předsedy Vojtěcha Filipa také KSČM.

Jak prezident Klaus konstatuje v citovaném dopise předsedkyni Sněmovny, souhlasí stejně jako mnozí občané obecně s vydáním historického majetku církvím, avšak nikoli s konkrétní verzí zákona, který nevetoval, nepodepsal. Něco podobného tvrdí sociální demokraté: Církevní restituce si přejeme také, ale v jiném provedení než vládní koalice.

Klaus je přesvědčen, že dotyčný zákon „církve oproti ostatním a na úkor ostatních zvýhodňuje. Vytváří tak reálná potenciální rizika závažného prolomení naší dosavadní restituční legislativy a vzniku nových nároků a požadavků vůči státu ze strany subjektů, které se na základě tohoto zákona mohou cítit diskriminovány.“ To jsou vážné výhrady.

Na politické argumenty Ústavní soud slyšet nebude

Pokud by měl prezident pravdu, restituenti z 90. let by se cítili škodní a stát by zažalovali o to, aby je dodatečně odškodnil stejně velkoryse, jako nyní odškodňuje církveLeč pokračujme: „Zákon přes svůj název opouští koncepci zmírňování některých majetkových křivd, která byla základem veškerého našeho dosavadního přístupu k restitucím. Nastolení nároku na restituce bez výslovně formulovaného respektu k hranici roku 1948 vytváří precedens pro možné zpochybňování majetkových poměrů ustavených před tímto datem. Na mé pochybnosti, které jsem vyslovil v dopise předsedům koaličních stran v srpnu letošního roku, jsem od nich uspokojivou a přesvědčivou odpověď nedostal. Někteří neodpověděli vůbec,“ posteskl si prezident Klaus.

Další vážná výhrada! Pokud by měl prezident pravdu, restituenti z 90. let by se cítili škodní a stát by zažalovali o to, aby je dodatečně odškodnil stejně velkoryse, jako nyní odškodňuje církve. Prezident Klaus dostal o tom, že je vše v pořádku, určitá ujištění od koaličních politiků, a dokonce jménem církví i od Dominika Duky, ale bůhví, proč politiky o něco takového vůbec žádal.

Ona ujištění logicky nemohla být jiná než neuspokojivá a nepřesvědčivá, neboť vydat takové dobrozdání je kompetentní toliko soud, v tomto případě nejspíš Ústavní. Ten ale nesmí fungovat jako „právní poradna“, čili radit preventivně, nýbrž rozhodnout až po nabytí účinnosti zákona o církevních restitucích a na základě konkrétní ústavní stížnosti. Tu může ostatně podat i prezident republiky. Václav Havel tohoto svého práva využíval, Václav Klaus prozatím nikdy, nemaje k Ústavnímu soudu důvěru.

To, že jak píše v dopise prezident, „pro zákon o církevních restitucích neexistuje na politické scéně ani ve společnosti konsensus, ač jeho naplnění bude zavazovat i další vlády“, je holá skutečnost. Takto silově protlačený zákon, který „podle průzkumů“ odmítá velká většina občanů, může opravdu přispět k další polarizaci společnosti. Může se to stát nejen samospádem, ale zejména tehdy, budou-li některé politické strany a některé vlivné osobnosti veřejnost proti církevním restitucím poštívat, a najmě za situace, kdyby selhali příslušné úřady či úředníci a vydali té či oné církvi majetek, který právoplatně nevlastnila anebo o něj přišla před 25. únorem 1948.

Na politické, ba svým způsobem populistické argumenty typu většinově negativní názor občanů či nebezpečí další polarizace společnosti Ústavní soud arciť slyšet nebude. I když jeden neví, poněvadž v dohlednu do něj bude třeba jmenovat osm nových ústavních soudců a kandidáty na ně schvaluje prezidentovi Senát, v němž má výraznou většinu levice.

Autor je komentátorem Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.

Počet příspěvků: 1, poslední 25.11.2012 01:30 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.