Vývoj mezinárodní situace je sice možné s určitou pravděpodobností předvídat, ale ani nic víc, ani nic méně. Míra pravděpodobnosti takové předpovědi je pak daná všestrannou analýzou všech faktorů, přičemž nejdůležitější jsou politické, ekonomické a vojenské.

Samozřejmě, že existují situace, kdy je možné předpovědět vznik ozbrojeného konfliktu s pravděpodobností blížící se jistotě, aniž by bylo nutné cokoli analyzovat. Dlouho před vypuknutím druhé světové války bylo zřejmé, že nástup fašismu v Německu povede dříve, nebo později k válečné katastrofě.

Permanentní soupeření mezi USA a Ruskem, které v důsledku tragických ukrajinských událostí přerostlo ve vážnou mezinárodní krizi, znovu nastoluje otázku: Je svět dnes, po 70 letech od porážky fašismu, na prahu nového světového konfliktu?

Americká technologická převaha

Jedním z důvodů vypuknutí konfliktu by údajně mohla být snaha USA vymanit se tímto způsobem z ekonomické krize – světové války vždy výrazně posílily jejich postavení ve světě. Dalším důvodem by například mohl být zápas o přístup k surovinovým zdrojům, především v Arktidě, nebo snaha Kremlu o obnovení mocenských pozic v zemích bývalého Sovětského svazu nebo ve východní Evropě. Jsou USA a Rusko připravené k takovému řešení vzájemných sporů, které by mohlo vyústit v novou světovou válku?

V této souvislosti si připomeňme výrok světoznámého fyzika Alberta Einsteina, kdy na otázku, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, odpověděl, že „sice neví jak ve třetí, ale ve čtvrté klacky a kameny“. Množství a ničivá síla dnešních vojenských potenciálů pravděpodobných protivníků potvrzují pravdivost Einsteinových slov.

Světové prvenství vojenské síly USA je nezpochybnitelné. Obrovský vojenský rozpočet umožňuje trvalé rozmístění amerických ozbrojených sil ve světě a jejich vybavení moderní bojovou technikou. Jejich technologie jsou u většiny zbrojních systémů o jednu a v některých případech i o více generací před ruskými.

Horší ruské postavení

USA mají ve výzbroji již několik let například letouny páté generace, zatímco Rusko nedokončilo ani vojenské zkoušky obdobného letounu. Pentagon nedávno úspěšně vyzkoušel laserovou a elektromagnetickou zbraň a kosmické zbraňové systémy k provedení takzvaného globálního úderu. Výstavba protiraketového systému, který by měl být dokončen v roce 2020, značně pokročila. Navíc, vojenský potenciál USA podporují na celém světě jejich spojenci, včetně České republiky.

Oproti tomu Rusko nemá významnějšího spojence, technologicky zaostává a jeho pozemní vojsko, námořnictvo a letectvo jsou početně slabší než síly NATO. Na první pohled je tedy Rusko ve výrazně horším vojenskostrategickém postavení. Navzdory tomu hrozba eskalace mezinárodního napětí narůstá.

Z členských zemí NATO snad nejsilněji znějí válečné bubny z Polska, které rozsáhle zbrojí. Také Spolková republika Německo přijímá řadu preventivních opatření, včetně odkonzervování mnoha tanků v mobilizačních skladech. Obdobné aktivity lze sledovat i v ostatních členských zemích Severoatlantické aliance.

Strategické operace

Rovněž Kreml ukazuje svaly. Ruská armáda je v současnosti schopná obrovských strategických operací – i napadnout členské země NATO. Sovětská armáda měla v době rozpadu Varšavské smlouvy asi 3,5 milionu vojáků, ruská v současnosti přibližně 800 tisíc, kteří jsou rozmístěni od Kurilských ostrovů po západní hranice Ruska, a menší vojenské kontingenty v Arménii, Kyrgyzstánu, Bělorusku a v neuznaných republikách Abcházie a Jižní Osetie.

Ruské pozemní vojsko má údajně jen 360 tisíc mužů, kteří jsou rozděleni do čtyř vojenských okruhů – Dálný východ, Střední, Jižní a Západní vojenský okruh od západních hranic Ruska po Ural. Uvedené síly tvoří čtyři tankové brigády, 29 motostřeleckých a horských brigád a devět dělostřeleckých brigád.

Pozemní jednotky můžou být podporované výsadkovými jednotkami v počtu asi 40 tisíc mužů – čtyři výsadkové divize, jedna speciální úderná brigáda a tři samostatné aeromobilní brigády. V Západním vojenském okruhu jsou rozmístěny dvě tankové brigády a šest motorizovaných, z nichž jedna, 200. brigáda dislokovaná v Pečenge na severu Kolského poloostrova, byla reorganizována na arktickou.

Síla Západu

V tomto Západním vojenském okruhu je i většina výsadkového vojska, jehož počet se má do roku 2020 údajně až zdvojnásobit. Pro srovnání jen polská armáda má tři divize a několik samostatných vševojskových brigád, tedy vojenskou sílu podobnou ruské umístěné v západní části země.

Vojenskou sílu země ale nelze měřit počtem vojáků ani tanků. Válka v Ukrajině ukázala, že navzdory mnohdy až několikanásobné převaze nad povstalci je ukrajinská armáda nedokázala porazit. Důvodem nebyla jen motivace povstalců, jejich bojové zkušenosti či účast ruských dobrovolníků, ale i schopnosti velitelů.

A také skutečnost, že ruská armáda použila ve prospěch povstalců ze svého území radioelektronické prostředky, čímž narušila systém spojení a velení ukrajinské armády, což se zejména projevilo v naprosté dezorganizaci vedení obranných bojů v Debalcevu. K vítězství je tedy důležitější technologická převaha než počet vojáků. Západ má obojí – jednotky vyzbrojené moderními zbraňovými systémy i značnou početní převahu nad ruskou armádou.

Zastaralé zbraně

Vojenská přehlídka na Rudém náměstí, která se uskuteční na oslavu 70. výročí vítězství nad fašismem, bude mít tentokrát i jiný význam. Kreml demonstrací síly bude chtít posílit nacionalistické cítění obyvatel v době hospodářské krize a mezinárodních sankcí a také ukázat světu sílu Ruska.

Nechci zesměšňovat vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, ale jde o „ Putinovu vesnici“. V jejím průběhu totiž Kreml ukáže nové, až dosud přísně utajované tanky, obrněné transportéry, samohybná děla a mnoho jiných zbraňových systémů. Problém je však v tom, že nejsou, a ani dlouhou dobu nebudou ve výzbroji ruské armády.

Ve většině případů jde o zbraňové systémy, u kterých dosud nebyly dokončeny zkoušky ve výrobních závodech, nemluvě o vojenských zkouškách, jež by měly definitivně rozhodnout, zda bude dotyčný tank nebo obrněný transportér zařazen do výzbroje. Dnes je proto více než zřejmé, že ambiciózní zbrojní programy Kremlu, které například předpokládají zavedení do roku 2020 až 2400 nových tanků, jsou fikcí.

Z toho vyplývá, že ruské pozemní vojsko bude i v příštích deseti letech zcela odkázané u většiny zbraní na zastaralé sovětské nebo částečně modernizované. Obdobná situace je i v letectvu, kde Rusko není schopné v relevantní době vyvinout nové letouny, a proto bude například obnovovat po mnoha letech, kdy přestaly být vyráběny, výrobu stíhacích přepadových letounů MIG 31 a strategických bombardovacích letounů TU 160.

Použití jaderných zbraní

Z uvedeného je zřejmé, že ruské pozemní vojsko není v současnosti schopné velkých vojenských operací. Navzdory postupné modernizaci pozemního vojska, letectva a námořnictva potrvá ještě dlouho, než ruská armáda dosáhne technologické úrovně zemí NATO. To však neznamená, že ruská vojenská síla je neúčinná a je možné ji podceňovat. V armádě kdysi platilo: „Nikdy protivníka nepodceňuj, podceníš ho jednou a jsi mrtvý.“

Ruské velení si tuto situaci uvědomuje. Na konci loňského roku se na ministerstvu obrany konalo zasedání ruské generality, na němž Vladimir Putin vytyčil hlavní cíle v oblasti obrany. Kromě zpracování základního dokumentu – plánu obrany Ruska na období 2016 až 2020 – nařídil do roku 2021 kompletně přezbrojit strategické jaderné síly a modernizovat strategické letectvo a do konce letošního roku dokončit výstavbu vesmírných sil.

Výrazně mají být vojensky posíleny strategicky významné oblasti Ruska a výrazně zvýšit počet nečekaných vojenských cvičení, tedy bez předběžné přípravy velitelů a techniky. Putin generalitě specifikoval základní postulát nedávno schválené vojenské doktríny, která na rozdíl od té současné nejen zdůrazňuje význam jaderných zbraní, ale ani nevylučuje jejich první použití Ruskem.

Myšlení ruské generality

Nejsem si zcela jistý, zda lze jaderné zbraně označit za sílu Ruska. Je však zřejmé, že myšlení ruské generality se stále opírá nejen o strategický princip „vzájemně zajištěného zničení“, tedy o vlastnictví jaderného potenciálu, který bude schopný „přežít jaderný úder“ a následně zničit protivníka, ale kvůli slabosti Ruska v jiných vojenských oblastech i o to, že za určitých podmínek zahájí jadernou válku.

Nebezpečí proto nespočívá v ruské potenciální agresi vůči Ukrajině nebo baltským státům, ale v americké politice zatlačování Ruska. A bude-li Kreml dále vytěsňován ze svých dosud dominantních teritorií, jako je Ukrajina, bude se hrozba jaderné reakce Kremlu zvyšovat. Ten mnoho let upozorňoval, že v případě uskutečnění americké protiraketové obrany příjme opatření, která ji budou eliminovat. Členské státy NATO postoj Moskvy prakticky nezajímal, a proto je dnes území střední a západní Evropy součástí budované protiraketové obrany USA.

Z Kremlu však v roce 2012 přišla studená sprcha – ruská armáda vyzkoušela nový typ mezikontinentální balistické střely RS–26 Rubež. Zkouška vyvolala v USA nevoli, protože délka letu byla údajně 5 800 kilometrů, což je těsně nad povolenou hranicí na základě smlouvy o likvidaci balistických raket a raket s plochou dráhou letu – 500 až 5 500 kilometrů. Dráha letu rakety Rubež prý byla v následných zkouškách i kratší než 5 500 kilometrů.

Rusko nařčení Washingtonu odmítá, a dokonce pozvalo zástupce USA na blíže nespecifikovanou kontrolu rakety Rubež. Vzhledem k tomu, že bude na kolovém podvozku, však nemá velký význam, doletí-li těsně nad limit 5 500 kilometrů. Postačí, když se rakety rozmístěné v okolí Bajkalského jezera posunou o několik set kilometrů na východ, aby se v jejich dostřelu ocitla celá Evropa. Rusko tedy bude mít od roku 2016, kdy tyto jaderné rakety budou na bojových stanovištích, v hledáčku všechny významné cíle v Evropě.

Supertěžká mezikontinentální raketa

V závěrečném stadiu je v Rusku i vývoj supertěžké mezikontinentální rakety, z níž již dnes mnoho amerických generálů bolí hlava. Bude totiž údajně moci vynést na nízkou oběžnou dráhu kolem Země deset až patnáct jaderných bojových hlavic. Ty pak, jako dočasné družice budou moci zaútočit na pozemní cíle ze všech směrů a zničit jakékoli místo na světě.

Nejde o úplnou novinku. Kreml navazuje na šedesátá léta 20. století, kdy již ruská armáda měla několik obdobných raket ve výzbroji, ale v důsledku sovětsko-americké smlouvy SALT 2 je Kreml musel zničit. Tato supertěžká mezikontinentální raketa by nejen výrazně snížila účinnost amerického protiraketového systému, ale i jej podstatně zdražila kvůli výstavbě doplňkových zařízení.

Kreml v oblasti jaderného zbrojení přijímá i řadu dalších opatření, která mají zvýšit jeho efektivitu a především zajistit přežití v případě amerického jaderného útoku. Prezident Putin již nařídil obnovit výrobu železničních souprav s mezikontinentálními balistickými raketami i rozmístit více atomových ponorek v oceánech. V Rusku se také odehrávají pokusy vypouštět balistické rakety z dopravních letounů – zatím pouze pro civilní účely, ale současně za velké pozornosti ruského generálního štábu.

Kardinální otázka

Z uvedeného vyplývá, že závody ve zbrojení se dostávají do nebezpečného stadia, nebo USA se nepochybně pokusí o adekvátní odpověď. Kardinální otázkou tedy je, zda harašení konvenčními či jadernými zbraněmi překročí nepřekročitelnou linii, a vypukne válka.

Použití jaderných zbraní se zdá nemyslitelné, ale historie učí, že byly nejen Hirošima a Nagasaki, ale například i za korejské války na začátku padesátých let 20. století požádal generál Douglas MacArthur o povolení použít jadernou zbraň. Obdobnou žádost dostal od amerických generálů v roce 1958 tehdejší americký prezident Dwight D. Eisenhower v souvislosti s případnou blokádou Tchaj-wanského průlivu Pekingem. Na hraně jaderné války byla i kubánská krize.

Evropu tedy opět reálně ohrožuje jaderná válka. Tragédií je, že o jejím osudu nebudou de facto rozhodovat Evropané, ale Moskva, nebo Washington.